ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.75.2008:72
sp. zn. 5 Azs 75/2008 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Marie Turkové, soudců JUDr. Petra
Průchy a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: K. V., zastoupena JUDr. Martinem
Šmerdou, advokátem se sídlem Vránova 39, 621 00, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Nad Štolou 3, 170 34, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 3. 4. 2008, č. j. 56 Az 149/2007 - 37,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2008, č. j. 56 Az 149/2007 - 37,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 12. 4. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení shora označeného
rozhodnutí Krajského soudu v Brně; tímto byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 23. 7. 2007, č. j. OAM-1-326/VL-20-ZA09-2007, kterým byla zamítnuta její žádost
o udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností musel po přezkoumání její přípustnosti zabývat
nejprve z hlediska její přijatelnosti podle §104a s. ř. s. Jak již Nejvyšší správní soud judikoval:
„institut nepřijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. nelze vykládat tak, že není důvodu považovat za přijatelnou
kasační stížnost opřenou o – per se důvodné – námitky proti procesnímu pochybení krajského soudu, jestliže podle
obsahu spisu lze s vysokou mírou pravděpodobnosti mít za to, že i kdyby k tomuto procesnímu pochybení nedošlo,
rozhodnutí ve stěžovatelově věci by nebylo pro něho příznivější“ (podle rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 - 67, dostupný na www.nssoud.cz). Tento závěr
lze aplikovat i na předmětnou kasační stížnost. Stěžovatelka v průběhu celého správního řízení
neuvedla žádné skutečnosti, které by bylo lze podřadit pod taxativně vymezené důvody udělení
azylu podle zákona o azylu a ani správní řízení prima facie nevzbuzuje pochybnosti o své
zákonnosti, tato skutečnost ještě však neznamená, že by jí neměla být poskytnuta soudní ochrana
individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu. Kasační stížnost je tedy přijatelná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že není jeho úkolem posuzovat
otázku, zda stěžovatelce měl či neměl být žalovaným azyl přiznán, nýbrž má posoudit,
zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami, k jejichž přezkumu
je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném podanou kasační stížností z úřední
povinnosti. Úkolem Nejvyššího správního soudu tedy je přezkoumat správnost postupu
použitého krajským soudem.
Není sporu o tom, že řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční
a je na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze na žalobci,
aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně
vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá a v žalobních bodech pak specifikoval,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné (§71 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že ve věci nyní projednávané,
vymezení žalobních bodů je velmi kuse formulováno, zásadně však nelze vidět důvod,
který by její projednatelnosti bránil.
V důsledku přísně dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné
[§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Pokud žaloba žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento
nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného
ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. V souzené věci ze spisového materiálu vyplývá, že žaloba
náležitosti, k jejichž doplnění byla stěžovatelka vyzvána a které jsou vymezeny v ustanovení §37
odst. 3 s. ř. s. a v §71 odst. 1 s. ř. s., obsahovala. Byla-li žaloba odůvodněna tím, že rozhodnutí
žalovaného nevycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, žalovaný neprovedl šetření
nezbytná k objasnění okolností rozhodných pro řádné posouzení věci, přičemž porušil
ustanovení §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, nelze přisvědčit závěru
krajského soudu, že důvody žaloby nebyly uvedeny. Žaloba rovněž obsahovala ohledně
skutkového stavu odkaz na žádost o udělení azylu, protokol o pohovoru a ostatní spisový
materiál. Součástí žaloby byla i specifikaci napadeného rozhodnutí co do jednotlivých výroků
(neudělení humanitárního azylu, překážky vycestování), označení žalovaného i řádná identifikaci
žalobkyně. Nelze rovněž nepřihlédnout i k výslovnému požadavku stěžovatelky stran ústního
jednání před soudem.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že stěžovatelka vymezila meze a rozsah přezkumné činnosti soudu způsobem dostačujícím. Bylo-
li možno z obsahu podané žaloby, jakož i z obsahu správního spisu, který měl soud k dispozici
nepochybné, že žaloba byla podána včas, žalobkyně byla řádně označena, byly zřejmé důvody
z nichž je žaloba podána, jakož i to, čeho se domáhá, není nikterak odůvodněn takový
formalistický přístup, který krajský soud uplatnil. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že byl
opravný prostředek podaný stěžovatelkou projednatelný, bez ohledu na další požadované
doplnění a soud mohl napadené rozhodnutí žalovaného přezkoumat.
Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu – a ve shodě s konstantní judikaturou
Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 738/2000) - je nutno vycházet především
ze skutečnosti, že smyslem procesních podmínek řízení obecně je snížení entropie (neurčitosti)
při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích
a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Stanovení těchto
podmínek proto musí být provedeno transparentně, srozumitelně a předvídatelným způsobem
a nesmí být zejména zneužíváno k tomu, aby v praxi docházelo k denegatio iustitiae (odepření
spravedlnosti).
Přezkum Nejvyššího správního soudu v projednávané věci směřoval k otázce,
zda intenzita nedostatků stěžovatelčina podání dosáhla té míry, při níž je veřejný zájem
na co nejširším přístupu ke spravedlnosti převážen zájmem na efektivním fungování této
spravedlnosti, jež je podmíněno také nepřetížeností soudů meritorním přezkoumáváním podání,
u nichž například není patrné, proti čemu směřují, tedy z jakého zákonného důvodu
se spravedlnosti dovolávají nebo čeho se jimi účastník domáhá. Při takto nastolené otázce
nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než rozhodnout, že posuzované podání této intenzity
nedosáhlo.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že usnesení Krajského
soudu v Brně, kterým byla žaloba odmítnuta, je nezákonné, a proto podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Brně i o nákladech řízení o kasační
stížnosti (ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto roz sudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 2. září 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu