ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.80.2006:73
sp. zn. 5 As 80/2006 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně:
Nejvyšší státní zástupkyně, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: Obecní úřad Velké
Přílepy (stavební úřad), se sídlem Pražská 162, Velké Přílepy, za účasti osob zúčastněných
na řízení: 1) CPI – Statenice, a. s., se sídlem Václavské nám. 1601/47, Praha 1, 2) obec Velké
Přílepy, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2004, č. j. Výst. 328/1 – 2479/04-Km,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2006,
č. j. 45 Ca 22/2005 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný prodloužil rozhodnutím ze dne 8. 12. 2004, č. j. Výst. 328/1 – 2479/04-Km,
do 31. 12. 2005 platnost územního rozhodnutí ze dne 13. 11. 2002, č. j. Výst. 328/1 – 2436/02-
Km, o umístění stavby bytových objektů, rodinných domů, garáží, areálových komunikací,
veřejných částí přípojek, zeleně, sportovišť a protihlukového valu na pozemcích blíže
specifikovaných v rozhodnutí, v k. ú. Statenice, které nabylo právní moci dne 6. 12. 2002. Žádost
o prodloužení platnosti územního rozhodnutí byla podána dne 29. 11. 2004.
Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 23. 2. 2006, č. j. 45 Ca 22/2005 - 40, zamítl. Krajský soud nepřisvědčil
mj. žalobní námitce, podle níž nebyly dány podmínky pro rozhodnutí žalovaného podle §40
odst. 3 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), neboť o prodloužení lhůty platnosti územního
rozhodnutí nebylo rozhodnuto před jejím uplynutím. Krajský soud naopak uvedl, že v souladu
s citovaným zákonným ustanovením postačuje, je-li před uplynutím doby platnosti územního
rozhodnutí podána žádost o její prodloužení. Názor, že o prodloužení platnosti územního
rozhodnutí musí být pravomocně rozhodnuto ještě před uplynutím doby platnosti
prodlužovaného rozhodnutí, považoval krajský soud za nedovoleně rozšiřující výklad stavebního
zákona. Takový výklad by podle krajského soudu nutil žadatele zvažovat, s jakým předstihem
před uplynutím doby platnosti prodlužovaného rozhodnutí má žádost podat, ačkoliv nemůže
předvídat délku rozhodovacího procesu včetně případného odvolacího řízení.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka vytkla krajskému soudu, že vyšel
z doslovného znění §40 odst. 3 stavebního zákona a ponechal stranou otázku platnosti
správního aktu v případech, kdy je tato platnost omezena zákonem nebo samotným správním
aktem. Stěžovatelka tvrdí, že zánikem platnosti aktu zanikla jeho existence a akt tedy nemohl být
podkladem způsobilým k vydání rozhodnutí o jeho prodloužení. Důsledky omezení trvání
(platnosti) rozhodnutí nastávají uplynutím lhůty a nemůže je odvrátit ani žádost o prodloužení
lhůty, ledaže by bylo vydáno nové rozhodnutí. Žádost však musí být podána včas, tj. s takovým
předstihem před uplynutím lhůty podle §40 odst. 3 stavebního zákona, aby o prodloužení
platnosti mohlo být pravomocně rozhodnuto před uplynutím této lhůty. Stěžovatelka
rovněž uvedla, že zamýšlel-li by zákonodárce spojit s podáním žádosti o prodloužení územního
rozhodnutí důsledky, které by měly vliv na jeho platnost jako např. v případě žádosti o stavební
povolení (§40 odst. 1 stavebního zákona), stanovil by tak výslovně.
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Zdůraznil, že se kasační stížnost prakticky
kryje s obsahem žaloby, s nímž se krajský soud přesvědčivě vypořádal. Žalovaný
rovněž upozornil, že kasační stížnost není datována a neobsahuje žádné zdůvodnění žaloby
ve veřejném zájmu, bez něhož by neměla být podána. Žalovaný rovněž podotkl, že v posuzované
věci je ve veřejném zájmu pokračování v řízení.
Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v kasační
stížnosti. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Posouzení kasační stížnosti se odvíjí od výkladu §40 odst. 3 stavebního zákona,
podle nějž může stavební úřad na žádost navrhovatele prodloužit dobu platnosti územního
rozhodnutí, byla-li žádost podána před uplynutím lhůty. V nyní posuzované věci nabylo územní
rozhodnutí právní moci dne 6. 12. 2002 a platilo v souladu s §40 odst. 1 stavebního zákona dva
roky ode dne, kdy nabylo právní moci. Žádost o prodloužení doby jeho platnosti byla podána
dne 29. 11. 2004, tj. před uplynutím lhůty, žalovaný o žádosti rozhodl dne 8. 12. 2004,
tj. po uplynutí lhůty.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl racionalitu systematického výkladu stěžovatelky,
která poukazuje na §40 odst. 1 stavebního zákona, podle nějž územní rozhodnutí nepozbývá
platnosti, byla-li před skončením doby jeho platnosti podána žádost o stavební povolení
nebo povolení k terénním úpravám a pracím podle stavebního zákona, nebo bylo-li započato
s využitím území ke stanovenému účelu. Ustanovení §40 odst. 1 stavebního zákona
tedy výslovně stanoví následek samotného podání např. žádosti o stavební povolení,
a to skutečnost, že územní rozhodnutí nepozbývá platnosti. Ustanovení §40 odst. 3 stavebního
zákona se oproti prve citovanému ustanovení o účincích podané žádosti na dobu platnosti
územního rozhodnutí výslovně nezmiňuje.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud pro úplnost poukazuje i na §93 odst. 3 zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „nový stavební zákon“), který s podáním odůvodněné žádosti o prodloužení
doby platnosti územního rozhodnutí výslovně spojuje stavení běhu lhůty platnosti územního
rozhodnutí.
Výslovná zmínka o účincích podané žádosti v novém stavebním zákonu ovšem
bez dalšího neznamená, že k obdobným účinkům nebylo možné dojít v případě stavebního
zákona výkladem. Posun v úpravě mohl být vyvolán snahou zákonodárce výslovně reflektovat
existující vyhovující praxi, mohl mít za cíl odstranit výkladové nejasnosti, které ve vztahu k dané
normě panovaly, ale mohl také měnit praxi, kterou nepovažoval za vyhovující. V tomto směru lze
poukázat jak na komentář ke stavebnímu zákonu (J. Doležal, J. Mareček, O. Vobořil, Stavební
zákon v teorii a praxi, Linde Praha, a. s., 2005, str. 105), podle nějž musí být o prodloužení
pravomocně rozhodnuto před uplynutím doby platnosti (tento závěr bohužel není v komentáři
dále vyargumentován, odpovídá však názoru nepřímo vyjádřenému v publikaci S. Malého, Nový
stavební zákon s komentářem, ASPI, a. s., 2007, str. 144), tak na komentář k novému stavebnímu
zákonu (J. Doležal, J. Mareček, V. Sedláčková, T. Sklenář, M. Tunka, Z. Vobrátilová, Nový
stavební zákon v teorii a praxi, Linde Praha, a. s., 2006, str. 183), podle nějž směřovalo výslovné
zakotvení stavení lhůty „k odstranění pochybností vyplývajících z dosavadní právní úpravy…“
K takovým pochybnostem je třeba uvést, že znění §40 odst. 3 stavebního zákona
nevylučuje výklad, který učinil krajský soud. Citované zákonné ustanovení nehovoří o předstihu,
s nímž by měla být žádost podána, a jako jedinou podmínku pro rozhodování o prodloužení
lhůty výslovně stanoví podání žádosti před uplynutím lhůty. Jazykovým výkladem lze dospět
k závěru, že pro věcné rozhodování správního orgánu postačuje podání žádosti před uplynutím
lhůty a doba rozhodování správního orgánu zde již nehraje roli.
Z dosavadního odůvodnění se podává, že lze nalézt argumenty pro právní názor
stěžovatelky, stejně jako argumenty pro právní názor krajského soudu, aniž by kterýkoliv z těchto
dvou názorů bylo možné a priori označit za nesprávný.
Nejvyšší správní soud se přiklonil k právnímu názoru krajského soudu, který k výkladu
§40 odst. 3 stavebního zákona přičinil významnou argumentaci, podle níž účastník nemůže
předvídat délku správního řízení. Krajský soud, s odkazem k §49 správního řádu ve znění
účinném do 31. 12. 2005, dovodil, že správní orgán může postupovat od bezodkladného
rozhodnutí až po využití devadesátidenní lhůty pro rozhodnutí (podle složitosti věci),
přičemž v případě odvolacího řízení může být časová prodleva ještě větší. Právní názor,
podle něhož musí být o žádosti o prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí pravomocně
rozhodnuto ještě před uplynutím této doby, tak vystavuje účastníka značné nejistotě v právních
vztazích a nutí jej podat případnou žádost s nejméně několikaměsíčním předstihem
před skončením doby platnosti územního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud považuje shodně
s krajským soudem takový výklad za neudržitelný.
Jakkoliv to tedy zákonodárce v případě §40 odst. 3 stavebního zákona neučinil výslovně,
je třeba podání žádosti o prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí považovat
za skutečnost, která staví běh lhůty platnosti tohoto rozhodnutí. Ve světle této argumentace
je zároveň zřejmé, že neobstojí názor stěžovatelky na zánik územního rozhodnutí, jehož platnost
jako neexistujícího aktu již nemůže být prodlužována. Nejvyšší správní soud ostatně stěžovatelce
přisvědčuje v tom, že uplynula-li by marně doba platnosti rozhodnutí aniž by došlo ke stavení
běhu lhůty, správní orgán by již neměl podklad pro další rozhodování. Na rozdíl od stěžovatelky
ovšem Nejvyšší správní soud, jak shora uvedeno, spojuje s podáním žádosti o prodloužení lhůty
následky, které mají vliv na dobu platnosti územního rozhodnutí.
Namítl-li žalovaný, že kasační stížnost neobsahuje zdůvodnění veřejného zájmu,
v němž byla podána žaloba, nelze mu přisvědčit. Nejvyšší správní soud již dříve judikoval,
že úvaha, zda je ve věci dán veřejný zájem (§66 odst. 2 s. ř. s.), nepodléhá přezkumu správními
soudy (srov. rozsudek ze dne 5. 11. 2007, č. j. 8 As 27/2006 – 70, www.nssoud.cz). Žalovaný
kasační stížnosti naopak důvodně vytkl, že není datována. Nejvyšší správní soud ovšem dospěl
k závěru, že tato skutečnost nebrání věcnému přezkoumání kasační stížnosti a to zejména
za situace, kdy byla podána osobně v den předcházející uplynutí lhůty pro její podání. Bylo
by jistě možné vyzvat stěžovatelku k odstranění této vady, takový postup by ovšem Nejvyšší
správní soud považoval za zcela formální, bez jakéhokoliv vlivu na posouzení věci. Nejvyšší
správní soud tedy vyšel z datace kasační stížnosti odpovídající dni jejího podání.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji se shora uvedeným
odůvodněním zamítl. Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že se v rekapitulační části
rozsudku zabýval rozhodnutím krajského soudu pouze v rozsahu odpovídajícím kasační stížnosti
a tedy významným z hlediska posouzení kasačního soudu.
Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 1, 5 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, úspěšnému žalovanému žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly a osoby zúčastněné na řízení nemají
v posuzované věci právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu