ECLI:CZ:NSS:2008:7.ANS.6.2007:51
sp. zn. 7 Ans 6/2007 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. R., proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2007, č. j. 58 Ca
1/2007 - 17,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 2007, č. j. 58 Ca 1/2007 - 17,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. 6. 2007, č. j. 58 Ca 1/2007 - 17 neustanovil
žalobci (dále jen „stěžovatel“) zástupce z řad advokátů pro řízení o jeho žalobě proti
rozhodnutím Krajského úřadu Olomouckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 22. 12. 2006,
č. j. KUOK 126547/2006 a č. j. KUOK 126548/2006, a sdělení ze dne 22. 12. 2006, č. j. KUOK
126549/2006 67.3 V5, kterou se domáhal, aby krajský soud uložil správnímu orgánu povinnost
vydat opravená rozhodnutí v přiměřené lhůtě, která svým obsahem i odůvodněním řeší
zákonným způsobem všechny stěžované namítané věci a doručí je všechna (i nevydaná)
stěžovateli v určené době a písemně. Stěžovatel současně s podanou žalobou požádal
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Krajský
soud po obdržení potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce dospěl k závěru, že jej stěžovatel řádně nevyplnil,
a tak nedoložil nedostatek prostředků. Nesplnil proto zákonnou podmínku uvedenou
v ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s., a to že jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
V ostatním se proto již nezabýval splněním další zákonné podmínky, uvedené v citovaném
ustanovení, a to zda je ustanovení zástupce třeba k ochraně práv stěžovatele.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
kterou explicitně opřel o ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. V kasační stížnosti
namítal, že se nachází v hmotné nouzi, je registrován na úřadu práce a nemá žádné peněžní
příjmy ani jiný majetkový prospěch nebo pracovní poměr. Tato skutečnost byla ostatně již dříve
šetřením zjištěna a doložena. Krajský soud v tomto směru nesprávně vyhodnotil podanou žádost
a doložené potvrzení. Ve skutečnosti totiž vyplnil všechny požadované údaje a byl rovněž
připraven je dále doplnit dalšími důkazy. Napadené usnesení je proto založeno na hrubých
vadách, je zmatečné a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost i pro nedostatek důvodů. Postup
krajského soudu je tudíž nejen v rozporu se zákonem, ale ve svém důsledku znamená i zásah do
práva na „rovný přístup ke spravedlnosti“ které je garantováno v Ústavě, Listině základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) a Evropské úmluvě (čl. 6). Stěžovatel poukázal také na okolnost, že
jeho věc rozhodovali různí soudci, aniž by s tím byl obeznámen. Takový postup krajského soudu
je v rozporu s čl. 38 odst. 1 a zřejmě i s čl. 36 odst. 2 Listiny, jakož i s rozvrhem práce. Krajský
soud proto nedostál ani své povinnosti dohledu nad výkonem státní správy, neboť sám své řízení
zatížil vytýkanou vadou. Neobstojí ani samotné odůvodnění napadeného usnesení, které jen
zakrývá nezákonnost rozhodnutí samotného. Krajskému soudu je totiž dostatečně známo z jeho
úřední činnosti, že stěžovatel je sociálním případem. Jedná se tak o okolnost, kterou není třeba
prokazovat (§121 o. s. ř.). Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil, případně aby vyslovil jeho nicotnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom shledal i vadu uvedenou v odstavci 3, k níž musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Krajský soud předně pochybil ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud
ve věci rozhodoval, aniž by stěžovateli sdělil, který samosoudce krajského soudu bude věc
projednávat, případně mu oznámil změnu v rozvrhu práce krajského soudu. Otázkou zásahu do
práva účastníků soudního řízení na zákonného soudce se již dříve zabýval Ústavní soud. Např.
v nálezu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03 (viz. www.nalus.usoud.cz) vyslovil názor, že
„Ústavní imperativ, dle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“, je ochranou
především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Základní právo na
zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením
věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu.
Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení
složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Pokud příslušný senát,
stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může
se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za
takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou
nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně
jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce“.
Z obsahu soudního spisu však není zřejmé, z jakého důvodu v dané věci pokračovala v řízení
místo zákonného soudce - samosoudkyně JUDr. Květoslavy Tušlové, samosoudkyně
JUDr. Bohuslava Drahošová (usnesení ze dne 4. 6. 2007, č. j. 58 Ca 1/2007 - 17) a následně po
podání kasační stížnosti samosoudkyně JUDr. Miroslava Ježovičová (usnesení ze dne 26. 5. 2008,
č. j. 58 Ca 1/2007 - 33). Navíc krajský soud znemožnil v důsledku tohoto postupu stěžovateli
uplatnit případnou námitku podjatosti ve smyslu ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s.
Krajský soud však pochybil i pokud vyhodnotil stěžovatelem zaslané potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech tak, že stěžovatel nevyhověl výzvě soudu
a řádně je nevyplnil. Nelze také akceptovat závěr krajského soudu, že vyplněná žádost
o osvobození od soudních poplatků byla stěžovatelem krajskému soudu adresována až po
stanovené lhůtě, tj. dne 16. 4. 2007.
Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel při podání žaloby požádal o osvobození od
soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o ní. Dne 28. 2. 2007 byla stěžovateli
doručena výzva k doplnění a upřesnění žaloby (usnesení ze dne 22. 2. 2007, č. j. 58 Ca 1/2007 -
5) a byl mu zaslán tiskopis potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
Stěžovatel krajskému soudu toto potvrzení vrátil s tím, že proškrtl např. jeho oddíl, který by měly
jinak obsahovat např. specifikaci a druh příjmů z pracovního nebo obdobného poměru. Stejně
tak byly proškrtnuty i další oddíly týkající se příjmů z dohod o pracích konaných mimo pracovní
poměr, příjmů z podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, příjmů z hmotného a sociálního
zabezpečení, dalších příjmů a výdělkových a majetkových poměrů manžela žadatele.
Takto vyplněné potvrzení nelze interpretovat jinak než že tím stěžovatel vyjádřil, že žádné
takové příjmy nemá. V žádném případě jej nelze vyložit tak, že stěžovatel potvrzení nevyplnil,
neboť aktivitu svým způsobem projevil. Nelze pominout ani to, že negativní skutečnosti nelze
prokázat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006, č. j. 3 Azs 35/2006 -
104, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 951/2006).
Není možno ani akceptovat závěr krajského soudu, že vyplněná žádost o osvobození od
soudních poplatků, která byla datována dnem 25. 3. 2007, byla soudu doručena až dne
17. 4. 2007. Je tomu tak proto, že uvedené potvrzení není označeno otiskem razítka s datem
doručení krajskému soudu. Potvrzení není ani žurnalizováno po listině doručené tomuto soudu
dne 17. 4. 2007, ale až za listinou označenou jako „Podání a splnění výzvy“ vztahující se
k usnesení ze dne 22. 2. 2007, č. j. 58 Ca 1/2007 - 5, která byla doručena krajskému soudu
i s přílohami dne 27. 3. 2007. Nelze proto bez jakýchkoliv pochybností konstatovat, jak to učinil
krajský soud, že stěžovatel výzvě soudu nejen řádně nevyhověl, ale nevyhověl jí ani včas.
Bez povšimnutí nelze ponechat ani procesní pochybení krajského soudu, který, aniž by
vyčkal až bude pravomocně vyřešena otázka osvobození od soudních poplatků a ustanovení
zástupce, vyzval stěžovatele, aby doplnil a upřesnil podanou žalobu. Přitom je to právě institut
ustanovení zástupce pro řízení, který je projevem ústavně zaručeného práva na přístup účastníka
řízení k soudu. Nejvyšší správní soud v tomto směru odkazuje na své dřívější rozhodnutí ze dne
13. 1. 2005, č. j. 3 Azs 417/2004 - 70 (dostupné na www.nssoud.cz), které lze vztáhnout i na
projednávanou věc. V tomto rozsudku vyslovil právní názor, že „Smyslem povinného zastoupení
advokátem v řízení o kasační stížnosti je zajištění odborné právní pomoci účastníkům řízení,
a tím i ochrany jejich práv“. V usnesení ze dne 13. 1. 2005, č. j. 6 Ads 72/2004 - 69 (dostupné na
www.nssoud.cz) pak vyjádřil právní názor, že „V případě, že navrhovatel požádá o ustanovení
zástupce, neběží podle §35 odst. 7 s. ř. s., ve znění zákona č. 237/2004 Sb., po dobu od podání
takové žádosti do právní moci rozhodnutí o ní lhůta stanovená pro podání návrhu na zahájení
řízení. Smyslem tohoto ustanovení je reálně umožnit ustanovenému zástupci účastníka doplnění
žalobních bodů. Nedošlo-li by ke stavění této lhůty, bylo by v řadě případů ustanovení zástupce
zcela bezúčelné a formální. Tytéž důvody se však vztahují i k běhu lhůty, kterou soud stanovil
navrhovateli k odstranění vad podání, jenž poté požádal o ustanovení zástupce. Proto i v tomto
případě je třeba mít zato, že dochází ke stavění lhůty pro doplnění podání podle §37 odst. 5
s. ř. s.“. Pominout nelze ani to, že se krajský soud před rozhodnutím o ustanovení zástupce
nezabýval tím, zda jsou splněny podmínky řízení o žalobě, když nerozhodl o žádosti stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků. Otázka splnění předpokladů pro osvobození od soudních
poplatků je přitom zásadní pro rozhodnutí o ustanovení zástupce. Odstranění nedostatku
podmínek řízení před krajským soudem proto musí bezpochyby předcházet odstraňování
nedostatků jak v zastoupení, tak věcných nedostatků podané správní žaloby.
Uplatněnou stížní námitkou ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. se Nejvyšší
správní soud nezabýval, protože stěžovatel k tomuto stížnímu důvodu neuvedl žádnou
skutkovou ani právní argumentaci. Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší, aby za stěžovatele
vyhledával důvody a argumenty, pro které napadené rozhodnutí krajského soudu nemůže obstát
(§109 odst. 3 s. ř. s.). Nadto stěžovatelem uplatněný důvod podle ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. na danou věc vůbec nedopadá, protože napadeným usnesením nebyl návrh
odmítnut, ani zastaveno řízení o něm, ale bylo rozhodnuto o neustanovení zástupce.
Otázkou, zda stěžovatel prokázal, že nemá dostatečné prostředky ve smyslu ustanovení
§35 odst. 8 s. ř. s. se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť by tím mohl nepřípustně předjímat
rozhodnutí krajského soudu. Ve svém důsledku by tímto postupem sám zatížil řízení vadou
s vlivem na zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). Ve věci
rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
V dalším řízení bude na krajském soudu, aby se znovu zabýval zákonnými podmínkami
ohledně ustanovení zástupce stěžovateli, jež jsou uvedeny v ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.,
vycházel přitom ze závěrů a úvah uvedených v tomto rozsudku, a teprve poté vydal rozhodnutí,
které bude odpovídat zákonu.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve
zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud ve svém novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu