ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.56.2008:51
sp. zn. 5 Azs 56/2008 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Dagmar Nygrínové
a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: R. Z., zast. advokátem Mgr. Umarem Switatem, se
sídlem AK Kloknerova 2212/10, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2007, č. j. 64 Az
121/2006 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá, aby byl zrušen výše označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 19. 10. 2006, č. j. OAM-1094/VL-10-05-2006; tímto nebyla stěžovateli udělena
mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“) dále zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s ustanovením
§102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (ustanovení §104a s. ř. s.)
je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní
nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost
ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva (viz např. nález ÚS ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 31, str. 149).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu, který nezjistil přesně a úplně stav věci a rozhodoval na základě neúplných
důkazů, neopatřil si potřebné doklady v souladu s ust. §50 zák. č. 500/2004 Sb. a výpovědi
případných svědků. Správní orgán se rovněž nezabýval politickou a humanitární situací v zemi
původu; dále poukazuje na to, že v současné době je v zemi extrémní chudoba obyvatelstva
a neschopnost státních orgánů tento problém řešit a ochránit obyvatelstvo. Stěžovatel chce žít
v bezpečí a důstojným životem. Správní orgán vůbec nepřihlížel k politickým a jiným důvodům
v zemi , jakož ani ke špatné bezpečnostní situaci v zemi, která je mediálně známa. Nevzal v úvahu
ani to, že je v zemi původu stěžovatel diskriminován jako etnický Berber a že v minulosti vyvíjel
politickou činnost ve prospěch uplatnění berberského jazyka. Stěžovatel má za to, že pro uvedené
vady v postupu správního orgánu měl krajský soud rozhodnutí správního orgánu zrušit. Navrhuje
proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr.
V daném případě však míra obecnosti s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla
upřesněna konkrétní pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla
být považována za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v kasačním řízení nejenom splnit podmínky
přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle ustanovení §103
odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše,
v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší
správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. K námitkám stran možného
pronásledování Nejvyšší správní soud uvádí, že s obdobnou námitkou se již vypořádal, a to např.
v rozhodnutí ze dne 2. 3. 2005, č. j. 4 Azs 271/2004 - 58 (přístupno na www.nssoud.cz), v němž
uvedl mimo jiné: „Za pronásledování či odůvodněný strach z něho by v daných souvislostech mohla být
pokládána jen taková situace, kdy by ze strany orgánů státní moci docházelo k perzekuci osob pro jejich
náboženskou orientaci, popř. k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům ochranu před šikanou vyvolanou
netolerancí k jejich náboženskému vyznání.“ Tak tomu v případě stěžovatele nebylo. Jak vyplynulo
ze spisu, stěžovatel v zemi původu vystudoval vysokou školu; protože nemohl v zemi původu
najít zaměstnání ve státní správě, odjel do Mauretánie, kde začal podnikat, nebyl však úspěšný,
zkrachoval a Mauretánii opustil z obav před věřitelem, kterému nebyl schopen splatit dluh a vrátil
se do Maroka. V pohovoru uvedl, že zde žádné konkrétní problémy neměl, ale obával se věřitele
z Mauretánie. V roce 2006 přicestoval do České republiky, zde pobýval nejdříve na základě
platného povolení na dobu 1 měsíce, poté požádal o poskytnutí mezinárodní ochrany. Pokud
by se stěžovatel vrátil do země původu, obává se věřitele a jeho příbuzných.
Rovněž tak s námitkami stran vedeného správního řízení se Nejvyšší správní soud
již několikráte vypořádal ve svých rozhodnutích, např. 5 Azs 22/2003 - 41 ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 24/2003 - 42 ze dne 18 . 12. 2003, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47 ze dne 16 . 5. 2004,
1 Azs 22/2004 - 42 ze dne 28. 4. 2004, vše přístupno na www.nssoud.cz. Povinností správního
orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Žádný z relevantních důvodů pro které by bylo
lze mezinárodní ochranu stěžovateli udělit nebyl shledán.
V případě stěžovatele nebyl důvod shledán ani k udělení humanitárního azylu; stěžovatel
ani neuváděl skutečnosti, pro které by z důvodu zvláštního zřetele bylo možné humanitární azyl
udělit; samotná skutečnost, že se stěžovatel účastnil za studií několika demonstrací za uplatnění
berberského jazyka ani ekonomická situace v jeho zemi, bez dalšího, takovým důvodem
ve smyslu zákona o azylu není. Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona
o azylu nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního
uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska
dodržení příslušných procesních předpisů (viz např. rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, přístupno na www.nssoud.cz). Jak již bylo uvedeno např. v rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55 – „Smysl institutu
humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán
měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními
výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout.
Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona
o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných,
u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofu, ať už způsobenou lidskými či přírodními
faktory), ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena
pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického
a právního státu.“
Vzhledem ke skutečnosti, že s obdobnými námitkami, které uplatil v nyní projednávané
věci stěžovatel, se Nejvyšší správní soud ve své předchozí judikatuře již nejednou vypořádal,
nebyly shledány žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. července 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu