ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.45.2007:93
sp. zn. 6 Ads 45/2007 – 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: O. N.,
zast. JUDr. Josefem Prokešem, advokátem, se sídlem nám. Dr. E. Beneše 13, Liberec,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne
19. 9. 2006, č. j. 63 Cad 37/2006 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci žalobce JUDr. Josefu Prokešovi, advokátovi, se s t a n o v í
ve výši 1600 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Dne 27. 6. 2000 žalobce podal u České správy sociálního zabezpečení opravný prostředek
proti rozhodnutí žalované o odnětí plného invalidního důchodu. Přestože žalobce své podání
adresoval Okresnímu soudu v Liberci, žalovaná je zaslala Krajskému soudu v Plzni. Krajský soud
v Plzni proto opravný prostředek dále zaslal Okresnímu soudu v Liberci. Ten usnesením ze dne
10. 8. 2000, č. j. 20 Nc 1590/2000, vyslovil svoji nepříslušnost a věc postoupil Krajskému soudu
v Plzni jako soudu věcně i místně příslušnému. Krajský soud v Plzni vyslovil s postoupením věci
nesouhlas, neboť žalobce má trvalé bydliště v Liberci, tedy v ob vodu Krajského soudu v Ústí
nad Labem, a jeho dočasný pobyt ve věznici nacházející se v obvodu Krajského soudu v Plzni
nemá na místní příslušnost vliv. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 10. 2000,
č. j. Nad 115/2000 – 12, rozhodl, že nesouhlas Krajského soudu v Plzni s postoupením věci
je důvodný. Okresní soud v Liberci poté usnesením ze dne 19. 4. 2006, č. j. 22 C 1111/2000 – 30,
vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, jako soudu věcně a místně příslušnému.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 22. 8. 2006,
č. j. 63 Cad 37/2006 – 45, vyzval žalobce k odstranění vad žaloby. V reakci na toto usnesení
učinil žalobce písemné podání, v němž uvedl: „Nyní už pro neúčelnost celého případu a pro odstup času
jsem se rozhodl stáhnout svou žalobu.“
Poté Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 19. 9. 2006,
č. j. 63 Cad 37/2006 – 48, řízení o žalobě zastavil a současně roz hodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění tohoto usnesení soud konstatoval,
že předmětným podáním žalobce byly naplněny zákonné podmínky pro zastavení řízení
podle §47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) ,
neboť tímto podáním žalobce vzal svou žalobu zpět.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl toto usnesení kasační stížností, ve které (respektive
v jejím doplnění) uvádí, že ji podává z důvodu podle §103 odst. 1 p ísm. b) s. ř. s. Konstatuje,
že je třeba, aby jeho zdravotní stav byl přezkoumán soudním znalcem z oboru onkologie. Jiné
důvody podání kasační stížnosti netvrdí.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení z hledisek uvedených v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel tvrdí, že kasační stížnost podává důvodů z podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Je-li však kasační stížností napadeno usnesení o zastavení řízení, přicházejí pro stěžovatele
v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající
v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení (analogicky srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005). Nejvyšší správní soud proto považoval za důvod
podání kasační stížnosti důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Kasační stížnost jako mimořádný opravný prostředek je podle ustanovení §103 s. ř. s.
koncipována na principu nutného konkrétního tvrzení stěžovatele, v čem krajský soud, který jeho
věc projednával a rozhodl, ve svém rozhodnutí pochybil. Výčet možných tvrzení a tedy důvodů,
pro které stěžovatel kasační stížnost podává, je obsažen pod písm. a) až e) zmíněného ustanovení.
Směřuje-li kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o zastavení řízení, jak je tomu i
v daném případě, je podřaditelná – jak již bylo řečeno – pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
V kasační stížnosti podané z tohoto důvodu je především třeba, aby stěžovatel uvedl, v čem
nezákonnost rozhodnutí soudu spatřuje. Omezí-li se však stěžovatel v kasační stížnosti (jejím
doplňku sepsaném advokátem) pouze na výtky směřující proti rozhodnutí správního orgánu, aniž
by jakkoli zpochybnil rozhodnutí soudu o zastavení řízení a argumentačně podložil, v čem
nezákonnost rozhodnutí soudu spočívá, nelze než konstatovat nedůvodnost takové kasační
stížnosti, neboť výtky v ní obsažené jdou mimo rámec rozhodnutí soudu, který rozhodnutím o
zastavení soudního řízení nikterak neposuzoval věc samu, tedy zákonnost rozhodnutí správního
orgánu, ale rozhodl o tom, že v soudním řízení nebude pokračováno v důsledku zpětvzetí žaloby
stěžovatelem. Pro úplnost však zdejší soud dodává, že o správnosti postupu krajského soudu
při zastavení řízení nemá žádné pochybnosti. Stěžovatel jasně a srozumitelně projevil vůli
„stáhnout svou žalobu“, neboli očividně vzal svou žalobu zpět a podmínky pro zastavení řízení,
jak konstatoval již krajský soud, byly splněny.
V návaznosti na uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že není dán žádný z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. , pro které by bylo třeba napadené
rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušit. Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
Pro úplnost nutno dodat, že pokud v mezidobí od vydání napadeného rozhodnutí došlo
snad ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatele (uvádí, že trpí onkologickou chorobou),
stěžovateli nic nebrání, aby si požádal znovu o přiznání dávky důchodového pojištění (zde plného
invalidního důchodu), o níž bude žalovaná povinna rozhodnout.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s., neboť stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení; žalovaná žádné náklady neuplatňovala a Nejvyšší správní soud ani žádné jí vzniklé
náklady ze spisu nezjistil.
Odměna zástupci stěžovatele byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. převzetí
a příprava zastoupení a písemné podání soudu ve věci samé podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za tyto úkony náleží zástup ci stěžovatele
odměna ve výši 2 x 1000 Kč podle §9 odst. 2 a §7 bod 2 advokátního tarifu a dále režijní paušál
ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástup ci stěžovatele tak bude vyplacena
částka 1600 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2008
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu