ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.85.2008:56
sp. zn. 5 Azs 85/2008 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Dagmar Nygrínové, JUDr. Jakuba Camrdy
a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: L. V. T., zast. JUDr. Denisem Mitrovićem,
advokátem se sídlem Mírové náměstí 232, 517 21, Týniště nad Orlicí, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2008, č. j. 48 Az 9/2008 -
19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Denise Mitroviće se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Stěžovatel se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým
byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2008, č. j. OAM-2/LE-07-
05-2008; tímto byla žádost o udělení mezinárodní ochrany formou azylu zamítnuta jako zjevně
nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o azylu).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“) dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (ustanovení §2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat
a rozhodnout každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování
soudů ve správním soudnictví (ustanovení §12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role
svěřuje zákon Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě
nepochybně rozhodování o kasační stížnosti (ustanovení §12 odst. 1 ve spojení s ustanovením
§102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu nepřijatelnosti (ustanovení §104a s. ř. s.)
je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným na případy objektivní
nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude kasační stížnost
ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu
správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. S ohledem na ochranu
veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc vhodné připomenout,
že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana stěžovateli již jednou
poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý
právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného,
resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat,
a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování
na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní
jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili
prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní
moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že krajský soud bez dalšího uzavřel, že správní orgán
postupoval v souladu se zákonem, když se spokojil se stručným vyjádřením žalovaného
a nezkoumal hlouběji správnost a vhodnost jeho postupu. Správní orgán dle názoru stěžovatele
zcela účelově zvolil postup dle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, aniž by dále
a zevrubněji zkoumal důvody pro něž bylo o azyl požádáno. Krajský soud současně na obhajobu
správního orgánu uvádí, že ten v případě postupu dle výše citovaného ustanovení nemá
povinnost zkoumat existenci dalších důvodů pro udělení azylu podle ustanovení §14 zákona
o azylu. Stěžovatel je osobně přesvědčen, že správní orgán takto postupoval právě proto,
aby se zjišťováním existence dalších důvodů pro poskytnutí azylu zabývat nemusel.
K samotné skutečnosti, že Krajský soud o žalobě rozhodl bez nařízení jednání stěžovatel
uvádí, že poučení o tom, že mohl vyjádřit nesouhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání
mu nebylo poskytnuto v jazyce, kterému rozumí. Proto má za to, že soud ho svým postupem
připravil o možnost jednání u soudu, čímž ho zkrátil na jeho procesních právech.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
ustanovení §104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska
možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný
„přesahem vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho
aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy
zahrnují jevy, nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah
a rozsah se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce
vytváří prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení
(ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (ustanovení
§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení
kasačních důvodů stěžovatelem uváděných (ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její
přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve
a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. V daném případě však míra obecnosti
s jakou byla kasační stížnosti podána, aniž by byla upřesněna konkrétní pochybení žalovaného
či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla být považována za přijatelnou. Je v zájmu
stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti
kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s.,
ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatel ve své žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany uváděl pouze ekonomické
důvody, konkrétně uvedl, že Vietnam opustil, protože měl těžký život a jeho práce nestačila
na uživení rodiny, proto si chtěl v České republice najít práci. Postupoval-li žalovaný
dle ustanovení §16 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, činil tak zcela legitimně a jeho použití
je v tomto případě na místě a není účelové, jak se snaží prokázat stěžovatel. Uvedení pouze
ekonomických důvodů je důvodem pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, jak již
mnohokrát uvedl Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích. Jakkoli stěžovatel přichází
s námitkou, že nebyla posuzována možnost udělení azylu dle §14 zákona, nutno konstatovat,
že stěžovatel nadto neuvedl žádný relevantní důvod, který by mohl svědčit udělení
humanitárního azylu; není přitom povinností správního orgánu důvody zřetele hodné za žadatele
o azyl domýšlet (7 Azs 124/2004 - 45 ze dne 27. 5. 2004, 7 Azs 32/2003 ze dne 9. 12. 2003,
4 Azs 24/2003 - 68 ze dne 28. 11. 2003, 4 Azs 35/2003 - 71 ze dne 10. 2. 2004; vše přístupno
na www.nssoud.cz).
Námitka stěžovatele, že výzva k vyjádření, zda stěžovatel požaduje nařízení jednání
či nikoliv, byla stěžovateli zaslána v jazyce českém, a proto se stěžovatel dle svého přesvědčení
s obsahem podání nemohl seznámit a učinit takové kroky, aby mohl soudu svoji situaci osobně
vysvětlit, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel nejprve sdělil, že si přeje nařízení
jednání, toto své rozhodnutí však vzápětí odvolal, když ve svém sdělení ze dne 21. 2. 2008
písemně uvedl v podání, že na nařízení jednání netrvá. Z těchto jeho kroků vyplývá,
že s poučením o procesních právech se dostatečně seznámil, porozuměl mu a sám svým aktivním
chováním nařízení jednání odmítl.
Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, přitom dospěl k závěru, že na otázky, které stěžovatel v kasační stížnosti
předestřel, konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu dává jasné odpovědi. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s ustanovením
§120 s. ř. s.; žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
ustanovení §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony
právní služby – převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační stížnosti a 2 x 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), ustanovením §7,
ustanovením §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů;
celkem tedy odměna advokáta činí 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. října 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu