ECLI:CZ:NSS:2008:6.ADS.85.2007:63
sp. zn. 6 Ads 85/2007 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: Z. O.,
zastoupeného JUDr. Lubošem Peterkou, advokátem, se sídlem Běloveská 1674, Náchod,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 31. 5. 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2006, č. j. 28 Cad 53/2006 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nep řiznáv á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Luboši Peterkovi, advokátovi, se přiznáv á
na odměně za zastupování žalobce a náhradě hotových výdajů částka ve výši 2856 Kč,
která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále též „žalovaná“) ze dne
31. 5. 2006 byla zamítnuta žádost žalobce o zvýšení důchodu pro částečnou bezmocnost
pro nesplnění podmínek §70 odst. 1 písm. a) zákona č. 100/1988 Sb., v platném znění,
s odůvodněním, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Náchodě ze dne
17. 5. 2006 není žalobce částečně bezmocný, neboť při nezbytných životních úkonech
nepotřebuje dlouhodobě pomoc jiné osoby.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Hradci
Králové rozsudkem ze dne 20. 12. 2006, č. j. 28 Cad 53/2006 - 24, tak, že žalobu zamítl.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud konstatoval, že k datu vydání napadeného
rozhodnutí žalované stav žalobce žádnému stupni bezmocnosti neodpovídal. Z provedených
důkazů je zřejmé, že žalobce byl k datu vydání rozhodnutí žalované, byť samozřejmě
při respektování jeho objektivně doloženého závažného zdravotního stavu jen s obtížemi
a při maximální osobní disciplíně, schopen vykonávat (až na výjimky způsobené zhoršením
potíží) nezbytné životní úkony ještě bez dlouhodobé pomoci druhé osoby, žádným smyslovým
postižením netrpěl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž zdůraznil, že soudu předložené lékařské zprávy jsou neúplné, chybné a z tohoto důvodů
zavádějící, podjaté. Vychází z podjatosti lékařky Okresní správy sociálního zabezpečení,
což podle jeho názoru platí i o posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí,
který vycházel ze stejně „upravených“ lékařských zpráv a tvrzeních, že v zájmu objektivního
posouzení byl žalobce osobně navštíven „ve světle faktu, že byť posudkovým odborníkům bylo
známo, že velká většina jeho současných problémů nemá ortopedický původ, byl navštíven
ortopedem.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 28 Cad 53/2006 - 45 ze dne
15. 5. 2007 byl stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát
JUDr. Luboš Peterka. Uvedený advokát doplnil kasační stížnost podáním ze dne 7. 6. 2007,
v níž navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil podle §110 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), z důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že podáním ze 7. 11. 2006 stěžovatel sdělil
krajskému soudu zásadní nesouhlas s posudkovým zhodnocením, které je neobjektivní a podjaté
a nevychází z řádně zjištěného zdravotního stavu stěžovatele. Svůj nesouhlas se závěry
uvedenými v posudku ze dne 13. 10. 2006 stěžovatel odůvodnil nekompletností podkladů
použitých při vypracování posudku, tendenčním sestavením zhodnocení ve více oddílech
a podjatostí posudku. Krajský soud žalobu zamítl, ač pro shora uvedené, důvodně vytýkané vady,
měl rozhodnutí přinejmenším pro vady řízení ve smyslu §75 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. zrušit.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc tomuto soudu
vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal v souladu s §109
odst. 2, 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Přiznání dávky důchodového zabezpečení (pojištění) je podmíněno zdravotním stavem,
proto je rozhodnutí soudu závislé především na odborném lékařském posouzení. V přezkumném
soudním řízení pak posuzují zdravotní stav a pracovní schopnost občanů, jakož i skutečnosti
rozhodné pro přiznání, odnětí, případně změnu zvýšení důchodu pro bezmocnost posudkové
komise Ministerstva práce a sociálních věcí (§4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.). Uvedené komise
jsou ze zákona povolány nejen k celkovému posouzení zdravotního stavu, dochované pracovní
schopnosti, rozsahu a charakteru pomoci, dohledu, popř. ošetřování jinou osobou při úkonech
braných v úvahu pro posouzení bezmocnosti, ale i k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě
(plné či částečné) jakož i bezmocnosti (a jejího stupně) posuzovaného občana ve smyslu §2
vyhlášky č. 284/1995 Sb., třebaže jde v oblasti rozhodování o zákonných nárocích ve věcech
důchodového zabezpečení (pojištění) především o pojmy právní. Posudek uvedené posudkové
komise soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených v §77 odst. 2 s. ř. s.,
avšak s ohledem na mimořádný význam v tomto řízení bývá tento posudek důkazem
rozhodujícím v případech, pokud z hlediska své celistvosti a přesvědčivosti nevzbuzuje žádných
pochyb a nejsou-li tu ani žádné jiné skutečnosti nebo důkazy, kterými by správnost posudku
mohla být zpochybněna.
Podmínky pro zvýšení důchodu pro bezmocnost v době rozhodování správního orgánu
upravoval §70 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.
Podle tohoto ustanovení, je-li důchodce trvale tak bezmocný, že potřebuje ošetření a obsluhu
jinou osobou, zvyšuje se mu důchod z důchodového pojištění, případně úhrn těchto důchodů
při částečné bezmocnosti o 20 % tzv. částky na osobní potřeby dané podle zákona o životním
minimu. Základní podmínkou bezmocnosti ve smyslu citovaného ustanovení je její trvalost
a potřeba ošetření a obsluhy jinou osobou. Trvalostí se přitom rozumí soustavnost,
tj. nepřetržitost poskytované péče. Ošetření jinou osobou je míněno přímé poskytování nezbytné
péče v souvislosti s domácím léčením (např. podávání léků, obkladů apod.), dále přímé
poskytování nezbytné péče při osobní hygieně, tj. při mytí, česání a oblékání, výkonu fyziologické
potřeby a pomoc při jídle a pití. Za ošetření se pak považuje nepřetržitý dohled, pokud to stav
osoby stižené bezmocností vyžaduje. Obsluhou je pak míněna nezbytná pomoc jiné osoby
směřující k usnadnění úkonů sebeobsluhy, např. podávání připravených pokrmů a nápojů, pomoc
při chůzi, při oblékání, přenášení a odnášení různých potřeb apod. Tyto tři zákonné podmínky
musí být splněny současně. Jednotlivé stupně bezmocnosti jsou pak rozlišeny v §2 odst. 1, 2 a 3
vyhlášky č. 284/1995 Sb., v platném znění, kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění.
Částečně bezmocná je fyzická osoba, které potřebuje dlouhodobě pomoc jiné osoby
při některých nezbytných životních úkonech, např. při mytí, česání a oblékání. Za částečně
bezmocnou se vždy považuje osoba prakticky nevidomá. Převážně bezmocnou je osoba,
která potřebuje kromě uvedené pomoci pravidelnou pomoc, popř. soustavný dohled jiné osoby
při hlavních životních úkonech, např. při chůzi či výkonu fyziologické potřeby. Převážně
bezmocnou je vždy osoba úplně nevidomá. Úplně bezmocnou je osoba, která zcela pozbyla
schopnost sebeobsluhy, potřebuje soustavné ošetřování a je odkázána trvale na pomoc jiné osoby
při všech životních úkonech.
Krajský soud při posouzení, zda schopnost sebeobsluhy stěžovatele odpovídá částečné
bezmocnosti, vycházel z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
v Hradci Králové, která dospěla k závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované
nepotřeboval stěžovatel dlouhodobě pomoc jiné osoby při nezbytných životních úkonech
ani nešlo o osobu prakticky nebo úplně nevidomou; stěžovatel tak není bezmocný podle §70
odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. a §2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Posudková komise na základě
doloženého zdravotního stavu stěžovatele a po provedení příslušného šetření v místě bydliště
stěžovatele uvedla, že stěžovatel je schopen chůze se dvěma podpažními berlemi. Při chůzi
došlapuje na špičku levé nohy, která je v postavení koňské nohy. Po úrazu v roce 1973 přetrvává
deformace levého bérce, v současné době chronický zánět kostní dřeně je v klidu, bez zevní
sekrece. Má lehce omezenou hybnost krční a bederní páteře, lehce omezenou hybnost kyčelních
a koleních kloubů. Bydlí sám, je zcela soběstačný při všech životních úkonech. Zdravotní stav
k datu rozhodnutí žalované, tj. ke dni 31. 5. 2006 neodpovídá žádnému stupni bezmocnosti.
Z provedeného dokazování krajským soudem bylo bezpečně zjištěno, že stěžovatel k datu
vydání přezkoumávaného rozhodnutí žalované nebyl částečně bezmocný, neboť vlastním
ověřením v komisi bylo zjištěno, že nepotřebuje dlouhodobě pomoc jiné osoby při některých
nezbytných životních úkonech. Ostatně ani sám stěžovatel netvrdí, že by mu bylo poskytováno
ošetření a obsluha jinou osobou. Již na základě této skutečnosti nemohl posudek posudkové
komise vyznít jinak, než že stěžovatel není částečně bezmocný. Výhrady stěžovatele vůči posudku
posudkové komise nejsou nijak podloženy a lze vyjít z toho, že jde pouze o subjektivní názor
stěžovatele na závěry uvedené v posudku posudkové komise.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil, jestliže považoval
rozhodnutí žalované za zákonné a neshledal na něm vady řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. Stěžovatel, který nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení a právo
žalované na náhradu nákladů řízení je v posuzované věci ze zákona vyloučeno.
Krajským soudem ustanovený zástupce stěžovatele požadoval za zastoupení stěžovatele
odměnu za čtyři úkony právní služby, a to za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení dne 18. 5. 2007, za další poradu s klientem přesahující jednu hodinu dne 28. 5. 2007,
za sepsání doplnění kasační stížnosti dne 7. 6. 2007 a za sepsání vyjádření ke složení senátu dne
16. 11. 2007. Odměna za prvé tři úkony právní pomoci byla zástupci stěžovatele přiznána,
odměna za sepsání vyjádření ke složení senátu však přiznána nebyla. K tomu nutno uvést,
že přiznání odměny zástupci stěžovatele je podmíněno uskutečněním úkonů, které tento zástupce
v řízení vykoná. Takovými úkony se rozumí pouze ty, které je třeba učinit k bránění
nebo uplatnění práv stěžovatele, za kterého zástupce v řízení jedná. Za tyto úkony však nelze
považovat taková podání, v nichž nejsou uvedeny žádné nové okolnosti, vztahující se
ke skutkovým nebo právním úvahám; za takovéto podání lze považovat i sepsání vyjádření
ke složení senátu. V daném případě činí odměna za jeden úkon právní služby podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částku 500 Kč, jeden režijní paušál k úkonu
právní služby představuje částku 300 Kč (§13 odst. 3 uvedené vyhlášky). Jelikož ustanovený
advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, byla přiznaná odměna zvýšena o částku odpovídající
daně podle zákona č. 235/2004 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu