ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.72.2007:65
sp. zn. 6 As 72/2007 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobců: a) M. Š., b) M. H. a c) P. V., zastoupených JUDr. Annou Bečvářovou,
advokátkou se sídlem Dobronická 1256, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Libereckého kraje, odbor rozvoje venkova, zemědělství a životního prostředí, se
sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2007,
č. j. KULK/9032/2007, ve věci uznání společenstevní honitby, o kasační stížnosti
žalobců a) a c) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 31. srpna 2007, č. j. 59 Ca 51/2007 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobci a) a c) (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížností napadli v záhlaví označené
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský
soud“), kterým bylo odmítnuto jejich podání ze dne 27. 3. 2007, doručené krajskému
soudu dne 19. 4. 2007, a označené jako „Žaloba na přezkoumání rozhodnutí správního
orgánu – Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru rozvoje venkova,
zemědělství a životního prostředí čj. KULK 9032/2007 ze dne 15. 2. 2007 a rozhodnutí
Městského úřadu Česká Lípa čj. 16184/OŽP-Z/03-206/1/Já ze dne 17. 7. 2003 o uznání
Společenstevní honitby Karasy č. 36“.
Napadeným usnesením krajský soud předmětné podání odmítl s tím, že bylo
napadeno výše uvedené rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje (dále jen „krajský
úřad“), jímž bylo podle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení, ve znění
pozdějších předpisů (správní řád), zamítnuto pro opožděnost odvolání podané
stěžovatelem a). Žalobci b) a c) nebyli účastníky daného odvolacího řízení, proto je soud
neuznal aktivně legitimovanými k podání žaloby směřující proti danému rozhodnutí.
V souladu s §46 ods t. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tak krajský soud jejich podání výroky
II. a III. odmítl.
Dle krajského soudu byl k podání žaloby proti citovanému rozhodnutí krajského
úřadu aktivně legitimován pouze stěžovatel a) a vzhledem k tomu, že napadeným
rozhodnutím bylo jeho odvolání zamítnuto pro opožděnost, bylo z jeho strany nutno
tvrdit především to, že podmínky pro zamítnutí odvolání pro jeho opožděné podání
nebyly splněny. Žalobci se však ve svém společném podání ze dne 27. 3. 2007,
doručeném krajskému soudu dne 19. 4. 2007, vyjádřili k obsahu rozhodnutí krajského
úřadu pouze obecně s tím, že nesouhlasí s protiprávním postupem správního orgánu,
odkazují na nesprávný postup úředníků a konstatují, že rozhodnutí nebylo doručeno všem
účastníkům a vlastníkům nemovitostí. Pouze tato část podání ze dne 27. 3. 2007
se vztahuje k rozhodnutí krajského úřadu a v tomto ohledu krajský soud předmětné
podání vyhodnotil tak, že neobsahuje žádný žalobní bod, ze kterého by bylo patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů ho stěžovatel a) považuje za nezákonné. Absence
žalobního bodu je přitom nedostatek, pro který nelze v řízení pokračovat, a proto krajský
soud výrokem I. odmítl podání také v případě stěžovatele a). K odstranění daného
nedostatku krajský soud stěžovatele a) nevyzýval, neboť rozšířit žalobu o další žalobní
body je možné pouze ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.), tedy ve lhůtě 2
měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení
nebo jiným zákonným způsobem, přičemž v daném případě krajský soud podání (žalobu)
obdržel až na konci této lhůty.
V kasační stížnosti uplatnili stěžovatelé důvody obsažené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s., přičemž ve vztahu k důvodům odmítnutí jejich podání
ze strany krajského soudu uvedli, že se příslušný soud vůbec nezabýval tím,
jakým způsobem a kdy nabylo správní rozhodnutí právní moci vůči stěžovateli a),
pouze konstatoval tvrzení krajského úřadu uvedená v jeho rozhodnutí ze dne 15. 2. 2007.
Nezabýval se tedy stavem nabytí právní moci v době po vydání rozhodnutí o uznání
honitby ze dne 17. 7. 2003, kdy stěžovatelé tvrdili, že toto rozhodnutí nemohlo nabýt
právní moci, neboť nebylo doručeno všem účastníkům řízení. Dále stěžovatelé uvedli,
že krajský soud rovněž nevyhodnotil tu skutečnost, že stěžovateli a) bylo doručeno pouze
náhradním způsobem, nikoliv do vlastních rukou, a to za s ituace, kdy orgánu státní správy
myslivosti prvého stupně muselo být známo, že u něho došlo ke změně trvalého bydliště
a v místě doručení se nezdržuje. Toto náhradní doručení proto považují za neplatné
a protizákonné a trvají na tom, že obě žalobou napadená rozhodnutí jsou nezákonná
a stále nenabyla právní moci. Nadto stěžovatelé poukazují na další nezákonnosti
souvisejícími s vydáním napadených rozhodnutí a s ohledem na tyto skutečnosti žádají
Nejvyšší správní soud, aby napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalovaný předložil ke kasační stížnosti poměrně obsáhlé vyjádření, v němž nejprve
odkázal na své vyjádření k žalobě, ve kterém uvedl, že většina tvrzení stěžovatelů
je irelevantních a nesouvisí s předmětem žaloby. Napadeným rozhodnutím bylo
zamítnuto odvolání pro opožděné podání. Ve věci je tedy podstatné pouze to,
zda odvolání bylo skutečně podáno opožděně, případně zda měl žalovaný odvolání
posoudit jako podnět k obnově řízení nebo přezkumnému řízení. V dalším textu žalovaný
skutkově a právně popsal svůj postup při přezkumu podaného odvolání a současně
doplnil rozbor celého správního řízení. V reakci na obsah kasační stížnosti potom uvedl,
že v předmětném správním řízení bylo stěžovateli a) doručováno na adresu uvedenou
v jeho podání a námitka ohledně chybného doručen í prvoinstančního rozhodnutí byla
uplatněna až v kasační stížnosti. Žalovaný ji proto považuje za účelovou, podanou
ve snaze zvrátit nepříznivý vývoj žaloby. Vzhledem k tomu navrhuje, aby kasační stížnost
byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadené
usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2,
3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovateli je tvrzen důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., přestože v jejich podání jsou též výslovně
zmíněny důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Důvod podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení,
je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním.
Je-li dán důvod podle písm. e), vylučuje to dův ody podle písm. a), c) a d),
neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení v každém
případě i tehdy, byla-li v něm krajským či městským soudem nesprávně posouzena právní
otázka ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s; bylo-li řízení u soudu zmatečné
ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ; nebo je-li rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
je u kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského či městského soudu o odmítnutí návrhu
(na zahájení řízení) nebo o zastavení řízení z povahy věci vyloučen, neboť se nejedná
o rozhodnutí ve věci samé. Přitom toliko v případě rozhodnutí krajského soudu ve věci
samé lze posuzovat vady řízení před správním orgánem, včetně nepřezkoumatelnosti
jeho správního rozhodnutí, jak jsou definovány jako důvod kasační stížnosti podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.
S ohledem na tyto skutečnosti a při znalosti toho, že krajský soud napadeným
usnesením žalobu stěžovatelů odmítl, proto považoval Nejvyšší správní soud za rozhodný
důvod kasační stížnosti uvedený pod ustanovením §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Při posouzení zákonnosti daného usnesení bylo nutno zvážit následující: 1) otázka aktivní
legitimace žalobců b) a c) a 2) otázka existence relevantního žalobního bodu v podání
žalobců ze dne 27. 3. 2007.
Stěžovatelé v tomto směru nijak zásadně neargumentují, pouze poukazují
na skutečnost, že se krajský soud nijak nezabýval postupem krajského úřadu,
a to jak ve vztahu k otázce doručování prvoinstančního doručení, tak také k dalším
aspektům celého správního řízení, z jehož průběhu považuje zdejší soud za podstatné
pro souzenou věc následující skutečnosti vyplývající ze správního spisu:
Rozhodnutím Městského úřadu Česká Lípa, odboru životního prostředí (dále jen
„správní orgán“), ze dne 17. 7. 2003, č. j. 16184/OŽP-Z/03-206/1/Já, byla dle §18
odst. 1 a 3, §29 odst. 1, 3 a §30 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“), uznána společenstevní honitba K. č.
36 v katastrálním území J., K., Z., P. Dne 22. 11. 2004 zahájil krajský úřad řízení o
přezkoumání citovaného rozhodnutí mimo odvolací řízení, přičemž dospěl k názoru, že
právní moc přezkoumávaného rozhodnutí nenastala z důvodu porušení §14 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů, neboť správní orgán
nezahrnul všechny vlastníky přičleňovaných pozemků do okruhu účastníků řízení
v předmětné věci. Na základě toho bylo dané rozhodnutí správního orgánu dodatečně
zasláno všem opomenutým účastníkům řízení, včetně žalobce a). Tomu bylo opakovaně
doručováno na adresu: J. Z., avšak zásilka byla vždy vrácena zpět z důvodu nevyzvednutí
adresátem; ve vztahu k žalobci a) tak došlo k fikci doručení s tím, že předmětné
rozhodnutí správního orgánu nabylo právní moci dne 6. 9. 2005. Odvolání žalobce a)
proti danému rozhodnutí, které bylo podáno dne 25. 8. 2006 u správního orgánu a dne
25. 9. 2006 postoupeno krajskému úřadu, pak bylo žalobou rozhodnutím krajského úřadu
ze dne 15. 2. 2007, č. j. KULK/9032/2007, zamítnuto pro opožděnost.
V návaznosti na tyto skutečnosti je tedy s ohledem na výše položenou otázku ad 1)
zřejmé, že žalobci b) a c) nebyli účastníky odvolacího řízení, jehož výsledkem bylo
žalobou napadené rozhodnutí krajského úřadu a z tohoto pohledu bylo odmítnutí
jejich podání ze strany krajského soudu na místě, avšak nikoli z důvodu podání návrhu
osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], ale z důvodu toho,
že se jedná o nepřípustný návrh [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §68 písm. a)
s. ř. s.], neboť žaloba ve správním soudnictví je přípustná pouze po vyčerpání
řádných opravných prostředků, připouští-li je zákon, což se v daném případě
nestalo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2003,
č. j. 4 As 27/2003 – 77, publikovaný pod č. 64/2004 Sb. NSS). Dle zásady subsidiarity
soudního přezkumu ve vztahu k přezkumu prováděnému v rámci samotného systému
orgánu státní správy může přezkum ve správním soudnictví nastoupit až po marném
vyčerpání všech opravných prostředků ve správním řízení, které žaloba ve správním
soudnictví nemůže nahrazovat. V kontextu napadeného rozhodnutí krajského soudu
se však jedná o dílčí pochybení, které nemělo vliv na jeho zákonnost. Nadto je třeba
připomenout, že Nejvyšší správní soud již judikoval, že zrušení usnesení soudu I. stupně
a vrácení věci k novému odmítnutí ze správného důvodu by bylo v rozporu se zásadou
procesní ekonomie, která nedovoluje řešit v soudním řízení jen teoretické otázky
bez praktického významu pro účastníky řízení; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 2. 2006, č. j. 1 Afs 129/2004 – 76, publikovaný pod č. 1476/2008 Sb. NSS,
www.nssoud.cz.
K otázce ad 2) týkající se skutečnosti, zda podání ze dne 27. 3. 2007 učiněné
krajskému soudu obsahovalo žalobní bod ve smyslu §71 s. ř . s. umožňující meritorní
přezkum věci, považuje Nejvyšší správní soud za nutné předeslat následující:
V důsledku přísné dispoziční zásady v řízeních před správními soudy procesní
úkony účastníka řízení zásadním způsobem ovlivňují jak zahájení řízení, tak jeho průběh
i samotné rozhodnutí. Je-li proto podán návrh (žaloba), pak musí takové podání splňovat
především obecné obsahové náležitosti podání, jež upravuje §37 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož z každého podání musí být zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu
směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Ved le uvedených obecných
náležitostí je však nutno ještě splnění náležitostí, které pro příslušný návrh (žalobu)
vyplývají i ze zvláštních ustanovení o řízení v části třetí hlavy druhé s. ř. s. Nejde při tom
o to, aby krajské soudy formalisticky trvaly na naplnění litery zákona, ale o to, aby žaloba
mohla být dostatečným podkladem pro poskytování spravedlivé ochrany veřejným
subjektivním právům v rámci soudního řízení.
V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu kromě uvedených obecných
náležitostí musí žalobce uvést i další náležitosti, mezi které podle §71 odst. 1 s. ř. s. patří:
a) označení napadeného rozhodnutí a den jeho doruče ní nebo jiného oznámení
žalobci;
b) označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy;
c) označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá;
d) žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů
považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné;
e) jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést;
f) návrh výroku rozsudku.
Jednou ze zvláštních náležitostí žaloby je tedy i označení důvodů,
pro něž předmětné rozhodnutí žalobce napadá – tzv. žalobních bodů, jež musí žalobce
naplnit konkrétním a jedinečným obsahem specifikujícím jak skutkové, tak právní důvody,
pro které považuje rozhodnutí soudu za nezákonné nebo nicotné. Žalobce je tedy
povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení
či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného
rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní
náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc se přitom nemůže
spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti
se skutkovými výtkami (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Takto formulované žalobní body přitom představují meze, v jejichž rámci soud napadené
rozhodnutí přezkoumává (§75 odst. 2 s. ř. s.).
V souzené věci bylo podstatou sporu mezi správním orgánem, resp. krajským
úřadem a stěžovatelem a) to, zda jím podané odvolání bylo učiněno pozdě či nikoli.
I přes takto poměrně jasně vymezenou podstatu věci však žalobce své výhrady vůči
skutkovému a právnímu hodnocení ze strany krajského úřadu nikterak nekonkretizoval
a krajskému soudu v podstatě nenabídl žádnou argumentaci či důvody, pro které považuje
své odvolání za včas podané. Předmětné podání ze dne 27. 3. 2007 je sice poměrně
obsáhlé, ale koncentruje se především na výčet nejrůznějších vad a nezákonností
týkajících se rozhodnutí správního orgánu v I. stupni, jakož i dalších souvisejících
a navazujících rozhodnutí či řízení. Krajský úřad jako odvolací orgán
se však v napadeném rozhodnutí žádnou ze stěžovatelem a) nastíněných vad
a nezákonností meritorně nezabýval, neboť dospěl k závěru o opožděnosti podaného
odvolání; současně konstatoval, že marně uplynula lhůta pro přezkumné řízení
podle §94 a násl. správního řádu, dále že neshledal důvody pro obnovu řízení
nebo pro vydání nového rozhodnutí ve věci.
Jakkoli tedy bylo v souzené věci rozhodující to, z jakých důvodů je třeba
považovat odvolání stěžovatele a) za včas podané, žaloba ze dne 27. 3. 2007 v tomto
směru žádné skutkové ani právní důvody, jak požaduje §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
neuvádí. Tyto důvody vztahující se zejména ke způsobu náhradního doručení (fikcí)
a nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu I. stupně jsou naznačeny až v kasační
stížnosti. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud připomíná, že rozšířit žalobu o další
žalobní body lze podle §71 odst. 2 s. ř. s. jen ve lhůtě pro podání žaloby a k později
uplatněným námitkám – obsaženým až v kasační stížnosti – nelze přihlížet. Nejvyšší
správní soud se proto s postupem krajského soudu ztotožňuje a konstatuje, že v důsledku
absence relevantního žalobního bodu vztahujícího se k podstatě souzené věci nezbylo
než podání ze dne 27. 3. 2007 ve vztahu k žalobci a) odmítnout, neboť jde o nedostatek,
pro který nelze v řízení pokračovat (§37 odst. 5 s. ř. s.).
Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná judikaturu Ústavního soudu,
z níž vyplývá, že práva na soudní ochranu je nezbytné se domáhat stanoveným způsobem
(čl. 36 Listiny základních práv a svobod), a pokud se soud odmítne zabývat podáním,
které evidentně nesplňuje náležitosti stanovené pro žalobu, nelze takový postup soudu
vytknout jako odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae); srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. IV. ÚS 145/94, publikovaný pod č. 11 Sb. n. u. US,
sv. 3, str. 57, dostupný též z http://nalus.usoud.cz.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatelů
uplatněné ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. jako důvodné,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelé v soudním řízení úspěch
neměli, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému náklady řízení
nad rámec jeho činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu