ECLI:CZ:NSS:2008:7.AFS.37.2007:66
sp. zn. 7 Afs 37/2007 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: KOVO,
spol. s r. o., se sídlem Zaříčany 59, Bílé Podolí, zastoupen JUDr. Vlastislavem Málkem,
advokátem se sídlem Na Náměti 561, Kutná Hora, proti žalovanému: Finanční ředitelství
v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2007, č. j. 6 Ca 285/2005 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2007, č. j. 6 Ca 285/2005 – 29, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Praze (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 29. 9. 2005, č. j. 7532/05-120, jímž bylo k odvolání
stěžovatele) změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Čáslavi ze dne 20. 2. 2004,
č. j. 5078/04/039971/3277, o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 2001. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že důkazní
břemeno k prokázání toho, že vynaložený náklad je nákladem, který je odčitatelný pro zjištění
základu daně podle §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o daních z příjmů“) bylo v daném případě podle ustanovení §31 odst. 9 zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“)
na stěžovateli. Proto byl povinen v rámci daňové kontroly předložit důkazní prostředky, kterými
by prokázal, že do základu daně zahrnul oprávněně i částku 1 071 682,50 Kč vyplacenou
na základě faktury‚ kterou vystavila lucemburská společnost Compagnie Industrielle
Internationale C2I, Luxembourg (dále jen „C2I“). Podle názoru městského soudu finanční
ředitelství v napadeném rozhodnutí dostatečně a v souladu s obsahem správního spisu
zdůvodnilo svůj závěr, že stěžovatel neprokázal, že deklarované zprostředkovatelské služby byly
touto firmou uskutečněny. Fakturou č. 101 ze dne 14. 12. 2001 byly fakturovány
zprostředkovatelské služby společností C2I, přičemž smluvní ujednání o zprostředkování
ze dne 14. 6. 2000 bylo stěžovatelem uzavřeno s firmou LYONNET, s. r. o. se sídlem v Praze 7
a smlouva o výhradní distribuci mezi firmou C2I a stěžovatelem byla uzavřena až dne 9. 5. 2002.
Proto nelze touto smlouvou prokazovat obchodní operace uskutečněné v roce 2001.
Na fotokopiích cenových nabídek opatřených daty do 26. 10. 2001, které stěžovatel předložil,
je uveden název společnosti C2I, adresa, telefon, e-mailová adresa a identifikační číslo společnosti
C2I -20 02 22 28 547. Na základě žádosti o mezinárodní výměnu informací bylo lucemburskou
daňovou správou sděleno, že identifikační číslo 20 02 22 28 547 bylo společnosti C2I přiděleno
až dnem vzniku této společnosti, tj. 26. 10. 2001. Proto, i když podle lucemburského práva mohla
společnost C2I ještě před svým vznikem a zápisem do obchodního rejstříku, k němuž došlo
dne 26. 10. 2001, vyvíjet podnikatelskou činnost, nemohla na nabídkách učiněných před tímto
datem uvádět identifikační číslo, neboť jí tehdy nemohlo být známo, jelikož jí bylo přiděleno
až dne 26. 10. 2001. V daném případě pak bylo také šetřením provedeným lucemburskou stranou
zjištěno, že společnost C2I má fakturu č. 101 na částku 1 071 682,50 Kč za zprostředkování,
na níž je jako příjemce označený stěžovatel, evidovanou a zahrnutou v účetnictví až v roce 2002
s datem vystavení 28. 1. 2002. Ředitel firmy C2I Dominiq Lyonnet pak uvedl, že podepsal pouze
fakturu ze dne 28. 1. 2002 a o faktuře ze dne 14. 12. 2001, kterou má v účetnictví stěžovatel,
nemohl poskytnout žádné informace. Nabídky do zahraničí byly adresovány na firmu
LYONNET, s. r. o. Praha 7 nebo na soukromou adresu paní H., která prováděla překlady textů.
Nabídky ze dne 14. 6. 2001 a 24. 8. 2001 jsou opatřeny razítkem, na kterém je uvedeno telefonní
číslo platné až po celostátním přečíslování uskutečněném v České republice v září 2002. Tvrzení
stěžovatele, že společnost C2I byla novým zástupcem po ukončení činnosti firmy LYONNET, s.
r. o., neodpovídá skutečnosti, neboť u jejího správce daně bylo zjištěno, že tato firma činnost
neukončila a že podala daňové přiznání i za rok 2002. Hodnocení důkazních prostředků, resp.
důkazů, provedené správcem daně a finančním ředitelstvím bylo v souladu s ustanovením §2
odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, má oporu v obsahu spisu a neodporuje zásadám logiky.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů vady
řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel je toho názoru, že vynaložil oprávněně
částku 1 071 682,50 Kč, kterou zaplatil lucemburské firmě C2I za zprostředkovatelskou činnost
při získání zakázek pro francouzské odběratele. Zástupce firmy C2I, který se dostavil osobně
k jednání u správce daně, potvrdil, že za tuto firmu sjednal pro stěžovatele zakázky
u francouzských odběratelů. Stěžovatel nezpochybnil, že v průběhu dlouhého a náročného šetření,
v němž správce daně opakovaně předkládal další požadavky na důkazy, kterými chtěl vyvrátit
své pochybnosti o stěžovatelem vynaložených nákladech, došlo na straně stěžovatele
k pochybením, na nichž správce daně postavil své pochybnosti, jimž odůvodňuje své rozhodnutí.
Podle názoru stěžovatele však základní „kostra“ získání zakázek byla doložena. Výtka finančního
ředitelství i městského soudu, že stěžovatel měl důkazy spočívající ve vyjádření francouzských
odběratelů, že zakázky pro něj zprostředkovala společnost C2I předložit dříve, podle jeho názoru
neobstojí. Správce daně vedl od roku 2002 se stěžovatelem daňové řízení, v němž tento podával
vyjádření a předkládal listiny - důkazy ke svým tvrzením. Předpokládal, že budou dostatečné
a o opaku se postupně dozvídal od správce daně, když požadoval důkazy další. Stěžovatel
je přesvědčen, že by měl mít šanci dokázat vyjádřeními francouzských odběratelů, že zástupce
firmy C2I získání zakázek pro něj skutečně zprostředkoval. To, že za tuto činnost zaplatil,
má stěžovatel za prokázané. Z těchto důvodů navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla
vrácena městskému soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že stěžovatel neprokázal,
ačkoliv k tomu byl vyzván a měl k tomu v průběhu daňového řízení dostatek příležitostí,
že fakturované služby byly uskutečněny a že byly provedeny právě firmou C2I. Nepodařilo
se mu tak vyvrátit pochybnosti správce daně o oprávněnosti zahrnutí fakturované částky
do daňových nákladů. Stěžovatel neprokázal, že při poskytování služeb nemateriální povahy
za fakturovanou částku obdržel protihodnotou uváděné služby nemateriální povahy, nedoložil
věrohodné důkazy o tom, jakým konkrétním způsobem tyto služby realizovaly předmět smlouvy
a neprokázal, že zprostředkování a organizační činnost byla provedena právě prostřednictvím
firmy C2I. Stěžovatel předkládá tvrzení, že zprostředkovatelská činnost byla provedena, avšak
nijak nezpochybnitelně nedoložil ani tuto činnost ani že předmětné zakázky ve Francii vyplývaly
právě z činnosti uvedeného zprostředkovatele. Svědecká výpověď pana L. přímo neprokázala
provedení zprostředkování fakturovaných služeb firmou C2I pro stěžovatele. Teprve v žalobě
stěžovatel navrhl, aby byla opatřena vyjádření francouzských firem. Důkazní prostředky, kterými
by prokázal zprostředkování zakázek uvedenou firmou stěžovatel v průběhu celého daňového
řízení nedoložil, ačkoliv byl k tomu vyzýván a nedokládá je ani nyní. Seznámení správce daně se
„základní kostrou“ získávání zakázek v daňovém řízení nelze považovat za dostatečně průkazný
důkazní prostředek. Je povinností daňového subjektu v případě uplatnění daňových nákladů
prokázat, že tyto byly skutečně vynaloženy. Daňový subjekt je povinen předložit nebo navrhnout
konkrétní důkaz o svém tvrzení o vynaložení daňově uznatelných nákladů a je v jeho zájmu, aby si
náležité důkazní prostředky opatřil. To však stěžovatel v tomto případě neučinil. Úkolem správce
daně není nalézt skutkový stav bez součinnosti s daňovým subjektem. Odpovědnost za zjištění
skutečného stavu věci spočívá na daňovém subjektu, na něhož dopadají důsledky neunesení
důkazního břemene. S ohledem na shora uvedené skutečnosti finanční ředitelství navrhlo, aby
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V dané věci stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě pouze namítal, že v daňovém řízení
prokazoval, že oprávněně vynaložil částku 1 071 682,50 Kč jako výdaj ve smyslu §24 odst. 1
zákona o daních z příjmů, a i když připustil na své straně pochybení, byla podle jeho názoru
základní „kostra“ získání zakázek doložena.
Podle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt prokazuje
všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž
průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Podle citovaného ustanovení leží primárně důkazní břemeno na daňovém subjektu.
Teprve pokud tento splní svou zákonnou povinnost, je aktivována důkazní povinnost správce
daně ve smyslu ustanovení §31 odst. 8 písm. c) citovaného zákona. Uvedené rozložení důkazní
povinnosti nelze zaměňovat se zákonným oprávněním správce daně, včetně odvolacího
správního orgánu, předložené důkazní prostředky v důkazním řízení hodnotit. Každý v daňovém
řízení předložený důkazní prostředek je totiž správce daně povinen podrobit hodnocení
ve smyslu ustanovení §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Své závěry o tom, který
z předložených důkazních prostředků a proč osvědčilo provedené důkazní řízení jako důkaz
a které nikoli, je správní orgán povinen odůvodnit. V opačném případě zatíží své řízení vadou,
která může mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, případně toto rozhodnutí bude stiženo
nepřezkoumatelností spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Otázkou rozložení důkazního břemene se Nejvyšší správní soud již zabýval, např.
v rozsudku ze dne ze dne 31. 5. 2007, č. j. 9 Afs 30/2007 - 73 (viz. www.nssoud.cz), v němž
vyslovil právní názor, že „daňově uznatelnými ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů budou výdaje jen za předpokladu, že daňový subjekt bez jakýchkoli pochybností prokáže
jak jejich skutečné vynaložení, tak i to, že byly vynaloženy za účelem dosažení, zajištění či udržení
jeho zdanitelných příjmů“. Dále v rozsudku ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 Afs 40/2005 - 72 (viz.
www.nssoud.cz) vyslovil, že „Pro posouzení, zda jsou výdaje (náklady) daňově uznatelné, je sice
podstatná jejich souvislost s podnikáním i dosaženým příjmem, nelze však opomíjet i další
podmínku stanovenou v ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, tj. průkaz o tom,
že výdaj byl skutečně vynaložen. Ani doklady vystavené právně existujícím subjektem a se všemi
požadovanými náležitostmi nemohou být použity jako důkaz o uskutečnění skutečnosti
v nich deklarované, není-li prokázáno, že k jejímu uskutečnění fakticky došlo; jestliže daňový
subjekt neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, nelze s odkazem na ustanovení
§31 odst. 8 daňového řádu dovozovat, že je to naopak správce daně, kdo byl povinen tyto
skutečnosti prokazovat za stěžovatele; přitom v případě, že tak neučinil, dospět k závěru,
že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění
a je nezákonné“. V rozsudku ze dne 10. 2. 2005, č. j. 2 Afs 90/2004 - 70, publikovaném
pod č. 794/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pak vyplývá, že základní
podmínkou daňové uznatelnosti výdaje je, aby byl vynaložen na dosažení, zajištění a udržení
příjmu. Povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše vynaloženého výdaje
i ohledně jeho účelu totiž nese poplatník. Proto pokud tento daňový subjekt v daňovém řízení
neunese důkazní břemeno, které jej stíhá, znamená to, že se z jím tvrzených skutečností
nevychází. Ponechat stranou nelze ani právní názor Nejvyššího správního soudu obsažený
v rozsudku ze dne 25. 10. 2006, č. j. 2 Afs 7/2006 - 107 (viz. www.nssoud.cz). Tento právní
názor se sice věcně týkal daně z přidané hodnoty, vymezuje však i rozsah důkazní povinnosti
daňového subjektu ve smyslu ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků. Nejvyšší
správní soud v tomto rozsudku dovodil, že „prokazuje-li daňový subjekt nárok na nadměrný
odpočet daně z přidané hodnoty formálně bezvadným daňovým dokladem, ale o faktickém stavu
jsou pochybnosti, je součástí důkazní povinnosti daňového subjektu prokázání existence
zdanitelného plnění.“ Vzniknou-li tedy správci daně pochyby o faktickém uskutečnění plnění
ovlivňujícího základ daně a daň, je ve smyslu ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků součástí důkazního břemene daňového subjektu povinnost prokázat uskutečnění
tohoto plnění nejen po formální stránce daňovým dokladem, např. fakturou, výdajovým
pokladním dokladem apod., ale také po stránce faktické, tj. povinnost prokázat, že se plnění
skutečně realizovalo.
K uvedené právní otázce se vyslovil také Ústavní soud, např. v nálezu ze dne 1. 7. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 29/05, v němž vyslovil právní názor, že „úprava důkazního břemene obsažená
v zákoně ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, představuje v oblasti veřejného práva
ještě ústavně konformní průlom do ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce, tedy omezení
autonomní sféry jednotlivce, do níž je veřejné moci umožněno zasahovat z důvodu existence
určitého a ústavně aprobovaného veřejného zájmu. V daném případě je oním zájmem zájem
na stanovení, vyměření a výběru daně, který je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován
čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona.
Důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti nese ten, kdo tuto skutečnost tvrdí. V daňovém
řízení stíhá daňový subjekt rovněž povinnost tvrzení (v podobě daňového přiznání). Důkazní
břemeno se vztahuje pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem
v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání,
tedy skutečností vážících se výlučně k daňové povinnosti subjektu.“
Podle ustanovení §24 odst. 1 věta první zákona o daních z příjmů se výdaje (náklady)
vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů pro zjištění základu daně odečtou
ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.
V citovaném ustanovení je tedy stanoveno, že se jednak musí jednat o takové výdaje,
které byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, tzn. výdaje, které mají
vazbu na příjmy poplatníka, a jednak jejich výše musí být poplatníkem prokázána nebo stanovena
zákonem. Výdaj tak vyjadřuje snížení vlastního jmění poplatníka a udává hodnotu aktiv
spotřebovaných při získání výnosu. Ve smyslu citovaného ustanovení nemůže být každý
vynaložený výdaj uznán jako daňový výdaj (náklad), ale jen takový, který v daném zdaňovacím
období souvisí se zdanitelnými příjmy. Daňově uznatelnými výdaji podle citovaného ustanovení
jsou totiž pouze výdaje, které lze jednoznačně logicky přiřadit k příslušným výnosům a pro které
tedy platí princip věcné shody. Pouhé tvrzení daňového subjektu, že tomu tak je, k daňové
uznatelnosti výdaje nestačí.
Nejvyšší správní soud neshledal, i s ohledem na uvedené judikatorní závěry v této otázce,
že by městský soud v předmětné věci nesprávně vyložil ustanovení §31 zákona o správě daní
poplatků. Byl to právě stěžovatel, který měl, ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 písm. e) zákona
o správě daní a poplatků, povinnost prokázat správci daně, že předmětná částka
za zprostředkování byla do daňově účinných nákladů zahrnuta v souladu s ustanovením §24
odst. 1 zákona o daních z příjmu. Stěžovatel však tuto svou povinnost nesplnil, protože
jím předložené a navržené důkazy byly oprávněně shledány jednak nevěrohodnými a jednak
nedostačujícími. Důvody, které vedly správce daně, finanční ředitelství i městský soud k tomuto
závěru, byly podrobně popsány ve zprávě o daňové kontrole č. 12/2003 (str. 10 až 12),
v napadeném správním rozhodnutí ze dne 29. 9. 2005 (str. 3 až 5) a rovněž v rozsudku městského
soudu (str. 14). V dané věci nebyly stěžovatelem uplatněné výdaje související
se zprostředkovatelskou činnosti uznány jako výdaje ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmu proto, že stěžovatel neprokázal realizaci předmětné činnosti. Firma C21 vystavila
dne 14. 12. 2001 stěžovateli fakturu č.101 za zprostředkovatelské služby, přičemž podle smluvního
ujednání ze dne 14. 6. 2000 se firma LYONNET, s. r. o. se sídlem v Praze 7 zavázala najít
stěžovateli pouze solidní zákazníky a stěžovatel se zavázal, že s nimi bude v kontaktu pouze
prostřednictvím firmy LYONNET, s. r. o. Rubrika, v níž měla být uvedena firma, kterou
pro stěžovatele firma LYONNET, s. r. o. zkontaktovala zůstala nevyplněna, a přesto, firma
LYONNET, s. r. o. vyslovila souhlas se spoluprací stěžovatele s výše neuvedeným zahraničním
partnerem za dále konkretizovaných podmínek. Smlouva o výhradní distribuci mezi firmou
C2I a stěžovatelem byla uzavřena až dne 9. 5. 2002. Na fotokopiích cenových nabídek opatřených
daty do 26. 10. 2001, které stěžovatel předložil, je uveden název firmy C2I, adresa, telefon,
e-mailová adresa a identifikační číslo 20 02 22 28 547. Na základě žádosti o mezinárodní výměnu
informací bylo lucemburskou daňovou správou sděleno, že toto identifikační číslo bylo firmě
C2I přiděleno až dnem jejího vzniku, tj. 26. 10. 2001. Dále bylo sděleno, že firma C2I má fakturu
č. 101 na částku 1 071 682,50 Kč za zprostředkování, v níž je jako příjemce označen stěžovatel,
evidovanou v účetnictví až v roce 2002 s datem vystavení 28. 1. 2002. Ředitel firmy
C2I Dominique Lyonnet pak uvedl, že podepsal pouze fakturu ze dne 28. 1. 2002 a o faktuře
ze dne 14. 12. 2001, kterou má v účetnictví stěžovatel, nemohl poskytnout žádné informace.
Nabídky do zahraničí byly adresovány na společnost LYONNET, s. r. o. Praha 7 nebo
na soukromou adresu paní H., která prováděla překlady textů. Nabídky ze dne 14. 6. 2001
a 24. 8. 2001 jsou opatřeny razítkem, na kterém je uvedeno telefonní číslo platné až po celostátním
přečíslování uskutečněném v České republice v září 2002 V této souvislosti je třeba také uvést,
že k prokázání faktického uskutečnění zprostředkovatelských služeb firmou C2I nepřispěla
ani svědecká výpověď F. L. ze dne 15. 5. 2003, neboť z jejího obsahu nevyplývá, že tato firma
skutečně v roce 2001 provedla pro stěžovatele činnosti, které byly předmětem fakturace. Svědek
totiž na otázku „Provedla společnost C2I provedla zprostředkování a organizační pomoc pro
společnost KOVO, spol. s r. o.?“, odpověděl, že „Veškeré faktury, které se uplatňovaly od
prvopočátku, se od počátku vystavovali námi – C2I.“ Skutečnost, že předmětnou částku stěžovatel
zaplatil, není z důvodů výše uvedených dostačující pro závěr, že se jedná o daňově uznatelný výdaj
ve smyslu §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů
Správnost závěru jak správních orgánů, tak i městského soudu vyplývající z těchto
skutkových zjištění, že stěžovatel neprokázal uskutečnění předmětných zprostředkovatelských
služeb firmou C2I v roce 2001, na které vystavila dne 14. 12. 2001 fakturu č. 101 na částku
1 071 682,50 Kč, a tedy neunesl důkazní břemeno spočívající v prokázání daňového výdaje podle
ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů v návaznosti na ustanovení §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků, se stěžovateli ve velmi kuse a vágně formulované kasační stížnosti
nepodařilo zpochybnit. Navíc ani není zřejmé, co mínil stěžovatel tím, že základní kostra získání
zakázek byla doložena.
Pokud stěžovatel vyjádřil v kasační stížnosti přesvědčení, že by měl mít šanci dokázat
vyjádřeními francouzských odběratelů, že zástupce firmy C2I získání zakázek pro něj skutečně
zprostředkoval, k tomu považuje Nejvyšší správní soud za dostačující odkázat na svou dosavadní
judikaturu, např. rozsudek ze dne 19. 8. 2004, č. j. 3 Afs 2/2003 - 58), v němž vyslovil,
že „Neunesl-li daňový subjekt důkazní břemeno v daňovém řízení (§31 odst. 9 zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků), dodatečná náprava předkládáním nových důkazů
v řízení před soudem není možná“ a také na rozsudek ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, v němž bylo vyjádřeno, že „Podle §31 odst. 9 zákona ČNR
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, leží v daňovém řízení důkazní břemeno na daňovém
subjektu; jestliže ten nesplnil svou zákonnou povinnost již v řízení před správním orgánem,
nemůže taková skutečnost být k tíži správního orgánu.“ V dané věci byl stěžovatel opakovaně
vyzýván k prokázání konkrétně označených rozhodných skutečností (výzva ze dne 23. 12. 2002,
ze dne 29. 8. 2003 a ze dne 18. 11. 2003) a nic mu tedy nebránilo v tom, aby předložil předmětná
vyjádření francouzských odběratelů, popř. uvedl jejich adresy, aby si je mohly finanční orgány
vyžádat. Podáním ze dne 11. 3. 2003 stěžovatel pouze navrhl výslech svědka F. L.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle
ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a finančnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. července 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu