ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.74.2006:80
sp. zn. 5 As 74/2006 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: M. K.,
zastoupeného Mgr. Tomášem Horákem, advokátem se sídlem v Praze, Holečkova 9, proti
žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem
Květná 15, 603 00 Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2003, č. j. 1291/37/9/03-SR,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2005, č.
j. 30 Ca 379/2003 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Česká zemědělská a potravinářská inspekce (podle pozdější právní úpravy Státní
zemědělská a potravinářská inspekce, v dalším textu též jen „inspekce“), krajský inspektorát
v Olomouci, zahájila přípisem ze dne 4. 7. 2002 správní řízení s žalobcem M. K. o uložení pokuty
za vícečetná porušení zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a
doplnění některých souvisejících zákonů, a pro porušení tehdy platného a účinného zákona č.
115/1995 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících právních předpisů.
Porušení zákona, např. podvržené dodací listy, vzorky nevyhovující požadavkům na jakost a
zdravotní nezávadnost vína, neodpovídající obsah alkoholu, klamavé údaje o datu použitelnosti a
obsahu nápoje, nesprávné označení výrobce, příměsi zakázaných a zdraví škodlivých syntetických
barviv (azorubinu, brilantní černi BN, patentní modři V, tartazinu) v některých druzích
prodávaného vína, porušení dříve uložených zákazů prodeje vín a lihovin atp. (mnoho desítek
jednotlivých zjištění), byla zjištěna při kontrolách a odběru vzorků provedených v provozovnách
stěžovatele v březnu a dubnu 2002. Správní spis, který byl soudu předložen, obsahuje o těchto
zjištěních detailní protokoly, protokoly o odběrech vzorků, protokoly o jejich zkouškách,
posudky, doklady o nabytí zboží a další doklady. S výslednými protokoly byl seznámen
zplnomocněný syn žalobce, který současně převzal jejich stejnopisy.
Na základě provedených kontrol uložil ředitel krajského inspektorátu rozhodnutím ze dne
15. 8. 2002 žalobci pokutu 500 000 Kč podle §17 odst. 3 písm. c) zákona č. 110/1997 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal a ústřední ředitel inspekce svým rozhodnutím ze dne
18. 12. 2002 rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání
a rozhodnutí. Vytkl přitom nejasnosti týkající se objemu tří druhů vín, u nichž byly v rozhodnutí
I. stupně nejasnosti. Současně upozornil na to, že na I. stupni řízení vycházel správní orgán
z již neplatného právního předpisu (vyhlášky č. 298/1997 Sb.), který byl nahrazen novým
(vyhláška č. 53/2002 Sb.). Tyto nedostatky uložil v dalším řízení odstranit.
V pokračujícím řízení novým rozhodnutím krajského inspektorátu ze dne 4. 6. 2003 byla
žalobci uložena pokuta 300 000 Kč (s drobnými změnami v popisu deliktu). Odvolání žalobce
(podané v jeho zastoupení advokátem) žalovaný ústřední inspektorát inspekce zamítl
rozhodnutím ze dne 4. 9. 2003.
Toto rozhodnutí žalobce napadl u Krajského soudu v Brně žalobou a domáhal se jeho
zrušení. Krajský soud tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 11. 2005.
Včas podanou kasační stížností se žalobce (stěžovatel) domáhá zrušení tohoto rozsudku.
Kasační stížnost, resp. její doplnění, které se stalo po výzvě soudu – ač obsáhlé – není obsažné.
Námitky se koncentrují do dvou okruhů:
Stěžovatel namítá, že krajský soud se „odmítl vůbec zabývat okolnostmi, zda došlo ze strany
stěžovatele k uvádění potravin do oběhu“ a dále jde o „naprosto nedostatečné přezkoumání námitky, stran
rozhodnutí o výši sankce“. Tyto stížní námitky mají svůj – také jen rámcový - předobraz v žalobě,
jíž stěžovatel vymezil okruh otázek, jimiž se krajský soud musel zabývat. V žalobě totiž stěžovatel
vytýkal žalovanému, že „se celou věcí nezabýval a bez dalšího přejal skutková zjištění orgánu I. stupně,
nezohlednil, že jsou zde konkrétní okolnosti, které mají zásadní význam pro právní posouzení, zejména
pak v otázce zda ze strany žalobce došlo, či nedošlo k uvádění předmětných potravin do oběhu.“
S touto námitkou se ale krajský soud správně vypořádal, a to dostatečným
a odpovídajícím způsobem. Poukázal na to, že ani v žalobě (a ani v odvolání ve správním řízení)
neuplatnil stěžovatel nic konkrétního proti zjištěnému skutkovému či aplikovanému právnímu
stavu a formuloval své výhrady jen zcela obecně; krajský soud upozornil na to, že obsah spisu
i obou správních rozhodnutí popisuje skutkovou situaci dostatečně. Nejvyšší správní soud
k tomu dodává, že ani kasační stížnost neuvádí nic konkrétního, nepolemizuje se zjištěnými fakty,
nepopírá je, nevyvrací, ba ani je – kromě zcela obecných floskulí - nezpochybňuje. Správní spis
se svými přílohami detailně popisuje a dokládá desítky zjištěných nedostatků (a právně
je kvalifikuje), přičemž stěžovatel ani v průběhu správního řízení, ani v průběhu řízení před
soudem (ostatně ani v kasační stížnosti) nevyvrací ani nezpochybňuje ani jedinou zjištěnou
skutečnost nebo její právní hodnocení. Za této situace ovšem musí Nejvyšší správní soud přestat
na tom, že kasační námitka je natolik nekonkrétní, že nemůže rozsudkem krajského soudu otřást.
Stěžovatel se mýlí, má-li za to, že uvedl-li takto nekonkrétní, bezobsažnou a pod konkrétní
skutečnosti nesubsumovanou „námitku absence uvádění předmětných potravin do oběhu“ již v řízení
správním ve svém odvolání, může z jejího údajného nevypořádání pro sebe vytěžit procesní
úspěch; není tomu tak, a její opakování v této podobě nejen v řízení odvolacím, ale i v řízení
o žalobě i v řízení o kasační stížnosti má podobu jen procesně neúčinného apelu na vyšší
instance.
Druhá kasační námitka míří pravděpodobně do výše uložené sankce, alespoň tak lze
usoudit z vyjádření „…a dále se jedná o naprosto nedostatečné přezkoumání námitky, stran rozhodnutí o výši
sankce, které dle názoru stěžovatele vybočuje ze zákonných mezí, kdy krajský soud v Brně pouze přejímá závěry
žalovaného/účastníka řízení, aniž by hodnotil konkrétní kritéria, kdy např. z hlediska závažnosti soud
konstatuje, že zde závažnost je, protože tak rozhodl žalovaný/účastník řízení.“ Blíže svou ideu stěžovatel
nijak nerozvedl.
I v tomto případě se otázkou sankce krajský soud zabýval na základě ještě stručnější
žalobní námitky tohoto znění: „Ve vztahu k právnímu posouzení žalobce konstatuje především nesprávné
rozhodnutí stran výše sankce, které zcela zřejmě vybočuje ze zákonných mezí“. Stěžovatel má zřejmě
za to, že takováto žalobní námitka představuje řádný žalobní bod [§71 odst. písm. d) s. ř. s.],
na jehož základě se jí musí krajský soud zabývat. Tak tomu ale není. Nebyly tu uvedeny žádné
skutkové ani právní důvody, pro které by se prvý soud touto námitkou musel zabývat; o řádný
žalobní bod tu nejde, a výtka krajskému soudu je činěna neprávem. Nicméně krajský soud
se i této žalobní námitce věnoval, vyložil, že sankce tu byla uložena správně podle nejpřísněji
trestného ustanovení (šlo o souběh deliktů), připomenul, že již správní orgán I. stupně podrobně
vyložil, k čemu přihlédl při výměře sankce, a míra závažnosti byla znovu hodnocena
i v rozhodnutí odvolacím. Krajský soud tedy nepostupoval vadně, pokud k obecné námitce také
zhodnotil obecná kritéria, a nenalezl-li nezákonnost, hodnotil námitku jako nedůvodnou.
Dodat je možno jen tolik, že i kdyby námitka týkající se výše sankce a jejích zákonných
mezí byla v kasační stížnosti konkretizována (což se nestalo), nemohl by na ni Nejvyšší správní
soud ani potom vejít a vytknout nedostatečný přezkum krajskému soudu, protože – jak uvedeno
– námitka týkající se sankce v řízení u krajského soudu neměla ani kvalitu řádného žalobního
bodu.
Ostatní námitky kasační stížnosti pak toliko více či méně přesně citují nebo parafrázují
zákonné texty bez jakéhokoli vztahu ke skutkovým či právním okolnostem případu; nejde o stížní
námitky a Nejvyšší správní soud se jimi proto nezabýval; kasační stížnost pak jako nedůvodnou
zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 s. ř. s.: stěžovatel
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch, žalovanému správnímu
orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů
příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2008
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu