ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.16.2007:214
sp. zn. 5 As 16/2007 - 214
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění,
architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, se sídlem Masarykovo nábřeží 250,
Praha 1, zastoupeného JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Zlín, Nábřeží 599,
proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 471/1, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2006,
č. j. 11 Ca 210/2005 – 118,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši
5712 Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
JUDr. Ivana Juřeny, advokáta se sídlem Zlín, Nábřeží 599.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou kasační stížností napadl rozsudek Městského soudu v Praze
(dále městský soud) ze dne 21. 11. 2006, č. j. 11 Ca 210/2005 – 118, kterým městský soud zrušil
rozhodnutí ministra kultury ze dne 6. 6. 2005, č. j. 8517/2005 (dále též rozhodnutí žalovaného).
Rozhodnutím žalovaného bylo přezkoumáno rozhodnutí Ministerstva kultury č. j. 7751/2003 ze
dne 3. 3. 2005 (dále též rozhodnutí prvoinstančního orgánu) ve věci uvedení obsahu a rozsahu
oprávnění žalobce k výkonu hromadné správy práv autorů č. 5534/97 ze dne 9. 7. 1997
do souladu s novým autorským zákonem ve smyslu ustanovení §106 odst. 7 zákona
č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně
některých zákonů (autorský zákon).
Rozhodnutím prvoinstančního orgánu bylo žalobci vydáno podle §46 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a podle §106 o dst. 7 zákona č. 121/2000 Sb.
o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů
(autorský zákon), oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů a jiných
nositelů práv podle §95 autorského zákona k dílům z oboru výtvarného včetně obrazové složky
audiovizuálních děl a k dílům z oboru architektonického, tj. k dílům výtvarným včetně výtvarných
děl audiovizuálně užitých a k dílům architektonickým. Ve výroku prvoinstančního rozhodnutí
jsou specifikována jednotlivá práva a dále je zde uvedeno, že toto rozhodnutí nahrazuje
rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 9. 7. 1997, č. j. 5534/97.
Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podal žalobce rozklad, kterým se domáhal v rozsahu
části II. rozhodnutí prvoinstančního orgánu uvedení jeho oprávnění č. j. 5534/97 ze dne
9. 7. 1997 do souladu s autorským zákonem i v oblasti práv dobrovolně kolektivně spravovaných
a vydání nového oprávnění ve smyslu §106 odst. 7 autorského zákona č. 121/2000 Sb.
v intencích nálezu Ústavního soudu ČR č. j. IV. ÚS 690/01 ze dne 28. 3. 2003 a Závěrečného
stanoviska veřejného ochránce práv ze dne 16. 3. 2005 (sp. zn. 2196/2003/VOP/PKK,
sp. zn. 21/2004/VOP/PKK, sp. zn. 7/2004/SZD/PKK). Ministr kultury rozklad zamítl
a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
Proti zamítavému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu na přezkoumání
rozhodnutí správního orgánu a městský soud v řízení o žalobě shledal důvod pro zrušení
rozhodnutí žalovaného jednak v tom, že žalovaný sám autoritativně v rozhodnutí ze dne
20. 2. 2006 vydaným podle §62 s. ř. s. vyjádřil svůj právní názor k většině žalobních námitek tak,
že je shledal důvodnými. Rozhodnutí ze dne 20. 2. 2006 posléze nenabylo právní moci,
neboť žalobce se vyjádřil tak, že nebyl ve smyslu ustanovení §62 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, vydáním nového rozhodnutí uspokojen.
Dále městský soud shledal důvodnou i žalobní námitku, že rozhodnutí žalovaného
neobsahuje přesvědčivé odůvodnění k otázce, že postavení výběrčích organizací náhradních
odměn bylo zakotveno nikoli zákonem, ale vyhláškami a napadené rozhodnutí k této žalobní
námitce označil městský soud za nepřezkoumatelné pro nedostatek dův odů.
Vzhledem k tomu, že jedinou spornou otázkou soudního řízení zbyla, podle něj, otázka
jaká práva byla rozhodnutím ze dne 9. 7. 1997 žalobci udělena a zda žalobci svědčí právo
k výběru náhradních odměn, zabýval se městský soud důvodností této námitky také z věcného
hlediska i přes závěr o tom, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je k této otázce zcela
nedostatečné.
Po přezkoumání námitky pak městský soud neshledal správným závěr žalovaného o tom,
že z hlediska rozsahu nelze „zesouladnit“ žalobcovo oprávnění k hromadné správě podle
autorského zákona č. 35/1965 Sb. tak, že bude žalobci náležet rovněž právo náhradní odměny
vybírat proto, že ani rozhodnutím ze dne 9. 7. 1997 nebylo žalobci takové právo uděleno.
Rozsudek městského soudu stěžovatel napadl předmětnou kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „ s. ř. s.“),
tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Současně s kasační stížností stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného účinku.
Písemností ze dne 21. 12. 2006 vzal stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku zpět.
Písemností ze dne 15. 5. 2007 však požádal stěžovatel opět o přiznání odkladného účinku své
kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 7. 2007, č. j. 5 As 16/2007 - 201
odkladný účinek kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu přiznal.
V kasační stížnosti stěžovatel napadá, že ve vztahu k relevantní otázce namítal žalobce
v rozkladu proti rozhodnutí prvoinstančního orgánu pouze tu skutečnost, že předmětná vyhláška
byla s účinností od 1. 12. 2000 zrušena a nemá tudíž právních ú činků a nenamítal, že by byl
za účinnosti předchozí právní úpravy oprávněn rovněž k vybírání odměn od povinných osob,
nebo, že by byla předmětná vyhláška nezákonná.
Za irelevantní považuje stěžovatel to, že se nijak nezabýval tím, jestli ve vztahu
k rozhodnutí ze dne 9. 7. 1997, č. j. 5534/97, o jehož zesouladnění jde, bylo skutečně uděleno
oprávnění pouze k rozdělování odměn vybraných jiným subjektem či nikoli, s ohledem na to,
že sám městský soud na jedné straně žalovanému vytkl, že posouzení určité věci neučinil
předmětem svého dokazování, na straně druhé uvedl, že to, co mělo být předmětem tohoto
posouzení, stanoví přímo obecně závazný právní předpis.
Skutečnost, že rozhodnutím ze dne 9. 7. 1997, č. j. 5534/1997 bylo uděleno oprávnění
pouze k rozdělování odměn vybraných jiným subjektem, vyplývá dle stěžovatele rovněž z textu
rozhodnutí o udělení oprávnění k výkonu hromadné správy žadatelům OSA – Ochranný svaz
autorský pro práva k dílům hudebním (dále jen „OSA“) ze dne 30. 4. 1996, č. j. 4861/96
a DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura (dále jen „DILIA“) ze dne 1. 10. 1997,
č. j. 10690/97, přičemž jde o skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho rozhodovací činnosti.
Žalobcem uplatněné oprávnění rovněž dle stěžovatele nelze vydat z důvodu, že k výkonu
práva na výběr předmětných odměn byly již pro všechny autory pověřeny subjekty jiné: OSA
rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 2. 2001, č. j. 4449/2001 a DILIA rozhodnutím žalovaného
ze dne 3. 6. 2005, č. j. 380/2001, přičemž u obou těchto rozhodnutí již uplynul rok od nabytí
právní moci a pluralitu nositelů takového oprávnění zákon neumožňoval a neumožňuje.
Na podporu své argumentace stěžovatel poukazuje na to, že otázkou rozsahu oprávnění
DILIA se zabývaly i Vrchní soudy v Olomouci a Praze a Městský soud v Praze, přičemž všechny
dospěly k závěru, že DILIA je oprávněna k výkonu hromadné správy v předmětné oblasti
pro všechny autory.
Nemožnost při interpretaci původních oprávnění přihlížet k odkazu na příslušná
ustanovení vyhlášek č. 115/1991 Sb. a č. 261/1996 Sb. by dle stěžovatele vedlo k závěru, že byly
pověřeny dvě organizace výběrem odměn ve vztahu k hromadné správě předmětných oblastí
v oboru výtvarném, který by byl v kolizi s ustanovením §5 odst. 2 tehdy platného zákona
o hromadné správě a praxí ochranných organizací. Použitím tohoto argumentu „ad absurdum“
stěžovatel odůvodňuje svůj závěr, že rozhodnutím ze dne 9. 7. 1997, č. j. 5534/1997 nebylo
žalobci uděleno právo, jehož „zesouladnění“ se domáhá.
Stěžovatel zastává názor, že udělením oprávnění v navrhovaném rozsahu by nebylo
ani z hlediska účinné právní úpravy uvedením do souladu se zákonem, nýbrž vytvořením stavu,
který je z hlediska právní úpravy stavem protiprávním a nelogickým, neboť autoři v případě
sporných práv jsou při jejich výkonu již ze zákona zastupování kolektivním správcem a není
tedy možná pluralita osob zastupujících tytéž autory při výkonu těchto práv v rozsahu výběru
odměn.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jde-li ve sporu o zesouladnění
původního oprávnění žalobce ze dne 9. 7. 1997, je na místě závěr soudu, že si žalovaný měl
o rozsahu dřívějšího rozhodnutí učinit dostatečné právní závěry, protože jinak skutečně nemohl
uvádět toto rozhodnutí co do jeho „obsahu a rozsahu“ v soulad s novým autorským zákonem.
Proto považuje za správný požadavek soudu, aby se ve smyslu §106 odst. 7 autorského zákona
č. 121/2000 Sb. správní orgán obsahem a rozsahem oprávnění žalobce k výkonu hromadné
správy zabýval a výsledky svých úvah přesvědčivým způsobem v rozhodnutí vyložil, přitom měl
žalovaný zjistit, že oprávnění žalobce ze dne 9. 7. 1997 zahrnuje právo vybírat odměny,
jak dostatečně soud zdůvodnil.
Ohledně výtky soudu o neučinění posouzení určité věci předmětem svého dokazování,
žalobce uvádí, že nejde o dokazování, ale o otázku intimace úvah správního orgánu, které i podle
závěru soudu byly velmi strohé. Při závěru, že obsah a rozsah původního oprávnění ze dne
9. 7. 1997 nezahrnoval výběr náhradních odměn, měl žalovaný výsledky svého právního
posouzení vyložit v zevrubnějším odůvodnění svého rozhodnutí a nevést argumentační polemiku
až v řízení před soudem.
Žalobce ve vyjádření dále konstatuje, že i Vrchní soud v Olomouci rozhodl dne
30. 6. 2004, že předmětné vyhlášky byly v rozsahu, v němž určovaly vybírající organizace,
nezákonné pro překročení zákonného zmocnění. Soudy citované stěžovatelem nepřezkoumávaly
oprávnění DILIA v režimu správního soudnictví a nemohly tedy posoudit oprávnění DILIA
z pohledu zákonnosti. Oprávnění DILIA není předmětem přezkumu ani v tomto řízení, v němž
je jednáno a rozhodováno o právech a povinnostech žalobce. Žalobce nebyl účastníkem řízení
ve věci DILIA. Konstrukce, že v jiné věci jiných účastníků řízení bylo cokoli konstatováno
co se má dotýkat práv žalobce, je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť žalobce v těchto
řízeních nemohl svá práva bránit. Námitka je navíc irelevantní ve vztahu k předmětu řízení,
v němž jde o přezkum zákonnosti rozhodnutí žalovaného a o poskytnutí ochrany veřejným
právům žalobce.
Ohledně kolize s ustanovením zákona o hromadné správě žalobce argumentuje,
že ustanovení §5 odst. 2 zákona o hromadné správě ve znění do 30. 11. 2000 upravovalo,
že v oblastech podle §2 písm. f) a g) lze udělit oprávnění k výkonu hromadné správy ve stejném
oboru pouze jednomu žadateli. Žalobce byl podle §2 odst. 2 cit. zákona pověřen výkonem oboru
výtvarného a architektonického. DILIA i OSA byly pověřeny výkonem odlišných oborů a tyto
obory se nepřekrývaly. Dřívější právní úprava nezakotvovala monopolní výkon hromadné správy,
což dokládá i rozhodovací činnost žalovaného, který např. pro obor výtvarný udělil dvěma
organizacím oprávnění k výkonu hromadné správy – žalobci a organizaci Gestor - ochranný svaz
autorský (obory - §2 odst. 2 z ákona a oblasti - §2 odst. 1 nelze dle žalobce směšovat). Pověření
výběrem náhradních odměn dvěma organizacím proto nestojí v kolizi s žádným ustanovením
zákona o hromadné správě, jak se mylně domnívá žalovaný, nerozlišujíc mezi oborem a oblastí.
Praxi ochranných organizací z pohledu přezkoumání zákonnosti rozhodnutí považuje žalobce
za irelevantní.
Z důvodu, že oprávnění OSA ze dne 30. 4. 1996, č. j. 4861/96 (obor hudební)
i oprávnění DILIA ze dne 1. 10. 1997, č. j. 10690/97 (obory literární, vědecký, divadelní včetně
hudební složky divadelních her a filmové režie) neobsahují vymezení totožných oborů, které byly
oprávněním ze dne 9. 7. 1997 svěřeny k výkonu hromadné správy žalobci (obor výtvarný
a architektonický), pokládá žalobce tvrzení žalovaného, že těmto organizacím byla pro obor
výtvarný udělena oprávnění k výkonu hromadné správy oblastí dle §2 odst. 1 písm. f) a g) zákona
o hromadné správě, za nesprávné.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a přiznal žalobci
náhradu nákladů řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. včetně zákonného DPH.
Stěžovatel podal k vyjádření žalobce ke kasační stížnosti své stanovisko, v němž uvádí,
že oprávnění k výkonu kolektivní správy jednotlivých správců, vzhledem k principu
monopolizace, na kterém je kolektivní správa v současnosti a pokud jde o náhradní odměny
i v minulosti byla, vystavěna, na sebe úzce navazují. Stěžovatel zdůrazňuje, že nemůže ignorovat
pravomocná oprávnění ostatních kolektivních správců. Námitku žalobce, že ustanovení §106
odst. 7 autorského zákona č. 121/2000 Sb., neumožňuje ministerstvu brát při uvádění oprávnění
jednoho kolektivního správce do souladu s autorským zákonem v úvahu oprávnění jiných
kolektivních správců, považuje za nepatřičnou.
Stěžovatel svou argumentaci dále opírá o tvrzení, že oprávnění udělená k výkonu
hromadné správy ostatním kolektivním správcům nebyla jako nezákonná zrušena a platí o nich
domněnka zákonnosti a správnosti správních aktů.
K absenci slova „oborů“ v rozhodných částech oprávnění DILIA a OSA stěžovatel
upřesňuje, že ji nelze vykládat jinak než tak, že tímto vyjádřením jsou zahrnuty všechny obory.
Žalobce podal dne 11. 6. 2007 vyjádření k výše uvedené replice stěžovatele ze dne
15. 5. 2007, kde zdůraznil, že za podstatné považuje, že oprávnění k výkonu hromadné správy
žalobce ze dne 9. 7. 1997 nikterak žalobce neomezovalo ve výběru odměn. Pokud tedy
rozhodnutí ze dne 9. 7. 1997 opravňovalo žalobce k výběru odměn a náhrad, je ve smyslu
ustanovení §106 odst. 7 autorského zákona č. 121/2000 Sb. žalobcovo stanovisko, aby byl
oprávněn k výkonu kolektivní správy i výběrem náhradních odměn, plně odůvodněné zákonnou
transformací dle §106 odst. 7 věty prvé autorského zákona č. 121/2000 Sb.
Názor stěžovatele ohledně zákonného monopolu pro oblast náhradních odměn podle
zákona o hromadné správě žalobce považuje za rozporný se zákonem, neboť monopol výkonu
hromadné správy se podle §5 zákona o hromadné správě uplatňuje pouze v oblastech dle §2
písm. f) a g), to však vždy jen v každém jednotlivém oboru hromadné správy.
Žalobce v tomto vyjádření také odmítá závěr stěžovatele, že je nucen přihlédnout
k oprávnění vydaným jiným kolektivním správcům, neboť neby l účastníkem správního řízení
o vydání těchto rozhodnutí a nemohl tak svá práva hájit.
Městský soud zrušil napadené rozhodnutí stěžovatele pro nepřezkoumatelnost z důvodu
jeho zcela nedostatečného odůvodnění. Tento závěr městského soudu stěžovatel nenapadá,
kasační stížnost uplatnil z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože nesouhlasí s právním názorem
městským soudem v napadeném rozhodnutí vysloveným. Městský soud totiž přes svůj závěr
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele, nad rámec tohoto nosného důvodu svého
rozhodnutí (ratio decidendi) vyslovil svůj právní názor jako obiter dictum na jednu podstatnou
otázku sporu mezi účastníky v dané věci. Protože rozhodnutí soudu je závazné jako celek
(k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, č. j. 2 Afs 67/2008 - 112,
uveřejněný na www.nssoud.cz), přezkoumal Nejvyšší správní soud napadený rozsudek z důvodů
v kasační stížnosti uplatněných, když neshledal, že by řízení před městským soudem bylo zatíženo
vadou, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, nebo že by rozhodnutí
městského soudu bylo nepřezkoumatelné (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud vychází z toho, že mezi účastníky n ení sporné, že rozhodnutím
ze dne 9. 7. 1997, zn. 5534/97 Ministerstvo kultury České republiky udělilo podle §4 zákona
č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv autorskému právu příbuzných
a o změně a doplnění některých zákonů, OCHRANNÉ ORGANIZACI AUTORSKÉ –
Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl,
se sídlem Masarykovo nábř. 250, Praha 1, IČO 60166916, oprávnění k výkonu hromadné správy
práv autorů pro obor výtvarný včetně obrazové složky audiovizuálních děl, a obor
architektonický v rozsahu oblastí uvedených v §2 písm. c), e), f), g ), a i) a za podmínek, které
se dále specifikují v příloze, jež tvoří nedílnou součást tohoto rozhodnutí.
Zákon č. 237/1995 Sb. v §1 definoval hromadnou správu podle tohoto zákona
jako zastupování osob, jimž přísluší autorské právo nebo právo autorskému právu příbuzné
vyplývající z autorského zákona (dále jen „nositel práva“), a to při výkonu práva na udělení
svolení k užití děl, výkonů výkonných umělců, zvukových, obrazových nebo zvukově obrazových
záznamů anebo vlastních pořadů rozhlasových a televizních organizací (dále jen „předměty
ochrany podle autorského zákona“), práva na odměnu za toto užití a při výkonu práva na slušné
vypořádání a v §2 odst. 1 stanovil v kterých oblastech se hromadná správa vykonává
(v návaznosti na udělené oprávnění): c) vysílání děl, zaznamen aných výkonů výkonných umělců
a zvukových, obrazových nebo zvukově obrazových záznamů či snímků rozhlasem, televizí
nebo jejich šíření jinými technickými prostředky, e) pronájem, půjčování nebo jiné veřejné
zpřístupňování rozmnoženin děl, popřípadě rozmnoženin záznamu jejich provedení výkonnými
umělci, s výjimkou děl umění architektonického, děl umění užitého a děl poskytovaných
za účelem realizace smluvně sjednaného oprávnění vyplývajícího z práva autorského,
f) pořizování zvukových, obrazových či zvukově obrazových záznamů pro vlastní osobní potřebu
přenesením jejich obsahu na nenahrané nosiče takových záznamů (§13 odst. 2 a 3 autorského
zákona), g) pořizování rozmnoženin podle §15 odst. 2 písm. a) autorského zákona pomocí
reprografických (kopírovacích) zařízení prostřednictvím třetích osob, i) veřejné vystavování děl,
pořizování jejich rozmnoženin a další veřejné využívání těchto děl nebo jejic h rozmnoženin.
Příloha k rozhodnutí o udělení oprávnění obsahovala specifikaci oblastí hromadné správy
a u oblastí pod písmeny e) a f) odkazovala na podmínky stanovené vyhláškou Ministerstva kultury
České republiky č. 115/1991 Sb. ve znění vyhlášky téhož orgánu č. 520/1992 Sb., a u oblasti
pod písmenem g) odkazovala na podmínky stanovené vyhláškou Ministerstva kultury
č. 261/1996 Sb.
Rozhodnutí ze dne 9. 7. 1997, zn. 5534/97 nabylo právní moci dne 31. 7. 1997 (podle
doložky právní moci na něm vyznačené) . Z obsahu správního spisu nevyplývá a účastníci
to ani netvrdí, že by žalobce podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek.
Nejvyšší správní soud dále vychází z toho, že mezi účastníky je sporný výklad uděleného
oprávnění ze dne 9. 7. 1997, zn. 5534/97, zejména pokud jde o to, zda žalobci bylo uděleno
rovněž právo k výběru náhradních odměn, což tvrdí žalobce, nebo jen právo na jejich následné
rozdělování, což tvrdí stěžovatel, když z obsahu jeho kasační stížnosti vyplývá, že svou
interpretaci citovaného rozhodnutí opírá o vyhlášku č. 115/1991 Sb. a o vyhlášku
č. 261/1996 Sb.
Podle §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. , o právu autorském, o právech souvisejících
s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), oprávnění k výkonu
hromadné správy udělená podle dosavadních předpisů se považují za oprávnění ke kolektivní
správě práv podle tohoto zákona. Obsah a rozsah těchto oprávnění uvede ministerstvo
do souladu s tímto zákonem a vydá příslušným osobám do 90 dnů od nabytí účinnosti tohoto
zákona oprávnění nová.
Ústavní soud, který řešil ústavní stížnost žalobce na nečinnost stěžovatele, protože
nevydal rozhodnutí podle §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. ve lhůtě v něm stanovené,
v nálezu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 690/01, k tomuto ustanovení uvedl: „Předmětné
intertemporální ustanovení je ustanovením řešícím vztah citovaného zákona k předcházející
právní úpravě, a to ve vazbě na subjekty, které získaly právní statut osob, jimž svědčilo oprávnění
k výkonu hromadné správy dle předchozího zákona, přičemž nová právní úprava nahradila tento
institut, obsažený ve zrušené právní úpravě, novým, a to institutem kolektivního správce
(oprávněním k výkonu kolektivní správy). Z citovaného ustanovení se podává formální
kontinuita právního statutu osob, kterým bylo uděleno oprávnění k výkonu hromadné správy,
a tedy trvání tohoto oprávnění v obsahu a rozsahu uděleném, a to až do okamžiku vydání
oprávnění nových v obsahu a rozsahu odpovídajícím právní úpravě nové.“, a dále, že povinností
Ministerstva kultury bylo „…uvádět dřívější oprávnění co do obsahu a rozsahu v soulad s novým
právním stavem, který byl nastolen přijetím nového záko na (jenž, jak tomu nasvědčuje
i důvodová zpráva, zachování nepřerušeného výkonu svěřené správy fungujícími ochrannými
organizacemi předpokládá).“
Zákon č. 35/1965 Sb. ze dne 25. března 1965 o dílech literárních, vědeckých
a uměleckých (autorský zákon) v §44 odst. 1 zmocnil Ministerstvo kultury, že může přiznat
organizacím zastupujícím autory nebo výkonné umělce ve výkonu práv podle tohoto zákona
výhradní oprávnění, aby v rámci své působnosti udílely svolení k užití děl a výkonů a vybíraly
autorské odměny a odměny výkonných umělců, popřípadě organizace k plnění těchto úkolů zřídit
(ve znění do 31. 12. 1995).
Dne 22. 5. 1991 Ministerstvo kultury České republiky vydalo vyhlášku č. 241/1991 Sb.
o výhradním oprávnění některých organizací zastupujících autory nebo výkonné umělce,
jíž stanovilo podle §44 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 35/1965 Sb., ve znění zákona
č. 89/1990 Sb., že výhradní oprávnění se přiznává organizacím zastupujícím autory nebo výkonné
umělce ve výkonu jejich práv podle autorského zákona
takto:Ochrannému svazu autorskému
pro práva k dílům hudebním, v oboru působnosti uveřejněná díla hudební s textem
nebo bez textu – a) udílet svolení a vybírat odměny za veřejné nedivadelní provozování,
b) vybírat odměny za vysílání rozhlase nebo televizí, c) udílet svolení a vybírat odměny
za půjčování zvukových nebo zvukově obrazových snímků, d) vybírat odměny za užití děl
pořízením rozmnoženiny pro vlastní osobní potřebu; INTERGRAM, nezávislá společnost
výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů, v oboru působnosti
uveřejněné zvukové a zvukově obrazové záznamy výkonů výkonných umělců - d) vybírat
odměny za užití výkonů pořízením rozmnoženiny pro vlastní osobní potřebu. K rozsahu
oprávnění u obou organizací pod písmenem d) byl v poznámce pod čarou odkaz na §13 odst. 2
a 3 autorského zákona a obecně byl uveden odkaz na vyhlášku Ministerstva kultury České
republiky č. 115/1991 Sb., o úpravě odměn a náhrad oprávněným subjektům za užití předmětů
ochrany podle autorského zákona pořízením zvukové nebo zvukově obrazové rozmnoženiny
a veřejným půjčováním snímků pro osobní potřebu.
Dne 15. března 1991 Ministerstvo kultury České republiky vydalo vyhlášku
č. 115/1991 Sb., o úpravě odměn a náhrad oprávněným subjektům za užití předmětů ochrany
podle autorského zákona pořízením zvukové nebo zvukově obrazové rozmnoženiny a veřejným
půjčováním snímků pro osobní potřebu, podle §13 odst. 3, §39 odst. 1, §45 odst. 3 a 54 a §46
odst. 2 a 3 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon),
ve znění zákona č. 89/1990 Sb.
Podle §13 zákona č. 35/1965 Sb. ve znění v době vydání vyhlášky č. 115/1991 Sb.:
(1) Při každém užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v §15, autorská odměna.
Výše této odměny se řídí podle hodnoty díla a jeho významu pro společnost.
(2) Autoři děl, která lze vzhledem k jejich povaze rozmn ožovat pro vlastní osobní
potřebu [§15 odst. 2 písm. a)] na podkladě
a) rozhlasového či televizního vysílání nebo
b) zvukového, obrazového či zvukově obrazového snímku vyrobeného jeho výrobcem (§45)
přenesením pomocí technického zařízení na nenahrané n osiče záznamu, mají právo na odměnu
vůči výrobcům takových nosičů, popřípadě jejich dovozcům, jako ž i vůči těm, kteří snímky,
jež mohou k pořízení rozmnoženiny sloužit, veřejně půjčují. Právo na odměnu lze uplatňovat
pouze společně s obdobnými právy uvedenými v §39 odst. 1, §45 odst. 4 a §46 odst. 3, a to jen
prostřednictvím organizací uvedených v §44. Právo na odměnu nepřísluší, pokud jde
o nenahrané nosiče záznamů pro vývoz nebo pro provozní potřeby organizace.
(3) Sazby autorských odměn za užití díla a způsob jejich placení, jakož i rozdělení odměny
uvedené v odstavci 2 mezi jednotlivé skupiny oprávněných subjektů může upravit Ministerstvo
kultury České republiky a Ministerstvo kultury Slovenské republiky obecně závazným právním
předpisem.
Dne 1. 1. 1996 nabyl účinnosti zákon č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských
práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů, kterým, mimo
jiné, byl vypuštěn §44 zákona č. 35/1965 Sb. a byla zrušena vyhláška č. 241/1991 Sb.
Dne 8. 10. 1996 Ministerstvo kultury vydalo vyhlášku č. 261/1996 Sb. , o odměnách
autorům děl, která lze vzhledem k jejich povaze rozmnožova t pro vlastní osobní potřebu
na podkladě tiskovin nebo jejich rozmnoženin přenesením pomocí technického zařízení na jiný
hmotný podklad, podle §13 odst. 4 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých
a uměleckých (autorský zákon), ve znění zákona č. 237/1995 Sb.
V době vydání vyhlášky č. 261/1996 Sb. měl §13 zákona č. 35/1965 Sb. toto znění:
(1) Při každém užití díla náleží autorovi, s výjimkami uvedenými v §15, autorská odměna.
(2) Autoři děl, která lze vzhledem k jejich povaze rozmnožovat pro vlastní osobní
potřebu [§15 odst. 2 písm. a)] na podkladě
a) rozhlasového či televizního vysílání nebo
b) zvukového, obrazového či zvukově obrazového snímku vyrobeného a uveřejněného jeho
výrobcem (§45) přenesením pomocí technického zařízení na nenahrané nosiče záznamu, mají
právo na odměnu vůči výrobcům takových nosičů, popřípadě jejich dovozcům. Právo na odměnu
nepřísluší, pokud jde o nenahrané nosiče záznamů pro vývoz nebo pro provozní potřeby
fyzických či právnických osob.
(3) Autoři děl, která lze vzhledem k jejich povaze rozmnožovat pro vlastní osobní
potřebu [§15 odst. 2 písm. a)] na podkladě tiskovin 5) nebo jejich rozmnoženin přenesením
pomocí technického zařízení na jiný hmotný podklad, mají právo na odměnu vůči výrobcům
takových zařízení, popřípadě jejich dovozcům.
(4) Sazby odměn a náhrad podle odstavců 2 a 3, způsob jejich placení, ja kož i jejich
rozdělení mezi jednotlivé skupiny oprávněných osob může Ministerstvo kultury stanovit
vyhláškou.
Oprávnění k výkonu hromadné správy práv autorů pro obor výtvarný včetně obrazové
složky audiovizuálních děl, a obor architektonický v rozsahu oblastí uvedených v §2 písm. c), e),
f), g), a i), (zřejmě zákona č. 237/1995 Sb.) za podmínek, které se dále specifikují v příloze,
jež tvoří nedílnou součást tohoto rozhodnutí, udělilo Ministerstvo kultury České republiky
žalobci dne 9. 7. 1997, tedy za účinnosti zákona č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských
práv a práv autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů, a za účinnosti
zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon). V době
vydání citovaného oprávnění však již byl vypuštěn zákonem č. 237/1995 Sb. §44 zákona
č. 35/1965 Sb. v odstavci prvém zmocňující Ministerstvo kultury, že může přiznat organizacím
zastupujícím autory nebo výkonné umělce ve výkonu práv podle tohoto zákona výhradní
oprávnění, aby v rámci své působnosti udílely svolení k užití děl a výkonů a vybíraly autorské
odměny a odměny výkonných umělců, popřípadě organizace k plnění těchto úkolů zřídit, a tímtéž
zákonem č. 237/1995 Sb. byla zrušena vyhláška Ministerstva kultury České republiky
č. 241/1991 Sb., o výhradním oprávnění některých organizací zastupujících autory nebo výkonné
umělce.
Zákon č. 237/1995 Sb. nabyl účinnosti 1. 1. 1996 a od jeho účinnosti bylo upuštěno
od institutu tzv. výhradního oprávnění. V §10 odst. 1 tento zákon ve znění do 30. 11. 2000
obsahoval ustanovení, podle něhož organizace, kterým před účinností tohoto zákona bylo
přiznáno výhradní oprávnění k zastupování autorů nebo výkonných umělců podle zvláštního
předpisu (v poznámce pod čarou je uvedena vyhláška č. 241/1991 Sb.), se po dobu šesti měsíců
od účinnosti tohoto zákona považují za ochranné organizace podle tohoto zákona; jak vyplývá
z důvodové zprávy k zákonu č. 237/1995 Sb., bylo to proto, aby i po účinnosti navrhovaného
zákona po určitou dobu mohly bez přerušení vykonávat svoji dosavadní činnost vyplývající
jak ze smluv uzavřených s domácími nositeli práv, tak i ze smluv se zahraničními partnery.
V době vydání oprávnění k výkonu hromadné správy žalobci, tedy 9. 7. 1997, byla účinná
vyhláška č. 115/1991 Sb., ze dne 15. 3. 1991, o úpravě odměn a náhrad oprávněným subjektům
za užití předmětů ochrany podle autorského zákona pořízením zvukové nebo zvukově obrazové
rozmnoženiny a veřejným půjčováním snímků pro osobní potřebu (účinná od 1. 4. 1991, zrušena
vyhláškou č. 386/2000 Sb. od 1. 12. 2000), kterou Ministerstvo kultury ČR vydalo podle §13
odst. 3 zákona č. 35/1965 Sb. (ve znění - sazby autorských odměn za užití díla a způsob jejich
placení, jakož i rozdělení odměny uvedené v odstavci 2 mezi j ednotlivé skupiny oprávněných
subjektů může upravit Ministerstvo kultury České republiky a Ministerstvo kultury Slovenské
republiky obecně závazným právním předpisem). Vydání této vyhlášky předcházelo vydání
vyhlášky č. 241/1991 Sb., (dne 22. 5. 1991), avšak pokud jde o vybírající organizace jsou stejné
jako ve vyhlášce č. 241/1991 Sb., to znamená Ochranný svaz autorský pro práva k dílům
hudebním a INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových
a zvukově obrazových záznamů.
V době vydání oprávnění k výkonu hromadné správy žalobci, tedy 9. 7. 1997, byla účinná
vyhláška č. 261/1996 Sb., ze dne 8. 10. 1996, o odměnách autorům děl, která lze vzhledem
k jejich povaze rozmnožovat pro vlastní osobní potřebu na podkladě tiskovin nebo jejich
rozmnoženin přenesením pomocí technického zařízení na jiný hmotný podklad (účinná
od 18. 10. 1996, zrušena vyhláškou č. 386/2000 Sb. od 1. 12. 2000), kterou Ministerstvo kultury
vydalo podle §13 odst. 4 (ve stejném znění jako v odst. 3, citace uvedena výše) zákona
č. 35/1965 Sb., a podle níž odměny podle odst. 1 odvádějí výrobci nebo dovozci dvakrát ročně
DILIA, divadelní a literární agentuře v Praze, přičemž vybírající organizace vyúčtuje a rozdělí
odměny přijaté … příslušným ochranným organizacím…
Obě vyhlášky č. 115/1991 Sb. i č. 261/1996 Sb., byly vydány Ministerstvem kultury
na základě zmocnění uvedeného v §13 odst. 3, respektive 4 zákona č. 35/1965 Sb. Pokud
stěžovatel na základě tohoto zmocnění založil pravomoc ve vyhláškách uvedeným subjektům
k vybírání autorských odměn a jejich přerozdělování jednotlivým ochranným organizacím,
pak překročil zákonem stanovené zmocnění. Nejvyšší správní soud v tomto směru souhlasí
se závěry městského soudu.
Ze srovnání právní úpravy uvedené již výše tedy vyplývá, že §44 odst. 1 zákona
č. 35/1965 Sb. ve znění do 31. 12. 1995 zmocnil Ministerstvo kultury k tomu, že může přiznat
organizacím zastupujícím autory nebo výkonné umělce ve výkonu práv podle tohoto zákona
výhradní oprávnění, aby v rámci své působnosti udílely svolení k užití děl a výkonů a vybíraly
autorské odměny a odměny výkonných umělců, popřípadě organizace k plnění těchto úkolů
zřídit. Ustanovení §44 zákona č. 35/1965 Sb. bylo vypuštěno zákonem č. 237/1995 Sb., který
nabyl účinnosti dne 1. 1. 1996. Hromadnou správu autorských práv a práv autorskému právu
příbuzných od 1. 1. 1996 upravil zákon č. 237/1995 Sb. v části I. Podle §1 tohoto zákona
hromadnou správou podle tohoto zákona je zastupování osob, jimž přísluší autorské právo
nebo právo autorskému právu příbuzné vyplývající z autorského zákona (dále jen „nositel
práva“), a to při výkonu práva na udělení svolení k užití děl, výkonů výkonných umělců,
zvukových, obrazových nebo zvukově obrazových záznamů anebo vlastních pořadů
rozhlasových a televizních organizací (dále jen „předměty ochrany podle autorského zákona“),
práva na odměnu za toto užití a při výkonu práva na slušné vypořádání. V §2 tento zákon
stanovil, že hromadná správa se vykonává v oblastech vymezených pod písmeny a) až i) /přičemž
pod písm. f) bylo uvedeno - pořizování zvukových, obrazových či zvukově obrazových záznamů
pro vlastní osobní potřebu přenesením jejich obsahu na nenahrané nosiče takových záznamů
(§13 odst. 2 a 3 autorského zákona), a pod písm. g) bylo uvedeno - pořizování rozmnoženin
podle §15 odst. 2 písm. a) autorského zákona pomocí reprografických (kopírovacích) zařízení
prostřednictvím třetích osob/. Z odstavce 2) tohoto ustanovení vyplývalo, že hromadná správa
je vykonávána zpravidla pro literární, vědecký, divadelní, hude bní, výtvarný a architektonický
obor tvůrčí činnosti (dále jen „obor“). Podle §5 odst. 2 v oblastech podle §2 písm. f) a g) bylo
možno udělit oprávnění k výkonu hromadné správy ve stejném oboru pouze jednomu žadateli.
Z uvedeného vyplývá, že od 1. 1. 1996 již Ministerstvo kultury nemělo zákonné zmocnění
k tomu, aby přiznalo organizacím zastupujícím autory nebo výkonné umělce ve výkonu práv
výhradní oprávnění, aby vybíraly autorské odměny a odměny výkonných umělců, popřípadě
organizace k plnění těchto úkolů zřídilo. Hromadnou správu mohly vykonávat pouze právnické
osoby, které splnily podmínky uvedené v §3 části I. citovaného zákona a které, mimo jiných
náležitostí, v písemné žádosti o udělení oprávnění uvedly vymezení oboru a oblasti, ve které
hodlají hromadnou správu vykonávat, a prohlášení o počtu osob, které jej smlouvou zmocnily
k zastupování při výkonu svých práv podle autorského zákona, popřípadě prohlášení o počtu
osob, s nimiž má uzavřenu smlouvu, podle níž v případě, že mu bude uděleno oprávnění podle
§5 tohoto zákona, bude pro ně vykonávat hromadnou správu. Podle §7 odst. 1 citovaného
zákona ochranná organizace byla povinna v příslušném oboru a oblasti a) zastupovat všechny
nositele práv, kteří ji o to požádají, pokud prokáží, že došlo k užití předmětů ochrany podle
autorského zákona, nejsou-li v dané oblasti a oboru zastoupeni jinou ochrannou organizací,
a pokud s ní uzavřou smlouvu o zastupování při výkonu hromadné správy, b) sjednávat výši
odměn a náhrad za užití předmětů ochrany podle autor ského zákona, tyto odměny a náhrady
vybírat, stanovit způsob jejich rozdělování nositelům práv a tyt o odměny a náhrady rozdělovat
a vyplácet nositelům práv. Nejvyšší správní soud na tomto místě z důrazňuje to, co je uvedeno
již výše, že v oblastech podle §2 písm. f) a g) bylo možno udělit oprávnění k výkonu hromadné
správy ve stejném oboru pouze jednomu žadateli. Žádné jiné omezení ze zákona v tomto směru
nevyplývalo.
Zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), který nabyl účinnosti 1. 12. 2000, byl
zrušen zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon)
(§117, bod 1.) a změněn zákon č. 237/1995 Sb., o hromadné správě autorských práv a práv
autorskému právu příbuzných a o změně a doplnění některých zákonů tak, že jeho
část I upravující hromadnou správu autorských práv a práv autorskému právu příbuzných, byla
zrušena. Zákon č. 121/2000 Sb. je komplexní úpravou práva autorského a práv sou visejících
s právem autorským. V hlavě IV upravuje tento zákon kolektivní správu práv.
V §96 odst. 1 citovaný zákon stanoví povinně kolektivně spravovaná práva, kterými jsou,
mimo jiné, a) právo na odměnu za 1. užití uměleckého výkonu, zaznamenaného na zvukový
záznam vydaný k obchodním účelům, vysíláním rozhlasem nebo televizí nebo přenosem
rozhlasového nebo televizního vysílání (§72 odst. 1), 2. užití zvukového záznamu, vydaného
k obchodním účelům, vysíláním rozhlasem nebo televizí nebo přenosem rozhlasového nebo
televizního vysílání (§76 odst. 3), 3. zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu na podkladě
zvukového nebo zvukově obrazového záznamu přenesením jeho obsahu pomocí přístroje
na nenahraný nosič takového záznamu [§25 odst. 1 písm. a) a b), §28 odst. 2, §71 odst. 3, §76
odst. 4 a §80 odst. 3], 4. zhotovení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu na podkladě
grafického vyjádření jejím přenesením pomocí přístroje k zhoto vování tiskových rozmnoženin
na jiný hmotný podklad, a to i prostřednictvím třetí osoby [§25 odst. 1 písm. c), §28 odst. 2,
§87], Podle odst. 2 citovaného ustanovení nositelé práv jsou pro výkon práv podle odstavce 1,
jakož i pro domáhání se nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného výkonu
takto kolektivně spravovaného práva zastoupeni ze zákona příslušným kolektivním správcem.
Podle odst.3 citovaného ustanovení příslušný kolektivní správce přihlíží při rozdělování
a vyplácení odměn či příjmů z vydaného bezdůvodného obohacení, které vybral při výkonu
povinné kolektivní správy, pouze k takovým nositelům práv, jejichž jiná práva k týmž předmětům
ochrany, popřípadě k týmž druhům děl kolektivně spravuje na z ákladě smlouvy, nebo kteří
se u něj za tímto účelem přihlásili k evidenci.
Vztahy kolektivního správce k zastupovaným nositelům práv a k uživatelům předmětů
ochrany upravuje §100 citovaného zákona. Podle jeho odst. 1 kolektivní správce je povinen
s péčí řádného hospodáře, odborně a v rozsahu uděleného oprávnění, mimo jiné, a) zastupovat
každého nositele práv při výkonu jeho práva, které ze zákona kolektivně spravuje, b) převzít
za obvyklých podmínek zastoupení každého nositele práv při výkonu jeho práva, pokud o to
požádá a prokáže, že došlo k příslušnému užití předmětu ochrany, a není-li pro výkon téhož
práva ve vztahu k témuž předmětu ochrany, a pokud jde o díla, pro výkon téhož práva k témuž
druhu díla, zastupován již zahraniční osobou podle ustanovení §97 odst. 5 písm. a), c) zastupovat
každého nositele práv při výkonu jeho práva v rozsahu s ním sjednaném, d) zastupovat nositele
práv za rovných podmínek, e) vést rejstřík smluvně zastupovaných nositelů práva; rejstřík smí
obsahovat pouze údaje, které jsou nezbytné k výkonu kolektivní správy, f) vést rejstřík předmětů
ochrany, k nimž kolektivně spravují práva, poku d mu jsou tyto předměty známy; rejstřík smí
obsahovat pouze údaje, které jsou nezbytné k výkonu kolektivní správy, j) vybírat v souladu
se zákonem a smlouvami podle písmene h) pro nositele práv odměny a případné příjmy z vydání
bezdůvodného obohacení, rozdělovat je a vyplácet je v souladu s rozúčtovacím řádem.
Zákon č. 121/2000 Sb. používá pojmy „kolektivní správce“ (např. v §97) i „příslušný
kolektivní správce“ (např. v §96 odst. 2, 3, 4, v §100). Z obsahu zákona lze vyvodit, že pojem
„kolektivní správce“ má obecnější význam, kdežto pojem „příslušný kolektivní správce“ má užší
význam, neboť vyjadřuje to, že je příslušný pro množinu nositelů práv, kteří projevili zájem
o kolektivní správu svých práv tímto kolektivním správcem pro určité předměty ochrany (pro ně
a k nimž po udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy kolektivně spravuje práva). Tento
závěr vyplývá např. z §97 odst. 2, podle něhož kolektivním správcem může být pouze právnická
osoba, která má sídlo v České republice, a která přímo či nepř ímo sdružuje nositele práv, které
při kolektivní správě zastupuje. Z §98 vyplývá, že o udělení oprávnění k výko nu kolektivní
správy rozhoduje Ministerstvo kultury na základě písemné žádosti, která musí obsahovat, mimo
jiné, vymezení práv, která mají být k olektivně spravována, vymezení předmětů práv, a pokud jde
o díla, tak i vymezení jejich druhu, přičemž k žádosti musí žadatel přiložit, mimo jiné, návrh
rozúčtovacího řádu obsahující způsob rozdělování a pravidla pro výplatu vybraných odměn,
a jmenný seznam nositelů práv, kteří projevili zájem o kolektivní správu svých práv žadatelem,
s uvedením jejich bydliště a státního občanství a s podpisy těchto nositelů práv. K tomu viz také
J. K., I. H., J. K., V. K., v k nize Autorský zákon, Komentář a předpisy související, 2.
aktualizované vydání, Linde Praha a. s., str.247: „Kolektivní správce je tak „nástrojem“, který si
nositelé práv zřizují za účelem efektivnějšího (kolektivního) výkonu svých práv,…“.
Ze zákona č. 121/2000 Sb. tak vyplývá, že udělit oprávnění ke kolektivní správě může
ministerstvo jen za splnění dalších podmínek stanovených tímto zákonem tomu, kdo byl
zmocněn nositeli práv k jejich zastupování. Udělit oprávnění k výkonu kolektivní správy nelze
tomu žadateli, který nemá zmocnění nositelů práv ke kolektivnímu spravování jejich konkrétních
předmětů ochrany. Podle §98 odst. 6 písm. c) citovaného zákona ministerstvo udělí oprávnění
žadateli, za splnění podmínek v tomto ustanovení uvedených, jestliže pro týž předmět práv,
a pokud jde o díla, i pro tý ž druh nemá oprávnění již jiná osoba. Je-li kolektivnímu správci
oprávnění k výkonu kolektivní správy uděleno, pak vykonává kolektivní správu dobrovolně
kolektivně spravovaných práv i povinně kolektivně spravovaných práv. Pokud jde o práva
povinně kolektivně spravovaná, uvedená v §96 odst. 1 citovaného zákona, pak nositelé práv jsou
pro výkon těchto práv jakož i pro domáhání se nároku na vydání bezdůvodného obohacení
z neoprávněného výkonu takto kolektivně spravovaného práva zastoupeni ze zákona příslušným
kolektivním správcem (tedy nikoliv kterýmkoliv, ale příslušným). Podle §96 odst. 3 citovaného
zákona příslušný kolektivní správce přihlíží při rozdělován í a vyplácení odměn či příjmů
z vydaného bezdůvodného obohacení, které vybral při výkonu povinné kolektivní správy, pouze
k takovým nositelům práv, jejichž jiná práva k týmž předmětům ochrany, popřípadě k týmž
druhům děl kolektivně spravuje na základě smlouvy, nebo kteří se u něj za tímto účelem přihlásili
k evidenci.
V daném případě je předmětem přezkumné činnosti soudů rozhodnutí stěžovatele,
kterým uváděl do souladu obsah a rozsah předchozího oprávnění k hromadné správě autorských
práv a práv autorskému právu příbuzných uděleného žalobci dne 9. 7. 1997 podle zákona
č. 237/1995 Sb., se zákonem č. 121/2000 Sb. Ministerstvo kultury - tedy stěžovatel postupoval
podle §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb. Z věty první tohoto ustanovení především vyplývá,
že oprávnění k výkonu hromadné správy udělená podle dosavadních předpisů se považují
za oprávnění ke kolektivní správě práv podle tohoto zákona. Pro rozhodnutí o „zesouladnění“
je proto důležitý obsah a rozsah uděleného oprávnění k hromadné správě autorských práv a práv
autorskému právu příbuzných uděleného žalobci dne 9. 7. 1997 podle zákona č. 237/1995 Sb.,
aby podle věty druhé citovaného ustanovení mohlo ministerstvo obsah a rozsah tohoto
oprávnění uvést do souladu se zákonem č. 121/2000 Sb. a vydat nové oprávnění. Obsah a rozsah
oprávnění k hromadné správě uděleného žalobci dne 9. 7. 1997 však účastníci vykládají rozdílně
a to s odkazem na právní úpravu účinnou v době vydání tohoto oprávnění, kterou vnímají
rozdílně. Za této situace je třeba vycházet z obsahu rozhodnutí o udělení oprávnění k hromadné
správě ze dne 9. 7. 1997 a z právní úpravy účinné v době jeho vydání, jak ji zjistil Nejvyšší správní
soud a popsal v tomto rozhodnutí. Protože zákon č. 237/1995 Sb. umožňoval v oblastech podle
§2 písm. f) a g) udělit oprávnění k výkonu hromadné správy ve stejném oboru pouze jednomu
žadateli, přičemž v jiných oblastech žádné omezení neobsahoval, bylo pro udělení hromadné
správy žalobci v oblastech podle §2 písm. f) a g) podle citovan ého zákona rozhodující,
zda pro obor (§2 odst. 2 - zpravidla literární, vědecký, divadelní, hudební, výtvarný
a architektonický), který vymezil v žádosti o udělení oprávnění k výkonu hromadné správy,
vykonávala hromadnou správu již jiná ochranná organizace. Stěžovatel vedl podle §6 odst. 1
citovaného zákona evidenci ochranných organizací, která obsahovala, mimo jiné, vymezení oborů
a oblastí, proto mu musela být tato skutečnost známa. Pokud před udělením hromadné správy
žalobci rozhodnutím ze dne 9. 7. 1997 byla již jiné ochranné organizaci pro stejný obor a oblasti
podle §2 písm. f) a g) - pořizování zvukových, obrazových či zvukově obrazových záznamů
pro vlastní osobní potřebu přenesením jejich obsahu na nenahrané nosiče takových záznamů
(§13 odst. 2 a 3 autorského zákona), pořizování rozmnoženin podle §15 odst. 2 písm. a)
autorského zákona pomocí reprografických (kopírovacích) zařízení prostřednictvím třetích osob -
udělena hromadná správa, pak udělení hromadné správy žalobci v uvedeném oboru a oblasti
bránila zákonná překážka. Pokud nikoliv, pak zákonná úprava nebránila udělení hromadné správy
žalobci i pro uvedené oblasti a to v celém rozsahu. Zákonná úprava neodůvodňovala udělení
hromadné správy jednak jedné ochranné organizaci k vybírání tzv. náhradních odměn a jednak
druhé k rozdělování náhradních odměn vybraných jinou ochrannou organizací. K takovému
postupu neměl stěžovatel v době vydání rozhodnutí ze dne 9. 7. 1997 zákonné zmocnění.
Stěžovatel namítal, že z textu rozhodnutí o udělení oprávnění k výkonu hromadné správy
žadatelům OSA (č. j. 4861/96 ze dne 30. 4. 1996) a DILIA (č. j. 10690/97 ze dne 1. 10. 1997)
vyplývá, že žalobci bylo uděleno rozhodnutím ze dne 9. 7. 1997 právo pouze k rozdělování
odměn vybraných jiným subjektem, přičemž jde o skutečnosti známé správnímu orgánu z jeho
rozhodovací činnosti. K oprávněním OSA ze dne 30. 4. 1996, č. j. 4861/96 (obor hudební)
či oprávněním DILIA ze dne 1. 10. 1997, č. j. 10690/97 (obory literární, vědecký, divadelní
včetně hudební složky divadelních her a filmové režie), Nejvyšší správní soud zjistil, že městský
soud se otázkou obsahu a rozsahu oprávnění OSA ze dne 30. 4. 1996 či oprávnění DILIA ze dne
1. 10. 1997 nezabýval, posuzoval pouze otázku, kdo je oprávněn realizovat vybírání odměn,
zda žalobce s poukazem na ustanovení §1 zákona o hromadné správě, nebo subjekty uvedené
ve vyhlášce. Vzhledem k tomu, že městský soud otázku, zda žalobci bylo uděleno rozhodnutím
ze dne 9. 7. 1997 právo vybírat náhradní odměny vzhledem k tvrzení, že toto právo bylo uděleno
OSA rozhodnutím č. 4861/96 ze dne 30. 4. 1996 a DILIA rozhodnutím č. 10690/97 ze dne
1. 10. 1997 neposuzoval, nemohl ji ani nesprávně právně posoudit. Stejný závěr je nutno učinit
i ve vztahu k rozhodnutím č. j. 4449/2001 ze dne 28. 2. 2001 (OSA) a č. j. 380/2001 ze dne
3. 6. 2005 (DILIA). Nejvyšší správní soud zde poukazuje na skutečnost, že městský soud
přezkoumával řízení a rozhodnutí stěžovatele, který rozhodoval o rozkladu proti rozhodnutí
prvoinstančního orgánu ve věci uvedení obsahu a rozsahu oprávnění žalobce k výkonu hromadné
správy práv autorů ze dne 9. 7. 1997, č. j. 5534/97 do souladu s novým autorským zákonem
ve smyslu ustanovení §106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., tedy nepřezkoumával jiná rozhodnutí
stěžovatele vydaná dokonce v řízeních, jejichž účastníkem žalobce nebyl. Především je podstatné
to, jaké oprávnění bylo uděleno žalobci, nikoliv jiným subjektům.
Protože stěžovatel rozhodnutím ze dne 9. 7. 1997 udělil žalobci oprávnění k výkonu
hromadné správy v příslušném oboru (oborech) a oblastech, je třeba vycházet z předpokladu
(nebude-li prokázán opak), že zákonná překážka udělení tohoto oprávnění nebránila. To však
znamená, že ke dni účinnosti zákona č. 121/2000 Sb. se toto oprávnění k výkonu hromadné
správy udělené podle dosavadních předpisů považovalo za oprávnění ke kolektivní správě práv
podle zákona č. 121/2000 Sb. (§106 odst. 7 tohoto zákona).
Zákon č. 121/2000 Sb. rozlišuje mezi právy povinně kolektivně spravovanými a jinými
právy kolektivně spravovanými. V obou případech jsou nositelé práv zastoupeni příslušným
kolektivním správcem, jednak ze zákona, jednak na základě smlouvy nebo přihlášky k evidenci.
Zákon č. 121/2000 Sb. na rozdíl od zákona č. 237/1995 Sb. neupravuje udělení oprávnění podle
vymezených oborů a příslušných oblastí, ale podle vymezení práv, která mají být kolektivně
spravována a podle vymezení předmětů práv a pokud jde o díla, tak i vymezení jejich druhu.
Podle §98 odst. 6 písm. c) tohoto zákona ministerstvo udělí oprávnění žadateli, jestliže pro týž
předmět práv, a pokud jde o díla, i pro týž druh nemá oprávnění již jiná osoba. Z tohoto
ustanovení stěžovatel také vyvozuje, že žalobc i nemohl udělit postupem podle §106 odst. 7
zákona č. 121/2000 Sb., tedy uvést do souladu s tímto zákonem oprávnění k výkonu kolektivní
správy i k vybírání náhradních odměn, protože toto oprávnění již udělil jiné ochranné organizaci
(jiným ochranným organizacím). K výkonu práva na výběr odměn byly již pro všechny autory
pověřeny subjekty: OSA rozhodnutím stěžovatele ze dne 28. 2. 2001, č. j. 4449/2001 a DILIA
rozhodnutím stěžovatele ze dne 3. 6. 2005, č. j. 380/2001, přičemž u obou těchto rozhodnutí
již uplynul rok od nabytí právní moci a pluralitu nositelů takového oprávnění zákon neumožňoval
a neumožňuje.
V tomto směru však Nejvyšší správní soud odkazuje na předchozí část odůvodnění svého
rozhodnutí a námitku stěžovatele nepovažuje za důvodnou.
Další důvod nesprávného posouzení právní otázky stěžovatel opírá o tvrzení, že otázkou
rozsahu oprávnění DILIA se zabývaly i Vrchní soudy v Olomouci a Praze a Městský soud
v Praze, přičemž všechny citované soudy dle stěžovatele dospěly k závěru, že DILIA
je oprávněna k výkonu hromadné správy v předmětné oblasti pro všechny autory.
K této námitce lze shrnout, že citované soudy ve výše uvedených rozhodnutích
neposuzovaly otázku obsahu a rozsahu oprávnění žalobce dle rozhodnutí ze dne 9. 7. 1997.
Rozhodnutí uvedených soudů jsou tak při přezkoumávání tvrzeného nesprávného posouzení
právní otázky městským soudem, kdo je oprávněn vybírat náhradní odměny, zda žalobce
s poukazem na ustanovení §1 tehdy platného zákona o hromadné správě, nebo subjekty uvedené
ve vyhlášce č. 115/1991 Sb. a č. 261/1996 Sb., irelevantní.
S ohledem na výše uvedené, Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal stížnostní
námitku nezákonnosti rozhodnutí městského soudu spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení důvodnou.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhra du nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalobci, jemuž náleží právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.), je stěžovatel povinen zaplatit
náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 5712 K č (z toho 4200 Kč jako odměnu právního
zastoupení za 2 úkony právní služby spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti a podání
repliky k vyjádření stěžovatele, tedy 2 x po 2100 Kč, a dále 2 x 300 Kč paušální poplatek
na úhradu hotových výdajů v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d)
a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpi sů a dále 912 Kč DPH z odměny
a paušálního poplatku). Částku 5712 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobci ve lhůtě třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
§120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ).
V Brně dne 19. prosince 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu