ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.64.2008:60
sp. zn. 5 Azs 64/2008 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: V. O., zast. JUDr. Ondřejem
Hanákem, advokátem se sídlem v Radlická 3, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Praha 7, Nad Š tolou 3, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 11. 12. 2007, č. j. 60 Az 125/2006 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Ondřeje Hanáka, se sídlem v Praze 5, Radlická 3,
se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-1172/VL-20-12-2006 ze dne 2. 11. 2006.
Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím zamítl jako zjevně nedůvodnou žádost stěžovatele
o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu ustanovení §16 odst. 1písm. d) zákona č. 325/1999 Sb.
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvy šší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny ste jnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším říz ením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pr o stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení sprav edlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl.
ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003,
sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní řád není
a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska
soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší
a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může
být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv b eze zbytku odstranit.
Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení
panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria
je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu
nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných.“
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že žalovaný nesprávně aplikoval §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu namísto §12 zákona o azylu. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě
se měla uplatnit přednostně úprava mezinárodní a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, kde Nejvyšší správní soud konstatoval aplikační p řednost zásady
„non refoulement“ před právem vnitrostátním. Dále stěžovatel odkazuje na rozsudek
č. j. 2 Azs 75/2005 - 75 ze dne 21. 3. 2006. Stěžovatel uvádí, že se obává uvěznění kvůli odepření
výkonu vojenské služby z důvodu náboženského přesvědčení. Navíc žije v ČR více než 8 let
a jeho rodinný život je jednoznačně spojen s územím České republiky. Rodinné vazby stěžovatele
žalovaný neposuzoval. K otázce odepření nástupu k vojenské službě stěžovatel odkazuje
na Příručku UNHRC k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíka. Důvod
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany nebyl shodný s žádostí z roku 2000,
ale z části odlišný a mělo být tak aplikováno ustanovení §16 odst. 2 nikoli §16 odst. 1 písm. d)
zákona o azylu. Dle stěžovatele měl žalovaný v jeho případě aplikovat Úmluvu o právním
postavení uprchlíků přijatou v Ženevě dne 28. 6. 1951 a dále Protokol týkající se právního
postavení uprchlíků ze dne 31. 1. 1967. Stěžovatel taktéž namítá nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu, který ve svém rozhodnutí nezohlednil skuteč nost, že žalovaný neověřoval
ve správním řízení okolnosti důležité pro postavení osob odpírajících vojenskou s lužbu,
jež v současnosti existují na území Ukrajiny a taktéž nezjišťoval existenci rodinných vazeb
stěžovatele ne území ČR. Neposoudil tak možnost udělení azylu za účelem sloučení rodiny.
Stěžovatel navrhl napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vy mezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Záko nodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu,
či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní
skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově
obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska, zda posuzovanou věc
lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, ab y v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je -li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti ,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. ve věcech sp. zn. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006,
1 Azs 13/2006 (publ. www.nssoud.cz).
Pokud stěžovatel namítá, že žalovaný nesprávně aplikoval §16 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu namísto §12 zákona o azylu, neboť důvod podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany
nebyl shodný s žádostí z roku 2000, nemá tato námitka oporu ve spise, když z žádosti o udělení
azylu ze dne 27. 7. 2000 a žádosti ze dne 20. 10. 2006 vypl ývá, že důvod pro podání žádosti
je shodný – obava z trestního stíhání a uvěznění z důvodu pro odmítnutí nástupu k povinné
vojenské službě. Povahou rozhodnutí dle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu se Nejvyšší správní
soud zabýval v rozsudku č. j. 7 Azs 10/2008 - 46 ze dne 26. 3. 2008, kde konstatoval,
že „Rozhodnutí podle §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu,
ani za rozhodnutí o odnětí azylu, neboť se jedná o rozhodnutí o žádosti o udělení azylu, v níž stěžovatel opakuje
skutečnosti v zásadě shodné či obdobné jako při podání předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
o níž již bylo negativně rozhodnuto správním orgánem a krajským soudem. Mini sterstvo ani krajský soud
proto nemusely věcně hodnotit zprávy o situaci v dodržování lidských práv v zemi původu Ukrajině,
protože v řízení nevyvstalo, že by stěžovatel byl uprchlíkem ve smyslu čl. 1 písm. A bodu 2 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků ve spojení s čl. 1 bodem, 2 její přílohy, Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků
z 31. ledna 1967 (vše vyhlášeno pod č. 208/1993 Sb., dále jen „Úmluva“). Nebyl jím proto, že ze zjištěných
skutečností nevyplývá, že by mohl mít oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských
nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i pro zastávání určitých
politických názorů, nebo že by vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítal ochranu své vlasti.“
V dané věci stěžovatel nepředložil ve správním řízení ani soudním řízení dostatečně
přesvědčivé důkazy o reálném ohrožení života v zemi původu, aby bylo možno vzhledem
k aplikační přednosti mezinárodního závazku České republiky plynoucího z čl. 33 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků (zásada non-refoulement) před vnitrostátní právní úpravou
správnímu orgánu vytknout, že se měl touto otázkou zabývat i v rozhodnutí vydaném dle §16
zákona o azylu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007
- 64). V rozsudku ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 A zs 343/2004 - 56, který byl uveřejněn
pod č. 721/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vyslovil Nejvyšší správní soud,
že „v případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
(publikované pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost
čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem
typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1
Úmluvy nedopadá“. Důvody opuštění vlasti v případě stěžovatele žalovaný řádně zhodnotil
již v řízení předchozím, kde dospěl k závěru, že stěžovatel podmínky pro udělení azylu dle §12
nesplňuje.
Namítá-li stěžovatel, že žalovaný neposuzoval rodinné vazby stěžovatele na území ČR
a nezkoumal tak, zda jsou v případě stěžovatele splněny podmínky pro udělení azylu za účelem
sloučení rodiny dle §13 zákona o azylu, nelze tuto shledat přípustnou. Z obsahu žaloby totiž
vyplývá, že v ní stěžovatel tyto námitku nevznesl. Krajský soud se proto touto v důsledku
dispoziční zásady nezabýval. Jelikož podle ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. mohl krajský soud
přezkoumat napadené rozhodnutí jen v mezích žalobních bodů, a výhrady v uvedeném směru
stěžovatel v žalobě neuplatnil, krajský soud zákon neporušil. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
in fine tedy brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňova l jiné právní důvody,
než které uplatnil v řízení před krajským soudem, jehož rozsudek je přezkoumáván. Nesporné
je přitom i to, že stěžovateli nic nebránilo, aby námitku uplatněnou v kasační stížnosti vznesl
již v žalobě a potom by se jí musel zabývat i krajský soud. Nad rámec potřebného odův odněné
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz, kde zaujal právní názor, že „správní orgán pochybil,
jestliže žádost stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zák ona o azylu, přičemž současně posuzoval
důvody pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl) a výrokem se o nich vyjadřoval.
Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1
zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost.
Rozhodne tedy konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení
azylu podle §12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních
§13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona zjišťován n ení, dostává se výrok správního orgánu
o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle
§13 a §14 zákona“. Z výše uvedeného je zřejmé, že správní orgán není povinen ani oprávněn
v případě, kdy zamítá žádost o udělení mezinárodní ochrany dle §16 zákona o azylu, zkoumat,
zda jsou naplněny podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce advokát.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby po
2100 Kč, a sice za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění
kasační stížnosti ze dne 9. 6. 2008 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna
advokáta činí 4800 Kč. Protože ustanovený advokát je plátce daně z přidané hodnoty (dále
jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč; odměna advokáta navýšená o daň tedy činí 5712 Kč.
Zástupci stěžovatele se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši
5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího spr ávního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu