ECLI:CZ:NSS:2008:6.ANS.8.2007:94
sp. zn. 6 Ans 8/2007 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného JUDr. Vítem Vohánkou, advokátem, se sídlem Na Zámecké 457/5, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1,
Praha 2, o ochraně proti nečinnosti, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007, č. j. 5 Ca 264/2006 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí se náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti ne přiznáv á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Vítu Vohánkovi, advokátovi, se přiznáv á
na odměně za zastupování žalobce a náhradě hotových výdajů částka ve výši 2856 Kč,
která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního
soudu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007, č. j. 5 Ca 264/2006 - 57, byla
zamítnuta žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného, jíž se žalobce domáhal uložení
povinnosti žalovanému vydat rozhodnutí ve věci stížnosti žalobce. Městský soud v odůvodnění
svého rozsudku uvedl, že v daném případě ministr práce a sociálních věcí stížnosti žalobce
v žalobě uvedené směřující proti pravomocným rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí
přijal jako podněty k přezkoumání zákonnosti ve stížnostech uvedených rozhodnutí
mimo odvolací řízení. Dopisem z 2. 2. 2005 žalobci sdělil, že tyto podněty posoudil,
a protože v uvedených rozhodnutích ministerstva ani v celém předcházejícím řízení nebylo
nalezeno nic, co by bylo v rozporu se zákonem nebo jiným právním předpisem, shledal je
nedůvodnými a sdělil, že se jimi nebude dále zabývat. Městský soud poukázal na to,
že přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení je mimořádným opravným prostředkem
ve správním řízení a účastník řízení nemá na zrušení nebo změnu správního rozhodnutí
mimo odvolací řízení právní nárok. Účastník řízení může stejně jako jakýkoli jiný subjekt podat
podnět k přezkoumání pravomocného rozhodnutí správního orgánu mimo odvolací řízení,
tento podnět však není návrhem na zahájení řízení a neshledá-li správní orgán podnět důvodný,
vyrozumí o tom toho, kdo jej podal neformálním sdělením. Správní orgán tedy nemá zákonnou
povinnost na základě stížnosti, podnětu k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení,
zahajovat správní řízení a vydávat o této stížnosti správní rozhodnutí. Protože žalobce nemá
nárok na zrušení nebo změnu správního rozhodnutí mimo odvolací řízení a správní orgán nemá
povinnost vyřídit stížnost žalobce proti pravomocnému správnímu rozhodnutí vydáním
rozhodnutí o této stížnosti ve správním řízení, neshledal městský soud podanou žalobu
důvodnou, a proto ji podle §81 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“), zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
téměř nečitelného obsahu, kterou následně doplnil stěžovateli ustanovený zástupce advokát
JUDr. Vít Vohánka podáním ze dne 16. 4. 2007. V doplňku kasační stížnosti je uvedeno,
že stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.,
neboť je toho názoru, že zde nastala nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, že zde existují vady řízení spočívající v tom,
že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a že rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné z důvodu vady řízení
před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel dále
uvedl, že žalovaný přijal jeho stížnosti jako podněty k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí mimo
odvolací řízení a následně zaslal stěžovateli přípis z 1. 2. 2005, č. j. 2005/55126, č. j. 62268,
č. j. 62269, č. j. 70747-21/51 a č. j. 2006/4409-21/51, v němž stěžovateli sdělil, že neshledal
rozhodnutí nezákonnými a že se celou věcí nebude nadále zabývat. Stěžovatel se neztotožňuje
s názorem městského soudu, že správní orgán nemá povinnost vyřídit stížnost stěžovatele
proti pravomocnému správnímu rozhodnutí vydáním rozhodnutí o této stížnosti ve správním
řízení. Uvedený přípis žalovaného nemá náležitosti správního rozhodnutí, ačkoliv by je
podle názoru stěžovatele mít měl, žalovaný nesplnil své povinnosti, v předmětné věci nevyvinul
žádnou činnost. Žalovaný žalobcovy stížnosti řádně neprojednal a stěžovateli tak bylo odepřeno
právo se k celé věci vyjádřit, čímž byl zkrácen na svých právech.
V další části kasační stížnosti se stěžovatel vyjádřil k otázce své sociální potřebnosti,
když je toho názoru, že splňuje podmínky zákona č. 482/1991 Sb., tedy že je občanem sociálně
potřebným, proto má nárok s ohledem na §4 odst. 1 uvedeného zákona na dávku sociální péče.
Stěžovatel dále poukázal na to, že u Městského soudu v Praze je ve stejné věci vedeno
asi 70 nevyřízených žalob, o kterých rozhoduje asi sedm různých soudců v samostatných řízeních.
Vzhledem k tomu se stěžovatel domnívá, že zde existují vady řízení spočívající v tom,
že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost těchto rozhodnutí.
Konečně stěžovatel poukázal na to, že mu v řízení před městským soudem bylo odepřeno
právo na veřejné projednání věci a stěžovatel se tak nemohl k celé záležitosti před soudem
vyjádřit. Stěžovatel svým přípisem z 8. 1. 2007 vyjádřil svůj nesouhlas s projednáním věci
bez nařízení jednání a žádal soud o nařízení jednání. Po nařízení jednání pak dopisem z 9. 2. 2007
požádal o odročení jednání a z jednání se řádně omluvil. Městský soud po té ve věci rozhodl
bez jednání, aniž by stěžovatele či jeho zástupce vyrozuměl o tom, že jeho žádosti o odročení
jednání nevyhověl, čímž odepřel stěžovateli právo se k věci vyjádřit při veřejném jednání a porušil
tak ust. §49 odst. 1 a §51 odst. 1 s. ř. s. V tom stěžovatel spatřuje vadu řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k obsahu kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu přezkoumal v souladu s §109
odst. 2, 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci jde především o posouzení, zda podnět stěžovatele k přezkoumání
pravomocných správních rozhodnutí mimo odvolací řízení má být vyřízen formou správního
rozhodnutí či nikoli. K tomu lze uvést, že ustálená judikatura správních soudů vychází z toho,
že vyrozumění podatele o tom, že správní orgán neshledal důvody ke zrušení rozhodnutí mimo
odvolací řízení, je sdělením úřadu, které nepodléhá přezkumu soudem ve správním soudnictví.
Neshledá.-li správní orgán podnět důvodným, nevydává o tomto zjištění rozhodnutí; není totiž
důvodu zasahovat do právní sféry účastníků řízení, protože jejich práva a povinnosti, změněné
nebo vzniklé rozhodnutím původním, takovým zjištěním nijak dotčena nejsou. Jestliže tedy
příslušný správní orgán dojde k závěru, že chybí důvod pro přezkoumání a podnět učinil
jiný subjekt, vyrozumí jej o tom, že neshledal důvod pro zahájení řízení. Tento úkon má charakter
obdobný jako vyřízení stížnosti, není tedy rozhodnutím, proti kterému by byla jiná obrana
než opětovná stížnost (znovu podaný podnět).
Městský soud proto postupoval správně, když vyšel z toho, že správní orgán nemá
povinnost vyřídit stížnost proti pravomocnému správnímu rozhodnutí vydáním rozhodnutí
o této stížnosti ve správním řízení, a správně proto neshledal důvodnou žalobu na ochranu
proti nečinnosti žalovaného.
K tomu lze dodat, že správní řád účinný od 1. 1. 2006 (zákon č. 500/2004 Sb.) ve svém
ustanovení §94 odst. 1 výslovně stanoví, že účastník může dát podnět k provedení přezkumného
řízení; tento podnět není návrhem na zahájení řízení; jestliže správní orgán neshledá důvody
k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli.
Nyní platná úprava tedy již výslovně uvádí to, k čemu za předchozí úpravy dospěla soudní
judikatura.
Z obsahu spisu vyplývá, že městský soud ve věci nařídil jednání na 14. 2. 2007,
k němuž se stěžovatel omluvil podáním z 9. 2. 2007, a v němž uvedl, že se domnívá, že by soud
měl spojit žaloby jím podané do jednoho řízení a neprojednávat každou jeho žalobu zvlášť,
neboť i tím, že každou žalobu projednává jiný soudce, dochází k poškozování jeho práv a soud
podle názoru stěžovatele nepostupuje tak, jak mu ukládá občanský soudní řád. Z těchto důvodů
stěžovatel žádá, aby soud spojil všechna řízení zahájena na základě jím podaných žalob
do jednoho řízení, a z tohoto důvodu požádal o odročení jednání do doby, než bude o spojení
věcí rozhodnuto. Z toho je zřejmé, že stěžovatel omluvil svoji neúčast při jednání pouze tím,
že nesouhlasil s tím, aby věc byla projednávaná odděleně od ostatních jím podaných žalob.
Návrhu o spojení věcí městský soud nevyhověl a v odůvodnění napadeného rozsudku zdůvodnil,
proč ke spojení věci nepřistoupil. S tímto zdůvodněním se Nejvyšší správní soud ztotožňuje
a dále dodává, že podle §39 odst. 1 s. ř. s. samostatné žaloby směřující proti témuž rozhodnutí
a nebo proti rozhodnutím, která spolu skutkově souvisejí, může předseda senátu usnesením spojit
ke společnému projednání. V daném případě žaloba proti nečinnosti správního orgánu v žádném
případě skutkově nesouvisí s dalšími žalobami podanými stěžovatelem, v nichž jde zejména
o obnovu řízení, nesouhlas s neustanovením advokáta atd. Pokud by tedy všechny žaloby
stěžovatele byly projednávány v jednom senátu, nepřipadalo by v úvahu spojení věcí
ke společnému projednání ve smyslu §39 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel tak neměl žádný důvod žádat o odročení jednání, městský soud
proto nepochybil, když ve věci rozhodl bez přítomnosti stěžovatele. Ve věci přitom nebylo
rozhodnuto bez jednání, jak stěžovatel namítá, nýbrž po projednání věci při jednání
bez přítomnosti stěžovatele.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, 2
s. ř. s. Stěžovatel, který nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení
a úspěšnému žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát JUDr. Vít
Vohánka, jemuž Nejvyšší správní soud přiznal podle §35 odst. 7 s. ř. s. odměnu ve výši 2856 Kč.
Ustanovený advokát sám výši odměny za zastupování stěžovatele nevyčíslil, Nejvyšší správní
soud mu proto podle obsahu spisu přiznal odměnu za jeden úkon právní služby v částce 2100 Kč
spočívající v písemném podání soudu podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, a jeden režijní
paušál v částce 300 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Vzhledem k tomu, že ustanovený
advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, byla přiznaná částka zvýšená o příslušnou daň
z přidané hodnoty na výslednou částku 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu