ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.22.2008:93
sp. zn. 6 Ads 22/2008 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně:
MUDr. I. Š., zastoupené JUDr. Karlem Sochorem, advokátem se sídlem Na Hradbách 2632/18,
Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor sociálních věcí, se
sídlem 28. října 117, Ostrava, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 17. 5. 2007, č. j. 38 Cad 30/2006 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Karla Sochora se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) podala včas kasační stížnost proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
Krajského úřadu Moravskoslezského kraje (dále „žalovaný“) ze dne 23. 6. 2006,
č. j. MSK 89858/2006, sp. zn. SOC/26746/2006/Dri. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Havířova ze dne 18. 4. 2006,
č. j. E/OSV1/5752/Brz/2006, jímž byla stěžovatelce s účinností od 1. 3. 2006 odejmuta
opakovaná dávka sociální péče, která jí byla vyplácena na základě rozhodnutí téhož správního
orgánu ze dne 28. 2. 2006, č. j. OSV/1/16448/Brz/2006. Dávka sociální péče byla stěžovatelce
odejmuta v důsledku zhodnocení majetku stěžovatelky, který byl shledán dostatečným k zajištění
výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost
pro stěžovatelku a její nezletilé děti.
II.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně uplatňuje důvod obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Stěžovatelka uvádí, že je rozvedená, samoživitelka a má ve své péči dva nezletilé syny,
přičemž sociální dávky jsou a v rozhodné době byly jejím jediným zdrojem příjmů. Odnětí
sociálních dávek na základě skutečností, které stěžovatelka v souladu s právními předpisy
oznámila Magistrátu města Havířova, odboru sociálních věcí (jednalo se o ukončení smlouvy
o stavebním spoření a připsání peněžních prostředků ve výši 115 472,10 Kč z tohoto spoření
na účet stěžovatelky, a postupné odeslání části těchto peněžních prostředků, mj. i soukromým
fyzickým osobám, s tím, že konečný zůstatek na účtu ke dni 28. 2. 2006 činil 32 518,55 Kč),
bylo podle názoru stěžovatelky ve svém dopadu v rozporu s dobrými mravy, „ač mohlo být
na první pohled posuzováno jako zákonné“. Stěžovatelka dodává, že tento postup správního
orgánu měl vliv na zhoršení jejího zdravotního stavu s tím, že od července 2007 jí byl přiznán
částečný invalidní důchod, přičemž její zdravotní indispozice trvala již v době, kdy k odnětí
sociálních dávek došlo. Stěžovatelka v kasační stížnosti shrnuje odůvodnění rozhodnutí
žalovaného a krajského soudu a namítá, že ustanovení §4 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální
potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů, bylo v jejím případě aplikováno bez ohledu na její
skutečnou situaci.
Stěžovatelka se dále domnívá, že správní orgán porušil ustanovení §4 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, podle něhož „správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené
osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům
dotčené osoby potřebné.“ Stěžovatelka totiž správnímu orgánu prvního stupně (s předstihem několika
měsíců) oznámila, že jí budou vyplaceny finanční prostředky z ukončeného stavebního spoření
a v této souvislosti se dotázala úřednice, se kterou jednala, jak má s penězi naložit a zda z těchto
peněz může uhradit své dluhy. Přestože stěžovatelka v kasační stížnosti přiznává, že svoji otázku
neformulovala doslova tak, aby jí bylo sděleno, jak může s penězi naložit, aby o nárok na sociální
dávky nepřišla, bylo prý vzhledem ke kontextu celého jednání možno takový smysl její otázky
předpokládat. Stěžovatelce bylo údajně řečeno, že zmíněné dluhy uhradit může, což stěžovatelka
také učinila. Pokud by však byla náležitě poučena o tom, že úspory ze stavebního spoření mají být
účelově určené k zajištění bydlení, zajisté by je k tomuto účelu použila. K úhradě dluhů
stěžovatelka přistoupila pro mylnou či neúplnou informaci pracovnice správního úřadu a také
proto, že věřitelé hrozili vymáháním dluhů a dluhy úročením dále narůstaly. Stěžovatelka
připouští, že by tehdy mohla dluhy uhradit jinak, např. formou jiné půjčky či je zajistit pro věřitele
zřízením zástavního práva na část nemovitosti, kterou měla v úmyslu získat.
Podle stěžovatelky měl správní orgán v rámci svého správního uvážení celou situaci
zhodnotit v její prospěch. Je totiž nemyslitelné, aby výklad zákona požadoval po příjemci
sociálních dávek, buď aby poskytoval správním orgánům neúplné informace, v rozporu
se zákonem i vlastním svědomím, nebo aby se dostal nikoliv vlastní vinou do dluhové pasti.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje zrušit napadený rozsudek krajského soudu
a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
III.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí
a na své vyjádření k žalobě stěžovatelky podané ke krajskému soudu s tím, že se se závěry
uvedenými v napadeném rozsudku krajského soudu ztotožňuje. K námitkám stěžovatelky uvádí,
že nesouhlasí s tvrzením, že sociální dávky by byly jejím jediným zdrojem příjmu, neboť bylo
zjištěno, že stěžovatelka investovala nemalé finanční částky prostřednictvím svého finančního
poradce. Žalovaný uvádí, že tato skutečnost je v současné době předmětem trestního řízení
vedeného proti stěžovatelce na základě podezření z neoprávněného pobírání sociálních dávek.
Žalovaný uvádí k tvrzení stěžovatelky o nesprávném poučení ze strany správního orgánu
prvního stupně o tom, jak má naložit s finančními prostředky ze stavebního spoření, že tato
skutečnost nebyla v předcházejícím řízení prokázána, stěžovatelka tento dotaz nikdy nepodala
písemnou formou a odpovědné zaměstnankyně správního orgánu prvního stupně si údajně
nejsou vědomy, že by takováto otázka ze strany stěžovatelky byla položena. Ve stěžovatelkou
napadeném rozhodnutí žalovaný k tomuto uvedl, že „stavební spoření je státem preferovaný způsob
shromažďování finančních prostředků za účelem řešení bytové situace občanů jako součást sociální politiky státu.
Nelze tedy předpokládat, že není zájmem státu účel naspořených prostředků měnit, když potřeba zajištění bydlení
je naléhavá. Ke změně v posuzování účelu takových prostředků lze přistoupit, pokud zletilý účastník stavebního
spoření po ukončení řádného cyklu stavebního spoření neřeší těmito prostředky svoji bytovou situaci v přiměřené
lhůtě“. Z toho podle žalovaného vyplývá, že stěžovatelka byla seznámena s okolností, že stavební
spoření je třeba využít v souladu s jeho účelem, tedy k zajištění bytových poměrů.
Žalovaný je rovněž toho názoru, že žalobkyně dostatečně neprokázala, že by z její strany
došlo k úhradě dluhů, a není tudíž zcela zřejmé, jak s finančními prostředky ze stavebního
spoření skutečně naložila. Žalovaný má dále za to, že přiznání částečného invalidního důchodu
stěžovatelce od července 2007 v žádném ohledu s napadeným rozhodnutím žalovaného
nesouvisí. Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta jako
nedůvodná.
IV.
Nejvyšší správní soud po konstatování přípustnosti kasační stížnosti přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem
a důvody v kasační stížnosti uvedenými, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejprve se Nejvyšší správní soud s ohledem na důvod podání kasační stížnosti uplatněný
stěžovatelkou [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] zabýval tím, zda skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, má oporu ve spisech, neboť stěžovatelka
se domnívá, že ustanovení §4 zákona, o sociální potřebnosti (ve znění účinném do 31. 12. 2006),
bylo v jejím případě „aplikováno bez ohledu na její situaci.“
Stát se zákonem č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti zavázal poskytovat dávky sociální
péče těm občanům ČR, které lze považovat za „sociálně potřebné“. V souladu s ustanovením
§1 tohoto zákona se status sociální potřebnosti občanovi přizná, jestliže jeho příjem nedosahuje
částek životního minima stanovených zvláštním zákonem a nemůže si tento příjem zvýšit
vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním.
Za sociálně potřebného se však podle ustanovení §3 odst. 2 téhož zákona nepovažuje občan,
jehož příjem sice nedosahuje částek životního minima, nicméně jeho celkové sociální a majetkové
poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy a ostatních
základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním
přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat.
Při posuzování sociální potřebnosti je tedy příslušný správní orgán povinen přihlédnout
nejen k částkám životního minima stěžovatelky, ale také k odůvodněným nákladům
na zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů
na domácnost, k výši příjmu a k celkovým majetkovým poměrům stěžovatelky. Při zkoumání
sociální potřebnosti lze přitom na občanu v souladu s koncepcí sociální pomoci státu oprávněně
žádat, aby svou sociální situaci řešil především vlastním přičiněním a využil v maximální možné
míře svých sociálních a majetkových poměrů k tomu, aby svůj příjem zvýšil. Pomoc státu proto
může nastoupit zásadně až poté, kdy občan takové možnosti využil, resp. podle okolností
konkrétního případu je zřejmé, že zlepšení jeho sociální situace vlastním přičiněním je objektivně
velmi nepravděpodobné či dokonce nemožné. Jak však plyne ze shora uvedeného, v době vydání
napadeného rozhodnutí o odnětí opakované dávky sociální péče nebyla stěžovatelka v situaci,
kdy by nebyla schopna sama si zajistit základní životní potřeby.
Nejvyšší správní soud se totiž plně ztotožňuje s kvalifikací finančních prostředků
jednorázově vyplacených stěžovatelce ze stavebního spoření (ve výši 115 472,10 Kč) jako majetku
stěžovatelky, jak ji provedl žalovaný i krajský soud, o čemž ostatně nebylo sporu. K tomuto
majetku bylo proto při posuzování sociální potřebnosti stěžovatelky správním orgánem
oprávněně přihlédnuto. Rozhodla-li se stěžovatelka použít svůj majetek na úhradu svých závazků,
jedná se jistě o legitimní využití jejího vlastnictví. Zůstala-li však stěžovatelce ke dni 28. 2. 2006
na účtu finanční částka ve výši 32 518,55 Kč, která byla příslušným správním orgánem,
žalovaným a krajským soudem shledána dostatečnou pro zabezpečení základních potřeb
stěžovatelky a její rodiny (k této skutečnosti stěžovatelka nic nenamítala ani v žalobě ani v kasační
stížnosti), rozhodnutí o odnětí opakovaných dávek sociální péče bylo vydáno na základě
skutkových zjištění správního orgánu prvního stupně oprávněně.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzenou vadou řízení před správním orgánem,
kterou stěžovatelka spatřuje v porušení ustanovení §4 odst. 2 správního řádu. S ohledem
na uplatněný důvod kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda se jednalo
o takovou vadu řízení při zjišťování skutkové podstaty správním orgánem, pro kterou měl soud
ve věci rozhodující napadené správní rozhodnutí zrušit.
Zásada poučovací, zakotvená v ustanovení §4 odst. 2 správního řádu, představuje součást
zásady veřejné správy jako služby, podle které je veřejná správa službou veřejnosti. Tato základní
zásada, která musí prozařovat výkon veřejné správy, vychází z čl. 2 odst. 3 Ústavy České
republiky („státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby,
které stanoví zákon“). V souladu se zásadou poučovací je správní orgán povinen informovat
a poučit dotčené osoby tak, aby nebyly poškozeny v důsledku neznalosti svých procesních práv;
nejedná se však o ekvivalent kvalifikované právní pomoci, natož pak finančního poradenství.
Stěžovatelka namítá, že se jí ze strany správního orgánu dostalo na její ústní dotaz, jakým
způsobem má naložit s disponibilními peněžními prostředky, obdrženými v důsledku ukončení
stavebního spoření (v tom smyslu, aby zůstala i nadále osobou oprávněnou k přijímání
opakované dávky sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, což však
výslovně nevyjádřila), odpovědi, že může z těchto finančních prostředků uhradit své dluhy
a půjčky, což také učinila. Správní orgán položení takového dotazu a odpovědi popírá s tím,
že o této skutečnosti neexistuje žádný písemný důkaz a odpovědné zaměstnankyně si na takovýto
dotaz ze strany stěžovatelky nevzpomínají. Rozhodnou skutečností však bylo to, že ke dni
28. 2. 2006 zůstaly stěžovatelce na účtu finanční prostředky ve výši 32 518, 55 Kč, které správní
orgán vyhodnotil jako dostatečné k zajištění základních potřeb žalobkyně a její rodiny, na základě
čehož byla stěžovatelce odejmuta opakovaná dávka sociální péče.
Nejvyšší správní soud v souvislosti s námitkou stěžovatelky o údajném nesprávném
poučení správního orgánu dodává, že rozhodnutí správního orgánu by v případě stěžovatelky
bylo s ohledem na její majetkové poměry stejné i v případě, kdy by stěžovatelka použila
své peněžní prostředky jako zálohu na nákup vlastního bydlení, jak uvedla v kasační stížnosti.
Při posuzování sociální potřebnosti je totiž třeba v každém individuálním případě
vycházet z faktického stavu, ve kterém se pro tyto účely posuzovaný občan nachází. V případě
stěžovatelky přihlédl správní orgán k jejímu majetku, který měla v rozhodné době k dispozici
a musel by k němu přihlédnout i v případě, pokud by jej stěžovatelka použila pro účely zajištění
svého vlastního bydlení (např. jako zálohu na zakoupení části nemovitosti určené k bydlení).
Zajištění stálého bydlení je třeba řadit mezi základní potřeby každého jednotlivce
a při posuzování sociální potřebnosti stěžovatelky správní orgán náklady na bydlení správně
zohlednil. Tuto potřebu je však nutné v zájmu sociální spravedlnosti brát jako uspokojenou
i v případě bydlení formou pronájmu, jako tomu bylo u stěžovatelky. Přestože lze pochopit snahu
stěžovatelky o koupi nemovitosti pro účely zajištění vlastního bydlení, stát nemůže tuto snahu
finančně podporovat tím, že by stěžovatelce vyplácel dávky sociální péče i přes skutečnost,
že by byla schopná sama si zajistit pokrytí základních potřeb svých a své rodiny z vlastních
zdrojů. Stát totiž v oblasti sociálního zabezpečení plní „pouze“ úlohu „záchranné sítě“, kterou
stěžovatelka v době rozhodné s ohledem na poměr nákladů na živobytí stěžovatelky a její rodiny
k výši jejích disponibilních finančních prostředků tak intenzivně, jak předpokládá zákonná
úprava, nepotřebovala.
Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje s vyjádřením žalovaného k tvrzení
stěžovatelky o zhoršení jejího zdravotního stavu v důsledku napadeného rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně a následného správního a soudního řízení. Skutečnost, že stěžovatelce byl
od července 2007 přiznán částečný invalidní důchod, s napadeným rozhodnutím žalovaného
nesouvisí a není relevantní ani pro posuzování předmětné kasační stížnosti. Podle ustanovení §
75 odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a
právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Jestliže tedy v daném případě
bylo přezkoumáváno rozhodnutí správního orgánu I. stupně vydané dne 18. 4. 2006, nemohou
na výsledných právních závěrech nic změnit ani tvrzené okolnosti, k nimž došlo až v červenci
2007.
Nejvyšší správní soud proto nezjistil naplnění tvrzeného důvodu kasační stížnosti podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle
§110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží.
Žalovaný v řízení plně úspěšný sice byl, nicméně ze spisu neplyne, že by mu vznikly náklady nad
rámec jeho běžné činnosti. Proto soud rozhodl, že se mu nepřiznává právo na náhradu nákladů
řízení.
Stěžovatelce byl právním zástupcem pro řízení o kasační stížnosti ustanoven advokát
JUDr. Karel Sochor (č. l. 59); v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Ustanovenému advokátovi stěžovatele náleží v souladu
s §11 odst. 1 písm. b), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné
v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 4200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši
paušální částky 600 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 4800 Kč. Uvedená částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2008
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu