ECLI:CZ:NSS:2008:6.AZS.2.2008:56
sp. zn. 6 Azs 2/2008 - 56
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Brigity Chrastilové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Ludmily
Valentové v právní věci žalobce: J. A., zastoupen Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou,
se sídlem Pod Terebkou 12, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 3. 2007, č. j. OAM - 1 - 101/VL - 07 - 04 - 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2007, č. j. 56 Az 62/2007 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá rozsudek
Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 62/2007 - 27 ze dne 26. 9. 2007, kterým byla zamítnuta jeho
žaloba proti výše označenému rozhodnutí žalovaného, jímž stěžovateli nebyla udělena
mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění účinném k datu
rozhodování žalovaného (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje s přihlédnutím k obsahu jednak důvod obsažený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
a tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky, resp. použil nepřiléhavé právní normy,
jednak namítá ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. vady řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel při svém rozhodnutí, nemá oporu v provedených
důkazech, přičemž krajský soud na tuto vadu, ač byla vytýkána, nereagoval. Konečně také namítá
dílčí nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Konkrétně stěžovatel namítá, že soud v odůvodnění rozsudku odkazuje na v době podání
žádosti o mezinárodní ochranu již neplatné ustanovení §91 zákona o azylu.
Dále stěžovatel namítá, že jako žalobní bod uplatnil námitku porušení zákona v tom,
že se správní orgán opomenul zabývat použitelností §14 zákona o azylu na jeho případ. S touto
žalobní námitkou se soud vůbec podle stěžovatele nevypořádal a pouze zopakoval odůvodnění
správního orgánu, ke kterému nepřidal byť jen jediné slovo vlastního hodnocení. V této
souvislosti stěžovatel namítá, že taková konstatace závěru správního orgánu je nepřezkoumatelná,
neboť úkolem soudu bylo podle stěžovatele přezkoumat závěr správního orgánu, nikoliv jej beze
slova vlastního hodnocení opsat a dokonce ani nezměnit slova „správních orgánů“ za slova
„soud“.
Především však stěžovatel rozsudku krajského soudu vytýká, že v žalobě proti rozhodnutí
žalovaného namítal zkreslení skutečného stavu pro nedostatek aktuálních informací a v důsledku
toho porušení ustanovení §3 a §50 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
(dále jen „správní řád“). Správní orgán totiž, jak stěžovatel namítá, nezjistil v souvislosti
s aplikací tzv. doplňkové ochrany žádnou informaci ze země původu směřující do blízké
budoucnosti - tedy doby správním orgánem předpokládaného návratu žadatele o azyl do země
původu. Stěžovatel vytýká soudu, že se zcela spokojil s tím, že správní orgán v otázce aplikace
doplňkové ochrany vycházel z totožných informací, které použil v rozhodování o azylu.
Rozhodování a dokazování naplnění podmínek ustanovení §14a - doplňkové ochrany,
však podle stěžovatele vyžaduje obdobný postup jako při dřívější aplikaci již zrušeného
ustanovení §91 zákona o azylu, tj. posoudit především aktuální situaci v zemi původu
a bezpečnost případného návratu - v této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 9 Azs 23/2007 - 64 ze dne 14. 6. 2007.
Konečně pak stěžovatel polemizuje se závěrem krajského soudu, že byla-li žádost o azyl
podána až poté, kdy bylo rozhodnuto o správním vyhoštění, a tato žádost byla zamítnuta,
nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci vztahující
se k důvodům udělení azylu. Stěžovatel namítá, že v případě platnosti takového závěru sebevíce
pronásledovaný uprchlík, mučená osoba, znásilněná osoba apod. nemůže už nikdy namítat
důvodnost žádosti o udělení mezinárodní ochrany, pokud byl předtím správně vyhoštěn,
což podle stěžovatele je případ více než poloviny azylových žádostí v České republice, protože
cizinecká policie podle něho nerespektuje ustanovení článku 32 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků (pravidlo non-refoulement). Stěžovatel uvedl, že pokud by byl tento princip striktně
uplatněn v praxi, uplatnit důvodnou azylovou žádost by mohla pouze osoba s platným vízem,
cestovním dokladem, dostatkem prostředků k pobytu na území a zdravotním pojištěním.
Nesprávnost těchto závěrů krajského soudu stěžovatel spatřuje kromě jiného opět v pozadí
rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, z něhož obsáhle citoval.
Pokud jde o posouzení přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s., stěžovatel uvedl
že přijatelnost své stížnosti shledává v nebezpečí, že Krajský soud v Brně bude postupovat
obdobně chybným způsobem i v případě jiných žalobců.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že v průběhu řízení o udělení
mezinárodní ochrany nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by se dala podřadit pod taxativně
vymezené důvody udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Ani existenci žádného zvláštního
zřetele hodného důvodu udělení azylu podle §14 zákona o azylu správní orgán nehledal,
což ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil. K námitce stěžovatele uvedl, že soud podle jeho
názoru správně neposuzoval existenci zvláštního zřetele hodného důvodu podle §14 zákona
o azylu, neboť by to bylo neodůvodněným zásahem do diskreční pravomoci správního orgánu
(odkázal přitom na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, za všechny na rozsudek
ve věci sp. zn. 3 Azs 12/2003 ze dne 15. 10. 2003). Rovněž informační zdroje byly podle názoru
žalovaného v řízení použity adekvátně. Žalovaný poukázal na to, že podle jeho názoru podal
stěžovatel žádost o azyl účelově až poté, kdy bylo rozhodnuto o jeho vyhoštění; účelovost
spatřuje žalovaný v tom, že stěžovatel měl po vstupu na území České republiky možnost podat
žádost o azyl bezprostředně, této možnosti však nevyužil. Ani k udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu nebyly podle žalovaného splněny podmínky, neboť neshledal
u stěžovatele existenci hrozící vážné újmy. Pokud jde o námitku stěžovatele, že krajský soud užívá
ve své argumentaci již zrušeného ustanovení §91 zákona o azylu, žalovaný je názoru, že nejde
o vadu způsobující nezákonnost, neboť dále se soud zabývá posuzováním doplňkové ochrany,
která institut překážek vycestování podle §91 zákona o azylu nahradila. Konečně pak žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost vůbec nepřijal k projednání, protože
podle jeho názoru nepřináší žádných nových otázek, které by již nebyly Nejvyšším správním
soudem setrvale judikovány.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že kasační stížnost podal účastník řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla
podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustné důvody ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Kasační stížnost je proto přípustná. Po konstatování přípustnosti
kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou
přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, jehož výklad provedl
Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39.
O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových
případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Kasační stížnost předestírá argumenty, které směřují k úvaze, zda není naplněno kritérium
přijatelnosti ve smyslu bodu 4b), tj. že krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Po prima facie posouzení námitek stěžovatele dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že výše zmíněné kritérium naplněno není, kasační stížnost tedy nemůže
být přijatelná. Vedou ho k tomu následující úvahy:
Pokud jde o namítanou nesprávnou aplikaci již neplatného ustanovení §91 zákona
o azylu, Nejvyšší správní soud podotýká, že krajský soud použil této citace ve svém rozhodnutí
pouze na jediném místě, a to na začátku odůvodnění, když vymezoval napadené rozhodnutí.
Z povahy věci tedy nejde a nemůže jít o vadu spočívající v nesprávné aplikaci právního předpisu,
jak namítá stěžovatel, protože při rekapitulaci obsahu spisu soud žádnou právní úvahu skutečně
nečiní. Jde o běžnou chybu v psaní bez jakéhokoliv významu pro obsah rozhodnutí. Pokud jde
o právně relevantní úvahy, krajský soud se, jak svědčí obsah str. 6 jeho rozhodnutí, vyslovil
k doplňkové ochraně ve smyslu §14a zákona o azylu, tedy, z hlediska časové působnosti,
aplikoval přiléhavé, totiž platné a účinné, ustanovení právního předpisu.
Pokud jde o námitku nedostatečného přezkumu postupu správního orgánu při aplikaci
ustanovení §14 zákona o azylu, nezbývá, než aby Nejvyšší správní soud poukázal na svou
konstantní judikaturu. Nejvyšší správní soud zejména poukazuje na svůj rozsudek ze dne
11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, který konstatoval, že smysl institutu humanitárního azylu
podle §14 zákona o azylu spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl
poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty
ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl
neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly předvídatelné
v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu
(např. u osob zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených
humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace,
jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze
zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu. Soudní přezkum takového rozhodnutí se pak pohybuje pouze
v tom směru, zda správní uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je
v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Nejvyšší správní soud považuje za podstatné vyzdvihnout,
že stěžovatel žádných okolností rozhodných pro případnou úvahu o aplikaci ustanovení §14
zákona o azylu nepřinesl (jeho skutková tvrzení směřovala k osvědčování předpokladů podle §12
zákona o azylu) - za této situace platí pro obstarávání podkladů pro rozhodnutí o humanitárním
azylu v plné míře vývody Nejvyššího správního soudu týkající se dokazování a rozsahu zjišťování
skutkového stavu v azylovém řízení (zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz). Není-li pak pro rozhodnutí o udělení
humanitárního azylu žádných relevantních skutečností, nelze mít za nelogický závěr, že správní
orgán nezjistil zvláštní zřetele hodný důvod pro udělení humanitárního azylu, a rovněž tak soudní
přezkum těžko může učinit více než se omezit na prosté konstatování, že tomu tak je.
Pokud jde o zásadní stěžovatelovu námitku zkreslení skutečného stavu pro nedostatek
aktuálních informací, neboť správní orgán nezjistil v souvislosti s aplikací tzv. doplňkové ochrany
žádnou informaci ze země původu směřující do blízké budoucnosti - tedy doby správním
orgánem předpokládaného návratu žadatele o azyl do země původu, Nejvyšší správní soud
poznamenává, že stěžovatelova argumentace spočívá na poněkud excesivním a zjednodušeném
výkladu rozsudku Nejvyššího právního soudu č. j. 9 Azs 23/2007 - 64 ze dne 14. 6. 2007.
Ve vztahu k doplňkové ochraně Nejvyšší správní soud uvádí, že jejím smyslem a účelem je
poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky
těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů
taxativně uvedených v §14a zákona o azylu (vycházejících zejména, avšak nikoli bezvýjimečně,
z hledisek humanity založených na objektivních hrozbách) neúnosné, nepřiměřené či jinak
nežádoucí požadovat jejich vycestování. Jakkoli se tedy aplikace institutu doplňkové ochrany
vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele do země původu, tedy
k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase než v případě aplikace institutu
azylu, jsou i při rozhodování o udělení či neudělení doplňkové ochrany do značné míry určující
tvrzení samotného žadatele, z nichž je třeba vycházet.
Stěžovatel v žádosti o udělení azylu ze dne 1. 2. 2007 uvedl, že opustil vlast začátkem
roku 2004. Jeho potíže, pro které zemi opustil, údajně začaly už v roce 2001, kdy přestoupil
od šíitského vyznání k sunnitskému. Pro svou konverzi měl být šíitskými aktivisty pronásledován
(vyhrůžky, třídenní zadržení a mučení), proto nejdříve uprchl do D. a posléze, když jej šíitští
aktivisté nalezli i tam, do Evropy. V podstatě totéž uvedl i v protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení mezinárodní ochrany ze dne 19. 2. 2007. Ve správním spisu se jako další podklady
nachází zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie týkající se Pákistánu z dubna 2004, Směrnice
pro posuzování žádostí o azyl téhož ministerstva z července 2005, zpráva International Crisis
Group o Pákistánu z 22. 11. 2005, sdělení ÚZSI č. j. 679/2004 - ZSI/729 z 24. 11. 2004,
informace Kanadské rady pro imigraci a uprchlíky č. PAK42531.E z 5. 5. 2004 a č. PAK38534.E
z 13. 2. 2002, sdělení Ministerstva zahraničních věcí České republiky z 13. 8. 2003, 26. 9. 2003
a 23. 9. 2004. Žalovaný na základě výše uvedeného konstatoval, že pouhá stěžovatelova
příslušnost k sunnitskému směru islámu sama o sobě není důvodem k udělení azylu. Aby mu
mohl být udělen azyl, musel by prokázat, že byl pronásledován přímo státními orgány nebo státní
orgány podporovaly činnost soukromých osob, které nesouhlasily s jeho vírou. Tak tomu
však podle žalovaného není. Stěžovatel nesdělil v průběhu správního řízení, že by se proti jednání
šíitských spoluobčanů oficiálními právními prostředky za asistence státních orgánů bránil
a dožadoval se pomoci, neprokázal tedy, že by se stát, státní i mezinárodní instituce na jeho
potížích s šíity podílely do roku 2004, tolerovaly je či mu nebyly schopny zajistit přiměřenou
ochranu.
Pokud jde o přetrvávající obavy stěžovatele z návratu do země původu s ohledem
na možné problémy ve spojitosti sektářského násilí mezi šíity a sunnity, žalovaný konstatoval,
že sektářské násilí, na které žadatel poukázal, tematizuje Informace kanadské rady pro imigraci
a uprchlíky č. PAK38534.E z 13. 2. 2002, která hovoří především o tom, že v období 2001
docházelo k sektářskému násilí v K., ovšem narozdíl od tvrzení žadatele to byli především šíité,
kteří byli napadáni a zabíjeni sunnity, a náboženští sunnitští extremisté se v té době zaměřovali na
přední šíitské činitele, lékaře, právníky. Sunnitské i šíitské extremistické skupiny byly ihned
zakázány a větší počet policistů v ulicích měl těmto násilným akcím zabránit, i když ne vždy bylo
nasazení bezpečnostních složek účinné. Zpráva MZV ČR č. j. 132283/2003 - LP z 26. 9. 2003
k tomu podle žalovaného uvádí, že již v té době bezpečnostní situace v hlavním městě byla
stabilizovaná, v tomto roce bylo ještě zaznamenáno několik projevů sektářské nesnášenlivosti
mezi šíity a sunnity, které si vyžádaly oběti na životech. Dále se žalovaný odvolal na Zprávu o
zemi Ministerstva vnitra Velké Británie - Pákistán, duben 2004, která v kapitole o svobodě
vyznání uvádí, že za rok 2003 se nevyskytly žádné informace o zadržování osob z důvodu jejich
náboženského vyznání, Pákistán je islámskou republikou, v níž muslimové tvoří 96 % obyvatel,
většinu tvoří sunnitští muslimové a přibližně 10 - 15 % obyvatel patří mezi šíity. Zpráva navíc
uvádí, že v zemi existuje celá řada nevládních organizací a občanských skupin, které podporují
dialog mezi lidmi různé víry. Zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie, Pákistán - směrnice pro
posuzování žádostí o azyl, červenec 2005 pak podle žalovaného uvádí, že v pákistánské
společnosti přetrvávají násilné činy z náboženských důvodů, občasné sektářské násilí, ovšem
terčem náboženských extremistů jsou jiné náboženské skupiny, nikoli přímo sunnité. Na základě
těchto informací žalovaný dospěl k závěru, že se stěžovatel snažil svůj příběh účelově
nadhodnotit s cílem dodat mu vážnosti. Žalovaný dospěl k závěru, že v případě návratu do vlasti
v současné době stěžovateli nehrozí smrt, jedná se pouze o jeho subjektivní tvrzení, které není
podloženo žádnými objektivními prvky, které by byly relevantní pro azylové řízení.
Pokud tedy tvrzení stěžovatele o příčinách a rozsahu pronásledování bylo vyhodnoceno
jako nadhodnocené a nepravděpodobné, s ohledem na výše uvedené (nutnost vztáhnout
posuzování předpokladů aplikace §14a zákona o azylu k tvrzení žadatele o azyl) lze mít za logický
závěr, že stěžovateli ani v blízké budoucnosti nehrozí ohrožení předvídané zmíněným
ustanovením. Výsledky dokazování v případě rozhodování podle §12 zákona o azylu
neprokazují, že by osobní situace stěžovatele byla nějak excesivní a zásadně horší než situace
ostatních obyvatel Pákistánu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel krom zásadně dokazováním
zpochybněných skutkových okolností neuvedl žádných jiných skutečností, které by dovolily
usuzovat na případné budoucí ohrožení relevantní ve smyslu §14a zákona o azylu, Nejvyšší
správní soud neshledává nikterak pochybeným a v rozporu se závěry učiněnými
ve svém rozsudku č. j. 9 Azs 23/2007 - 64 ze dne 14. 6. 2007, že si správní orgán neobstaral
dalších informací o zemi původu.
Konečně pak k poslední námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský
soud nesprávně, resp. neúplně citoval právní větu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, která říká: „Byla-li žádost o azyl podána až poté, co bylo
rozhodnuto o správním vyhoštění žadatele, a tato žádost byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. k) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 325/1999 Sb.,
nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení skutkového stavu věci vztahující se k důvodům
udělení azylu.“ Časová fixace uplatnění skutkových námitek je tu tedy limitována na zamítnutí
žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu, nikoliv obecně, jak by bylo lze
usuzovat z neúplné citace krajského soudu. Krajský soud v případě stěžovatele citovaný judikát
Nejvyššího správního soudu použil tedy nepřípadně, nicméně v argumentaci krajského soudu
tento odkaz hrál roli zcela podružnou a na ostatních závěrech ničeho nemění.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje tedy dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti
a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku zásadně neodchyluje od výkladu
předmětných ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2008
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu