ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.48.2008:77
sp. zn. 5 As 48/2008 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci v právní věci
žalobkyně: I. V., zast. advokátkou JUDr. Alenou Jirovcovou, se sídlem Šafaříkova 161, Jičín,
proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Wonkova 1142, Hradec
Králové, za účasti Města Jičín, Žižkovo nám. 18, Jičín, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2008, č. j. 30 Ca 29/2007 – 31,
takto:
Rozsudek Krajského soud v Hradci Králové ze dne 19. 3. 2008, č. j. 30 Ca 29/2007 – 31
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta její žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2007, č. j. 336/UP/2007/Kd, tímto bylo zamítnuto
odvolání proti rozhodnutí o umístění stavby vydané Městským úřadem Jičín, jakožto stavebním
úřadem dne 3. 11. 2006 pod č. j. Výst.4327/2006/Zj. Tímto rozhodnutím bylo stavebníkům
MVDr. M. D. a JUDr. D. D. povoleno umístění stavby – veterinární kliniky ve vzdálenosti 0,5 m
od hranice pozemku parc. 857/49, který je ve vlastnictví stěžovatelky.
Stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti důvody dle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Uvádí, že již v průběhu správního řízení
i v řízení před soudem uplatnila námitky stran nedostatečné odstupové vzdálenosti stavby
od jejího plotu a pozemku, namítala především zhoršení pohody bydlení, narušení soukromí,
zvýšení vlhkosti svého pozemku, jeho zastínění, zhoršení čistoty ovzduší, možné znečištění okolí
kliniky výkaly zvířat apod. Rovněž poukazovala na problematiku údržby stavby, když k takovým
zásahům by muselo docházet z jejího pozemku. V době vydání napadeného rozhodnutí byl
odvolací orgán povinen se řídit ust. §8 odst. 1 vyhl. č. 137/1998 Sb., dle kterého vzájemné
odstupy staveb musí splňovat zejména požadavky urbanistické, architektonické, životního
prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, ochrany památek,
požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, požadavky na denní osvětlení a oslunění
a zachování pohody bydlení. Odstupy musí rovněž umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru
mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, které souvisejí s funkčním využitím
území. Obdobné podmínky pro vzájemné odstupy staveb od společných hranic a zachování
kvality prostředí obsahuje i §25 odst. 1, 2 vyhl. č. 501/2006 Sb. Porušení zmiňovaných
ustanovení stěžovatelka ve správním řízení namítala. Krajský soud se, dle stěžovatelky, zcela
ztotožnil s napadeným rozhodnutím správního orgánu, na jehož odůvodnění odkázal. Nezabýval
se podrobně zjištěnými skutkovými okolnostmi ani výkladem právního předpisu, své rozhodnutí
dostatečně neodůvodnil, v důsledku čehož je rozsudek soudu nepřezkoumatelný. Stěžovatelka
se především nemůže ztotožnit s tvrzením stavebního úřadu i žalovaného, že stavba z režného
zdiva nepotřebuje žádnou údržbu a nemusí být tudíž zajištěn nutný odstup stavby od hranice
pozemku. Stěžovatelka poukazuje na různou kvalitu lícových cihel i možnou nekvalitní práci
dělníků při vyzdívání zdiva, nelze přitom přehlédnout ani další součásti předmětné stavby,
které údržbě podléhají, jako jsou svody, okapy, střecha, parapety, oplechování apod.
Dle přesvědčení stěžovatelky každá stavba časem potřebuje provádění řádné údržby; odstupová
vzdálenost od jejího oplocení v rozsahu 0,5 m údržbu stavby a jejích prvků neumožňuje.
Správními orgány ani soudem nebyly zjišťovány obvyklé poměry v místě samém k posouzení
zachování kvality bydlení, resp. prostředí. Se žádnou zahradou v okolí nesousedí vícepodlažní
stavba vysoká 7,9 m umístěná v sousedství zahrady stěžovatelky ve vzdálenosti pouhých 0,5 m
od hranice pozemku. Nepochybně se zhorší nejen oslunění, ale i proudění vzduchu a s tím
spojená vlhkost půdy a celkové klima zahrady. Při silnějším dešti, který v daném místě přichází
ze západní strany, kde má být umístěna štítová zeď stavby přiléhající k hranici zahrady, nebude
postačovat pouhá 0,5 m široká vzdálenost k vsáknutí dešťové vody, déšť bude stékat po lícovém
zdivu stavby a dojde k podmáčení pozemku. Stěžovatelka rovněž uvádí, že na zahradě jsou
vzrostlé stromy a další zeleň. Stěžovatelka namítá, že předmětnou stavbou manželů D., kteří
vlastní rodinný domek umístěný přímo na druhé straně ulice a budou moci využívat svoji zahradu
u domu zcela nerušeně, tak jako dosud, stěžovatelce se podstatně zhorší její životní prostředí.
Stěžovatelkou výše citovaná vyhláška v §540 odst. 8 zakotvila možnost umístit na pozemek se
stavbou rodinného domu pouze garáž a drobné stavby. Zákonodárce zde jistě neměl na mysli
objekty k podnikání; dle §25 odst. 4 vyhl. č. 501/2006 Sb. nesmí být vzdálenost stavby pro
podnikatelskou činnost umístěné na pozemku rodinného domku menší než 2 m od společných
hranic pozemků. Se stavbou charakteru veterinární kliniky není v lokalitě rodinných domků
v právních předpisech ani počítáno. Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.Současně požádala, aby byl kasační
stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí,
s rozsudkem krajského soudu se ztotožňuje a navrhuje kasační stížnost zamítnout. K otázce
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se nevyjádřil
Podle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (§103 odst. 1 písm. c/ nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé anebo je napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.).
V řízení před krajským soudem v projednávané věci Nejvyšší správní soud shledal
podstatné pochybení, které nemohl přehlédnout a které muselo nutně vést ke zrušení
napadeného rozsudku krajského soudu.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí
o umístění stavby, které bylo vydáno k návrhu stavebníků – manželů D.; tyto osoby tak nutně
měly postavení potenciální osoby zúčastněné na řízení. Bylo s nimi, stejně tak jako s ostatními
účastníky řízení, jejichž okruh je ze spisu zřejmý, jednáno v průběhu celého správního řízení.
Skutečnost, že stěžovatelka sama tyto osoby neoznačila v podané žalobě, ač tak učinit dle §34
odst. 2 s. ř. s. měla, je zcela bez významu. Podle ust. §34 odst. 1 s. ř. s. totiž osobami
zúčastněnými na řízení jsou osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech
vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být
přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li
účastníky a výslovně oznámily, že budou v řízení práva osob zúčastněných uplatňovat.
Z rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2007 je zcela zřejmé, kterým dalším účastníkům řízení bylo
toto rozhodnutí doručováno – tzn. je zde vymezen okruh účastníků - tzn. osob, u nichž
postavení osob na řízení zúčastněných přichází legitimně v úvahu. Nadto nelze přehlížet, že z ust.
§34 odst. 2 s. ř. s. vyplývá pro předsedu senátu povinnost postupovat tak, jak je níže uvedeno
i v případech, zjistí-li v průběhu řízení, že jsou i další osoby, kterým by mohlo svědčit procesní
postavení osob na řízení zúčastněných. Rovněž z uvedeného ustanovení nelze než dovodit,
že skutečnost, že stěžovatelka v žalobě okruh osob nevymezila není relevantní.
Neoznačili - li žalobci uvedenou osobu již v žalobě, bylo povinností předsedy senátu tuto
osobu vyrozumět o probíhajícím řízení, jakož ji i vyzvat, aby oznámila, zda bude svá práva
v řízení uplatňovat. Osoba zúčastněná na řízení má právo předkládat písemná vyjádření, nahlížet
do spisu, být vyrozuměna o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání uděleno slovo.
Rovněž se jí doručuje rozhodnutí, jímž se řízení u soudu končí (§34 odst. 2, 3 s. ř. s).
V projednávané věci však krajský soud ničeho v tomto směru neučinil a v řízení nepostupoval ani
v souladu s ust. §74 odst. 1 s. ř. s.
Jakkoli již tato podstatná vada řízení před krajským soudem sama o sobě nutně musí vést
ke zrušení napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud rovněž shledal rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelným pro nedostatek odůvodnění.
Legitimním požadavkem, který je kladen na každé rozhodnutí, rozhodnutí soudu
nevyjímaje, je jeho přezkoumatelnost. Rozhodujícím znakem pro hodnocení rozhodnutí je jeho
přesvědčivost pro účastníky řízení, a to především pro neúspěšnou stranu. V odůvodnění
rozsudku musí soud proto uvést, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak
se ve věci vyjádřil žalovaný, popř. jiný účastník řízení, stručně a jasně vyložit, které skutečnosti
má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami
se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu
a jak věc posoudil po právní stránce.
Není přípustné, vycházíme-li z této legitimní premisy požadavku na přezkoumatelnost
rozhodnutí, ze spisu opisovat např. skutkové přednesy účastníků, stejně tak jako doslova
přepisovat rozhodnutí správních orgánů, která jsou soudnímu přezkumu podrobena a poté na ně
bez dalšího odkázat. Soud dbá zásadně o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Nyní přezkoumávané rozhodnutí však za takové považovat nelze. Krajský soud v Hradci
Králové v napadeném rozsudku pouze shrnul skutkový stav, doslova převzal podstatný obsah
napadeného rozhodnutí žalovaného, ze kterého bez dalšího přímo vyvodil právní závěr
o správnosti napadeného rozhodnutí. Z textu tak není vůbec zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého
důvodu soud nepřistoupil, resp. nepovažoval za důvodnou argumentaci stěžovatelky obsaženou
v žalobě. Požadavku přesvědčivosti ani přezkoumatelnosti rozhodnutí krajský soud nedostál
ani tím, konstatuje-li na str. 9 svého rozhodnutí, že „nepovažuje za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat,
resp. jinými slovy opakuje totéž, když se se závěry žalovaného plně ztotožňuje, proto na ně i v dalším odkazuje“.
Úvahu o tom, proč tak činí však nelze z rozsudku seznat.
Nejvyšší správní soud rovněž postrádá ze strany krajského soudu jakékoliv posouzení
žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného z hlediska jeho souladu s hmotněprávními
i procesními normami. Tvrzení krajského soudu, že stěžovatelka v žalobě neuvedla žádné
ustanovení právního předpisu, které by mělo být porušeno, je třeba odmítnout. Stěžovatelka
např. zcela jasně v žalobě namítala, že zamýšlenou stavbu nebude možno udržovat, namítala,
že se správní orgány nevypořádaly s otázkou hluku, znečišťování ovzduší, oslunění, apod. Tyto
námitky evidentně směřují k porušení vyhlášky č. 137/1998 Sb. (§8 odst. 1), dle které bylo
postupováno a která je v napadeném správním rozhodnutí citována. Povinností správního
orgánu přitom bylo přezkoumat, zda v řízení bylo postupováno v souladu s příslušnými
ustanoveními cit. vyhlášky, tzn. posoudit, zda byly naplněny všechny podmínky stanovené
v ust. §1. Měl se proto zabývat i všemi aspekty, které je třeba v dikci ust. §1 cit. vyhlášky
dodržet.
Zmiňuje-li stěžovatelka v žalobě nemožnost údržby stavby a její přístupnost z hlediska
oprav, zcela zjevně se jedná o jednu z podmínek danou cit. vyhláškou, která je pro rozhodnutí
o umístění stavby nikoli zanedbatelná. Stejně tak namítá-li zvýšenou vlhkost pozemku
a nedostatek oslunění, jedná se nepochybně aspekty spadající pod kategorii pohoda bydlení; bylo
tedy na místě zabývat se zachováním Odůvodnění, s jakým se žalovaný vypořádal s námitkou
stran namítané vzdálenosti 0,5 m od hranice pozemku, spočívající na tvrzení, že použitý stavební
materiál nebude vyžadovat údržbu, které bez dalšího převzal krajský soud, je zcela nedostačující.
Jakkoli Nejvyššímu správnímu soudu, ruší-li zde rozhodnutí krajského soudu
pro nepřezkoumatelnost, nepřísluší předjímat řešení právních otázek, jakož i skutkového stavu,
jehož nedostatečnost konstatuje, sdílí námitku stěžovatelky stran potřeby oprav a údržby nikoli
pouze na zdivu samém, ale i na ostatních částech stavby; tyto aspekty měly být rovněž
předmětem úvah o tom, zda je i z tohoto hlediska vzdálenost 0,5 m přijatelná a závěry
zde učiněné odůvodnit.
Vyhláška č. 137/1998 Sb. stanoví ve svém §4 odst. 1, že při umísťování staveb a jejich
začleňování do území musí být respektována omezení vyplývající z právních předpisů chránících
veřejné zájmy a předpokládaný rozvoj území, vyjádřený v územně plánovací dokumentaci,
popřípadě v územně plánovacích podkladech. Umístění staveb musí odpovídat urbanistickému
a architektonickému charakteru prostředí a požadavkům na zachování pohody bydlení.
Umístěním stavby a jejím následným provozem nesmí být nad přípustnou míru obtěžováno
okolí, zejména v obytném prostředí, a ohrožována bezpečnost a plynulost provozu na přilehlých
pozemních komunikacích.
Podle §8 odst. 1 věty první citované vyhlášky pak vzájemné odstupy staveb musí
splňovat zejména požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické,
veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, ochrany památek, požární ochrany,
bezpečnosti, civilní ochrany, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování pohody
bydlení.
Podle §13 odst. 1 cit. vyhlášky negativní účinky staveb a jejich zařízení na životní
prostředí, zejména škodlivé exhalace, hluk, teplo, otřesy, vibrace, prach, zápach, znečišťování vod
a pozemních komunikací a zastínění budov, nesmí překročit limity uvedené v příslušných
předpisech.
Jak již zdejší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 16
(příst. na www.nssoud.cz),: „Výše uvedená ustanovení nelze vykládat tak, že vždy, když jsou splněny
požadavky stanovené v §13 odst. 1 vyhlášky č. 137/1998 Sb., jsou automaticky také splněny požadavky podle
§8 odst. 1 cit. vyhlášky, zejména požadavek na zachování pohody bydlení, a požadavky vyplývající z §4 odst. 1
cit. vyhlášky.“ Pokud stěžovatelka ve správním řízení a poté i v žalobě poukazovala na konkrétní
skutečnosti, které zpochybňovaly splnění požadavku na pohodu bydlení, i když stanoviska
dotčených orgánů státní správy konstatovala dodržení předepsaných limitů, měl se správní orgán
a potažmo i soud důkladně zabývat jejími tvrzeními právě i z hlediska zajištění pohody bydlení.“
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek krajského
soudu postrádá onu úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost, která je ze strany zákona
předpokládána a účastníky legitimně očekávána. Nejvyšší správní soud pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost nemůže vůbec posoudit, zda v kasační stížnosti stěžovatelem vznesené
námitky jsou přiléhavé či nikoliv. Takové rozhodnutí je pak třeba pokládat za nepřezkoumatelné
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a je nutno je zrušit podle §110 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení krajský soud odstraní vady výše vytýkané, osoby, o nichž je zřejmé,
že byly účastníky řízení před správním orgánem, vyzve k uplatnění práv osob na řízení
zúčastněných a dále bude postupovat v souladu s ust. §34 s. ř. s. , věc opětovně přezkoumá
a v případě, že dojde ke stejnému právnímu závěru, jaký učinil v napadeném rozsudku, doplní
odůvodnění rozsudku o náležitosti, jejichž absence zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí,
tj. aby z rozhodnutí soudu bylo především zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování
zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, jakým způsobem
se beze zbytku vypořádal s argumentací stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud shledal v postupu krajského soudu naplnění důvodu dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové postupem dle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil.
Nejvyšší správní soud, vzhledem k tomu, že přistoupil k meritornímu projednání věci
bezprostředně po učinění nezbytných procesních úkonů a v kasačním řízení rozsudek krajského
soudu zrušil, nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Tuto
žádost však může stěžovatelka uplatnit znovu u krajského soudu, který bude o žalobě jednat
znovu.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§10 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: P roti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 23. října 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu