ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.68.2008:106
sp. zn. 5 Azs 68/2008 - 106
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: K. Y., zastoupený JUDr. Karlem
Sochorem, advokátem se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 18, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Nad Štolou 3, Praha, o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2007, č. j. 61 Az 80/2006 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Karla Sochora, se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 18,
se u r č u je částkou 2400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označen ého
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-712/VL-07-12-2006 ze dne 13. 7. 2006. Žalovaný
výše uvedeným rozhodnutím stěžovateli neudělil azyl dle ustanovení §12 , §13 odst. 1, 2 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně žalovaný rozhodl, že se na stěžovatele
nevztahuje překážka vycestování dle §91 citovaného zákona.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že je pronásledován, neboť vyznává čistý islám
a z tohoto důvodu čelí pronásledování ze strany bezpečnostních složek domovského státu taktéž
celá rodina. V průběhu správního řízení objasnil, že opustil zemi kvůli hrozbě fyzického týrání
nebo i smrti ze strany osob, k nimž má stěžovatel finanční závazky a svou osobní situaci označil
za hodnou zvláštního zřetele. Stěžovatel má za to, že v předchozím řízení byl porušen §50
odst. 2 správního řádu a §12 zá kona o azylu. Na podporu svých tvrzení přiložil ke kasační
stížnosti překlad novinového článku. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu
zrušit.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subje ktivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším říz ením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovateli již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález z e dne 13. 11. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý
právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumn ého,
resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat,
a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumný ch instancí je proto výsledkem poměřování
na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní
jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili
prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní
moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomez ené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vy mezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že př esah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zast oupení (§105 odst. 2 s. ř.
s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační
stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, ab y v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky příp ustnosti kasační stížnosti,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006
(publ. www.nssoud.cz).
K postavení vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu se Nejvyšší správní soud
vyjádřil již v rozsudku ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, www.nssoud.cz. Dospěl zde k závěru, že příslušníci
tzv. čistého islámu nejsou v zemi jejich původu pronásledováni, disk riminováni ani nepřiměřeně
trestáni. Zákonný požadavek povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu považoval
Nejvyšší správní soud za zcela legitimní, odůvodněný zájmem na ochraně bezpečnosti osob.
Nejedná se tedy o výraz porušování lidských práv (náboženské svobody), resp. o pronásledování
z náboženských důvodů. Osoba, která se tomuto požadavku nepodřídí, je pak vystavena
oprávněné pozornosti státních orgánů.
Pokud jde o námitku porušení správního řádu, aniž stěžovatel jmenovitě uvádí, v čem je
konkrétně jeho porušení spatřováno, tato není způsobilá k bližšímu přezkoumání, jak Nejvyšší
správní soud vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 25. 4. 2006, č. j. 5 Azs 277/2005 - 54,
www.nssoud.cz, nebo v rozsudku ze dne 4. 7. 2006, č. j. 4 Azs 387/2005 - 66, www.nssoud.cz.
Míří-li stěžovatel touto námitkou případně i k tomu, že žalovaný správní orgán nedostatečně
zjistil skutkový stav, i v tomto směru judikatura Nejvyššího správního soudu poznamenává,
že námitky musí být zcela konkrétní. Námitka směřující proti nedostatečně zjištěnému
skutkovému stavu věci, aniž by stěžovatel jakkoli blíže konkretizoval, které další důkazní
prostředky si měl žalovaný v předcházejícím řízení opatřit a k důkazu provést, byla Nejvyšším
správním soudem řešena např. v rozhodnutí ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37,
publikovaném pod č. 312/2004 Sb. NSS, v němž byl vysloven následující závěr: Pokud stěžovatel
v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní
důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové
tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy
„nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatel v kasační stížnosti úspěšně namítat,
že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věci, pokud
sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí. Uvedená otázka byla
předmětem posouzení Nejvyššího správního soudu dále také např. v rozhodnutí ze dne
29. 10. 2003, č. j. 4 Azs 4/2003 - 68, publikovaném na www.nssoud.cz, dle něhož: Pojem
odůvodněný strach z pronásledování [§12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu] je neurčitý
právní pojem, jehož definici neobsahuje žádný právní předpis. Soud v tomto případě
přezkoumává, zda ve vztahu k danému pojmu byla uplatněna zásada materiální pravdy ukládající
správnímu orgánu povinnost zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a zda na základě takto
zjištěného stavu věci správní orgán dle logických pravidel kvalifikovaně rozhodl. Nad rámec výše
uvedeného Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu ověřil, že žalovaný citovanému
požadavku bezezbytku dostál.
Nejvyšší správní soud dále uvádí, že žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, který
podrobně odůvodnil, že stěžovatelova výpověď o pronásledování ze strany státních orgánů země
původu pro jeho náboženské vyznání, je nedůvěryhodná. Z této skutečnosti vycházel i krajský
soud v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud již judikoval, že „Nevěrohodnost tvrzení,
zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele
o azyl podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“
(Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 – 105). Stěžovatel
v kasační stížnosti tvrdí, že zemi původu opustil z důvodu hrozby fyzického týrání nebo i smrti
ze strany soukromých osob, k nimž má finanční závazky avšak dále tvrdí, že byl v zemi původu
pronásledován, protože vyznává tzv. čistý islám. V průběhu správního řízení dokonce tvrdil i to,
že byl v zemi původu neprávem obviněn ze znásilnění atd.
Pokud jde o stěžovatelem doložený dokument (překlad novinového článku – „Příbuzní
obviněných z terorismu.“), jež popisuje konkrétní situaci obviněných z teroristického útoku,
„výbuchu budovy výboru národní bezpečnosti v Jižně-Kazachstánské oblasti“, je Nejvyšší
správní soud nucen připomenout, že právně významnou pro zjištění naplnění zákonných
podmínek pro udělení mezinárodní ochrany se jeví vždy konkrétní situace stěžovatele a důvody,
pro které o azyl žádá.
Obecnou situaci v Kazachstánu v oblasti svobody náboženského vyznání však není
možné podřadit pod žádné z ustanovení §12 zákona o azylu. Jelikož Nejvyšší správní soud nemá
pochybnost o tom, že skutkový stav byl žalovaným i soudem zjištěn dostatečně, rozhodl se důkaz
výše uvedeným dokumentem neprovést, jak mu to umožňuje ust. §52 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
soud není povinen provést všechny důkazy, musí však uvést důvod, proč důkaz neprovedl.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že provedení listinných důkazů by bylo vzhledem k dostatečně
zjištěnému skutkovému stavu nadbytečné.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal ani
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení ustanoven soudem zástupce advokát. V takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud proto
určil odměnu advokáta částkou 2100 Kč za 1 úkon právní služby a sice za první poradu
s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení /§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) / a dále
1 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu a dále 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna
advokáta činí 2400 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účt u Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu