ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.123.2006:36
sp. zn. 6 Ads 123/2006 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava
Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně:
H. W., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9,
Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 2. 2005, č. III – X, o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006, č. j. 19 Cad 29/2005 - 13,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení
shora označeného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 11. 2. 2005 č. III – X. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobkyně, o
přiznání jednorázového přídavku k důchodu podle ust. §2 nařízení vlády č. 51/1994 Sb.
k důchodu zemřelého manžela. Jelikož dle žalované manžel žalobkyně (zemřelý dne 18. 3. 2003)
žádost o jednorázový přídavek na základě nově prokázaných skutečností do dne svého úmrtí
neuplatnil, žalovaná žádost pro nesplnění §63 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění (dále „zákon č. 155/1995 Sb.“) zamítla.
Žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí podala žalobu, ve které namítala, že uplatnění
§63 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. není v jejím případě na místě, protože manžel za svého
života nárok řádně uplatnil, a to dne 25. 7. 1995. Skutečnost, že manželovi nebylo vyhověno, byla
dle žalobkyně dána tím, že v jeho věci byl vydán soubor vadných rehabilitačních rozhodnutí,
což ovšem není chybou její ani jejího manžela. Žalobkyně se domnívala, že pokud předložila
doklady o manželově úplné rehabilitaci, má nárok na nové projednání a rozhodnutí o žádosti.
Pokud žalovaná argumentovala tím, že manžel žalobkyně žádost za svého života neuplatnil
„na základě nově prokázaných skutečností“, není rozhodující, zda „nově prokázané skutečnosti“
prokázal původní žadatel nebo jeho oprávnění dědici. Odepření dědického nároku označila
za přímo rozporné s ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že manžel žalobkyně nárok na jednorázový
přídavek k důchodu podle §2 nařízení vlády č. 51/1994 Sb. uplatnil dne 25. 7. 1995, tento byl
žalovanou zamítnut rozhodnutím ze dne 4. 9. 1995, které bylo potvrzeno rozhodnutím
Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 12. 1996, sp. zn. 18 Ca 294/95. Na základě pozdější
plné rehabilitace manžela žalobkyně provedené rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne
29. 1. 2003 nebyl nárok na jednorázový přídavek k důchodu oprávněným znovu uplatněn.
Jednorázový přídavek k důchodu manžela mohl být žalobkyni vyplacen podle §63 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb. jen v případě, že by její manžel na něj uplatnil znovu nárok před svou smrtí
po změně rehabilitačních rozhodnutí.
Krajský soud zjistil, že manžel žalobkyně podal žádost o poskytnutí jednorázového
přídavku k důchodu dne 25. 7. 1995. Rozhodnutím žalované ze dne 4. 9. 1995, č. 261 105 402
žalovaná zamítla žádost manžela žalobkyně pro nesplnění podmínek §2 nařízení vlády
č. 51/1994 Sb. s odůvodněním, že příplatek k důchodu podle zákona č. 119/1990 Sb. byl
manželu žalobkyně přiznán v plné výši již ke dni jeho přiznání, tj. k 1. 7. 1990 rozhodnutím
žalované ze dne 29. 3. 1993, a to proto, že úhrnná výše jeho důchodu tehdy nedosahovala
maximální výše 3800 Kč měsíčně. Příplatek byl později snížen na částku 1025 Kč, tato úprava
důchodu byla provedena od 6. 8. 2003 rozhodnutím žalované ze dne 28. 6. 1993. Proti tomuto
rozhodnutí podal manžel žalobkyně žalobu, když nesouhlasil s tím, že není účasten rehabilitace
od roku 1948 do roku 1953. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2 . 1996,
č.j. 18 Ca 294/95 - 6 bylo napadené rozhodnutí žalovaného potvrzeno. Dne 18. 3. 2003 manžel
žalobkyně zemřel. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2003 byla provedena
jeho plná rehabilitace. Žalobkyni byl od 26. 7. 2002 přiznán starobní důchod a od 18. 3. 2003
vdovský důchod. Od 18. 3. 2003 byl upraven vdovský důchod žalobkyně podle §25 odst. 7
zákona č. 119/1990 Sb. na částku 5816 Kč.
Krajský soud žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), zamítl. V odůvodnění uvedl, že nárok musel za svého života uplatnit sám
oprávněný (v daném případě manžel žalobkyně) řádně a včas. Za včasný se považuje nárok
uplatněný ve lhůtě tří let od právní moci zprošťujícího rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzujícího
k mírnějšímu trestu, anebo rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zastaveno. Soud z obsahu
správního spisu, jakož i z obsahu žaloby vyvodil, že manžel žalobkyně s ohledem na rozhodnutí
o plné rehabilitaci nárok za svého života neuplatnil, což je mezi účastníky nesporné. Neuplatnil-li
oprávněný – manžel žalobkyně za svého života nárok řádně a včas, nemohou o přiznání
jednorázového přídavku k důchodu usilovat osoby uvedené v §63 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., tedy ani žalobkyně. Soud nesouhlasil ani s žalobní námitkou ohledně tvrzeného porušení
článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že k takovému porušení by mohlo dojít
pouze tehdy, pokud by o předmětný příplatek bylo požádáno řádně a včas, v souladu se zákonem,
a nárok by přesto nebyl přiznán.
Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolává stížního důvodu uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka pokládá za podstatné, že její manžel nárok
na jednorázový přídavek k důchodu podle ust. §2 nařízení vlády č. 51/1994 Sb. uplatnil dne
25. 7. 1995. Přídavek mu nebyl přiznán, protože úhrnná výše jeho důchodu, včetně příplatku
k důchodu podle §25 zákona č. 119/1990 Sb. nedosahovala maximální výše 3800 Kč.
Rehabilitační řízení bylo však počátkem 90. let provedeno vadně, v důsledku čehož došlo
i k chybnému výpočtu důchodů. Stěžovatelka podotýká, že když žalovaná provedla přepočet
důchodu na základě dodatečné rehabilitace (rozhodnutí žalované ze dne 11. 2. 2005, č. II –
375 726 433), bylo zjištěno, že výše důchodu zemřelého manžela byla omezena na maximální
částku 3800 Kč. Tomu by však mělo odpovídat i přehodnocení již dříve uplatněného nároku
na jednorázový přídavek podle nařízení vlády č. 51/1994 Sb. Stěžovatelka uvádí, že nebylo vinou
její ani jejího manžela, že bylo rehabilitační řízení provedeno vadným způsobem. V závěru
poukazuje na nálezy Ústavního soudu ČR ve věci J. M. (sp. zn. II. ÚS 187/2000), V. F. (sp. zn. I.
ÚS 605/03), A. W. (sp. zn. II. ÚS 290/05) a L. K. (sp. zn. I. ÚS 565/03) a rozsudek Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 54 Cad 95/2004. Stěžovatelka navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil žalované k novému projednání.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s rozsudkem krajského soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
stěžovatelem uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná. Jelikož skutkový stav, tak jak byl zjištěn krajským soudem, považuje Nejvyšší
správní soud za dostatečný, vycházel z něj sám i v řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodující v projednávané věci je posouzení právní
otázky, zda stěžovatelka jako pozůstalá po zemřelém manželovi může sama po jeho úmrtí
uplatnit nárok na jednorázový přídavek k důchodu podle §2 nařízení vlády č. 51/1994 Sb., pokud
předmětný nárok manžel stěžovatelky sám neuplatnil. Žalovaná v rozhodnutí napadeném
žalobou dospěla k závěru, že stěžovatelčin manžel žádost o přídavek k důchodu podle citovaného
nařízení na základě nově prokázaných skutečností do dne svého úmrtí neuplatnil, a proto
stěžovatelka nemůže nabýt nároku na částky splatné do dne smrti oprávněného. Stejný názor
vyslovil i krajský soud.
Podle §2 odst. 1 nařízení vlády č. 51/1994 Sb. (účinnost od 21. 3. 1994) náleží osobám,
které byly v době od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989 pravomocně odsouzeny nebo byly
ve vazbě a jsou z tohoto důvodu účastny soudní rehabilitace a jimž není podle zákona o soudní
rehabilitaci vyplácen příplatek k důchodu nebo je vyplácen ve snížené míře jen proto, že ke dni
přiznání spolu s důchodem převýšil nejvyšší výměru starobního důchodu stanovenou zvláštním
předpisem, jednorázový přídavek k důchodu.
Z ust. §3 odst. 1 nařízení vlády č. 51/1994 Sb. vyplývá, že žádat o jednorázový přídavek
k důchodu může na základě žádosti pouze oprávněná osoba.
Podle §3 odst. 2 téhož nařízení, není – li stanoveno jinak, platí o rozhodování
o jednorázovém přídavku k důchodu a jeho poskytování předpisy o sociálním zabezpečení.
Znění ust. §63 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. pak stanoví, že zemřel-li oprávněný
po uplatnění nároku na dávku důchodového pojištění, vstupují do dalšího řízení o dávce
a nabývají nároku na částky splatné do dne smrti oprávněného postupně manželka (manžel), děti
a rodiče, jestliže žili s oprávněným v době jeho smrti v domácnosti. Podle odst. 2 citovaného
ustanovení, byla-li dávka přiznána před smrtí oprávněného, vyplatí se splatné částky, které nebyly
vyplaceny do dne smrti oprávněného, členům jeho rodiny podle pořadí a za podmínek
stanovených v odstavci 1.
Pro důchody upravené z důvodu soudní rehabilitace a jednorázové přídavky k nim
tak platí obecná ustanovení předpisů o sociálním zabezpečení, například o přechodu nároku
či výplatě těchto dávek. Je proto třeba i v nyní projednávané věci vycházet z právní úpravy
přechodu nároku dávek upravených v zákoně č. 155/1995 Sb., tedy z §62 odst. 1 uvedeného
zákona, podle něhož nárok na důchod nelze postoupit a z §63 odst. 2, podle něhož přiznané
dávky splatné před smrtí oprávněného, jemu do dne smrti nevyplacené, se vyplatí členům jeho
rodiny podle pořadí a za podmínek stanovených v uvedeném odstavci. Dávky důchodového
pojištění představují osobní nároky pojištěnců v oblasti veřejného práva, nepodléhající dědickému
právu. Postavení pozůstalých je v systémech sociálního pojištění řešeno dávkami pozůstalostními,
jak je tomu i v daném případě, kdy stěžovatelka je poživatelkou důchodu vdovského
po zemřelém manželovi.
V souzené věci jde o jednorázový přídavek k důchodu zemřelého manžela stěžovatelky,
který mohl být dodatečně na základě nově prokázaných skutečností přiznán z titulu soudní
rehabilitace, přičemž s jeho smrtí nárok zanikl. Tento nárok však nemůže již obživnout. Předpisy
o rehabilitaci pak pamatovaly na úpravu pozůstalostních dávek (zde vdovského důchodu)
z důvodu, že osoba, jež zemřela, byla rehabilitována. Tomu koresponduje rozhodnutí žalované
ze dne 11. 2. 2005, na které stěžovatelka poukazuje v kasační stížnosti, jímž byla provedena
úprava vdovského důchodu podle §25 odst. 7 zákona č. 11/1990 Sb., v němž žalovaná
zohlednila všechny doby věznění, za něž stěžovatelčin manžel za svého života žádal odškodnění
prostřednictvím úpravy důchodu podle §25 odst. 7 citovaného zákona.
Přesvědčení stěžovatelky, že má přímý nárok na jednorázový přídavek k důchodu
manžela tak není správné, neboť úprava přídavku k důchodu podle nařízení vlády č. 51/1994 Sb.
a potažmo podle zákona č. 119/1990 Sb. byla možná pouze ve vztahu k příplatku k důchodu
a ten dále ve vztahu k důchodu zemřelého manžela. Pokud stěžovatelčin manžel nárok
na přídavek k důchodu podle §2 citovaného nařízení vlády na základě nově prokázaných
skutečností, tj. na základě rozhodnutí o úplné rehabilitaci ze dne 29. 1. 2003, neuplatnil, o čemž
není mezi účastníky sporu, nelze na základě stěžovatelčiny žádosti řízení o požadovaném
přídavku zahájit, jelikož podle §3 odst. 1 nařízení vlády č. 51/1994 Sb., nikdo další nemůže
takový nárok po smrti oprávněné osoby samostatně uplatnit.
Obiter dictum Nejvyšší správní soud poznamenává, že manžel stěžovatelky
v projednávané věci na základě nově prokázaných skutečností neuplatnil ani žádost o změnu výše
příplatku k důchodu, která by byla vzhledem ke vzájemné podmíněnosti výše příplatku
k důchodu a možnosti přiznání jednorázového přídavku k důchodu (podle §2 odst. 1 nařízení
vlády č. 51/1994 Sb.) předpokladem pro přiznání jednorázového přídavku k důchodu.
K odkazu stěžovatelky na obdobnost jejího případu s případem poškozených -
rehabilitovaných L. K., V. F., zdejší soud uvádí, že oba případy byly obdobné pouze potud, že jak
u L. K., tak u manžela stěžovatelky šlo o opakované odsouzení pro odepření výkonu vojenské
služby z náboženských důvodů, přičemž bylo dosaženo zrušení těchto odsuzujících rozsudků
podle zákona o soudní rehabilitaci, avšak v případě L. K. a V. F. byl uplatňován nárok jimi
samotnými podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům
národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských
důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů, a o změně zákona č. 39/2000 Sb.,
o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a
spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, avšak v projednávané věci jde o nárok na jednorázový
přídavek k důchodu podle §2 nařízení vlády č. 51/1994 Sb. uplatňovaný vdovou
po rehabilitovaném, aniž by nárok za jeho života na tento přídavek byl jím samotným na základě
nově prokázaných skutečností uplatněn. Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci A. W. a J. M., na
něž stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž poukazuje, se netýkají právní otázky posuzované
v nyní projednávaném případě, tj. nároku na jednorázový přídavek ke starobnímu důchodu
zemřelého manžela podle §2 citovaného nařízení, který podala po smrti manžela vdova, proto
není odkaz na tato rozhodnutí v daných souvislostech případný (viz rozsudek zdejšího soudu č.j.
6 Ads 124/2006 – 34 ze dne 15. 5. 2008).
Nejvyšší správní soud neshledal, že by se krajský soud dopustil nesprávného posouzení
právní otázky, a proto kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch,
nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovaná měla ve věci úspěch, nevznikly jí však náklady řízení o kasační stížnosti
přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Soud jí proto právo na náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. září 2008
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu