ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.154.2007:54
sp. zn. 6 Ads 154/2007 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. V., proti
žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, za účasti zúčastněné
osoby V. V., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2007, č. j. KUJI 1987/2007,
sp. zn. OSVZ 459/2007 OSVZ, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajsk ého
soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007, č. j. 41 Cad 61/2007 - 26,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007, č. j. 41 Cad 61/2007 - 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
23. 3. 2007, č. j. KUJI 1987/2007, sp. zn. OSVZ 459/2007 OSVZ. Tímt o rozhodnutím žalovaný
zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice, odboru
sociálního ze dne 7. 2. 2007, č. j. 3845/2007, jímž byla zamítnuta žalobcova žádost o přiznání
dávky sociální péče podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, a §7 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Krajský
soud rozhodnutí žalovaného zrušil s tím, že výhry v loteriích, sázkách a jiných podobných hrách
a výhry z reklamních soutěží nejsou příjmem zahrnovaným do rozhodného příjmu pro účely
zákona o životním minimu a městský úřad tedy nebyl oprávněn informace o žalobcově výhře
požadovat.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně namítá, že krajský soud
pochybil, pokud nesprávně posoudil, že pro rozhodování o dávce sociální péče jsou rozhodné
pouze žalobcovy příjmy a nikoli také jeho celkové sociální a majetk ové poměry. Poukazuje
přitom na §3 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti, který zcela dopadá na danou situaci a žalobce
podle něho nelze považovat za sociálně potřebného. I když stěžovatel připustí, že žalobcova
výhra není příjmem podle zákona o životním minimu, nelze pominout, že finanční prostředky
z této výhry vyplácené v měsíčních splátkách ve výši 11 000 Kč vytvářejí rodině žalobce takové
zázemí, které jí umožňuje zajišťovat základní životní potřeby nezávisle na dávkách sociální péče.
Stěžovatel zdůrazňuje, že z potvrzení společnosti Ahold Czech republic, a. s. je nepochybné,
že žalobce od února 1998 dostává každý měsíc částku 11 000 Kč jako „rentu z výhry“, kterou
bude dostávat doživotně. Správní orgány k této skutečnosti musejí přihlížet, dokud žalob ce
neprokáže, že mu již výhra vyplácena není. Podle stěžovatele tak na skutečnosti, že žalobce
nesplnil podmínku sociální potřebnosti, nic nemění ani to, že vyplácená výhra nespad á
pod příjmy pro účely zákona o životním minimu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel „odmítá pochopit
smysl pojmu rozhodná skutečnost“. Podle jeho názoru jsou totiž rozhodnou skutečností pouze
ty druhy příjmů, které jsou uvedeny v §6 zákona o životním m inimu. Pouze k těmto příjmům
se pak vztahuje ohlašovací povinnost ve smyslu §7 zákona o sociální potřebnosti. Žalobce
poukazuje na to, že mu byla správními orgány uložena „povinnost prokazovat skutečnosti, které
jsou předmětem zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti“ (§46b zákona č. 202/1990 Sb.). Tyto
skutečnosti pak správní orgány neoprávněně zjišťovaly a zpracovávaly bez žalobcova souhlasu.
Žalobce má za to, že informace o výhercích a jejich výhrách nejsou citlivými údaji a stěžovatel
je tak není oprávněn zpracovávat. Žalobce dále poukazuje na to, že stěžovatel svoji kasační
stížnost opírá jen o důvody, které neuplatnil v řízení o žalobě, a kasační stížnost
je tak nepřípustná. Posuzování žalobcových sociálních a majetkových důvodů totiž nebylo
v řízení o žalobě řešeno. Upozorňuje také na to, že kasační stížnost podal odbor sekretariátu
ředitele žalovaného, zatímco napadené správní rozhodnut í vydal odbor sociálních věcí
a zdravotnictví.
Nejprve se Nejvyšší správní soud musel zabývat přípustností kasační stížnosti, kterou
žalobce označil s poukazem na §104 odst. 4 s. ř. s. za nepřípustnou. Podle citovaného ustanovení
není kasační stížnost přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel ne uplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Jak již Nejvyšší správní
soud uvedl v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 Azs 329//2004 - 48, nepřípustnost důvodů
uplatněných v řízení před soudem I. stupně a nemožnost uplatnění skutkových novot je třeba vztáhnout
k důvodům a skutečnostem uplatněným ve lhůtě uvedené v §72 odst. 1 s. ř. s. Stejně tak v rozsudku ze dne
2. 8. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104 vyslovil, že zákaz uvádět v řízení o kasační stížnosti nové práv ní
důvody, které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, dopadá pouze na takového stěžovatele, který byl
v řízení před krajským soudem žalobcem. Žalovaný správní orgán, který podává kasační stížnost, může
argumentovat jakýmikoli právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní obranu uplatnil ve vyjádření
k žalobě a zda takové vyjádření vůbec podal. (Oba citované rozsudky dostupné na www.nssoud.cz).
Žalobcem označený důvod nepřípustnosti kasační stížnosti tak u žalovaného vůbec nepřichází
v úvahu, nehledě na to, že ve skutečnosti argumentaci, na níž stojí kasační stížnost, v řízení
před krajským soudem uplatnil, a to při jednání konaném dne 12. 9. 2007.
Pochybení neshledal Nejvyšší správní soud ani v tom, že ve správním řízení rozhodoval
jiný odbor žalovaného, než ten, jehož pracovník je podepsán pod kasační stížností.
Kdo je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalovaným stanoví §69 s. ř. s.
(„Žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který
jeho působnost přešla“). Žalovaným a možným stěžovatelem (§105 odst. 1 s. ř. s.)
je tak příslušný správní orgán (Krajský úřad kraje Vysočina) a nikoli jeho jednotlivý odbor
či oddělení, jak se zřejmě domnívá ža lobce. Je pak plně v kompetenci tohoto správního orgánu,
resp. jeho vedoucího, které svoje zaměstnance za sebe nechá v soudním řízení jednat (§21b
odst. 1 o. s. ř., za použití §46 s. ř. s.); v případě řízení o kasační stížnosti samozřejmě za splnění
podmínek stanovených v §105 odst. 2 s. ř. s. Ať to bude příslušný pracovník přímo z odboru,
který vydal správní rozhodnutí, nebo odboru zcela odlišného, např. specializovaného právě
na soudní řízení, stále se jedná o kasační stížnost podanou žalovaným správním orgánem.
Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatel uplatňu je důvody uvedené v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
Ze spisu k tomu vyplynulo, že dne 15. 9. 2006 požádal žalobce o poskytnutí dávky
sociální péče k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných
nákladů na domácnost ve výši stanovené zákonem o životním minimu. V prohlášení o majetku
v kolonce č. 6 („finanční prostředky“) přitom neuvedl nic. Usnesením ze dne 5. 10. 2006 vyzval
městský úřad žalobce, aby doložil smlouvu o důchodu uzavřenou se společností Ahold Czech
republic, a. s. dne 19. 1. 1998, jakož i přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2005,
a to podle §7 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti. Proti tomu podal žalobce odvolání, kde
uvedl, že žádnou smlouvu neuzavřel a i kdyby ano, t ak ji nepředloží, neboť se jedná o písemnost
osobní povahy. K požadavku na předložení daňového přiznání pak uvedl, že rozhodnou
skutečností je pouze příjem za posledních 6 měsíců před podáním žádosti o dávku, a přiznání
k dani za rok 2005 je tak nepodstatn é. Na základě tohoto odvolání bylo žalovaným usnesení
městského úřadu změněno tak, že byla žalobci uložena povinnost předložit do 8 dnů smlouvu
případně jinou listinu, na jejímž základě mu je poskytována spole čností Ahold Czech republic,
a. s. měsíčně peněžitá částka 11 000 Kč. Žalobce byl také upozorněn, že pokud tak neučiní, může
být jeho žádost o dávku zamítnuta. Rozhodnutím ze dne 7. 2. 2007 se také tak stalo, neboť
žalobce požadovanou listinu nedoložil. Proti zamítavému rozhodnutí městského úřadu podal
odvolání, kde uvedl, že žádný takový příjem nemá a ani spis neobsahuje žádný důkaz,
že by nějaký příjem pobíral. Rozhodnutím ze dne 27. 3. 2007 bylo žalobcovo odvolání žalovaným
zamítnuto a napadené rozhodnutí městského úřadu potvrzeno. V odůvodnění pak žalovaný
poukázal mj. na §4 odst. 3 zákona o sociální potřebnosti, podle něhož jsou pro přiznání dávky
rozhodnou skutečností nejen náklady, ale také příjmové a majetkové poměry žadatele a jeho
rodiny. Pokud žalobce tyto poměry neosvědčil, tj. nedoložil pož adovaný doklad, z něhož by bylo
zřejmé, zda je osobou sociálně potřebnou, městský úřad postupoval správně, jestliže jeho žádost
zamítl.
Součástí spisu je také fotokopie potvrzení vydaného dne 29. 7. 2005 společností Ahold
Czech republic, a. s. o tom, že vyplácí žalobci od února 1998 pravidelně každý měsíc výhru
ve výši 11 000 Kč a dále fotokopie výpisu ze žalobcova účtu z ledna 2006, z níž je zřejmé,
že mu zmíněná společnost zaslala 19. 1. 2006 částku 11 000 Kč. Výpis z účtu byl městskému
úřadu zaslán Českou spořitelnou, a. s. k jeho žádosti.
Na základě žaloby podané žalobcem pak krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného
zrušil s tím, že výhry v loteriích, sázkách a jiných podobných hrách a výhry z reklamních soutěží
nejsou příjmem zahrnovaným do rozhodného příjmu pro účely zákona o životním minimu
a městský úřad tedy nebyl oprávněn informace o žalobcově výhře požadovat. Žalobce tak podle
soudu osvědčil všechny rozhodné skutečnosti podle §7 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti
a jeho žádost o dávku sociální péče tedy neměla být zamítnuta. Krajský soud přitom vycházel
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, č. j. 3 Ads 112/2006 – 58, dostupný
na www.nssoud.cz (který se týkal shodné výhry, avšak ve vztahu k dávce sociální péče žalobcovy
manželky – V. V.), podle něhož nelze výhru v loterii podřadit pod příjem uvedený v §6 odst. 1
písm. j) zákona o životním minimu.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku za rozhodné považoval, že „ výhra v loterii
je předmětem daně z příjmů fyzických osob a není přitom od této daně osvobozena. Z tohoto druhu příjmů
se za příjem pro účely zákona o životním minimu považují ty, jež jsou uvedeny v ustanovení §6 odst. 1 písm. a)
zákona o životním minimu. Jedná se o taxativní výčet, kdy pod bodem 5. je uv edeno ostatní příjmy uvedené
v §10 odst. 1 písm. a) až g) zákona o daních z příjmů. Pro účely zákona o životním minimu a na něj navazující
zákony tedy zákonodárce - nepochybně vědomě - další příjmy uvedené v §10 odst. 1 zákona o daních z příjmů
[písmena h) až k)] do rozhodného příjmu nezahrnul“ . Výklad, kterým by byla výhra zařazena do §6
odst. 1 písm. j) zákona o životním minimu neakceptoval, neboť je „v přímém rozporu s koncepcí
daného zákonného ustanovení a je zřejmé, že nemohl být záměrem zákonodárce“. Nejvyšší správní soud
rovněž nesouhlasil s tím, že výhra v loterii je opakujícím se plněním. „Byť v dané věci byla vyplácena
manželu žalobkyně v měsíčních splátkách, nic to nemění na jednorázovosti výhry jako takové. Nejenže tedy soud
(jakož i správní orgány před ním) chybně právně kvalifikovaly výhru jako příjem zahrnovaný do rozhodného
příjmu pro účely zákona o životním minimu (resp. o sociální potřebnosti), ale braly ji navíc jako opakující
se plnění, kterým svou podstatou není“. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí přisvědčil úvaze
krajského soudu, jehož rozhodnutí zrušil, o rozporu dané právní úpravy se zásadami zákona
o sociální potřebnosti, avšak dospěl k závěru, že znění právních předpisů je natolik jednoznačné,
že v podstatě vylučuje možnost jakéhokoli jeho „překlenutí výkladem“. Uzavřel tedy, že krajský
soud, jakož i před ním žalovaný, dospěly k chybným právním závěrům, pokud zahrnuly výhru manžela
žalobkyně do příjmů rodiny rozhodných pro posouzení nároku na dávku sociální péče podle zákona o sociální
potřebnosti. Na výhru se tedy nevztahovala oznamovací povinnost podle §106 z ákona o sociálním zabezpečení
a pokud stěžovatelka tento příjem správnímu orgánu neoznámila, nelze ji za to jakkoli sankcionovat. Vyplácení
dávky tak nebylo neodůvodněné, naopak neoprávněným shledal Nejvyšší správní soud její odnětí“.
V citovaném rozsudku se tedy Nejvyšší správní soud zabýval tím, zda lze výhru
považovat za příjem rozhodný pro nárok na dávku a zda se z tohoto důvodu na ni vztahuje
oznamovací povinnost podle §106 zákona o sociálním zabezpečení („ Oprávněný nebo jiný příjemce
dávky nebo služby sociální péče je povinen písemně ohlásit příslušnému orgánu sociálního zabezpečení do osmi dnů
změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku nebo službu sociální péče, její výši a výplatu nebo
poskytování. Byl-li oprávněný nebo jiný příjemce vyzván orgánem sociálního zabezpečení, aby osvědčil skutečnosti
rozhodné pro nárok na dávku nebo službu sociální péče, její výši nebo výplatu, je povinen výzvě vyhovět,
a to ve lhůtě do osmi dnů ode dne doručení výzvy, neurčil -li orgán sociálního zabezpečení delší lhůtu; neučiní-li
tak v určené lhůtě, může být výplata dávky, popřípadě poskytování služby sociální péče, zastavena, jestliže
oprávněný nebo jiný příjemce byl ve výzvě na tento následek upozorněn.“), přičemž došel k závěru
že tomu tak není. Tuto skutečnost pak potvrdil i ve svém rozsudku ze dne 12. 6. 2 008,
č. j. 3 Ads 3/2008 - 52, dostupný na www.nssoud.cz, kde soud posuzoval povinnost žalobcovy
manželky vrátit opakovanou dávku sociální péče, na základě toho, že správnímu orgánu
neoznámila, že jejímu manželovi byla od února 1998 vyplácena společností Ahold Czech
Republic, a. s., výhra v částce 11 000 Kč měsíčně, přičemž se podle správního orgánu jednalo
o skutečnost rozhodnou pro nárok na dávku sociální péče podle §6 odst. 1 písm. j) zákona
o životním minimu. Nejvyšší správní soud v naposled citovaném rozsudku setrval na tom,
že výhra není příjmem podle §6 odst. 1 písm. j) zákona o životním minimu, avšak zdůraznil,
že se „správní orgány I. i II. stupně již dále nezabývaly tím, zda bylo možné výhru manžela žalobkyně zohlednit
při posouzení celkových sociálních a majetkových poměrů rodiny a tedy při zvážení sociální potřebnosti žalobkyně
podle §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb. Rovněž správní soud tuto otázku neřešil, neboť nebyla předmětem
přezkumného soudního řízení“. Věc byla proto vrácena žalovanému k dalšímu řízení, neboť nebylo
lze „učinit jednoznačný závěr o tom, zda byla dávka sociální péče vyplacena neprávem. Teprve poté, co by tuto
skutečnost správní orgán postavil najisto, by bylo možné uvážit, zda žalobkyně neoprávněné vyplacení dávky
zavinila“.
V daném řízení stěžovatel (žalovaný) již nezpochybňuje závěr zdejšího soudu o tom,
že výhra není příjmem ve smyslu zákona o životním minimu, avšak namítá, že při posouzení
sociální potřebnosti je třeba vedle příjmů vážit i ostatní majetkovou situaci žadatele. Nejvyšší
správní soud v souladu se svým naposled citovaným rozsudkem s touto námitkou zcela souhlasí.
Právo na sociální zabezpečení je zakotveno v čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále
též „Listina“) tak, že občanům zaručuje právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří
a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele (čl. 30 odst. 1), a každému, kdo je v hmotné
nouzi, zajišťuje právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních
podmínek. (čl. 30 odst. 2). Podstatné přitom je, že práv zaručených čl. 30 Listiny je možno
se dovolávat pouze v mezích zákonů, které ho provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny), a které stanoví
podrobnosti (čl. 30 odst. 3). Pokud jde o právo na pomoc nezbytnou pro zajištění základních
životních podmínek v případě hmotné nouze, byly v rozhodné době prováděcími předpisy
ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny zákony o sociálním zabezpečení, o životním minimu a o sociální
potřebnosti.
V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6 2008,
č. j. 6 Ads 148/2007 - 144, dostupným na www.nssoud.cz, má každý zákon z této triády přitom
z hlediska obsahu normy čl. 30 odst. 2 Listiny svébytnou funkci, kterou nelze zaměňovat s funkcí
ostatních: „Ustanovení §90 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení lze označit za základní prováděcí
ustanovení ve vztahu k čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“. Stanoví totiž v rovině
jednoduchého práva v základních obrysech věcnou a osobní příslušnost orgánů sociálního
zabezpečení. Funkcí zákona o životním minimu pak je „definovat pojem hmotné nouze ve smyslu čl. 30
odst. 2 Listiny základních práv a svobod“ a teprve poslední z vymezené triády předpisů, zákon
o sociální potřebnosti, stanoví obsah a podmínky této pomoci.
Naposled uvedený zákon (zákon o sociální potřebnosti) v §1 až 3 definuje podmínky,
které občan musí splňovat, aby byl považován za sociálně potřebného, a mohly mu tak být
poskytovány dávky podle tohoto zákona (§4 odst. 1). Podle §1 zákona o sociální potřebnosti,
ve znění účinném v době podání žádosti, se občan „považuje za sociálně potřebného, jestliže jeho příjem
nedosahuje částek životního minima stanovených zvláštním zákonem (zákonem o životním minimu) - (dále
jen "částky životního minima") a nemůže si tento příjem zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo
z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním“ . Uvedenou obecnou podmínku by žalobce splňoval,
neboť výhra, která by mu měla být vyplácena, nespadá pod příjem posuzovaný pro účely zákona
o životním minimu. Ustanovení §3 odst. 2 zákona o sociál ní potřebnosti však stanoví,
že za sociálně potřebného se občan „nepovažuje, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima,
jestliže jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho
výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním
přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat “. Aby tedy byl určitý občan považován za sociálně
potřebného, musí splňovat mj. i podmínku, že jeho celkové majetkové poměry nemohou zajistit
jeho výživu a ostatní základní osobní potřeby a nezbytné náklady domácnosti.
Správní orgán se tedy při posuzování žádosti o dávku sociální péče musí vždy zabývat
tím, zda je žádost podána sociálně potřebným občanem. K tomu posuzuje nejen příjmy žadatele,
nýbrž také jeho celkovou sociální a ma jetkovou situaci. Proto je třeba mezi skutečnosti rozhodné
pro nárok na dávku zařadit vedle příjmů, také všechny ostatní skutečnosti, které ovlivňují sociální
a majetkovou situaci žadatele. Podle §7 zákona o sociální potřebnosti je žadatel o dávku sociáln í
péče mj. povinen osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu, dát
písemně souhlas k ověření těchto skutečností a na výzvu se osobně dostavit k příslušnému
orgánu, nebrání-li tomu těžko překonatelné překážky, zejména zdravotní stav (odst. 1). Nesplní- li
žadatel o dávku ve lhůtě stanovené příslušným orgánem uvedené povinnosti, může být
po předchozím upozornění žádost o dávku sociální péče zamítnuta (odst. 2). Z uvedeného
tak plyne, že žadatel je povinen osvědčit všechny skutečno sti rozhodné pro nárok na dávku, tedy
jak příjmy tak i sociální a majetkové poměry.
V daném případě není pochyb o tom, že žalobce k výzvě žalovaného nedoložil smlouvu
uzavřenou mezi ním a společností Ahold Czech republic, a. s., na základě níž mu má být
vypláceno měsíčně 11 000 Kč, ani žádnou jinou listinu, která by tuto skutečnost potvrzovala
nebo vyvracela, i když byl upozorněn, že jeho žádost může být kvůli tomu zamítnuta. Nejvyšší
správní soud považuje tuto výzvu za souladnou se zákonem, neboť jak je uvedeno výše,
je žadatel o dávku povinen osvědčit vedle příjmů také svoji celkovou majetkovou a sociální situaci
a do ní se nepochybně promítá i majetek (finanční částky) pocházející z jiných zdrojů,
než ze zákonem předpokládaných příjmů. Za situace, kdy bylo z předchozí činnosti správním
orgánům známo, že žalobci má být doživotně vypláceno měsíčně 11 000 Kč, což dokládalo
potvrzení vydané společností Ahold Czech republic, a. s., jakož i o pis výpisu ze žalobcova účtu,
a žalobce o této skutečnosti ve své žá dosti pomlčel, bylo zcela na místě vyzvat jej, aby smlouvou
nebo jinou listinou doložil vyplácení této částky, případně aby vyvrátil toto tvrzení správního
orgánu. Přestože zmíněná výhra nespadá do kategorie příjmů podle §6 zákona o životním
minimu, nelze pominout, že by nezanedbatelným způsobem ovlivňovala žalobcovy celkové
majetkové poměry. Informace o vyplácení výhry je tedy sku tečností rozhodnou pro nárok
na dávku podle s §7 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti. V souladu s citovaným ustanovením
tak byl žalobce povinen tuto skutečnost také osvědčit, což neučinil a naopak o svých sociálních
a majetkových poměrech poskytl neúplné informace. Dospěl-li tedy krajský soud k opačnému
závěru, tj. že výhru osvědčovat nemusel, nesprávně citované ustanovení poso udil.
Je třeba také uvést, že v rozsudku zdejšího soudu, na nějž se krajský soud v dané věci
odvolával (rozsudek ze dne 25. 7. 2007, č. j. 3 Ads 112/2006 – 58) se Nejvyšší správní soud touto
otázkou, tj. zda je žadatel povinen podle §7 zákona o sociální potřebnosti osvědčovat
i majetkové poměry a zda tyto poměry ovlivňuje i případná výhra, vůbec nezabýval, neboť nebyla
předmětem tehdejšího řízení. V citované věci totiž Nejvyšší správní soud posuzoval pouze to,
zda je vyplácená výhra příjmem ve smyslu zmiňovaného zákona a z toho důvodu měla být
předmětem oznamovací povinnosti. Vůbec přitom nezkoumal, zda tato výhra ovlivňuje
majetkové poměry rodiny žadatelky a zda tedy z tohoto důvodu ji měla žadatelka oznámit, neboť
tuto právní otázku mu k posouzení žádný z účastníků nepředložil. Nejvyšší správní soud je totiž
v řízení o kasační stížnosti zásadně vázán uplatněnými důvody (vyjma situací zákonem přesně
vymezených §109 odst. 3 s. ř. s., které však v dané věci nenastaly). V dané věci je však situace
jiná, jelikož stěžovatel tuto otázku vznesl jak v řízení o žalobě, tak jako důvod kasační stížnosti.
Závěr zaujatý nyní tak není v rozporu s názorem přijatým v rozsudku ze dne 25. 7. 2007. Naopak
zdejší soud ze závěrů citovaného rozsudku vychází a ve svém rozhodnutí na ně navazuje.
Jestliže žalobce tvrdí, že mu žádná částka vyplácena není, ale, že to nemůže nijak dokázat,
nelze s ním v žádném případě souhlasit. Skutečnost, že mu peníze nejsou vypláceny, byla totiž
doložitelná velice snadno – žalobce mohl požádat předmětnou společnost o vydání potvrzení,
že mu žádnou částku nevyplácí, což by jistě udělala. Pokud nikoli, mohl žalobce tuto skutečnost
sdělit správnímu orgánu, kterému mohl udělit souhlas k jejímu ověření u dané společnosti.
Neučinil-li tak, nemohl městský úřad postupovat jinak, než že jeho žádost zamítl s tím, že žalobce
neosvědčil své majetkové poměry (§7 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti). Nejvyšší správní
soud zdůrazňuje, že žalobcovy majetkové poměry v dané věci zjištěny nebyly, a proto nemohl
městský úřad vážit, zda je žalobce oprávněn požadovanou dávku získat, případně v jaké výši.
Zákon o sociální potřebnosti totiž ve zmíněném ustanovení jednoznačně stanoví, že neosvědčí- li
žadatel skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku ve lhůtě stanovené příslušným orgánem, může
být po předchozím upozornění žádost o dávku sociální péče zamítnuta. Právě situace,
kdy o majetkových poměrech žadatele jsou oprávněné pochybnosti, které žadatel přes výzvu
neodstranil, ačkoli mohl (tak jako v daném případě, kdy žadatel vyplácení výhry popírá, zatímco
správní orgán má za to, že výhra vyplácena je), je zcela na místě za mítnutí žádosti. Je však
vhodné poukázat též na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2007,
č. j. 6 Ads 75/2006 - 87, dostupné na www.nssoud.cz, podle něhož je skutečnost, že žadatel
o přiznání opakující se dávky sociální péče podle zákona o sociální potřebnosti, jehož příjem
nedosahoval výše životního minima, měl v době podání své žádosti na účtu u peněžního ústavu
částku přesahující 16 000 Kč a dále disponoval na hotovosti částkou několika tisíc korun, je sama
o sobě důvodem pro nevyhovění žádosti podle §3 odst. 2 uvedeného zákona. Správní orgán
by tedy v daném případě mohl vážit i svá jiná zjištění o sociálních a majetkových poměrech
ve vztahu k podmínkám dávky, což však konkrétně neučinil; proto Nejvyšší správní soud nemůže
hodnotit, jak se existence výhry ve zmíněné výši promítá do sociálních a majetkových poměrů
žadatele.
Pokud jde o žalobcovo tvrzení o tom, že nebyl povinen výhru prokazovat, neboť
na ni dopadá povinnost mlčenlivosti, nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit. Zdejšímu
soudu je samozřejmě známo, že podle §46b zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných
podobných hrách, jsou provozovatel, osoby, které jsou k němu v pracovněprávním
nebo obdobném poměru, zaměstnanci orgánu státního dozoru, ministerstva nebo jiného
správního orgánu povinni zachovávat mlčenlivost o sázejících a jejich účasti na hře, včetně jejich
výhry či prohry (odst. 1). Ovšem „povinnost zachovávat mlčenlivost se nevztahuje na případy, kdy sázející
zprostí osoby uvedené v odstavci 1 povinnosti mlčenlivosti anebo mají- li být skutečnosti, jež jsou předmětem
povinnosti mlčenlivosti, sděleny příslušným orgánům v občanském soudním řízení, orgánům činným v trestním
řízení a správcům daně pro účely daňového řízení“ (odst. 2). Podle odst. 3 lze za porušení povinnosti
zachovávat mlčenlivost o sázejících a jejich účasti na hře uložit pokutu až do výše 50 000 Kč.
„Uložením pokuty nejsou dotčena ustanovení zvlá štních předpisů o náhradě škody“.
Uvedené ustanovení tak ukládá společnosti Ahold Czech republic, a. s. povinnost
zachovávat mlčenlivost o osobě žalobce, jakožto výherce i o jeho výhře, přičemž při nedodržení
této povinnosti mu hrozí pokuta a výherci (žalobci) přiznává oprávnění požadovat náhradu
případně vzniklé škody. Nemá však žádný vliv na žalobcovu povinnost, jakožto žadatele o dávku
sociální péče, osvědčit své příjmy i sociální a majetkové poměry (mezi které, jak je uvedeno výše,
patří i případné výhry). V dané věci je totiž důležité, že to byl žalobce, kdo se rozhodl o dávku
sociální péče žádat a kdo byl k tomu povinen doložit svoje majetkové poměry, které jsou
případnou výhrou nepochybně ovlivněny. Musel si být tak vědom toho, že výhru bude muset
uvést a pokud tak neučiní, nemůže být jeho žádosti vyhověno (tuto skutečnost mohl zjistit jednak
ze žádosti, kterou vyplňoval, navíc o ní byl poučen v usnesení, jímž byl vyzván k doložení
smlouvy). Správní orgány, které věděly o tom, že žalobce dost ává měsíčně určitou částku,
pak postupovaly zcela správně, pokud po žalobci požadovaly tuto skutečnost rozhodnou
pro nárok na dávku osvědčit. Je třeba také zdůraznit, že informaci o tom, že je žalobci vyplácena
měsíčně určitá částka od společnosti Ahold Czech republic, a. s. získal městský úřad nejen
ze sdělení této společnosti, kterým podle žalobcova tvrzení společnost porušila povinnost
mlčenlivosti, nýbrž také z výpisu ze žalobcova účtu, který byl předložen Českou spořitelnou, a. s.
Již tento výpis je pak zce la dostačující k tomu, aby zpochybnil žalobcovo tvrzení ohledně jeho
majetkových poměrů a opravňoval správní orgán k vyzvání žalobce podle §7 zákona o sociální
potřebnosti.
Krajský soud tak měl vážit výzvu k doložení výhry nejen z hlediska, zda se jedná
o započitatelný příjem, ale i z toho hlediska, zda se odráží v sociálních a majetkových poměrech
žalobce, neboť i tím bylo argumentováno v rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud tedy shledal uplatněný důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. naplněným, a proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší -li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
V novém rozhodnutí ve věci krajský soud podle §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu