ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.56.2007:104
sp. zn. 6 As 56/2007 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: Mladá
fronta a. s., se sídlem Mezi Vodami 1952/9, Praha 4 - Modřany, zastoupené JUDr. Karlem
Čermákem jr., Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Národní 32, Praha 1, proti žalovanému: Úřad
průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6 - Bubeneč, o přezkoumání
rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2006, č. j. O - 181044, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
B. S., zastoupené JUDr. Darinou Šustkovou, advokátkou, se sídlem Divadelní 9, Nový Jičín,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
30. 3. 2007, č. j. 11 Ca 173/2006 - 60,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2007, č. j. 11 Ca 173/2006 - 60,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadla shora
uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla jako nedůvodná podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti výše
označenému rozhodnutí žalovaného (ve věci prohlášení za neplatnou slovní ochranné známky
v grafickém provedení č. 252690 ve znění „maminka“).
Stěžovatelka podala kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a/
s. ř. s.). Nezákonnost spatřovala stěžovatelka v tom, že se Městský soud v Praze omezil pouze
na triviální přezkum, hodnotil pouze procesně právní stránku věci a nezabýval se vlastní úvahou
nad skutkovou podstatou sporu.
Stěžovatelka vytkla Městskému soudu v Praze, že se dostatečně nezabýval deliberačními
důvody ospravedlňujícími neužívání namítané ochranné známky a bez provedení dokazování
se ztotožnil s úvahami žalovaného, což odporuje jak ustanovení §77 s. ř. s., tak i právnímu
názoru Nejvyššího správního soudu vyjádřenému v rozsudku As 28/2006 - 97 (pozn. NSS: správně
1 As 28/2006 – 97), podle něhož se správní soud nemá zabývat pouze posouzením právní
stránky věci, ale má sám zhodnotit i skutkovou stránku, případně provést i další dokazování a své
závěry řádně odůvodnit. Stěžovatelka namítla, že posouzení nemoci a následné smrti jako
řádných důvodů pro neužívání ochranné známky není otázkou skutkovou, tj. otázkou hodnocení
důkazů, nýbrž otázkou právní. Žalovaný podle stěžovatelky nesprávně vyložil právní předpis
a ze správně zjištěného skutkového stavu o nemoci a následné smrti původního vlastníka
namítané ochranné známky vyvodil chybné právní závěry, které měl Městský soud v Praze
přezkoumat.
Co se týče nemoci jako deliberačního důvodu, stěžovatelka je toho názoru, že vydávání
periodika je podnikatelskou činností, kterou musí provádět určitý podnik tvořený týmem lidí
zajišťujících jeho činnost, a nemoc nebo smrt jednotlivce není důvodem, pro který by nemohla
být využívána ochranná známka spojovaná s výrobky či službami takového podniku. I v případě
dědického řízení je chod podniku, a tedy i užívání ochranné známky, zajišťován příslušnými
pracovníky, a proto ani dědické řízení nemůže být deliberačním důvodem. Navíc nemoc nebyla
podle stěžovatelky důvodem neužívání ochranné známky, neboť její původní vlastník v dopise
ze dne 29. 10. 2001 uvedl, že k vydání druhého čísla časopisu nemohlo dojít z důvodu nedostatku
finančních prostředků. Stěžovatelka namítla, že namítaná ochranná známka mohla být užívána
i třetí osobou na základě licenční smlouvy, k čemuž však nedošlo.
Stěžovatelka dále odkázala na čl. 10 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 První směrnice Rady ze dne
21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách
(89/104/EHS), z nichž vyplývá, že zrušení ochranné známky z důvodu jejího neužívání je
obligatorním následkem neužívání, je-li podán příslušný návrh; nejedná se o otázku, která by byla
v diskreční pravomoci žalovaného.
Podle stěžovatelky se řádnými důvody pro neužívání ochranné známky rozumí řádné
důvody ve smyslu rozumných, spravedlivých požadavků na vlastníka ochranné známky,
přičemž při výkladu tohoto pojmu je nutno přihlédnout i k preambuli citované směrnice,
podle níž je základním účelem právní úpravy ochrana rejstříku ochranných známek
před zahlcením blokačními známkami, které by jejich vlastníci ve skutečnosti neužívali a bránili
by tak skutečným soutěžitelům v příslušném oboru v užívání jakýchkoliv označení. Takový stav
by nebyl v souladu se základní funkcí známkového práva, kterou je zajistit spotřebitelům
bezpečné rozlišování původních výrobků nebo služeb od určitého podniku, což by mělo přispívat
k tomu, aby si konkurenti na trhu konkurovali svými výrobky a službami (rozsudek Evropského
soudního dvora ve věci SA CNL - SUCAL NV HAG GF AG č. C - 10/89; pozn. NSS:
rozsudek Soudního dvora ze dne 17. října 1990, Hag II, C - 10/89, Recueil, s. I - 3711).
Stěžovatelka upozornila na rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C - 40/01
ANSUL BV (pozn. NSS: rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 2003, Ansul, C - 40/01, Recueil,
s. I - 2439), který se zabýval vážným užíváním ochranné známky, a dále na rozsudek téhož soudu
ve věci C - 259/02 LA MER TECHNOLOGY (pozn. NSS: usnesení Soudního dvora ze dne
27. ledna 2004, La Mer Technology, C - 259/02, Recueil, s. I - 1159), který se týkal skutečného užívání
ochranné známky. Aniž se tato rozhodnutí zabývají pojmem „řádné důvody pro neužívání
ochranné známky“, je z nich podle stěžovatelky zřejmé, že vlastníkem ochranné známky je
soutěžitel účastnící se hospodářské soutěže v určitém segmentu trhu, přičemž takový soutěžitel
nemůže být závislý na zdravotním stavu jediné osoby. Onemocnění, popřípadě smrt jediné
fyzické osoby, samo o sobě ještě nemůže být důvodem pro zastavení veškeré podnikatelské
činnosti, při níž dochází k užívání ochranné známky. Pokud k takovému zastavení došlo, svědčí
to podle stěžovatelky o tom, že známka ve skutečnosti nikdy vážně v rámci určitého segmentu
trhu užívána nabyla.
Stěžovatelka dále namítla, že ve vztahu k otázce užití označení „MAMINKA“ v názvu
časopisu namísto užití ochranné známky v jejím zapsaném znění „MAMINKA 96“ Městský soud
v Praze pouze odkázal na rozhodnutí žalovaného, aniž by své závěry podpořil důkazy. Městský
soud v Praze podle stěžovatelky neposoudil, zda vynechání číslice „96“ spadá do kategorie prvků
neměnících rozlišovací způsobilost namítané ochranné známky ve smyslu §13 odst. 2 zákona
písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách).
Stěžovatelka je toho názoru, že namítaná ochranná známka nebyla nikdy řádně užívána ve smyslu
citovaného ustanovení. Rozlišovací způsobilost namítané ochranné známky je podle stěžovatelky
podmíněna existencí dalšího prvku „96“, a proto při užití ochranné známky bez tohoto prvku
si průměrný spotřebitel nemohl toto označení spojit s výrobky a službami vlastníka ochranné
známky z důvodu popisnosti označení „maminka“.
Stěžovatelka dále navrhla přerušení řízení a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru
Evropských společenství ohledně výkladu pojmu „řádné důvody pro neužívání ochranné
známky“ ve smyslu čl. 12 odst. 1 směrnice 89/104/EHS, a to tehdy, pokud by Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že na základě stěžovatelkou předložené judikatury Soudního dvora nelze
ve věci rozhodnout.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že podle rozsudku Vrchního
soudu v Praze č. j. 7 A 93/96 je posouzení relevantnosti důvodů (tj. řádných důvodů
pro neužívání ochranné známky) věcí diskrečního oprávnění žalovaného, neboť zákonná úprava
ani v příkladném výčtu takové důvody neuvádí. Jelikož se ve správním řízení potvrdila tvrzení
B. S., že namítaná ochranná známka nemohla být užívána v důsledku nemoci a úmrtí původního
vlastníka a následného dědického řízení, přisvědčil žalovaný na základě volného hodnocení
předložených důkazů tomu, že důvody neužívání ochranné známky byly vážné. Žalovaný
poukázal na rozsudky Vrchního soudu v Praze č. j. 7 A 147/99 - 35 a č. j. 7 A 93/96 - 29,
rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 A 73/2000 - 100 a rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 6 A 6/92 a uvedl, že Městský soud v Praze postupoval správně, pokud přezkoumal
rozhodnutí žalovaného pouze z hlediska §34 odst. 5 správního řádu, neboť jsou-li tam uvedené
požadavky na rozhodnutí správního orgánu splněny, nemůže soud z týchž skutečností vyvozovat
jiné nebo opačné závěry. Závěrem žalovaný uvedl, že předmětem správního a soudního řízení
byla otázka, zda důvody neužívání namítané ochranné známky byly důvody řádnými, nikoliv
otázka řádného užívání namítané ochranné známky.
Ze správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti
rozhodné pro řízení o kasační stížnosti:
Dne 24. 3. 2003 byla do rejstříku ochranných známek pod číslem 252690 zapsána slovní
grafická ochranná známka ve znění „maminka“ pro seznam výrobků a služeb zařazených do tříd
mezinárodního třídění výrobků a služeb (9) elektronické a magnetické audio, video
a audiovizuální nosiče dat; (16) knihy a ostatní periodické i neperiodické publikace, tiskoviny,
letáky, bibliofilie, kalendáře, reklamní a propagační tiskoviny; (35) marketing, reklama, inzertní
a výstavnická činnost pro reklamní účely; (46) vydavatelství a nakladatelství (dále též „napadené
označení“).
Dne 24. 6. 2003 byl žalovanému doručen návrh B. S. na výmaz napadeného označení
podle §25 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (pozn. NSS: zákon byl
s účinností od 1. 4. 2004 nahrazen zákonem č. 441/2003 Sb.). V návrhu uvedla, že je jedinou dědičkou
po J. S., zemřelém dne X. (což doložila potvrzením Okresního soudu v Ostravě), který byl
majitelem ochranné známky „MAMINKA 96“ zapsané do rejstříku ochranných známek dne
27. 11. 1996 pro „časopisy“ zařazené ve třídě 16 a „vydavatelskou činnost“ zařazenou ve třídě 41
mezinárodního třídění výrobků a služeb (dále též „namítaná ochranná známka“) s právem
přednosti od 18. 1. 1996, a že je i majitelkou této známky, což doložila dodatkem k osvědčení o
zápisu ochranné známky. B. S. dále namítla, že napadené označení a namítaná ochranná známka
obsahují dominantní prvek MAMINKA a že pod tímto názvem vydává stěžovatelka časopis;
průměrný spotřebitel však není schopen „rozlišit změnu“ a letopočet 96 je „v daném směru zcela
irelevantní“.
Stěžovatelka k návrhu na výmaz uvedla, že B. S. je dědičkou po majiteli ochranné známky,
není však ve smyslu §19 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb. způsobilá být majitelkou ochranné
známky, neboť jejím předmětem podnikání není vydavatelská či nakladatelská činnost.
Stěžovatelka poukázala na §4 odst. 2 citovaného zákona, z něhož plyne, že majitel ochranné
známky musí splňovat podmínku existence předmětu podnikání ve vztahu k přihlašovaným
výrobkům či službám. Návrh na výmaz byl proto podle stěžovatelky podán neoprávněným
subjektem, neboť zákon č. 137/1995 Sb. v §19 výslovně stanoví, že dědici, který není způsobilý
být majitelem ochranné známky, přísluší pouze právo poskytnout licenci, popřípadě ochrannou
známku převést, zatímco k podání návrhu na výmaz podle §25 citovaného zákona je oprávněn
způsobilý majitel zaměnitelné ochranné známky s dřívějším právem přednosti. Navíc byla
stěžovatelka toho názoru, že grafické ztvárnění napadeného označení má podstatný vliv na
rozlišovací způsobilost a již samo o sobě vylučuje u spotřebitele možnost záměny s namítanou
ochrannou známkou. Stěžovatelka dále namítla, že napadené označení je řádně užíváno jako
název úspěšného časopisu, zatímco namítaná ochranná známka nebyla nikdy užita ve tvaru,
v jakém byla zapsána do rejstříku ochranných známek, a navíc probíhá u namítané ochranné
známky řízení o návrhu na její výmaz z důvodu neužívání. Stěžovatelka dále upozornila na
skutečnost, že majitel namítané ochranné známky nevyužil institutu námitek proti zápisu
napadeného označení.
V doplnění svého návrhu na výmaz doručeném žalovanému dne 23. 12. 2003 B. S.
uvedla, že napadené označení bylo zapsáno v rozporu s §3 odst. 1 a §25 odst. 3 zákona
č. 137/1995 Sb., že obsahovalo foneticky shodný prvek vedoucí k záměně, a proto navrhla výmaz
napadeného označení ex tunc.
Žalovaný dne 24. 3. 2004 rozhodl o částečném výmazu napadeného označení z rejstříku
ochranných známek podle §25 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/1995 Sb. s účinky ex tunc
a podle §25 odst. 2 citovaného zákona s účinky ex nunc pro výrobky a služby třídy (16)
„a ostatní periodické i neperiodické publikace, tiskoviny“ a třídy (41) „vydavatelství
a nakladatelství“ a návrh podaný podle §25 odst. 3 citovaného zákona zamítl. Proti tomuto
rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, kterému bylo vyhověno rozhodnutím předsedy
žalovaného ze dne 22. 2. 2005. Věc byla vrácena orgánu prvního stupně k dalšímu řízení s tím,
že návrh na výmaz podaný podle §25 odst. 1 písm. a) a §25 odst. 2 a 3 zákona č. 137/1995 Sb.
má být projednán v souladu s §52 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb. a žalovaný se v dalším řízení
musí zabývat námitkou stěžovatelky, že namítaná ochranná známka není řádně užívána.
V novém řízení B. S. uvedla, že původní majitel namítané ochranné známky vydal pouze
jedno číslo časopisu Maminka, přičemž realizaci dalších čísel zabránilo jeho onemocnění v roce
1997 a smrt dne 25. 11. 2002. Přípravu dalších čísel časopisu MAMINKA měly podle B. S.
prokazovat reportáže a jiná korespondence, které byly přiloženy k vyjádření ve věci řízení o
zrušení namítané ochranné známky, na která B. S. odkázala; k vyjádření byla předložena kopie
usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2004 prokazující, že B. S. ke dni smrti J. S., tj.
ke dni X., nabyla práv k namítané ochranné známce.
Novým rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 9. 2005 bylo napadené označení podle §32
odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. prohlášeno za neplatné s účinky
ex tunc pro výrobky a služby zařazené do tříd podle mezinárodního třídění výrobků a služeb: (16)
periodické i neperiodické publikace, tiskoviny; (41) nakladatelství a vydavatelství a návrh
na prohlášení napadeného označení za neplatný podle §32 odst. 1 a 3 ve spojení s §7 odst. 1
písm. b) citovaného zákona byl zamítnut.
Jelikož návrh na výmaz byl podán podle původní právní úpravy (§25 zákona
č. 137/1995 Sb.), postupoval žalovaný podle §52 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb.,
podle něhož se návrh na výmaz projedná jako návrh na zrušení ochranné známky
nebo prohlášení ochranné známky za neplatnou při splnění podmínek a s účinky stanovenými
v zákoně č. 441/2003 Sb.
K charakteru řádných důvodů pro neužívání ochranné známky žalovaný uvedl, že „musí
jít o důvody, které nejsou na straně vlastníka ochranné známky, nýbrž třetích osob,
nebo okolností, které vlastník nemohl ovlivnit; opačným výkladem by majitel ochranné známky
byl zbaven odpovědnosti za nakládání s tímto druhem práv průmyslového vlastnictví“. Žalovaný
dospěl k závěru o existenci řádných důvodů neužívání, kterými shledal nemoc a následnou smrt
původního vlastníka namítané ochranné známky a probíhající dědické řízení, které bylo
pravomocně ukončeno až 5. 8. 2004.
Návrh v části týkající se §32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. shledal žalovaný
nedůvodným, neboť citované ustanovení neumožňuje prohlásit ochrannou známku za neplatnou
z důvodu existence shodného prvku („maminka“), jak to umožňoval dříve platný zákon (§3
odst. 1 zákona č. 137/1995 Sb.).
Žalovaný dále dospěl k závěru, že B. S. je aktivně legitimována k podání návrhu na
výmaz, resp. prohlášení neplatnosti, neboť zákon č. 441/2003 Sb. nestanoví pro vlastníka
ochranné známky žádnou zvláštní známkoprávní kvalifikaci.
Žalovaný dále uvedl, že B. S. nepředložila žádné důkazy, které by prokazovaly dobré
jméno namítané ochranné známky, a proto byl návrh ve vztahu k §7 odst. 1 písm. b) zákona
č. 441/2003 Sb. (§25 odst. 3 zákona č. 137/1995 Sb.) zamítnut.
Žalovaný shledal napadené označení podobným s namítanou ochrannou známkou,
neboť obě označení obsahují shodný prvek „maminka“, který je zároveň prvkem nosným,
a absence číslovky 96 u napadeného označení nemůže přispět k odlišnosti porovnávaných
označení. Spotřebitel by se podle žalovaného domníval, že oba názvy používá stejný subjekt.
Žalovaný shledal jak podobnost vlastních označení, tak i podobnost napadeného seznamu
výrobků a služeb u části výrobků třídy 16 a části služeb třídy 41 a konstatoval, že v rozsahu
podobných výrobků a služeb existuje pravděpodobnost záměny napadeného slovního grafického
označení s namítanou ochrannou známkou, a proto žalovaný návrh podle §7 odst. 1 písm. a)
zákona č. 441/2003 Sb. vyhodnotil jako částečně oprávněný.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí žalovaného dne 12. 10. 2005 rozkladem. V něm mimo
jiné uvedla, že z vizuálního hlediska se porovnávaná označení liší, a to zejména počtem prvků,
z nichž jsou složena, absencí grafického provedení u namítané ochranné známky a naopak
absencí číslovky u napadeného označení. Napadené označení obsahuje určitý grafický prvek,
který jej činí originálním a nezaměnitelným. Stěžovatelka namítla, že ochranné známky je nutno
porovnávat vždy jako celek a nikoliv vyjímat z nich jejich jednotlivé prvky, jak to učinil žalovaný,
jestliže oddělil u namítané ochranné známky slovo „MAMINKA“ od číslice „96“ a výraz
„MAMINKA“ u napadeného označení posoudil bez ohledu na jeho grafické provedení
a s tím související vnímání běžným spotřebitelem. Stěžovatelka uvedla, že porovnávaná označení
nejsou zaměnitelná ani z hlediska fonetického, jelikož napadené označení vysloví spotřebitel jako
„maminka“, kdežto namítanou ochrannou známku jako „maminka devadesátšest“, případně jako
„maminka devět šest“, v žádném případě však pouze jako „maminka“. Porovnávaná označení
nejsou podle stěžovatelky zaměnitelná ani z hlediska sémantického, neboť význam samotného
prvku „maminka“ je v namítané ochranné známce změněn přidáním číslice „96“, což činí
z namítané ochranné známky známku fantazijní, tj. bez významového obsahu. Vzhledem
k doplňujícím prvkům, které pozměňují charakter a význam slova maminka, je třeba
podle stěžovatelky obě slovní označení považovat za fantazijní, a proto jejich porovnání
ve vztahu k evokaci k domovu a mateřství není na místě. Stěžovatelka namítla, že žalovaný
registroval řadu ochranných známek obsahujících společný prvek přesto, že tento společný prvek
je doplněn o významově a obsahově nijak nedominující prvky. Na podporu svého tvrzení
stěžovatelka uvedla, že v rejstříku existuje celkem 247 záznamů ochranných známek s prvkem
AUTO, 22 záznamů ochranných známek s prvkem MISTR apod. Podle stěžovatelky není rozdíl
mezi registrací slovní ochranné známky MISTR KUCHAŘ přes existenci prioritně starší
ochranné známky MISTR PIZZA a situací, kdy vedle sebe existuje užívaná slovní
grafická známka TO NEJLEPŠÍ V ŽIVOTĚ ŽENY MAMINKA a neužívaná prioritně starší
ochranná známka MAMINKA 96. Stěžovatelka dále uvedla, že stejnou praxi zastává i OHIM
(pozn. NSS: Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu), v jehož rejstříku lze nalézt celkem 68 ochranných
známek s prvkem MOTHER a i přes existenci registrované ochranné známky MOTHERS
s prioritou k 7. 10. 1988 zapsal OHIM minimálně 14 dalších slovních ochranných známek
s dominantním prvkem MOTHER. Pouhá existence společného prvku nemůže být
podle stěžovatelky důvodem pro částečné zneplatnění napadeného označení.
Ohledně posouzení řádných důvodů pro neužívání namítané ochranné známky
žalovaným stěžovatelka uvedla, že onemocnění nebránilo původnímu majiteli v jeho aktivním
vystupování vůči stěžovatelce a nemohlo být deliberačním důvodem, neboť skutečným důvodem
pro zastavení vydávání časopisu „MAMINKA“ a neužívání namítané ochranné známky byl
nedostatek finančních prostředků, nikoliv nemoc, což dosvědčuje výzva právního zástupce
původního majitele namítané ochranné známky ze dne 29. 10. 2001 zaslaná stěžovatelce s žádostí
o vypořádání autorských práv k časopisu „MAMINKA“ a výzva právní zástupkyně ze dne
17. 1. 2002. Stěžovatelka dále napadla závěr žalovaného, že B. S. nemohla z důvodu probíhajícího
dědického řízení namítanou ochrannou známku řádně užívat. Namítla, že B. S. byla jako majitelka
namítané ochranné známky zapsána do rejstříku ochranných známek od 10. 4. 2003 a dne
24. 6. 2003 podala mimo jiné návrh na výmaz napadeného označení, tedy čtrnáct dní před
ukončením dědického řízení dne 5. 8. 2004, což žalovaný akceptoval. S odkazem na §460 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, stěžovatelka namítla, že B. S. mohla s namítanou ochrannou
známkou nakládat ode dne úmrtí původního vlastníka, nikoliv až ode dne nabytí právní moci
rozhodnutí o dědictví; B. S. však nečinila žádné kroky k užívání namítané ochranné známky.
Stěžovatelka závěrem poukázala na skutečnost, že původní majitel použil pro svůj jediný výtisk
časopisu název „MAMINKA“, nikoliv název „MAMINKA 96“, což nepředstavuje řádné užívání
ochranné známky. Nový majitel namítanou ochrannou známku neužíval vůbec.
Ve svém vyjádření ve vztahu ke stěžovatelkou vybraným označením s prvkem AUTO
a MISTR B. S. uvedla, že u těchto označení zůstává dominantním prvkem přívlastek, kdežto
u porovnávaných označení je jím prvek maminka jako osoba plnící funkci mateřství a rodičovství
(zřejmě omylem uvádí „TO NEJLEPŠÍ V ŽIVOTĚ ŽENY MAMINKA“) a že s tímto záměrem
byl vydáván i časopis MAMINKA bývalým majitelem namítané ochranné známky. Ve vztahu k
posouzení deliberačních důvodů upozornila B. S. na skutečnost, že tato otázka již byla žalovaným
dvakrát řešena, naposledy dne 31. 5. 2005 v rámci řízení sp. zn. O - 107763. Ohledně dalších
námitek stěžovatelky odkázala B. S. na svá předchozí vyjádření a na vyjádření žalovaného
k žalobě vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 204/2005, se kterým se zcela
ztotožnila.
Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 4. 4. 2006 byl rozklad zamítnut
a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaný konstatoval, že grafické provedení
napadeného označení není natolik fantazijní a nápadité, aby mohlo zamezit zjevné podobnosti
s namítanou ochrannou známkou. Ani číslice 96 v namítané ochranné známce není
podle žalovaného prvkem po stránce originality a výjimečnosti natolik silným, aby byl
s to porovnávaná označení v očích spotřebitele spolehlivě odlišit. Z těchto důvodů žalovaný
souhlasil se závěrem orgánu prvního stupně, že porovnávaná označení jsou si po všech stránkách
podobná.
Žalovaný se ztotožnil se závěrem orgánu prvního stupně, že výrobky a služby,
pro které je napadené označování přihlašováno, jsou částečně podobné výrobkům a službám,
pro které je zapsána namítaná ochranná známka. Žalovaný konstatoval, že napadené označení
vzhledem k existenci pravděpodobnosti záměny s namítanou ochrannou známkou pro určité
výrobky a služby částečně zasahuje do práv vlastníka starší namítané ochranné známky a že návrh
na prohlášení neplatnosti napadeného označení podle §32 odst. 3 ve spojení s §7 odst. 1 písm. a)
zákona č. 441/2003 Sb. je oprávněný.
Dále žalovaný uvedl, že užití namítané ochranné známky při vydání prvního čísla
časopisu „MAMINKA“ bez uvedení číslice „96“ bylo v souladu s §13 odst. 2 písm. a) zákona
č. 441/2003 Sb., neboť známka byla užita v podobě, která se co do rozlišovací způsobilosti neliší
od podoby, ve které byla zapsána.
Žalovaný souhlasil se závěry orgánu prvního stupně, že nemoc a následná smrt
původního vlastníka a navazující dědické řízení je možno považovat za řádné důvody neužívání
namítané ochranné známky. Žalovaný uvedl, že je zřejmý rozdíl mezi zmocněním právního
zástupce k provádění určitých úkonů, které jsou poté činěny sice ve jménu zastoupeného,
ale osobou právního zástupce, a aktivním provozováním určité činnosti (vydáváním časopisu),
což vyžaduje plné pracovní nasazení vydavatele. Žalovaný dále konstatoval, že do nabytí právní
moci soudního rozhodnutí o vypořádání dědictví (5. 8. 2004) neměla B. S. prakticky možnost
namítanou ochrannou známku užívat. Podle žalovaného není od okamžiku smrti zůstavitele až
do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu zcela jisté,
s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí, proto se jedná o překážku, která znemožňuje nebo
výrazně znesnadňuje nakládání s předmětem dědictví (ochrannou známkou). Pravděpodobnému
dědici však podle žalovaného nelze upřít právo chránit dědictví, přičemž za takovou ochranu je
možno považovat vystupování B. S. proti vlastníku napadeného označení. Vyznačení nového
vlastníka v rejstříku ochranných známek má pouze deklaratorní účinek, a i když do ukončení
dědického řízení není jisto, jak bude dědictví vypořádáno, není z hlediska účinků vůči třetím
osobám v rozporu se zákonem, je-li na žádost nového vlastníka vyznačena změna v rejstříku
ochranných známek.
K poukazu stěžovatelky na zápisy jiných ochranných známek obsahujících shodný
známkový prvek žalovaný uvedl, že v každém řízení je rozhodováno s ohledem ke konkrétním
okolnostem případu, a proto byly zápisy jiných ochranných známek obsahujících shodný prvek
shledány jako irelevantní.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka dne 6. 6. 2006 žalobu. V ní uvedla,
že rozhodnutí žalovaného nebylo vydáno na základě zákonem povolené volné úvahy správního
orgánu, žalovaný svá tvrzení nedostatečně odůvodnil a nesprávně a způsobem vybočujícím
z obvyklé meze správního uvážení posoudil otázku důvodů ospravedlňujících neužívání ochranné
známky. Podle stálé rozhodovací praxe žalovaného musí důvody ospravedlňující neužívání
bez jakýchkoliv pochyb a jednoznačně „zdůvodnit“, proč majitel známku v daném období
neužíval, resp. nemohl řádně užívat. Stěžovatelka namítla, že onemocnění nebránilo původnímu
majiteli ve vykonávání práv z ochranné známky a v jeho aktivním vystupování vůči stěžovatelce
a nemohlo být deliberačním důvodem, neboť skutečným důvodem pro zastavení vydávání
časopisu „MAMINKA“ a neužívání namítané ochranné známky byl nedostatek finančních
prostředků, nikoliv nemoc, což dosvědčuje výzva právního zástupce původního majitele ze dne
29. 10. 2001 zaslaná stěžovatelce s žádostí o vypořádání autorských práv k časopisu
„MAMINKA“ a výzva právní zástupkyně ze dne 17. 1. 2002.
Stěžovatelka dále namítla, že Božena Suchá byla jako majitelka namítané ochranné
známky zapsána do rejstříku ochranných známek od 10. 4. 2003 a dne 24. 6. 2003 podala návrh
na výmaz (mimo jiné) napadeného označení. Stěžovatelka uvedla, že žalovaný nijak nezdůvodnil
své tvrzení, že pro posouzení otázky užívání je důležitější datum nabytí právní moci soudního
rozhodnutí o vypořádání dědictví, a nikoliv datum vyznačení v rejstříku ochranných známek.
Stěžovatelka namítla, že rejstřík je veřejným seznamem a všechny údaje týkající se ochranných
známek jsou účinné vůči třetím osobám okamžikem zápisu do rejstříku. Byla-li B. S. zapsána
do rejstříku před tím, než nabylo právní moci rozhodnutí o vypořádání dědictví a než se stala
vlastníkem namítané ochranné známky, jednalo by se o další pochybení žalovaného. Stěžovatelka
upozornila na skutečnost, že žalovaný po celou dobu jednal s B. S. jako s majitelkou namítané
ochranné známky.
Stěžovatelka dále namítla, že namítaná ochranná známka nebyla užívána řádně, neboť její
původní vlastník užil pro svůj časopis název „MAMINKA“, ačkoliv se namítaná ochranná
známka skládá ze dvou částí, a současný vlastník namítanou ochrannou známku neužívá vůbec.
Ve vztahu k pravděpodobnosti záměny napadeného označení s namítanou ochrannou
známkou upozornila stěžovatelka na rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci SABEL BV
C - 251/95 (pozn. NSS: rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 1997, SABEL, C - 251/95,
Recueil, s. I - 6191), podle něhož pouhá asociace na straně veřejnosti mezi dvěma známkami jako
důsledek jejich analogického sémantického obsahu sama o sobě nepředstavuje dostatečný důvod
pro konstatování, že zde existuje pravděpodobnost záměny ve smyslu čl. 4(1)(b) směrnice
89/104/EHS. Dále stěžovatelka upozornila na rozhodnutí ve věci Medison AG v. Thomson
Multimedia Sales Germany & Austria GmbH C - 120/04 (pozn. NSS: rozsudek Soudního dvora ze dne
6. prosince 2005, Medion, C - 120/04, Sb. rozh. s. I - 8551), podle kterého průměrný spotřebitel
vnímá obvykle ochrannou známku jako celek a nezabývá se jejími jednotlivými detaily.
Stěžovatelka namítla, že z vizuálního hlediska se porovnávaná označení liší, a to počtem prvků,
z nichž jsou složena, absencí grafického provedení u namítané ochranné známky a naopak
absencí číslovky u napadeného označení.
Podle stěžovatelky je nutno ochranné známky porovnávat vždy jako celek, není
možné z nich vyjímat jednotlivé prvky, což potvrdil i Evropský soudní dvůr (rozsudky SABEL,
C - 251/95, ze dne 22. června 1999, Lloyd Schuhfabrit Meyer, C - 342/97, Recueil, s. I - 3819,
ze dne 22. června 2000, Marca Mode, C - 425/98, Recueil, s. I - 4861).
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že jeho rozhodnutí je řádně odůvodněné,
obsahuje úvahu ve smyslu §34 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)
(pozn. NSS: s účinností od 1. 1. 2006 nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád), úvaha neodporuje
obsahu spisu, skutkovým zjištěním a zásadám logického myšlení. K námitce stěžovatelky,
že příčinou zastavení vydávání časopisu „MAMINKA“ byla pouze špatná finanční situace
původního vlastníka namítané ochranné známky, žalovaný uvedl, že původní vlastník si mohl
oprávněně přát, aby se skutečnost jeho závažného onemocnění nestala známou, a že nedostatek
financí mohl být důsledkem závažného onemocnění a mohl být pouze přechodného rázu.
Žalovaný namítl, že odůvodnění části rozhodnutí týkající se pravděpodobnosti záměny
porovnávaných označení bylo dostatečné a že výklad zaměnitelnosti ochranných známek je
konzistentní s výkladem hledisek posuzování zaměnitelnosti ochranných známek vycházejícím
z judikatury bývalého Nejvyššího správního soudu. Žalovaný shledal existenci pravděpodobnosti
záměny obou označení s ohledem na nespornou částečnou podobnost výrobků a služeb,
které jsou kolizními ochrannými známkami chráněny. Ve světle rozhodnutí SABEL BV (pozn.
NSS: rozsudek SABEL, C - 251/95) je dán podle žalovaného dostatečný důvod pro konstatování,
že ve spojení s (částečně) podobnými výrobky a službami či relevantním místem na trhu existuje
pravděpodobnost záměny porovnávaných označení.
Ve své replice k vyjádření žalovaného stěžovatelka uvedla, že argumenty a tvrzení
žalovaného o legitimnosti důvodů neužívání namítané ochranné známky jsou spekulativní
a nemají oporu v důkazech založených ve spise. Stěžovatelka namítla, že nedostatek financí
vlastníka ochranné známky není okolností nezávislou na vůli vlastníka známky, jak tvrdí žalovaný.
Navíc je podle stěžovatelky vydávání časopisu složitou činností, kterou musí zajišťovat celý tým
lidí, přičemž onemocnění jednoho z nich nemůže mít s ohledem na ekonomickou závislost
ostatních členů týmu na úspěšném pokračování prací za následek okamžité zastavení činnosti
a nevydávání časopisu.
Účelem sankce za neužívání ochranné známky v podobě jejího výmazu z rejstříku,
resp. nemožnosti uplatnit cestou námitek známková práva, je podle stěžovatelky pročištění
rejstříku ochranných známek a eliminace známek spekulativních nebo blokačních; obzvláště
důležitý je tento účel u známek, které nejsou čistě fantazijní, ale navozují dojem souvislosti
s označovaným druhem výrobku. Podle názoru stěžovatelky je nepřípustné, aby osoba, která není
a nebyla v uplynulých pěti letech soutěžitelem na trhu s časopisy, blokovala užívání asociativního
označení soutěžitelům, kteří v daném segmentu trhu dlouhodobě fakticky působí.
Stěžovatelka dále uvedla, že označení „maminka“ je ve vztahu k časopisům o mateřství
označením popisným nebo asociativním, tj. označením, které má nízký stupeň rozlišovací
způsobilosti; rozlišovací způsobilost je podmíněna existencí dalších prvků, včetně číslice „96“,
a proto není možné užití samotného označení MAMINKA pokládat za řádné užití namítané
ochranné známky. Stěžovatelka namítla, že při aplikaci právní věty bývalého československého
Nejvyššího správního soudu („zaměnitelnou podobnost mohou však zakládati jen takové prvky
ve starší známce resp. značce obsažené, které samy o sobě jsou způsobilé založiti známkovou
ochranu“) je nutno dospět k závěru, že porovnávaná označení zaměnitelná nejsou,
neboť se shodují právě pouze v prvku „maminka“, který sám o sobě není způsobilý založit
známkovou ochranu vzhledem ke své popisnosti a nedostatku distinktivnosti ve vztahu
k časopisům o maminkách a pro maminky a souvisejícím službám. Stěžovatelka namítla,
že žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nezohlednil ani jím citované stanovisko bývalého
Nejvyššího správního soudu, ani judikaturu Evropského soudního dvora.
B. S. ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že si bývalý vlastník namítané ochranné známky
nepřál, aby druhá strana byla informována o jeho zdravotním stavu. Dále uvedla, že příprava
časopisu byla centralizována do jediné osoby šéfredaktora, což nebránilo řádné přípravě dalších
čísel časopisu.
Napadeným rozhodnutím byla žaloba zamítnuta. Městský soud v Praze nejprve posuzoval
námitku stěžovatelky o nedostatečném odůvodnění rozhodnutí žalovaného a rozporu
s rozhodovací praxí Evropského soudního dvora a směrnicí 89/104/EHS, přičemž tuto námitku
neshledal důvodnou. Městský soud v Praze uvedl, že v rozhodnutí správního orgánu prvního
i druhého stupě je uvedena úvaha o tom, proč jsou porovnávaná označení podobná, a že správní
úvaha o nedostatku rozlišovací způsobilosti napadeného označení výrobků stěžovatelky je
správná a dostatečná. Grafické provedení napadeného označení není podle Městského soudu
v Praze natolik fantazijní a nápadité, aby mohlo zamezit zjevné podobnosti porovnávaných
označení, a ani číslice 96 není prvkem po stránce originality a výjimečnosti natolik silným, aby byl
s to porovnávané ochranné známky v očích spotřebitele odlišit.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvedl, že rozhodující
pro posouzení podobnosti či zaměnitelnosti ochranných známek je hledisko průměrného
spotřebitele, konkrétně hledisko vizuální, fonetické, významové, porovnání druhu zboží a služeb,
srovnání dominantních prvků, známkového motivu apod. a že právní úprava ponechává
na zhodnocení žalovaného, zda přihlašované označení má dostatečnou rozlišovací způsobilost.
Zaměnitelnost může být podle napadeného rozhodnutí dovozována jak z podobnosti
v dominantním prvku, tak naopak z toho, že výrobek dominantní odlišující prvek nemá a ostatní
prvky mají nízkou rozlišovací schopnost, takže vyvolávají shodný nebo velmi podobný celkový
dojem.
Městský soud v Praze konstatoval, že napadené označení obsahuje shodný prvek ve znění
„maminka“, který může činit průměrnému spotřebiteli potíže s individualizací přihlašovaných
výrobků tam, kde se stěžovatelka domáhala ochrany tohoto označení pro kategorii tiskoviny,
časopisy, noviny, nakladatelskou a vydavatelskou činnost. V odůvodnění napadeného rozhodnutí
je dále uvedeno, že slovní prvek „maminka“ je u obou porovnávaných označení prvkem natolik
významným, že číselné označení „96“ u namítané ochranné známky nemůže mít vliv na závěr
o podobnosti porovnávaných označení, neboť samotný číselný údaj není údajem dominantním
a nemá rozlišovací schopnosti natolik významné, aby mohl zvrátit závěr o jejich podobnosti
a v důsledku toho možné zaměnitelnosti. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalovaný
vycházel ze skutkových tvrzení, které mu účastník řízení poskytl, a že rozhodnutí
žalovaného splňuje všechny zákonem vyžádané náležitosti odůvodnění, které jsou uvedeny
v §47 odst. 3 správního řádu, a uplatněné žalobní námitky proto nejsou důvodné.
Podle názoru Městského soudu v Praze se odůvodnění rozhodnutí žalovaného nevymyká
ani zásadám uvedeným v rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 6. října 2005, Medion
(C - 120/4, Sb. rozh. s. I - 8551) pod body 29 - 31 a v dalších rozhodnutích Evropského
soudního dvora, na které poukázala stěžovatelka, z nichž vyplývá, že ochranná známka musí být
posuzována globálně.
Městský soud v Praze shledal odůvodnění rozhodnutí žalovaného k námitce stěžovatelky
o užívání označení „MAMINKA“, nikoli „MAMINKA 96“ stručným, nicméně správným.
Městský soud v Praze neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že skutečnosti zjištěné
v průběhu správního řízení neodůvodňují naplnění „liberačních“ důvodů pro řádné neužívání
starší ochranné známky. Městský soud v Praze konstatoval, že úvaha žalovaného, obsažená
v odůvodnění jeho rozhodnutí a týkající se dlouhodobého onemocnění a smrti původního
vlastníka namítané ochranné známky a délky dědického řízení, je dostatečná a že uvedené
skutečnosti jsou akceptovatelným důvodem pro neužívání namítané ochranné známky.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (§102 s. ř. s.), tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a výslovně v ní uplatňuje kasační důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti pak vyplývá, že námitky stěžovatelky
proti napadenému rozhodnutí lze podřadit i pod kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Rozhodnutí krajského soudu je nutno pokládat za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů například tehdy, není-li z jeho odůvodnění zřejmé, proč soud nepovažoval právní
argumentaci žalobce za důvodnou a proč žalobní námitky považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené; to zejména za situace, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven
základ žaloby (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je
i takové rozhodnutí, v jehož odůvodnění se krajský soud nevypořádal s žalobními námitkami
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74,
www.nssoud.cz) nebo pokud z něj není zřejmé, jakými úvahami se krajský soud řídil či proč
subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, www.nssoud.cz).
V žalobě napadla stěžovatelka především právní závěr žalovaného, že za řádný důvod
pro neužívání ochranné známky ve smyslu §31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. lze
považovat nemoc a následnou smrt jejího původního majitele a navazující dědické řízení.
Stěžovatelka tvrdila, že jediným důvodem pro zastavení vydávání časopisu „MAMINKA“
původním majitelem namítané ochranné známky byl nedostatek financí, nikoliv nemoc,
což prokazovala výzvami jeho právního zástupce na vypořádání autorských práv. Stěžovatelka
dále namítla, že žalovaný nijak nezdůvodnil, proč je pro posouzení otázky užívání ochranné
známky důležitější datum nabytí právní moci soudního rozhodnutí o vypořádání dědictví,
a nikoliv datum vyznačení změny v osobě majitele ochranné známky v rejstříku ochranných
známek. Stěžovatelka mimo jiné upozornila na skutečnost, že žalovaný po celou dobu jednal s B.
S. jako s majitelkou namítané ochranné známky. Podle Nejvyššího správního soudu lze uvedené
žalobní námitky stěžovatelky považovat za stěžejní, neboť na posouzení existence či neexistence
řádných důvodů pro neužívání namítané ochranné známky záviselo rozhodnutí žalovaného, zda
byla B. S. ve smyslu §14 zákona č. 441/2003 Sb. oprávněna podat návrh na prohlášení
neplatnosti napadeného označení.
K žalobní námitce popsané v předchozím odstavci uvedl Městský soud v Praze
v napadeném rozhodnutí následující: „Rovněž pokud žalobce v podané žalobě namítal, že skutečnosti,
zjištěné v průběhu správního řízení, neodůvodňují naplnění liberačních důvodů pro řádné neužívání starší ochranné
známky jejím vlastníkem, není tato námitka důvodná, neboť soud shledal dostatečnou úvahu žalovaného
správního orgánu, uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí a týkající se dlouhodobého onemocnění pana J.
S. a následně po jeho smrti i délky dědického řízení s tím, že tyto skutečnosti jsou akceptovatelným důvodem pro
neužívaní ochranné známky „MAMINKA 96.“
Stěžovatelka v žalobě nerozporovala skutková zjištění, k nimž dospěl žalovaný, tedy
zjištění o nemoci původního majitele, jeho následném úmrtí a navazujícím dědickém řízení.
Napadla však právní závěr žalovaného, že tyto zjištěné skutečnosti lze podřadit pod řádné
důvody pro neužívání namítané ochranné známky. Jak již bylo výše uvedeno, Městský soud
v Praze pouze jednou větou konstatoval, že shledal dostatečnou úvahu žalovaného týkající
se dlouhodobého onemocnění původního majitele namítané ochranné známky, jeho úmrtí
a následného dědického řízení a že tyto skutečnosti jsou akceptovatelným důvodem
pro neužívání namítané ochranné známky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vůbec
není zřejmé, jaké úvahy vedly soud k přijetí tohoto právního závěru, tedy jakými úvahami se řídil
při hodnocení právní otázky existence řádných důvodů pro neužívání ochranné známky.
Pojem „řádné důvody pro neužívání“ je typickým neurčitým právním pojmem. Jak se již
vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003 - 164,
č. 232/2004 Sb. NSS, „neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně
právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit a často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy.
Zákonodárce tak vytváří správnímu orgánu prostor, aby posoudil, zda konkrétní případ patří do rozsahu
neurčitého pojmu či nikoli“. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší
povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který právní norma předvídá. Jak již uvedl
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2005, č. j. 5 Afs 151/2004 - 73,
č. 701/2005 Sb. NSS, „při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí zabývat konkrétní
skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí alespoň rámcově obsah a význam
užitého neurčitého pojmu objasnit“. Teprve poté, kdy správní orgán neurčitý pojem vyloží, může jej
konfrontovat se skutkovými zjištěními konkrétního případu (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 10. 2004, č. j. 1 As 10/2003 - 58, č. 849/2006 Sb. NSS). Z rozsudku téhož
soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 7 As 78/2005 - 64, www.nssoud.cz, vyplývá, že „[p]ři interpretaci
neurčitého právního pojmu se […] uvážení správního orgánu, na rozdíl od realizace diskreční pravomoci,
zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení, tzn. že je nutno nejprve objasnit neurčitý právní
pojem a jeho rozsah, a poté hodnotit, zda skutečnosti konkrétního případu lze zařadit do rámce vytvořeného
rozsahem neurčitého právního pojmu“.
Interpretace neurčitého právního pojmu a subsumpce zjištěného skutkového stavu
pod interpretovaný neurčitý právní pojem plně podléhají soudnímu přezkumu. Jak se vyjádřil
Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku č. j. 1 As 10/2003 - 58, „[s]oud […] musí mít
možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace takového pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem,
jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil
ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění nejsou s těmito podklady v logickém rozporu“. K námitce
žalobce musí správní soud řešit otázku, zda určitý jev reálného života byl správním orgánem
správně podřazen pod neurčitý právní pojem, v posuzovaném případě zda nemoc a následné
úmrtí původního majitele napadené ochranné známky a navazující dědické řízení je možno
podřadit pod pojem „řádné důvody pro neužívání ochranné známky“.
S odkazem na judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší správní soud podotýká,
že při výkladu neurčitých právních pojmů je potřeba vyhnout se libovůli či svévolné aplikaci
práva, tj. extrémnímu nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními,
nerespektování kogentní normy, interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretaci a aplikaci zákonných pojmů
v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu,
a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní
normy (nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04, www.nalus.cz ).
Nejvyšší správní soud je nucen konstatovat, že Městský soud v Praze nepostupoval
při přezkumu rozhodnutí žalovaného podle výše uvedených kritérií pro přezkum správnosti
interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není
vůbec zřejmé, jaké úvahy jej vedly ke konstatování o správnosti závěrů žalovaného, tedy
o správnosti závěru, že nemoc a následné úmrtí původního majitele namítané ochranné známky
a navazující dědické řízení lze považovat za řádné důvody pro neužívání ochranné známky.
Odůvodnění:
napadeného rozhodnutí neposkytuje skutkovou ani právní oporu výroku
rozhodnutí, a není z něho zřejmé, jakými úvahami se Městský soud v Praze řídil. Rozhodnutí
(výrok i jeho odůvodnění) však musí být jasné a přesvědčivé, jak to ostatně vyjádřil i Ústavní soud
ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 103/99, v němž uvedl, že i z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod je „požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné
moci […] jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí“.
Obdobně kuse a bez uvedení jakékoliv vlastní úvahy se Městský soud v Praze vyjádřil
k žalobní námitce stěžovatelky, že užití názvu MAMINKA pro jedno číslo časopisu vydaného
původním majitelem namítané ochranné známky nelze považovat za řádné užití namítané
ochranné známky, neboť tato byla do rejstříku ochranných známek zapsána ve znění
„MAMINKA 96“.
Co se týče posuzování řádných důvodů pro neužívání ochranné známky upozorňuje
Nejvyšší správní soud zejména na rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 6. 2007, Armin Häupl
(C - 246/05 Sb. rozh. s. I 4673), ve kterém Soudní dvůr zdůraznil mimo jiné požadavek jednotné
aplikace a interpretace práva Evropských společenství tak, aby úroveň známkoprávní ochrany
nebyla odvislá od úrovně známkoprávní ochrany jednotlivých členských států (body 42 - 45
cit. rozsudku). Podle uvedeného rozsudku jsou „řádnými důvody pro neužívání“ ochranné
známky překážky s přímým vztahem k posuzované ochranné známce, které znemožňují její
užívání nebo kvůli nimž užívání této ochranné známky ztrácí smysl a které jsou nezávislé na vůli
majitele ochranné známky. Úkolem národních soudů je pak posouzení zjištěného skutkového
stavu ve světle tohoto výkladu (bod 55 cit. rozsudku).
Pokud by v mezidobí Soudní dvůr nepodal ve věci Armin Häupl, C - 246/05 jednotící
výklad, bylo by nepochybně potřebné položit v tomto smyslu předběžnou otázku. V současné
době je však již jasné, že neurčitý právní pojem „řádné důvody“ užitý v čl. 12 odst. 1 citované
směrnice a v §31 odst. 1 písm. a) a §13 odst. 1 zákona o ochranných známkách, podléhá
jednotnému výkladu (bod 45 cit. rozsudku); přitom užívání ochranné známky (příliš široké pojetí
pojmu „řádné důvody“ by šlo proti systematice čl. 12 odst. 1 směrnice, dosažení cíle směrnice
vyžaduje, aby zapsané ochranné známky byly skutečně užívány pod hrozbou jejich zrušení).
Za tohoto stavu věci pozbývá procesní návrh stěžovatelky na položení předběžné otázky
Nejvyšším správním soudem významu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze zrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1
písm. d/ s. ř. s.) a věc vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Samotnou
hmotněprávní podstatou věci, tedy ani dalším uplatněným kasačním důvodem podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. namítajícím nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení se Nejvyšší správní soud nezabýval a ani zabývat nemohl,
neboť k tomu by bylo možno přistoupit až poté, kdy by Nejvyššímu správnímu soudu bylo
předloženo k přezkumu přezkoumatelné rozhodnutí.
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 věta první s. ř. s.).
V dalším řízení bude třeba, aby Městský soud v Praze opětovně přezkoumal rozhodnutí
žalovaného a doplnil odůvodnění rozsudku o náležitosti, jejichž absence zakládá
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, tj. aby bylo z nového rozhodnutí zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při utváření závěru o skutkovém a právním stavu, jakým způsobem
se vypořádal s žalobními námitkami stěžovatelky (která podrobně právně argumentovala
k závěrům žalovaného o vztahu zjištěných skutečností, tedy nemoci majitele ochranné známky
a řízení o dědictví, aniž obdržela k těmto námitkám odpověď) a na základě jakých úvah
subsumoval zjištěný skutkový stav pod příslušné právní normy; přitom přihlédne i k citované
judikatuře Evropského soudního dvora ve věci Armin Häupl, C - 246/05, jež podstatným
způsobem ovlivňuje výklad neurčitého právního pojmu „řádné důvody pro neužívání ochranné
známky“. Ve světle úvah Evropského soudního dvora (zejména bodů 32 - 55 rozsudku)
pak městský soud vyloží, zda a z jakých příčin (skutkových i právních) zjištěné skutkové okolnosti
(onemocnění majitele ochranné známky, řízení o dědictví) mohly (či nemohly) představovat
překážky znemožňující užívání ochranné známky či zda kvůli nim užívání ochranné známky
ztratilo smysl, resp. posoudí, zda takový výklad a úvahy jsou obsahem přezkoumávaného
správního aktu, to vše v intencích přezkumu aplikace neurčitého právního pojmu, jak byl shora
osvětlen.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu