ECLI:CZ:NSS:2008:7.AFS.35.2008:51
sp. zn. 7 Afs 35/2008 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: MERCI, s. r. o.,
se sídlem Malá Česká 1231, Kuřim, zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem
se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně,
se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 9. 2004, č. j. 30 Ca 150/2004 - 11,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2004, č. j. 30 Ca 150/2004 – 11,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2004, č. j. 30 Ca 150/2004 – 11,
byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne
20. 9. 2000, č. j. 3629d/2000/FŘ/130, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce
(dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 7. 3. 2000,
č. j. 35841/99/29393/0537, jímž byla vyměřena spotřební daň podle pomůcek za zdaňovací
období říjen 1999 ve výši 45 209 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl,
že pokud jde o otázku, jaké žalobní body tvoří rámec přezkumu ve smyslu §75 odst. 2 s. ř. s.,
jakož i o otázku správného posouzení zákonnosti postupu finančního ředitelství, je vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušujícím rozsudku.
Proto krajský soud v tomto řízení nejprve zkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí z hlediska
zákonnosti výzev k podání daňového přiznání a dospěl k závěru, že v tomto bodu není žaloba
důvodná. Výzvu podle §40 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) nelze, pokud jde o její náležitosti, a to i včetně lhůty
splnění, posuzovat podle §43 citovaného zákona. Proto náležitosti předmětné výzvy nejsou
tímto ustanovením upraveny. Výzva podle §40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků se týká
pouze podání daňového přiznání, zatímco výzva podle §43 citovaného zákona je výzvou
k odstranění pochybností již podaného daňového přiznání. Vzhledem k tomu, že §40 odst. 1
zákona o správě daní a poplatků nestanovuje konkrétní lhůtu, postupuje správce daně podle §14
odst. 1 citovaného zákona a stanoví lhůtu podle vlastního uvážení, která by zpravidla neměla
být kratší než 8 dnů. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu shledal krajský soud
nedůvodnost žaloby i v otázce zákonnosti postupu finančního ředitelství ve smyslu §48 odst. 7
a §50 odst. 7 věta druhá zákona o správě daní a poplatků. Povinností odvolacího orgánu nebylo
zabývat se doplněním odvolání ze dne 18. 9. 2000, protože doplnění odvolání do doby
než je o něm rozhodnuto znamená podle §48 odst. 7 citovaného zákona, že do této doby
musí být doplnění odvolání doručeno odvolacímu orgánu tak, aby se o důvodech doplnění
odvolání reálně dověděl a mohl se s nimi ve smyslu §50 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků
vypořádat. Bylo-li však doplnění odvolání podáno k poštovní přepravě dne předcházejícího dni,
ve kterém odvolací orgán o odvolání rozhodl, nemůže mu být vytýkáno, že se nevypořádal
s důvody v něm uvedenými, když se o nich nedozvěděl.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou napadá
rozsudek krajského soudu v celém jeho rozsahu. Stěžovatel předně poukázal na to,
že i když se jedná o druhý rozsudek krajského soudu poté, co první byl Nejvyšším správním
soudem zrušen, není kasační stížnost nepřípustná, protože předchozí kasační stížnost
byla podána finančním ředitelstvím a stěžovatel dosud právo podat kasační stížnost neměl.
Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu, podle něhož na výzvu podle §40
odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nelze aplikovat §43 citovaného zákona. Toto ustanovení
je podle jeho názoru plně aplikovatelné i na výzvu podle §40 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků, a to právě z důvodu, že jde o právní úpravu svým obsahem nejbližší. Dále vyjádřil
nesouhlas s názorem krajského soudu, podle něhož se finanční ředitelství nemuselo doplněním
odvolání zabývat. V tomto ohledu se zcela ztotožnil s názorem Ministerstva financí,
které v rozhodnutí ze dne 6. 1. 2003, č. j. 182/142005/2002 uvedlo, že lhůta pro doplnění
odvolání stěžovatelem byla dodržena, finanční úřad měl o doplnění finanční ředitelství
informovat a toto se mělo s doplněním v rámci řízení o odvolání vypořádat. Stěžovatel
nepovažuje za přesvědčivé tvrzení soudu, že v §48 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků
se nejedná o lhůtu, ale pouze o stanovení doby, v níž může odvolatel údaje svého odvolání
doplňovat a pozměňovat. Stanovení doby k uplatnění určitého práva není ničím jiným
než úpravou lhůty. Jestliže zákon umožňuje v poslední den lhůty podat poštovní zásilku
obsahující daňové podání (§14 odst. 9 citovaného zákona), byla podle žalobce lhůta k doplnění
odvolání zachována. Je věcí státu, aby upravil činnost svých orgánů tak, aby byla zachována práva
účastníků řízení. S ohledem na názor Ministerstva financí je zřejmé, že stát uznává
svoji povinnost organizovat svoji činnost způsobem respektujícím práva účastníků řízení. Krajský
soud ve své podstatě posoudil lhůtu stanovenou v §48 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků
jako lhůtu hmotněprávní a přitom je zjevné, že o takovou lhůtu jít nemůže,
neboť s jejím uplynutím není spojen žádný důsledek v oblasti hmotných subjektivních práv
účastníka řízení. Je naopak zcela zjevné, že jde o lhůtu procesní, kterou jsou upravena procesní
práva účastníků řízení, což ostatně plyne i z toho, že jde o lhůtu upravenou ryze procesním
právním předpisem. V oblasti těchto lhůt tradičně platí, že lhůta je zachována, je-li příslušné
procesní podání učiněno v poslední den podání lhůty alespoň prostřednictvím držitele poštovní
licence. V podrobnostech pak stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. ÚS 545/99.
Stěžovatel se také neztotožnil s postupem krajského soudu, který se s odkazem na vázanost
právním názorem Nejvyššího správního soudu nezabýval dalšími žalobními body. Jedná
se zejména o námitku, že finanční ředitelství se vůbec nezabývalo námitkami a připomínkami
uplatněnými v protokole ze dne 24. 5. 2000 a dalšími podáními, jak je uvedeno na str. 4 žaloby
a ani námitkou, že nebyly splněny zákonné podmínky pro možnost přistoupit ke stanovení daně
podle pomůcek. Krajský soud se mimo to nevypořádal dostatečně ani s důkazními návrhy.
Nad rámec všeho dosud uvedeného stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru by bylo možné
posoudit obě uvedená rozhodnutí jako rozhodnutí nicotná. Podle přesvědčení stěžovatele se měl
krajský soud případnou nicotností napadeného rozhodnutí zabývat i bez návrhu. Z odůvodnění
rozsudku však nevyplývá, zda to učinil a k jakému závěru dospěl. Protože nicotnost je natolik
zásadní vadou, že se jí může i Nejvyšší správní soud zabývat bez návrhu, navrhl stěžovatel,
aby napadené správní rozhodnutí bylo přezkoumáno i z tohoto hlediska. S ohledem ke všemu
co bylo uvedeno navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Finanční ředitelství ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že k otázce týkající
se výzvy podle §40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků svůj názor vyjádřilo
již ve svém vyjádření k žalobě, a protože na něm setrvává, dovolilo si na ně v bližším odkázat.
Názor v něm uvedený se v podstatě shoduje se závěrem krajského soudu, který je podle názoru
finančního ředitelství stěžovatelem napadán nedůvodně. Stejně tak pokud jde o zákonnost
postupu v případě povinnosti vypořádat se s doplněním odvolání nelze než přisvědčit správnosti
posouzení dané otázky soudem. Z hlediska předmětné námitky je jako fakt vyplynuvší
z dosavadního průběhu řízení ve věci žaloby jako nepominutelná skutečnost, že při posuzování
dotčené otázky byl krajský soud ve smyslu §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9. 4. 2004, č. j. 7 Afs 13/2003 – 71.
Ani pokud se stěžovatel neztotožňuje s postupem krajského soudu, který se, s odkazem
na vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu, odmítl zabývat žalobními důvody,
nepovažuje finanční ředitelství kasační stížnost za důvodnou. Především krajský soud
neodkazoval na vázanost právním názorem v daném ohledu, ale i bez ohledu na to, rozhodl
o žalobě v rozsahu a ohledně všech řádně uplatněných žalobních námitek. Stejně
tak za neopodstatněné považuje finanční ředitelství výtky, že krajský soud opominul námitky,
které stěžovatel v kasační stížnosti přesně specifikoval. Podle názoru finančního ředitelství
se krajský soud s těmito námitkami vypořádal řádně v rozsahu, jak byly jako žalobní body
uplatněny. Za nedůvodné označilo finanční ředitelství i důvody uplatněné k tvrzené nicotnosti
napadeného rozhodnutí. Navíc nelze souhlasit ani s tím, že krajský soud se měl případnou
nicotností zabývat i bez návrhu. Je nesporným faktem že stěžovatel námitku nicotnosti v žalobě
nijak neuplatnil, a i když soud může vyslovit nicotnost i bez návrhu, pokud k závěru nicotnosti
nedospěje, potom se k této otázce nemusí v rozsudku nijak vyjadřovat. Ve smyslu uvedeného
má finanční ředitelství zato, že kasační stížnost není důvodná, a proto navrhlo,
aby byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud již jednou rozhodl o kasační stížnosti podané finančním
ředitelstvím, na základě níž rozsudek zrušil a vyslovil závazný právní názor pouze ohledně otázky,
zda se mělo finanční ředitelství zabývat doplněním odvolání podaným k poštovní přepravě
v den předcházející vydání rozhodnutí o odvolání. Proto stěžovatelem uplatněný bod týkající
se této otázky je nepřípustný.
V rozsahu dalších stížních bodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek přezkoumal.
V prvním z nich stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu týkajícím
se aplikace §43 zákona o správě daní a poplatků na výzvu podle §40 odst. 1 citovaného zákona.
Krajský soud sice dovodil nedůvodnost shodně formulovaného žalobního bodu,
aniž však měl k dispozici takový správní spis, aby mohl posoudit, o jakou výzvu se vůbec jednalo
a zda postup správce daně byl či nebyl v souladu se zákonem. Součástí připojeného soudního
spisu sp. zn. 30 Ca 517/2000 je sice správní spis, ale ten neobsahuje výzvu ze dne 27. 10. 1999,
č. j. 130763/99/293933/0537 ani výzvu ze dne 30. 11. 1999, č. j. 142103/99/293933/0537,
kterými byl stěžovatel vyzván k podání daňového přiznání. V důsledku toho je správnost závěru
krajského soudu nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť se opírá o skutečnosti v řízení
nezjišťované.
Další stížní bod, v němž stěžovatel vytýká krajskému soudu, že se nezabýval dalšími
žalobními body, které přesně specifikoval, a nevypořádal se dostatečně ani s důkazními návrhy,
je důvodný. Nejvyšší správní soud sice rozsudkem ze dne 9. 4. 2004, č. j. 7 Afs 13/2003 – 71,
zrušil předcházející rozsudek krajského soudu, ale v žádném případě v tomto zrušujícím rozsudku
nevymezil rámec přezkumu, protože takové oprávnění pro něj ani ze s. ř. s. nevyplývá. Rámec
přezkumu v souladu s dispoziční zásadou, která pro řízení o žalobách platí, určuje žalobce
formulací žalobních bodů v souladu s §71 odst. 1 s. ř. s., jimiž je soud vázán (§75 odst. 2 věta
prvá s. ř. s.). Nejvyšší správní soud, rovněž v souladu s dispoziční zásadou, která platí i pro řízení
o kasační stížnosti, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu vymezeném
stěžovatelem, jímž bylo finanční ředitelství, ve stížních bodech, v nichž vytýkal krajskému soudu,
že překročil rámec žalobních bodů a že nesprávně posoudil rozhodnutí z hlediska doplnění
odvolání. I když ve zrušujícím rozsudku je uvedeno, že se krajský soud nevypořádal se žalobním
bodem, v němž bylo vytýkáno finančnímu ředitelství nedodržení procesních náležitostí výzev,
v žádném případě se nemohlo jednat o vymezení rozsahu žaloby. Je sice nutno konstatovat,
že obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu,
ale to nic nemění na závěru, že se krajský soud měl vypořádat se žalobními body, jak je stěžovatel
zopakoval na str. 4 kasační stížnosti, příp. vyhodnotit, zda se vůbec o žalobní body ve smyslu
§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jedná. Stejně tak s důkazními návrhy, zejména návrhem provést důkaz
zápisem v knize odeslané pošty finančním ředitelstvím včetně doručenek, se krajský soud
vůbec nevypořádal.
Vyslovil-li stěžovatel v závěru kasační stížnosti své přesvědčení týkající se nesprávného
procesního postupu krajského soudu, který se měl zabývat případnou nicotností napadeného
rozhodnutí i bez návrhu, přičemž není zřejmé, zda tak učinil a s jakým závěrem, považuje
Nejvyšší správní soud za dostačující odkázat na rozhodnutí tohoto soudu,
v nichž byla tato otázka již řešena, např. rozsudky ze dne 28. 4. 2004, č. j. 1 Azs 12/2003 - 48
a č. j. 1 Azs 10/2004 - 49. Podle §76 odst. 2 s. ř. s. vysloví soud rozsudkem nicotnost
rozhodnutí, pokud zjistí, že trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost,
a to i bez návrhu. Z citovaného ustanovení plyne, že soud vysloví nicotnost napadeného
správního rozhodnutí i bez návrhu, ale pouze tehdy, pokud nicotnost skutečně shledá. Netrpí-li
správní rozhodnutí vadami vyvolávajícími jeho nicotnost, není důvodu pro to, aby se soud
v odůvodnění zabýval úvahami o nicotnosti, nebo aby dokonce samostatným výrokem vyslovil,
že napadené rozhodnutí není nicotné. Totéž platí i pro rozhodovací činnost Nejvyššího
správního soudu.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud napadené usnesení podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil a podle odst. 2 citovaného ustanovení vyslovil, že se věc vrací krajskému soudu k dalšímu
řízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu