ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.43.2007:92
sp. zn. 6 Ads 43/2007 - 92
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: R. P.,
zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, se sídlem náměstí Republiky 2, Plzeň,
proti žalovanému: Policejní prezidium ČR, policejní prezident, se sídlem Strojnická 27, Praha 7,
o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2005, č. 60, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2007, č. j. 5 Ca 59/2005 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne přiznáv á .
Odůvodnění:
Rozhodnutím policejního prezidenta ve věcech služebního poměru ze dne 1. 2. 2005,
č. 60, bylo podle §133 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků
Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o služebním poměru“), zamítnuta
odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele PČR, správy Západočeského kraje, ve věcech
služebního poměru č. 748/2004 ze dne 27. 7. 2004, kterým byl podle §106 odst. 1 písm. d)
zákona o služebním poměru žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka PČR
pro porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem a z důvodu úmyslného zvlášť
závažného porušení služební přísahy byl služební poměr ukončen dnem doručení
tohoto rozhodnutí; současně bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno.
V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný konstatoval, že jednání žalobce dne 24. 7. 2004 bylo
služebním funkcionářem po jeho správním uvážení posouzeno jako úmyslné zvlášť závažné
porušení služební přísahy, což je přesvědčivě formulováno v odůvodnění napadeného
rozhodnutí. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalobce dne 24. 7. 2004 porušil
nejenom právní povinnost účastníka a řidiče, stanovenou v ustanoveních §4 písm. a), §5 odst. 1
písm. f) a odst. 2 písm. b) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a změnách některých zákonů, ale svým neukázněným a nečestným jednáním
zejména mařil řádné prošetření podezření z požití alkoholických nápojů před řízením jeho
soukromého vozidla značky Škoda Felicia, kdy s tímto vozidlem byl účastníkem dopravní nehody
se zraněním řidičky mopedu J. U. Žalovaný po zhodnocení napadeného rozhodnutí dospěl
k závěru, že služební funkcionář dostatečně v odůvodnění popsal, jaké jednání je žalobci
vytýkáno a že jej považuje za úmyslné, zvlášť závažné porušení služební přísahy. Pokud jde
o námitku žalobce, týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně
pro nedostatečné odůvodnění a z důvodu procesních vad, tak s touto námitkou se žalovaný
neztotožnil. Žalovaný dospěl k závěru, že jednání žalobce je třeba považovat za zvlášť závažné,
úmyslné porušení služební přísahy, proto bylo rozhodnuto o propuštění žalobce ze služebního
poměru příslušníka Policie ČR podle §106 odst. 1 písm. d) a §108 odst. 3 zákona o služebním
poměru.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 31. 1. 2007, č. j. 5 Ca 59/2005 - 51, tak, že ji zamítl. V odůvodnění
svého rozsudku městský soud se podrobně vyjádřil k jednotlivým námitkám žalobce,
a protože z hlediska uplatněných žalobních námitek neshledal rozpor napadeného rozhodnutí
se zákonem, žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), zamítl. K jednotlivým žalobním námitkám se vyjádřil
takto:
Řízení ve věci propuštění žalobce ze služebního poměru bylo zahájeno z podnětu
služebního funkcionáře, a to dnem, kdy učinil vůči žalobci první úkon. Prvním úkonem ve věci
bylo seznámení žalobce se spisem, k němuž došlo na základě Záznamu sepsaného s žalobcem
dne 27. 7. 2004. Jde o úkon služebního funkcionáře příslušného ve věci služebního poměru,
tedy bez ohledu na jeho formu a absenci poučení o procesních právech nepochybně má účinky
zahájení řízení v předmětné věci ve smyslu §126 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. Konstatování
žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že služební funkcionář není povinen v rámci
propuštění ze služebního poměru zahajovat řízení, jako je tomu u řízení při ukládání kázeňského
trestu, nikterak neřešení odvolací námitku na zahájení řízení. Žalobní námitka, že řízení
o propuštění žalobce ze služebního poměru nebylo zahájeno, nebyla shledána důvodnou.
Z obsahu záznamu z 27. 7. 2004 vyplývá, že podklady s nimiž byl žalobce seznámen, byly
pořízeny (s výjimkou protokolu o nehodě v silničním provozu a protokolu o dechové zkoušce)
v rámci úkonů trestního řízení. Podle §130 odst. 1 zákona o služebním poměru je k dokazování
možno použít všech prostředků, jimiž lze zjistit a objasnit skutečný stav věci a které jsou
v souladu s právními předpisy. Z okruhu důkazních prostředků tedy nejsou vyloučeny ani důkazy
opatřené v trestním řízení. Žalobní námitka, že všechny důkazy (s výjimkou neodkladného úkonu
- dechové zkoušky) byly opatřeny mimo řízení, tj. v rozporu se zákonem, a proto nemohou
sloužit jako důkaz proti žalobci, nebyla shledána důvodnou.
Ustanovení §130 odst. 3 zákona o služebním poměru přiznává účastníku řízení právo
navrhnout na podporu svých tvrzení důkazy, tj. je v něm obsaženo i právo účastníka řízení k věci
se vyjádřit. Z obsahu zmíněného Záznamu z 27. 7. 2004 vyplývá, že žalobce měl dostatek času
k seznámení se se spisem, v protokolu však není uvedeno, zda mu byla dána možnost k obsahu
spisu se vyjádřit a navrhnout provedení důkazů. V této souvislosti městský soud konstatoval,
že úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 trestního řádu, sepsaný se žalobcem
dnem 24. 7. 2004, nelze chápat jako výpověď nebo vyjádření žalobce ve smyslu §130 odst. 2
uvedeného zákona o služebním poměru, žalovaný se tedy záznamu o podaném vysvětlení
nedůvodně dovolává v části svého rozhodnutí zabývající se námitkou odvolání, že odvolatel
neměl možnost se k věci vyjádřit a nemohl se hájit. Pokud však žalovaný dále uvádí, že právo
žalobce hájit se je naplněno řádným opravným prostředkem, argumentuje ve vztahu k žalobci,
tedy zřejmě ke vztahu k odvolacímu řízení; této argumentaci podle názoru městského soudu
ničeho vytknout nelze.
Žalobce se tedy před vydáním prvoinstančního rozhodnutí k podkladům rozhodnutí
nevyjádřil. Městský soud nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že služebnímu funkcionáři zákon
neukládá poučovat účastníky řízení o jejich právech. Byť zákon výslovně nestanoví povinnost
poučit účastníka řízení o tom, že se může k věci vyjádřit a navrhnout provedení důkazů, bylo
takové poučení namístě za situace, kdy příslušný služební funkcionář žalobce k věci
ani nevyslechl. Městský soud však po posouzení věci dospěl k závěru, že v daném případě nejde
o vadu řízení, která by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Ve své úvaze pak
vycházel z toho, že prvoinstanční rozhodnutí se opírá pouze o podklady a skutečnosti žalobci
známé. Z týchž důvodů byla pak jako nedůvodná posouzena žalobní námitka nedostatečně
zjištěného stavu věci. Průběh dopravní nehody a požití alkoholu před jízdou, tj. skutečnosti,
z nichž prvoinstanční správní orgán vycházel, a které žalobce nezpochybňuje, spolehlivě dokládá
obsah spisového materiálu. Důvod jízdy pod vlivem alkoholu, tvrzený žalobcem až při ústním
jednání před soudem, správním orgánem nemohl být zvažován, neboť jej žalobce neuplatnil,
ať přinejmenším v odvolání podaném proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak učinit
mohl.
Žalobní námitka, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve výroku neuvádí,
pro který z důvodů podle §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb. je žalobce propuštěn,
tj. zda pro porušení služební přísahy či pro porušení služební povinnosti, nebyla městským
soudem shledána důvodnou. Po citaci §108 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. městský soud
poukázal na to, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně je vyhotoveno písemně,
v jeho odůvodnění je jako důvod propuštění uvedeno zvlášť závažné porušení služební přísahy
i skutečnosti tento důvod zakládající. Náležitosti výroku rozhodnutí stanoví §124 odst. 2 zákona
o služebním poměru, podle kterého výrok rozhodnutí obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením
právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Výrok prvoinstančního rozhodnutí není
ani s tímto ustanovením v rozporu. Výrok rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru
podle §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb. tedy nemusí obsahovat údaj o tom, zda
policista byl porušen pro porušení služební přísahy nebo služební povinnosti (v této souvislosti
bylo poukázáno na shodný názor uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 As 34/2005 - 61).
K žalobní námitce nedostatečného odůvodnění (nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti)
závěru služebního funkcionáře, že jednání popsané v odůvodnění rozhodnutí je zvlášť závažným
porušením služební přísahy, městský soud uvedl, že z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí
vyplývá, že služební funkcionář v rozhodnutí podrobně popsal, jakým jednáním se žalobce
dopustil porušení jednotlivých ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., posoudil je jako hrubá
porušení uvedeného zákon a uvedl, že za zvlášť závažné a úmyslné porušení zákona
č. 361/2000 Sb. považuje řízení pod vlivem alkoholu. Po té výslovné uvedl, že jednání žalobce
(tedy popsané jednání jako celek) po zvážení posoudil jako zvlášť závažné a úmyslné porušení
služební přísahy ve smyslu §106 zákona č. 186/1992 Sb. a uvedl i důvody, které jej k takovému
závěru vedou (tj. že žalobce v rozporu se závazky a povinnostmi, které na sebe složením služební
přísahy vzal, tyto záměrně a úmyslně porušil zejména v té části služební přísahy dotýkající
se čestnosti, ukázněnosti a dodržování zákonů). Žalobní námitky, že prvoinstanční správní orgán
považoval jednání žalobce za závažná, nikoliv za zvlášť závažné porušení, a že zákonný důvod
propuštění tak není dán, nelze podle městského soudu přijmout. Z odůvodnění prvoinstančního
rozhodnutí je dostatečně zřejmé, z jakých příčin a na základě jakých úvah prvoinstanční správní
orgán posoudil popsané jednání žalobce jako zvlášť závažné porušení služební přísahy.
Vyjmenovaná porušení zákona č. 361/2000 Sb. služební funkcionář kvalifikoval jako hrubá
porušení tohoto zákona, řízení pod vlivem alkoholu pak jako zvlášť závažné porušení zákona
č. 361/2000 Sb., zvažoval i to, že šlo o jednání úmyslné, to vše ve vztahu k osobě žalobce,
jako příslušníka Policie ČR. Závěr prvoinstančního služebního funkcionáře o zvlášť závažném
porušení služební přísahy je tak podle mínění městského soudu odůvodněno srozumitelným
a plně přezkoumatelným způsobem.
Pokud žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že příslušný služební
funkcionář posoudil jako zvlášť závažné porušení služební přísahy jednání žalobce spočívající
v odmítnutí podrobení se zkoušce krve a moči, není toto konstatování přesné, a resp. je neúplné,
neboť prvostupňovým rozhodnutím ve skutečnosti bylo jako zvlášť závažné porušení služební
přísahy posouzeno v něm popsané jednání žalobce jako celek. Avšak rozhodnutí odvolacího
orgánu ve vztahu k jednání, které prvoinstanční orgán posoudil jako zvlášť závažné porušení
služební přísahy, na jiném svém místě plně odkazuje na formulace odůvodnění prvoinstančního
rozhodnutí, případně na jednání popsané v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí. Je tedy
přezkoumatelným způsobem seznatelné, které jednání žalobce bylo posouzeno jako zvlášť
závažné porušení služební přísahy a vedlo k propuštění žalobce ze služebního poměru. Na tomto
základě dospěl městský soud k závěru, že ani žalobní námitka, že rozhodnutí je zmatečné, není
důvodná.
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
když tvrdí, že napadené soudní rozhodnutí je nezákonné. Jeho nezákonnost spatřuje
v nesprávném právním posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a dále
ve vadách řízení, spočívajících v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž služební
funkcionář v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon - konkrétně zákon o služebním
poměru - takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl správní soud napadené rozhodnutí zrušit. Stěžovatel tvrdí, že tak existují
důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s. Stěžovatel si je vědom toho,
že jeho jednání, které bylo důvodem propuštění ze služebního poměru příslušníka Policie ČR,
je vážným porušením zákona. Byl za ně odsouzen v trestním řízení a trest přijal. Stěžovatel
je však přesvědčen, že byť by jeho provinění bylo sebezávažnější, neopravňuje tato skutečnost
služebního funkcionáře k porušení základních zásad řízení ve věcech služebního poměru, stejně
jako správní soud k toleranci takových porušení. Stěžovatel jednotlivá procesní pochybení
služebních funkcionářů obou stupňů podrobně rozvedl ve své správní žalobě a v rámci kasační
stížnosti na ně v celém rozsahu odkazuje. Poukazuje na to, že městský soud se s částí námitek
stěžovatele ztotožnil, když dospěl k závěru, že stěžovatel se před vydáním prvoinstančního
rozhodnutí k věci nevyjádřil a před tímto rozhodnutím nebyl poučen o možnosti vyjádřit
se k věci, ačkoliv podle názoru správního soudu bylo takové poučení namístě za situace,
kdy služební funkcionář stěžovatele k věci ani nevyslechl. Stěžovatel namítá, že z výše uvedených
procesních pochybeních služebního funkcionáře prvního stupně však městský soud neučinil
závěr o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, ačkoliv tak podle jeho názoru učinit měl. Místo
toho správní soud dospěl k závěru, že tyto skutečnosti nejsou vadou řízení, která by mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Tento závěr městského soudu považuje
stěžovatel za nesprávný. Stěžovatel považuje za nesprávný závěr městského soudu, že se mohl
vyjádřit ve svém odvolání k věci, k důvodům, proč motorové vozidlo řídil apod., a pokud tak
neučinil, že nelze účastníkovi řízení vytýkat, že neposoudil skutečnosti, které stěžovatel
neuplatnil, ač tak učinit mohl. Stěžovatel je toho názoru, že odvolací řízení není dalším stupněm
řízení nalézacího, ale zejména, že je zcela bezpředmětné, jaké skutečnosti by stěžovatel na svoji
obhajobu konkrétně uváděl a jaké by vyhodnocení těchto skutečností mělo dopad na výsledek
rozhodnutí služebního funkcionáře. Zásadní a principiální otázkou je, že stěžovatel neměl
možnost tyto námitky v rámci nalézacího řízení uplatnit. Tím, že stěžovateli nebyla dána možnost
vyjádřit se k věci před vydáním meritorního rozhodnutí prvoinstančním funkcionářem, bylo mu
tak upřeno plnohodnotně se řízení účastnit. Tím, že nebyl poučen o svých právech, nebyla mu
ani dána možnost svá procesní práva v řízení uplatnit. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí ve věci
nelze oddělit od procesu, který vydání rozhodnutí předcházel. Výsledkem vadného procesu,
ve kterém jsou tak pomíjena a zkrácena základní procesní práva stěžovatele, jak zjistil i správní
soud, nemůže být bezvadné rozhodnutí. Městský soud měl proto podle stěžovatele napadené
rozhodnutí jako nezákonné zrušit, a tím, že tak neučinil a potvrdil správnost postupu
prvoinstančního služebního funkcionáře, zkrátil sám práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále tvrdí a znovu opakuje argumenty pro to, že rozhodnutí služebních funkcionářů
obou stupňů jsou nedostatečně odůvodněna z tohoto důvodu nepřezkoumatelná. Městský sodu
však přes tuto namítanou vadu rozhodnutí nezrušil. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že strana 6 napadeného rozhodnutí
správního orgánu č. 60 obsahuje větu, že v rámci jednostranného právního úkonu,
kterým propuštění ze služebního poměru příslušníka PČR je, není služební funkcionář povinen
zahajovat řízení tak, jak je tomu u řízení při ukládání kázeňského trestu. Jde tedy o poukaz
na odlišný zákonný postup před zahájením řízení ve věcech kázeňských (§35 odst. 1 zákona
č. 186/1992 Sb.). U obou řízení pak platí §126 uvedeného zákona o zahájení řízení. První úkon
služebního funkcionáře vůči stěžovateli bylo seznámení s podkladovou materií. Stěžovatel byl
s podkladovými materiály seznámen, mohl se k nim vyjádřit, měl-li by k podkladům nějaké
námitky, nebylo by možné napadené nalézací rozhodnutí doručit, neboť by muselo být
reagováno na tyto námitky v textu odůvodnění. K dotazu soudu stěžovatel při jednání dne
31. 1. 2007 potvrdil, že je pravdou, že způsobil uvedenou dopravní nehodu a že řídil pod vlivem
alkoholu, odpovídá skutečnosti, že jel po té, co požil tři piva. Stěžovatel se odmítl podrobit
odběru krve a odmítl i odběr moči. Jednáním stěžovatele došlo k porušení služební přísahy zvlášť
závažným způsobem a z důvodu úmyslného zvlášť závažného porušení služební přísahy byl
jeho služební poměr ukončen dnem doručení nalézacího rozhodnutí. Z uvedených důvodů
žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu i označení
jsou v ní namítány důvody odpovídající ust. §103 odst. 1 písm. a), b) uvedeného zákona.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
Kasační stížnost nebyla shledána důvodnou.
V daném případě je nepochybné, že stěžovatel řídil svůj osobní automobil po vypití tří
piv, při jízdě automobilem nezvládl řízení, vyjel do protisměru, kde se střetl s projíždějícím
elektrickým skútrem, který řídila J. U., a ta v důsledku střetu utrpěla otevřenou zlomeninu obou
kostí bérce levé dolní končetiny. Při dechové zkoušce přístrojem Dräger bylo zjištěno, že
stěžovateli bylo naměřeno 1,44 promile alkoholu v dechu. Po provedení této dechové zkoušky se
stěžovatel odmítl podrobit odběru krve na zjištění přítomnosti alkoholu v krvi, stejně tak se
odmítl podrobit odběru moči. Za uvedené jednání, tj. za jízdu osobním automobilem
po předchozím požití alkoholických nápojů, za nepřizpůsobení rychlosti vozidla dopravně
technickému stavu pozemní komunikace a za zranění J. U., která utrpěla otevřenou zlomeninu
obou kostí bérce levé dolní končetiny, čímž stěžovatel spáchal trestný čin ohrožení pod vlivem
návykové látky podle §201 písm. d) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem
ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 trestního zákona, byl stěžovatel pravomocným
rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 2 T 10/2005, odsouzen
k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební
dobu v trvání 12 měsíců. Zároveň byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků.
Stěžovatel nepopírá, že se dopustil uvedeného jednání, které bylo důvodem ke skončení
jeho služebního poměru, namítá však, že v průběhu správního řízení byl zkrácen
na svých procesních právech. K namítanému porušení procesních práv stěžovatele se velmi
podrobně a vyčerpávajícím způsobem vyjádřil městský soud v odůvodnění napadeného
rozsudku, s jehož výstižným zdůvodněním se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Pokud
městský soud dospěl k závěru o porušení některých procesních práv v řízení před správním
orgánem I. stupně, Nejvyšší správní soud zcela souhlasí s jeho závěrem, že se nejednalo
o podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mohlo mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé (§76 odst. 1 písm. c/ s. ř. s.).
Městský soud se rovněž dostatečným způsobem vyjádřil k námitce stěžovatele,
že rozhodnutí služebních funkcionářů obou stupňů jsou nedostatečně odůvodněna
a z tohoto důvodu jsou nepřezkoumatelná. Zde lze opět odkázat na závěr městského soudu
o nedůvodnosti této námitky stěžovatele, když závěr prvoinstančního služebního funkcionáře
o zvlášť závažném porušení služební přísahy je podle názoru městského soudu odůvodněn
srozumitelným a plně přezkoumatelným způsobem. Nelze proto dospět k závěru,
že by rozhodnutí jak správního orgánu I. stupně, tak rozhodnutí odvolacího správního orgánu
byla zmatečná.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se městský soud napadeným rozsudkem
nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím
řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., rovněž pak nepochybil, jestliže považoval
rozhodnutí žalovaného za zákonné a neshledal na něm vady řízení ve smyslu §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
(§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší
správní soud ani žádné mu vzniklé náklady ze spisu nezjistil, a proto bylo rozhodnuto tak,
že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu