ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.58.2007:266
sp. zn. 6 Ads 58/2007 - 266
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce:
A. D. (rozený P. Č.) zastoupen JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem, se sídlem třída ČSA 300,
Hradec Králové, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.
12. 2006, č. j. 26 Ca 188/2001 - 262,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se nepřizn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne
22. 6. 2001, č. X, byla zamítnuta žalobcova žádost o přiznání částečného invalidního důchodu
podle §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též „zákon
o důchodovém pojištění“). V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná uvedla, že v osobním listu
důchodového zabezpečení ze dne 24. 5. 2001 byla žalobci započtena doba pojištění celkem 1 rok
a 60 dnů a po dodatečném předložení dokladů byla započtena doba pojištění od 1. 5. 2000
do 30. 4. 2001 v celkovém rozsahu jednoho roku, ale tento zápočet je zcela bez vlivu
na rozhodnutí z 24. 5. 2001, neboť žalobce v období od 1. 1. 1991 do 31. 12. 2000 získal 1 rok
a 305 dnů a v období po vzniku částečné invalidity ukončené dnem 30. 4. 2001, tedy za období
od 1. 5. 1991 do 30. 4. 2001 získal 2 roky a 60 dnů pojištění.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 22. 12. 2006, č. j. 26 Ca 188/2001 - 262, tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění
svého rozsudku městský soud vyšel z toho, že posudkem Posudkové komise Ministerstva práce
a sociálních věcí pro Prahu 2 byl stanoven vznik částečné invalidity žalobce na 1. 9. 2000,
takže rozhodným obdobím ve smyslu §40 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění,
z něhož se zjišťuje potřebná doba pojištění pro nárok na částečný invalidní důchod, je doba
od 1. 9. 1990 do 1. 9. 2000. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že žalobce byl pracovně
zařazen ve vazbě v JVA Passau od 17. 10. 1990 do 28. 11. 1990 a dále v době umístění ve Věznici
v Bayreuthu byl v době od 7. 1. 1991 do 27. 5. 1992 přidělen na provozovně této věznice.
Protože žalobce měl prokázánu dobu pojištění celkem 2 roky a 60 dnů, tak po připočtení
této doby, kdy byl zaměstnán ve výkonu trestu v bývalé NSR žalobce opět nesplnil potřebných
pět roků doby pojištění pro nárok na částečný invalidní důchod v období posledních 10 roků
před vznikem částečné invalidity (od 1. 9. 1990 do 1. 9. 2000). Pokud jde o další dobu věznění,
kdy žalobce nebyl zaměstnán, tak bylo odkázáno na ust. §5 odst. 1 písm. l) zákona
o důchodovém pojištění, podle něhož věznění samo o sobě nezakládá v žádném případě účast
na pojištění, pokud nebyl žalobce zařazen k pravidelnému výkonu prací. To žalobce
ani v průběhu přezkumného řízení netvrdil. Pokud jde o další doby pojištění, kdy žalobce měl být
pracovně zařazen ve výkonu trestu v bývalé NSR, tak tyto doby se soudu nepodařilo dohledat.
Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl městský soud k závěru, že rozhodnutí žalované
z 22. 6. 2001, kterým byla zamítnuta žalobcova žádost o přiznání částečného invalidního důchodu
odpovídá právním předpisům a zjištěnému skutkovému stavu, proto byla žaloba jako nedůvodná
zamítnuta podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném právním posouzení otázky soudem
v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu,
že nelze brát zřetel na skutečnost, že od roku 1992 do roku 1999 byl ve vazbě, přičemž vězeňská
služba mu nebyla schopna zajistit práci. Stěžovatel poukazuje na to, že okolnost, že v danou dobu
nevykonával práci a nebyl tedy účasten na důchodovém pojištění, nespočívá v jeho neochotě
pracovat, ale v neschopnosti státu zajistit pro něj práci. Tuto skutečnost pak považuje stěžovatel
za porušení jeho práva na zaměstnání. Namítá, že pokud nebyla vězeňská služba schopna zajistit
pro něho práci, měla zajistit, aby byl veden v evidenci úřadu práce jako nezaměstnaný,
což by mu zajistilo podle §5 odst. 1 písm. n) zákona o důchodovém pojištění účast
na důchodovém pojištění. Že se tak nestalo není jeho vinnou a nemůže mu proto být nyní
přičítáno k tíži. Stěžovatel připomíná, že v době vazby je nutno na základě principu presumpce
neviny hledět na něho jako na nevinného a měla by mu být proto v tomto směru přiznána
obdobná práva jako ostatním občanům. Stěžovatel dále namítá, že i když nebyl z důvodu výše
uvedených účasten na důchodovém pojištění pro potřebnou dobu před vznikem invalidity, je,
jak vyplývá z provedených důkazů i z odůvodnění napadeného rozsudku, jeho skutečná celková
doba pojištění mnohem delší, a to již od roku 1966. Jestliže je mu tedy nyní, kdy se vzhledem
k svému zdravotnímu stavu stal potřebným, odmítáno plnění z prostředku důchodového
pojištění, na které sám několik roků přispíval, je nutno tuto skutečnost považovat za diskriminaci
jeho osoby i porušení principu solidarity, na kterém je v demokratických státech zabezpečení
v nemoci a ve stáří založeno. Jestliže je mu nyní za daného stavu upírán nárok na invalidní
důchod, jde o porušení jeho práva zajištěného článkem 30 Listiny základních práv a svobod.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu
v Praze zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu přezkoumal v souladu s §109
odst. 2, 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimiž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §43 zákona o důchodovém pojištění pojištěnec má nárok na částečný invalidní
důchod, jestliže se stal částečně invalidním a získal potřebnou dobu pojištění, nebo se stal
částečně invalidním následkem pracovního úrazu. V případě stěžovatele bylo spolehlivě zjištěno,
že se stal částečně invalidním, částečný invalidní důchod mu však nebyl přiznán z toho důvodu,
že nezískal potřebnou dobu pojištění, která v jeho případě činí 5 roků z posledních 10 roků
před vznikem invalidity (§44 odst. 3 a §40 odst. 1 písm. f/ a odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění). K námitce stěžovatele, že po dobu vazby od roku 1992 do roku 1999 nepracoval
z toho důvodu, že vězeňská služba nebyla schopna zajistit mu práci, lze uvést, že podle §5
odst. 1 písm. l) zákona o důchodovém pojištění jsou pojištění účastny osoby zařazené
k pravidelnému výkonu prací ve výkonu trestu odnětí svobody nebo ve vazbě. Pokud stěžovatel
po uvedenou dobu nebyl zařazen k pravidelnému výkonu prací ve vazbě, žalovaná
z této skutečnosti vychází a nemůže přihlédnout k okolnostem, za jakých k zařazení stěžovatele
k pravidelnému výkonu prací ve vazbě nedošlo. Námitka stěžovatele, že vězeňská služba měla
zajistit, aby byl veden v evidenci úřadu práce jako nezaměstnaný, což by mu podle §5 odst. 1
písm. n) zákona o důchodovém zabezpečení zajistilo účast na důchodovém zabezpečení, je zcela
absurdní, protože je nepředstavitelné, aby osoba, která je ve vazbě pro závažnou trestnou činnost,
docházela na úřad práce a kontaktovala případné zaměstnavatele práci nabízející. Stěžovatel
si svoji situaci zavinil sám tím, že páchal závažnou trestnou činnost (v současné době je
již pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody) a pokud nemá potřebnou dobu pojištění,
nelze mu invalidní důchod přiznat. Rozhodující je přitom doba pojištění za posledních 10 roků
před vznikem invalidity, k předcházející době pojištění přihlédnout nelze.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. Stěžovatel, který nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení a právo
žalované na náhradu nákladů řízení je v posuzované věci ze zákona vyloučeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu