ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.51.2008:79
sp. zn. 5 Azs 51/2008 - 79
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: P. V., zastoupený Mgr. Bc. Ivo
Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 14. 12. 2007, č. j. 64 Az 6/2006 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 1. 2006, č. j. OAM-12/LE-C09-C09-2006, zamítl
žádost žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v tehdy
platném znění (dále jen „zákon o azylu“). Hlavní argumentem žalovaného byl závěr, že žalobce
ve své žádosti neuvedl žádné azylově relevantní důvody, nýbrž pouze důvody ekonomické
a důvody spojené se snahou o legalizaci jeho pobytu v České republice.
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ostravě,
ve které namítal, že mu hrozí pronásledování z důvodů uvedených v §12 písm. b) zákona
o azylu, a rovněž uváděl, že napadá rozhodnutí žalovaného „v rozsahu výroku“ mj. o neudělení
azylu podle §13 a §14 zákona o azylu a o nevztažení překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že takové výroky v rozhodnutí žalovaného absentují,
lze z hlediska obsahu žaloby vyhodnotit tuto námitku tak, že žalobce brojil proti neposouzení
jeho žádosti z hledisek §13, §14 a §91 zákona o azylu. Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne
14. 12. 2007 zamítl s tím, že žalobce uváděl pro svůj odchod ze země původu pouze ekonomické
důvody – konkrétně, že na Ukrajině měl problémy ekonomického charakteru a že se v České
republice zdržoval od roku 2000 a chce zde podnikat.
Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, ve které
namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Ke své argumentaci v žalobě dodává, že v České republice žije
již přes 8 let a za tu dobu si zde vytvořil silné sociální a lidské vazby. V případě nuceného návratu
do země původu by byl postaven na samý okraj společnosti, neboť za dobu svého pobytu mimo
zemi původu zde pozbyl veškeré zázemí. Z těchto skutečností stěžovatel dovozuje, že mu měl
být udělen azyl podle §12 písm. b) zákona o azylu nebo alespoň měla být shledána překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Stěžovatelova žádost tedy podle jeho názoru neměla
být zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, ale mělo o ní být
vedeno řádné řízení. Žalovaný ani krajský soud se důvody, které stěžovatel uplatnil ve své žádosti,
dle jeho názoru řádně nezabývali.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační stížnosti,
neboť se domnívá, že stěžovatel uváděl pro svůj odchod ze země původu pouze ekonomické
důvody. Ke vztahu §12, §16 a §91 zákona o azylu žalovaný uvádí, že pokud byla žádost o azyl
zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 zákona o azylu, nebyl žalovaný povinen zkoumat,
zda existují podmínky pro udělení překážek vycestování podle §91 zákona o azylu, v tehdy
účinném znění.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
Pokud jde o námitku směřující proti posouzení §12 písm. b) zákona o azylu, Nejvyšší
správní soud odkazuje na vlastní jednotnou judikaturu, podle níž ustanovení §12 zákona o azylu
vymezuje důvody pro udělení azylu taxativně a ekonomické důvody mezi ně nepatří
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2003, č. j. 7 Azs 32/2003 - 60;
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, vše dostupné
na www.nssoud.cz). Stěžovatel žádné jiné důvody neuváděl a tudíž žalovaný nepochybil,
když jeho žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Pokud jde o námitku směřující proti neposouzení překážek vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu, již žalovaný poukázal na dosavadní judikaturu, která posouzení překážek
vycestování u žádostí, jež byly zamítnuty jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu,
nevyžadovala (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2004,
č. j. 2 Azs 147/2004 - 41, publikovaný pod č. 409/2004 Sb. NSS; či rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Azs 230/2004 - 45, dostupný na www.nssoud.cz).
Je pravdou, že jiný senát tohoto soudu zaujal ve věci sp. zn. 1 Azs 96/2006 opačný právní názor
a předložil tuto věc k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. V daném
případě by však nebylo účelné vyčkávat rozhodnutí rozšířeného senátu, neboť je zřejmé,
že stěžovatel ve správním řízení neuváděl žádné relevantní důvody pro některou z překážek
vycestování dle §91 odst. 1 písm. a), b) nebo c) zákona o azylu a pokud by jeho žádost byla
posuzována podle nyní účinných právních předpisů, bylo by nutné dojít k obdobnému závěru,
že stěžovatel nenaplňuje žádný z důvodů udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 zákona
o azylu, v platném znění. Za takové důvody, pro něž by měla být shledána překážka vycestování
či nyní udělena doplňková ochrana, rozhodně nelze považovat stěžovatelem uváděnou
skutečnost, že si za dobu jeho nejprve oprávněného a posléze neoprávněného pobytu na území
ČR vytvořil jisté zázemí. Stěžovatel naopak neuvedl žádnou skutečnost svědčící o tom,
že by v jeho případě hrozilo porušení zásady non-refoulement zakotvené v čl. 33 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků či porušení jeho základních práv dle čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, tzn. že by jeho život či osobní svoboda byly v zemi původu
ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického
přesvědčení nebo že by zde bylo reálné nebezpečí, že by byl žadatel v zemi původu zbaven života
nebo vystaven mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu, nebo odsouzen
k trestu smrti a jeho vycestování by tak bylo v rozporu s mezinárodními závazky ČR
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 - 64,
publikovaný pod č. 1336/2007 Sb. NSS nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 6, publikovaný pod č. 721/2005 Sb. NSS) anebo že by byl
v zemi původu ohrožen ozbrojeným konfliktem.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že jeho dosavadní
judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a krajský soud
se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného
v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud tedy neshledal v rozsudku krajského soudu
zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele,
ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu