ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.82.2006:115
sp. zn. 6 As 82/2006 - 115
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: J. K.,
zastoupený JUDr. Janem Žákem, advokátem, se sídlem Vlašimská 13, Praha 10, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2005, č. j. MHMP - 13017/2005/OST/So/Lí, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006,
č. j. 6 Ca 160/2005 - 82,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2856 Kč ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalovaný Magistrát hlavního města Prahy (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností napadá shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo podle §78
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) pro nezákonnost zrušeno jeho výše označené rozhodnutí a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že ji podává z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení (§103 odst. 1 písm. a/
s. ř. s.). Otázka, která měla být soudem nesprávně posouzena, tkví v posouzení včasnosti
odvolání podaného žalobcem proti rozhodnutí orgánu I. stupně a dále principů správního
soudnictví (koncentrace řízení).
Stěžovatel konkrétně uvedl, že datum převzetí písemnosti žalobcem nebylo na dokladu
o doručení zcela čitelné a že je posoudil jako 22. 11. 2004. Toto datum se dle stěžovatele navíc
shodovalo s třetím dnem po uložení písemnosti na poště stanoveným zákonem jako den
náhradního doručení. Fakt, že v rozhodnutí o odvolání není „způsob fikce náhradního doručení“
sám o sobě uveden, neznamená dle stěžovatele, že taková fikce nenastala.
Stěžovatel dále namítl, že žalobce ani v odvolání, ve správní žalobě či v podnětu
k přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení neuvedl, že se v době doručování nezdržoval
v místě svého bydliště. Žalobce tuto skutečnost namítl teprve v doplnění své žaloby ze dne
25. 7. 2005, čímž dle názoru stěžovatele po lhůtě k podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.) rozšířil
žalobu o další žalobní bod. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že žalobce musel mít po návratu
ze Slovenska dne 22. 11. 2004 k dispozici vyrozumění o uložení poštovní zásilky, na základě
kterého si zásilku následující den vyzvedl. Stěžoval si klade otázku, jak jinak by se žalobce
o uložení zásilky dozvěděl.
Stěžovatel dále tvrdil, že v době, kdy žalobce poprvé uvedl, že se v den doručování
nezdržoval ve svém bydlišti, nebyl k tomuto tvrzení předložen žádný objektivní listinný důkaz.
Stěžovatel namítl, že důkazy předložené žalobcem, včetně svědecké výpovědi J. B., kterého
žalobce navrhl jako svědka až na výzvu soudu, jsou nevěrohodné.
Závěrem stěžovatel uvedl, že absence relevantních důvodů pro zrušení rozhodnutí
stěžovatele pro nezákonnost činí napadený rozsudek nesrozumitelným a nepřezkoumatelným
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Ve svém vyjádření ke kasační stížnosti žalobce namítl, že doplnění žaloby bylo pouze
doplněním argumentace uplatněné v žalobě a týkající se včasného podání odvolání
a s tím související otázky dne doručení rozhodnutí vydaného Úřadem městské části Praha 5,
odbor stavební (dále jen „stavební úřad I. stupně“), a to v rámci ve lhůtě uplatněného žalobního
bodu spočívajícího v tvrzeném nesprávném posouzení opožděnosti odvolání. Žalobce dále
namítl, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nijak nezmínil o tom, že rozhodnutí stavebního úřadu
I. stupně mu mělo být doručováno formou tzv. náhradního doručení, a ani jinak tuto svou úvahu
žalobci nezpřístupnil a žalobci tak nemohl být závěr žalovaného o uložení písemnosti dne
18. 11. 2004 znám; poprvé se žalobce o náhradním doručení dozvěděl až z přípisu Ministerstva
pro místní rozvoj. Žalobce upozornil na skutečnost, že sám stěžovatel ve své kasační stížnosti
uvedl, že při posouzení dne doručení rozhodnutí stavebního úřadu I. stupně vycházel z data
22. 11. 2004 nikoli jako ze dne náhradního doručení, ale jako skutečného převzetí zásilky.
Žalobce namítl, že správní rozhodnutí nemůže být „dotvářeno“ následně s tím, že bude
dodatečně správním orgánem opíráno o další důvody, ukáží-li se ty, na nichž bylo rozhodnutí
postaveno, jako nesprávné nebo neexistující. Závěrem žalobce uvedl, že stěžovatel pouze tvrdí
nevěrohodnost a nesprávné hodnocení důkazů, aniž by svá tvrzení specifikoval.
Z obsahu správního a soudního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti
rozhodné pro řízení o kasační stížnosti.
Rozhodnutím stavebního úřadu I. stupně č. j. Výs.Sm.p.907/2 - 4473/04 - W/R ze dne
25. 10. 2004 bylo podle §39 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu
(stavební zákon) rozhodnuto o umístění stavby a podle §66 citovaného zákona bylo vydáno
stavební povolení na stavbu rodinného domu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne
8. 12. 2004 k poštovní přepravě odvolání. Stavební úřad I. stupně předložil žalobcovo odvolání
žalovanému se svým vyjádřením, v němž mimo jiné uvedl, že žalobci bylo rozhodnutí stavebního
úřadu I. stupně doručeno „fiktivně“ dne 22. 11. 2004, přičemž fyzicky bylo převzato dne
23. 11. 2004 a bylo proto dle názoru stavebního úřadu I. stupně podáno opožděně. Rozhodnutím
stěžovatele č. j. MHMP - 13017/2005/OST/So/Lí ze dne 18. 4. 2005 bylo žalobcovo odvolání
zamítnuto jako opožděně podané. V odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatel mimo jiné uvedl,
že z dokladů o doručení rozhodnutí napadeného odvoláním bylo zjištěno, že toto bylo žalobci
doručeno dne 22. 11. 2004. Dle názoru stěžovatele mohl žalobce podat odvolání nejpozději dne
7. 12. 2004, žalobce je však podal k poštovní přepravě dne 8. 12. 2004, tedy po uplynutí zákonem
stanovené lhůty pro podání odvolání.
Proti rozhodnutí stěžovatele podal žalobce dne 30. 5. 2005 žalobu. V ní tvrdil,
že rozhodnutí stavebního úřadu I. stupně mu bylo doručeno dne 23. 11. 2004, kdy písemnost
převzal, což dokazoval i potvrzením České pošty, s. p., obvodu Praha - západ ze dne 20. 5. 2005.
Žalobce v žalobě namítl, že s ohledem na den doručení rozhodnutí stavebního orgánu I. stupně
začala patnáctidenní lhůta pro podání odvolání běžet dne 24. 11. 2005 a její konec připadl
na 8. 12. 2005, kdy žalobce podal odvolání k poštovní přepravě.
Podáním ze dne 25. 7. 2005 žalobce svoji žalobu doplnil, a to s ohledem na dříve
mu neznámé skutečnosti obsažené v přípise Ministerstva pro místní rozvoj (dále jen
„ministerstvo) ze dne 30. 6. 2005, č. j. 19350/2005 - 63/P - 1346/05, který byl odpovědí
na žalobcův podnět k přezkoumání rozhodnutí stěžovatele mimo odvolací řízení. V přípise,
který byl přiložen k doplnění žaloby, bylo uvedeno, že ministerstvo prošetřilo způsob doručení
rozhodnutí stavebního úřadu I. stupně a zjistilo, že z dokladu o doručení je zřejmé, že žalobce
si prvostupňové rozhodnutí vyzvedl po jeho uložení v místně příslušné poštovní provozovně.
Datum vepsané ručně u potvrzení o převzetí zásilky nebylo dle ministerstva zcela čitelné, otisk
poštovní razítka však nasvědčoval tomu, že žalobce rozhodnutí stavebního úřadu I. stupně
skutečně převzal dne 23. 11. 2004. Dále ministerstvo uvedlo, že z dokladu o doručení
prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že zásilka byla dne 18. 11. 2004 uložena v místně příslušné
poštovní provozovně, jelikož žalobce nebyl v místě doručení zastižen. Jelikož si žalobce zásilku
nevyzvedl do tří dnů od uložení, pak se za den doručení považuje podle §24 odst. 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), třetí den od uložení zásilky, a to i když se žalobce
o uložení nedozvěděl. Vzhledem k tomu, že třetí den od uložení připadl na neděli 21. 11. 2004,
bylo dle ministerstva dnem doručení pondělí 22. 11. 2004. Ministerstvo tedy dospělo k závěru,
že odvolání podané k poštovní přepravě dne 8. 12. 2004 bylo podáno den po uplynutí zákonem
stanovené lhůty.
Žalobce v doplnění žaloby namítl, že stěžovatel se ve svém rozhodnutí o tzv. náhradním
doručení nezmínil a žalobci nebyl znám jeho závěr o tvrzeném uložení písemnosti dne
18. 11. 2004 v místně příslušné provozovně. Žalobce tvrdil, že jemu samotnému nebylo nic
známo o uložení zásilky, navíc pro takový postup nebyly dle žalobce splněny podmínky a uložení
proto nebylo účinné. Žalobce uvedl, že se dne 18. 11. 2004 v místě doručování nezdržoval,
neboť byl v době od 17. 11. 2004 do 22. 11. 2004 (včetně) na pracovní a obchodní návštěvě
na Slovensku, což doložil potvrzením RNDr. A. H., u kterého na Slovensku v uvedené době
pobýval. Svá tvrzení o neúčinném doručení žalobce podpořil odkazem na komentář ke
správnímu řádu, dle kterého za „zdržování se v místě“ nelze považovat situaci, kde adresát
pobývá například na dovolené či byl vyslán na delší pracovní cestu. Závěrem žalobce uvedl, že
lhůta pro podání odvolání mu s ohledem na uvedené skutečnosti počala běžet dne 24. 11. 2004.
Ve svém vyjádření k žalobě a k jejímu doplnění stěžovatel uvedl, že zásilka s rozhodnutím
stavebního úřadu I. stupně byla dne 18. 11. 2004 uložena v provozovně poštovní přepravy,
neboť žalobce nebyl v místě doručení zastižen. Žalobce si zásilku v zákonné lhůtě tří dnů
nevyzvedl, dnem doručení byl tedy dle stěžovatele třetí den od uložení zásilky, v tomto případě
pondělí 22. 11. 2004. Stěžovatel trval na tom, že žalobcovo odvolání podané k poštovní přepravě
dne 8. 12. 2004 bylo opožděné. Stěžovatel dále namítl, že tvrzení žalobce o pobytu na Slovensku
je účelové, neboť žalobce tyto skutečnosti neuvedl ani v podnětu k přezkoumání rozhodnutí
stěžovatele mimo odvolací řízení, ani v žalobě. Stěžovatel dále namítl, že pracovní cestu v délce
pěti dnů, která navíc „obsahuje“ sobotu a neděli, nelze považovat za delší služební cestu
ve smyslu komentáře ke správnímu řádu. V případě delší dobu trvajících služebních cest lze
dle stěžovatele považovat za průkazné vedle potvrzení zaměstnavatele např. cestovní doklady,
doklady o cestovném, doklady o platbě za ubytování apod.
Na výzvu Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2005, aby žalobce předložil doklady
o vykonání služební cesty, zaslal žalobce soudu potvrzení pana J. B., který prohlásil, že cestu na
Slovensko absolvovali jeho osobním vozidlem, což může dosvědčit osobně. Dále žalobce uvedl,
že výdaje na dopravu neuplatňoval jako výdaje pro účely stanovení základu daně z příjmů a
neevidoval je tak v účetnictví. Dle žalobce se nejednalo o výdaj prokazatelně vynaložený na
dosažení, zajištění a udržení příjmů, neboť předmětná cesta se spíše podobala reciproční návštěvě
kolegy, při které se projednávaly též obchodní záležitosti. Náklady na ubytování žalobci dle jeho
slov též nevznikly, neboť byl ubytovaný u RNDr. A. H.
Při jednání u Městského soudu v Praze dne 19. 9. 2006 byl zejména vyslechnut svědek
J. B., který potvrdil, že svým vozem vezl žalobce na Slovensko a že bydleli u osoby jménem A.
Svědek mimo jiné uvedl, že se jednalo o prodloužený víkend před 24. 11. 2004, neboť v tento
den má narozeniny a pamatoval si, že je v neděli před odjezdem slavili.
Napadeným rozhodnutím bylo rozhodnutí stěžovatele zrušeno a věc mu vrácena
k dalšímu řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Městský soud v Praze mimo jiné uvedl,
že zákonná konstrukce náhradního doručení podle ustanovení §24 odst. 2 správního řádu je
založena na předpokladu, že v době pokusu o doručení písemnosti se adresát skutečně zdržuje
v místě doručení a může zásilku bezprostředně po náhradním doručení od subjektu, kde je
uložena, převzít nebo vyzvednout. Podmínka zdržování se v místě doručení není dle Městského
soudu v Praze splněna nejen v důsledku dlouhodobé nepřítomnosti adresáta, nýbrž také
tehdy, jde-li o stav zcela přechodný, tj. například krátkodobý (i několikadenní) pobyt mimo
bydliště (dovolená apod.). S odkazem na potvrzení vyhotovené RNDr. A. H., potvrzení pana J. B.
a jeho svědeckou výpověď při jednání dne 19. 9. 2006 dospěl Městský soud v Praze k závěru, že
žalobce vyvrátil domněnku stanovenou v §24 odst. 2 správního řádu, neboť podle soudem
učiněných zjištění se žalobce v místě doručení nezdržoval, a to nejen v den pokusu o doručení
předmětné zásilky a jejího uložení, ale dokonce i po celou třídenní lhůtu po jejím uložení. Z toho
důvodu je dle Městského soudu v Praze nutno vycházet z toho, že rozhodnutí stavebního úřadu
I. stupně bylo žalobci doručeno až dne 23. 11. 2004, kdy zásilku skutečně převzal, a že z toho
důvodu patnáctidenní lhůta k podání odvolání neuplynula již dne 7. 12. 2004, ale až dne 8. 12.
2004, a odvolání žalobce podané dne 8. 12. 2004 je proto podáno včas.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze vzešlo (§102 s. ř. s.), tuto kasační
stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a uplatňuje v ní kasační důvody podřaditelné pod §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí
Městského soudu v Praze v mezích těchto kasačních důvodu a v rozsahu kasační stížnosti
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele, že žalobce svým podáním
ze dne 22. 7. 2005 rozšířil svou žalobou o další žalobní bod po lhůtě stanovené v §71 odst. 2
s. ř. s. Žalobní body jsou tvrzené důvody, pro které žalobce napadá určité správní rozhodnutí.
Z žalobních bodů musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebe nicotné (§71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Žalobní
body je možno považovat za výhrady, které má žalobce vůči rozhodnutí správního orgánu,
a které v žalobě konkretizuje ve vztahu k namítanému porušení zákona. Žalobce může podanou
žalobu rozšířit o další žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby (§71 odst. 2 s. ř. s.).
V posuzovaném případě napadl žalobce rozhodnutí stěžovatele žalobou z důvodu, že považoval
za nezákonný jeho právní závěr o pozdním podání žalobcova odvolání. Žalobním bodem tedy
bylo v posuzovaném případě tvrzení žalobce, že jeho odvolání nemělo být stěžovatelem
posouzeno jako opožděné. Žalobce konkretizoval žalobní bod skutkově tak, že rozhodnutí
stavebního úřadu I. stupně nepřevzal dne 22. 11. 2004, nýbrž až den poté, což doložil potvrzením
doručujícího orgánu. Ve svém podání ze dne 25. 7. 2005 pak žalobce pouze podrobněji rozvedl
již (v zákonné lhůtě) uplatněný žalobní bod. Navíc tak žalobce mohl učinit teprve tehdy,
když se z přípisu ministerstva dozvěděl, že rozhodnutí stavebního úřadu I. stupně mu mělo být
doručeno tzv. náhradním způsobem. Nejvyšší správní soud proto námitku stěžovatele
o neoprávněném rozšíření žaloby o další žalobní bod považuje za nedůvodnou, neboť podání
žalobce ze dne 25. 7. 2005 vyhodnotil jako doplnění ve lhůtě uplatněného žalobního bodu.
Stěžovatel dále namítl, že žalobce předložil soudu důkazy o skutečnosti, že se nezdržoval
v době doručování v místě svého pobytu, až po uplynutí lhůty pro podání žaloby a že tyto důkazy
jsou nevěrohodné. K této námitce Nejvyšší správní soud předně poukazuje na rozsudek zdejšího
soudu ze dne 27. 4. 2007, č. j. 4 Azs 176/2006 - 84, www.nssoud.cz, ve kterém vyjádřil názor,
že navrhování důkazů, které mají podpořit tvrzení uvedená v žalobě, nelze považovat za rozšíření
žaloby, a není proto omezeno lhůtou stanovenou v §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. Co se týče
tvrzené nevěrohodnosti svědeckých potvrzení a výpovědí, stěžovatel neuvedl žádné konkrétní
skutečnosti, které by věrohodnost těchto důkazů oslabily. Nejvyšší správní soud proto považuje
námitku týkající se provedených důkazů za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou, že žalobce teprve v doplnění žaloby
ze dne 25. 7. 2005 namítl, že se v době doručování nezdržoval v místě svého bydliště, a že nebylo
na závadu, že rozhodnutí žalovaného neobsahovalo konstatování o tzv. náhradním doručení.
Nejvyšší správní soud předně poznamenává, že ze správního rozhodnutí musí být patrné, jaké
úvahy vedly správní orgán ke konkrétním závěrům uvedeným v rozhodnutí, v posuzovaném
případě k závěru o opožděném podání odvolání. Z pouhého konstatování stěžovatele,
že rozhodnutí stavebního orgánu I. stupně bylo žalobci doručeno 22. 11. 2004, nevyplývá úvaha
správního orgánu o tzv. náhradním doručení. Žalobce tak ani tuto chybějící úvahu nemohl
napadnout; to mohl učinit až v době, kdy se o možných důvodech vedoucích stěžovatele
k závěru o opožděnosti odvolání dozvěděl z přípisu ministerstva. Nejvyšší správní soud
proto tuto námitku stěžovatele neshledal důvodnou.
Nejvyšší správní soud nesdílí ani stěžovatelův názor, že v napadeném rozhodnutí
Městského soudu v Praze chybějí důvody pro zrušení stěžovatelova rozhodnutí pro nezákonnost
a že je tudíž napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů
rozhodnutí. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze
seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon
z jiných než žalobních důvodů, jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec
právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou
ve vztahu k výroku jednoznačné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, www.nssoud.cz). Za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost lze považovat dále i takové rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný,
nebo nelze-li rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo
byl rozhodnutím zavázán (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, www.nssoud.cz). Podle posledně citovaného rozhodnutí je
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů založena na nedostatku skutkových důvodů,
přičemž se musí jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody.
Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé,
zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Po posouzení napadeného rozhodnutí
s ohledem na výše zmíněná kritéria Nejvyšší správní soud konstatuje, že v posuzované věci
neshledal důvody pro vyslovení nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
pro nesrozumitelnost, ani pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodu shledal kasační stížnost jako
nedůvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nenáleží (§60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Jelikož měl žalobce ve věci plný úspěch, má právo
na náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalobce
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti výslovně nepožadoval, ze spisu však Nejvyšší správní
soud zjistil, že právní zástupce žalobce učinil jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření
ke kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto žalobci přiznal náhradu nákladů řízení za jeden
úkon právní služby dle ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), společně
s paušální náhradou hotových výdajů dle ustanovení §13 odst. 3 citované vyhlášky a částkou
odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty. Pro zaplacení této částky stanovil soud stěžovateli
přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu