ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.17.2007:59
sp. zn. 7 As 17/2007 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců a) F. F., b) S. F.,
oba zastoupení JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, se sídlem v Brně, Musorgského 1, proti
žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, v řízení o
kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2006, č. j. 29 Ca
70/2006 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 12. 2006, č. j. 29 Ca 70/2006 - 35, zamítl
žalobu F. F. a S. F. (dále jen „stěžovatelé“) proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina,
odboru územního plánování a stavebního řádu (dále jen „krajský úřad“) ze dne 13. 7. 2004, č. j.
KUJI 8211/2002 OUP-Ma KUJIP007PN01, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů a
potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Brtnice, odboru stavebního úřadu (dále také „stavební
úřad“) ze dne 17. 3. 2004, č. j. Výst. 19/2004, jímž bylo stěžovatelům nařízeno odstranění stavby
oplocení mezi pozemky p. č. 149/53 a 149/45 v k. ú. Přímělkov postavené bez stavebního
povolení. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že neshledal opodstatněnou zásadní
žalobní námitku ohledně nezákonnosti podmínky stavebního úřadu pro vyhovění žádosti žalobců
o stavební povolení na drobnou stavbu oplocení, kterou je předložení pravomocného rozhodnutí
soudu týkající se nelegálně vybudovaných staveb na jejich pozemku p. č. 149/53 v k. ú.
Přímělkov. Je skutečností, že řízení ohledně žádosti o stavební povolení ze dne 15. 7. 2002 na
stavbu plotu na p. č. 149/53 bylo rozhodnutím stavebního úřadu přerušeno podle §29 odst. 1
zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), z toho důvodu, že
uvedenou žádost je třeba doplnit o pravomocné soudní rozhodnutí o odstranění chat, odpadních
jímek a stávajícího oplocení, bez něhož nelze vést sloučené územní a stavební řízení. Ve správním
řízení, jehož výsledkem bylo vydání napadených rozhodnutí (odstranění nepovolené stavby podle
§88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů), však nelze úspěšně
namítat tvrzené vady týkající se vydání stavebního povolení. Nedůvodnou shledal krajský soud
také žalobní námitku o nesprávném přístupu pracovníků správních orgánů k věci samé, který
vzbuzuje pochybnosti o jejich nepodjatosti vůči žalobcům. Ze žaloby není totiž patrno, zda se
jedná o řádný žalobní bod nebo o charakter popisu postupu stěžovatelů v rámci odvolání.
Stěžovatelé nevytýkali konkrétní protiprávní jednání a ani neuvedli žádný právní důvod, pro který
by skutkové jednání mělo být v rozporu se zákonem. O námitce podjatosti pracovníků správních
orgánů bylo přitom rozhodnuto zákonem předepsaným způsobem. Důvodná není ani žalobní
námitka, že se správní orgány odpovědně nezabývaly důkazy, které navrhovali stěžovatelé
k prokázání bezprostřední a opakující se hrozby neoprávněných zásahů do jejich vlastnických
práv. Z obsahu připojených spisů zcela jednoznačně vyplývá, že stěžovateli popsaný nedobrý
vztah s manžely D., J. K. a J. L., kteří mají neoprávněně užívat jim vlastnicky patřící pozemek
p. č. 149/53, trvá dlouhodobě. Rozhodně se tedy nejedná o bezprostřední zásah do jimi
tvrzeného vlastnického práva k uvedenému pozemku. Jelikož správní orgány oprávněně
vyhodnotily, že jednání stěžovatelů nemůže spadat pod režim ustanovení §6 o. z., nezabývaly
se důvodně ani jejich dalšími důkazními návrhy, které směřovaly k tvrzeným opakovaným
zásahům do jejich vlastnického práva. Opodstatnění postrádá podle krajského soudu i žalobní
námitka, že bylo rozhodnuto o odstranění drátěného ohrazení a nikoliv stavby, jak nesprávně
a v rozporu se skutečným stavem věci označil správní orgán provizorní ochranné drátěné
ohrazení vybudované výlučně na pozemku stěžovatelů, a nikoliv na hranici mezi pozemky
p. č. 149/45 a 149/53. Správní orgány dovodily oprávněně, že stavba oplocení je drobnou
stavbou ve smyslu ustanovení §139b odst. 8 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „stavební zákon“). Otázka, zda tato drobná stavba je vybudována výlučně
na pozemku stěžovatelů či na hranici mezi uvedenými pozemky, není v řízení podle §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona podstatná. Nelze souhlasit ani se žalobní námitkou, že správní orgán
I. stupně při svém rozhodování nevzal v úvahu postup města Brtnice při řešení sporu
mezi stěžovateli na straně jedné a manžely D., J. K. a J. L. na straně druhé. Spory mezi
jmenovanými jsou dlouhodobého charakteru. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení spor
stěžovatelů se jmenovanými o odstranění staveb a uvedení pozemku do původního stavu však ke
dni vydání správních rozhodnutí o odstranění stavby oplocení nevydal pravomocné meritorní
rozhodnutí. Krajský soud rovněž neshledal důvodnou námitku stěžovatelů, že pokud správní
orgán nereagoval na jejich podání ze dne 18. 8. 2003, založil zákonnou fikci souhlasu
s vybudováním oplocení na základě tohoto nového ohlášení. Je skutečností, že stěžovatelé
adresovali stavebnímu úřadu přípis označený jako „žádost o oplocení pozemku“ ze dne
17. 8. 2003, v němž uvedli, že znovu žádají o oplocení parcely č. 149/53 a v případě, že jim
nebude vyhověno, žádali o nařízení oplocení obecního pozemku p. č. 149/45 J. K. a manželům
D. Předmětné podání nelze označit v žádném případě za ohlášení stavebnímu úřadu ve smyslu §
55 odst. 2 stavebního zákona. Stěžovatelům bylo známo, že ohledně předmětné stavby probíhá
správní řízení o vydání stavebního povolení zahájené na základě jejich žádosti ze dne 15. 7. 2002,
která následovala po ohlášení předmětné drobné stavby a sdělení stavebního úřadu, že ji lze
provést jen na základě stavebního povolení. Písemnost ze dne 18. 8. 2003 proto nemohla mít
charakter ohlášení stavebnímu úřadu a nereagování na tento přípis nemělo za následek legální
provedení drobné stavby ve smyslu §57 odst. 2 stavebního zákona.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatelé
namítali, že krajský soud při posuzování věci nevážil existenci bezprostřední souvislosti
mezi šikanózním jednáním správního orgánu a mezi napadeným rozhodnutím o povinnosti
odstranit oplocení, které svépomocně vybudovali proti nikoliv dlouhodobě trvajícím,
ale proti bezprostředně hrozícím útokům proti jejich majetku a životnímu prostředí podle
ustanovení §6 o. z. Šikanózní jednání spočívá v kategorickém a neodůvodněném vyžadování
neexistujícího pravomocného soudního rozhodnutí v občanskoprávním sporu o odstranění
staveb chat, jež probíhá mezi nimi na straně jedné a manžely D. a J. K. na straně druhé, a to jako
podmínky pro vydání stavebního povolení na oplocení. V důsledku tohoto postupu krajského
soudu je i tímto soudem vadně vykládáno ustanovení §6 o. z. Krajský soud nesprávně posoudil
exces správního orgánu, který nejdříve odmítl jako nepostačující ohlášení drobné stavby, aby
posléze zcela nedůvodně požadoval předložení neexistujícího pravomocného rozhodnutí soudu
v občanskoprávním sporu a následně nesplnění nemožné podmínky vzal za základ nezákonného
rozhodnutí o povinnosti odstranit vybudované provizorní oplocení. Od okamžiku vybudování
tohoto oplocení až do nezákonného nařízení jeho odstranění již uvedení pachatelé nepokračovali
v zásazích proti jejich majetku a v nedovoleném umisťování a skladování odpadků na jejich
pozemku. To vše svědčí o zcela přiměřeném odvracení bezprostředně hrozícího zásahu do jejich
práv. Krajský soud vůbec nerozlišoval mezi dvanáct let trvajícím občanskoprávním sporem o
odstranění chat z pozemku a mezi pácháním přestupkového jednání vlastníky těchto chat
(hromadění páchnoucích odpadů na pozemku stěžovatelů, vylévání odpadních vod na tento
pozemek, neoprávněné provozování dřevěného WC bez odpadních jímek na tomto pozemku),
ačkoliv tyto přestupky již byly řešeny. Tyto skutečnosti zakládají důvod podání kasační stížnosti
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nedostatky v uvedených skutkových zjištěních
krajského soudu, které již byly důvodně, ale bezvýsledně namítány ve správním řízení, zakládají
vady řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Bez jakéhokoliv úspěchu už
stěžovatelé brojili proti popsanému šikanóznímu jednání obou správních orgánů, namítali i
zjevnou podjatost, zejména odvolacího správního orgánu, jehož zaměstnanci odmítali vzít při
rozhodování v úvahu, že vlastníci chat, které jsou umístěny na jejich pozemku, páchají přestupky
proti jejich majetku. Správní orgány jim tak bezdůvodně upíraly právo svépomoci.
Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku
důvodů pak stěžovatelé spatřují především v nedostatečnosti a nepřesvědčivosti jeho
odůvodnění, které vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Krajský soud nerespektoval
právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a ani zásadu, že
všichni účastníci jsou si v řízení rovni (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Porušení
těchto práv spatřují v tom, že krajský soud v rozsudku obhajuje rozhodnutí odvolacího správního
orgánu o jejich odůvodněných námitkách stran podjatosti zaměstnanců správních orgánů. Celé
správní řízení tak neposilovalo důvěru občanů ve správnost rozhodnutí a nevedlo je ani
k dobrovolnému plnění povinností. Stěžovatelé proto navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil souhlas s rozsudkem krajského
soudu i s důvody, které vedly tento soud k jeho vydání a navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost stěžovatelů zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadené
rozhodnutí v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené
v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplývá, že dne 13. 5. 2002 ohlásili stěžovatelé stavebnímu úřadu
drobnou stavbu plotu s místem stavby na pozemcích p. č. 149/32, 149/53 s technickým popisem
stavby, jež se měla sestávat z kovových sloupků a pletiva o výšce 150 – 160 cm. Dne 24. 5. 2002
se konalo ústní jednání. Poté stavební úřad sdělil stěžovatelům dopisem ze dne 27. 5. 2002,
že ohlášenou stavbu lze provést jen na základě stavebního povolení s tím, že je třeba mimo
jiné předložit i soudní rozhodnutí o odstranění staveb a stávajícího oplocení s doložkou právní
moci. Stěžovatelé dne 15. 7. 2002 doručili stavebnímu úřadu žádost o vydání stavebního povolení
na stavbu plotu s přílohami, mimo požadovaného soudního rozhodnutí, o němž uvedli,
že je bezpředmětné. Stavební úřad dospěl k závěru, že doručená žádost s přílohami neposkytuje
dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby, a proto byli stěžovatelé opět vyzváni
k předložení pravomocného soudního rozhodnutí o odstranění chat, odpadních jímek
a stávajícího oplocení. V této věci je totiž veden soudní spor, a proto do doby, než bude vyřešena
předběžná otázka o odstranění staveb chat, odpadních jímek a stávajícího oplocení, stavební úřad
řízení rozhodnutím ze dne 14. 8. 2002 přerušil podle §29 odst. 1 správního řádu. Tato písemnost
byla stěžovatelům doručena dne 16. 8. 2002 a ti požádali dne 13. 1. 2003 o přezkoumání
rozhodnutí o přerušení řízení mimo odvolací řízení. Opatřením Krajského úřadu kraje Vysočina,
odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 18. 4. 2003 byl tento podnět odložen.
Stěžovatelé dopisem ze dne 17. 8. 2003, označeným jako „žádost o oplocení pozemku“,
který byl doručen stavebnímu úřadu dne 18. 8. 2003, požádali znovu o oplocení pozemku
p. č. 149/53 v k. ú. Přímělkov a v případě, že žádosti nebude vyhověno, požádali o nařízení
oplocení nájemcům obecního pozemku p. č. 149/45 J. K. a manželům D. Dne 14. 1. 2004
adresovali manželé D. stavebnímu úřadu stížnost na stěžovatele, kteří svévolně a neoprávněně
vybudovali plot, který situovali až do bezprostřední blízkosti jejich chaty a znemožnili jim tak
zcela přístup a nutnou údržbu této nemovitosti. Stavební úřad svým opatřením zahájil řízení o
odstranění stavby oplocení a současně stanovil termín konání místního šetření a ústního jednání
na 12. 2. 2004. Stěžovatelé v námitkách a připomínkách uváděli, že zhotovili pouze ohrazení
svého pozemku, nikoliv plot, které není pevně spojeno se zemí, a nejedná se proto vůbec o
stavbu. Toto své jednání odůvodňují hrozbou pro jejich majetek a dovolávají se přitom
ustanovení §6 o. z. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 17. 3. 2004, č. j. Výst. 19/2004 bylo
stěžovatelům nařízeno odstranění stavby oplocení mezi pozemky p. č. 149/53 a 149/45 v k. ú.
Přímělkov, postavené bez stavebního povolení. Posléze rozhodnutím krajského úřadu ze dne
13. 7. 2004, č. j. KUJI 8211/2002 OUP-Ma KUJIP007PN01 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů
a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno.
Nejvyšší správní soud především neshledal důvodným stížní bod, v němž stěžovatelé
dovozují, že krajský soud nevážil existenci bezprostřední souvislosti mezi šikanózním jednáním
správního orgánu a mezi napadeným rozhodnutím o odstranění oplocení, které svépomocně
vybudovali proti nikoliv dlouhodobě trvajícím, ale proti bezprostředně hrozícím útokům
proti jejich majetku a životnímu prostředí podle ustanovení §6 o. z.
Stavební zákon obsahuje kogentní ustanovení (až na výslovně uvedené výjimky, kdy není
třeba ani ohlášení stavebnímu úřadu), že ke zřízení stavby, ale i k jejímu odstranění,
je třeba povolení stavebního úřadu nebo ohlášení. Veškerá stavební činnost bez povolení nebo
bez ohlášení, až na stanovené výjimky, je proto a contrario zakázána. V ustanovení §88 odst. 1
písm. b) stavebního zákona je pak stanoveno, že stavební úřad nařídí vlastníku stavby postavené
bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním odstranění takové stavby, a neučiní
tak jen za podmínek dále tímto ustanovením stanovených. Před vydáním rozhodnutí o odstranění
stavby nebo o dodatečném povolení stavby musí být zřejmé, zda se v daném konkrétním případě
jedná o stavbu postavenou bez povolení (ohlášení) nebo v rozporu s ním, a pak lze nařídit
její odstranění a stanovit podmínky pro tento postup, popř. rozhodnout o dodatečném povolení
při splnění stanovených dalších zákonných podmínek. Jako o předběžné otázce,
která je podmínkou sine qua non dalšího postupu v tomto řízení, musí být tedy učiněn závěr
o tom, zda jde o stavbu bez povolení či ohlášení, ač je zákon vyžaduje.
Stěžovatelé v průběhu řízení zpochybňovali zákonnost nařízení odstranění oplocení tím,
že vlastně vůbec nejde o stavbu, kterou by bylo nutno odstranit, neboť jde jen o ohrazení,
které není pevně spojeno se zemí, jehož cílem bylo zabránit zneužívání a poškozování
jejich pozemku ze strany majitelů chat.
Podle ustanovení §139b odst. 1 stavebního zákona se za stavbu považují veškerá stavební
díla bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel a dobu trvání.
Podle ustanovení §139b odst. 8 písm. b) stavebního zákona se za drobné stavby považují
též oplocení.
Pojem „stavba“ stavební zákon nedefinuje, s výjimkou jejího určitého náznaku
v ustanovení §139b odst. 1, v němž se uvádí, že se za stavbu považují veškerá stavební díla
bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, účel či dobu trvání. Z tohoto ustanovení
však nelze dovodit nic jiného, než to, že jde-li již o stavbu, je nerozhodné, z jakého je materiálu,
jak je důkladně provedena, k jakému účelu má sloužit či zda se jedná o stavbu dočasnou
nebo trvalou. Pro definici pojmu stavba je též nerozhodný způsob spojení stavby se zemí
ve smyslu dělení věcí na movité a na nemovitosti podle občanského zákoníku. Pojem stavba
je tak stavebním zákonem vymezen pouze abstraktně, aniž by byl definován. Proto určení toho,
zda něco stavbou je a nebo není, závisí z pohledu stavebního zákona na správním uvážení
příslušného stavebního úřadu, resp. orgánu veřejné správy. Správní orgán si ale nemůže při tomto
uvážení počínat libovolně, nýbrž musí respektovat existující kritéria, daná obecně uznávanou
doktrínou a příslušnou judikaturou. Pokud pak jde o stavbu z hlediska stavebního zákona,
byla a je chápána jako výsledek činnosti stavební podle zásad stavitelského umění, tj. činnosti,
kterou se s použitím stavebního materiálu (cihel, betonu, dřeva, železa apod.) vytvoří nový
stavební objekt.
Z těchto hledisek nemůže být žádných pochybností o tom, že předmětné oplocení
na pozemcích p. č. 149/32, 149/53 z kovových sloupků a pletiva o výšce 150 – 160 cm
bylo stavbou podléhající režimu stavebního zákona. Orgány veřejné správy si pro tento závěr
opatřily všechny potřebné důkazy a vyvodily z nich odpovídající právní závěry. Vypořádaly
se přitom s jednotlivými ustanoveními stavebního zákona upravujícími režim povolování
a ohlašování staveb a na základě charakteru oplocení konstatovaly, že jde o stavbu drobnou.
Ostatně i z fotodokumentace je patrno, že stavba oplocení má železné sloupky, mezi nimiž
je nataženo částečně pletivo a částečně svařované sítě. Nemohou proto obstát námitky
stěžovatelů, které měly zpochybnit závěr, že oplocení v tomto případě není stavbou.
Jelikož stavební úřad sdělil dopisem ze dne 27. 5. 2002 doručeným stěžovatelům dne 30. 5. 2002,
že ohlášenou stavbu lze provést jen na základě stavebního povolení, a předmětné oplocení
bylo provedeno bez tohoto povolení, došlo ze strany stěžovatelů k porušení zákona.
Stěžovatelé dále vytýkali krajskému soudu, že nesprávně posoudil exces stavebního úřadu,
který nejdříve odmítl jako nepostačující ohlášení drobné stavby, aby posléze zcela nedůvodně
požadoval předložení neexistujícího pravomocného rozhodnutí soudu v občanskoprávním sporu
o odstranění staveb chat, a to jako podmínky pro vydání stavebního povolení na oplocení,
a následně nesplnění nemožné podmínky vzal za základ nezákonného rozhodnutí o povinnosti
odstranit vybudované provizorní oplocení.
Se stěžovateli nelze souhlasit v tom, že stále probíhající občanskoprávní řízení vedené
u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 8 C 1135/95 nemá souvislost s požadovanou stavbou.
Pravomocné soudní rozhodnutí o odstranění či neodstranění staveb a oplocení na předmětných
pozemcích je rozhodné pro další opatření v území. Výsledkem tohoto řízení mohou být úpravy
poměrů a staveb v předmětném území, které by měly přímý vliv ve věci, jež byla předmětem
správního řízení (odstranění oplocení postaveného bez stavebního povolení). V řízení
před občanskoprávními soudy se tudíž řeší předběžná otázka mající podstatný význam pro další
opatření v území. Teprve po jejím vyřešení rozhodne stavební úřad o režimu podle stavebního
zákona, kterému bude předmětná stavba podléhat, resp. teprve poté se dá zvažovat povolení
oplocení, o které žádají stěžovatelé. Stěžovatelé se mýlí v tom, že nepředložení pravomocného
rozhodnutí soudu bylo základem rozhodnutí o povinnosti odstranit vybudované oplocení.
Základem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že stěžovatelé bez stavebního povolení provedli
stavbu oplocení, ačkoliv stavební řízení bylo od 14. 8. 2002 v této době přerušeno. Vzhledem
k probíhajícímu občanskoprávnímu řízení by dodatečné povolení stavby bylo za této situace
v rozporu s veřejnými zájmy.
Stěžovatelé rovněž namítali, že krajský soud nevzal v úvahu smysl oplocení,
které bylo vybudováno nikoliv proti dlouhodobě trvajícím, ale proti bezprostředně hrozícím
útokům na jejich majetek a životní prostředí podle ustanovení §6 o. z.
Ustanovení §6 o. z. nehovoří nic o možnosti svépomocného odstraňování protiprávního
stavu, který již dříve nastal a trvá, ani o obnovení v minulosti porušeného práva, ale uplatnění
svépomoci výslovně a jednoznačně připouští pouze tehdy, jestliže bezprostředně hrozí
neoprávněný zásah do práva. Možnost uplatnění svépomoci je proto vázána výlučně na skutkový
předpoklad, že neoprávněný zásah do práva bezprostředně hrozí, nikoliv na předpoklad, že zásah
do práva někdy v minulosti nastal a vyvolal protiprávní stav, který trvá. Protiprávní stav,
který nastal pozdějším porušením určitých podmínek, vyvolává mezi stranami spor o právo,
který ovšem nelze řešit svépomocí, ale pouze soudní cestou. Domnívá-li se tedy kterýkoli
soukromoprávní subjekt, že vzniklým protiprávním stavem je zkrácen ve svých právech, nemůže
řešit a odstranit vzniklý spor sám svým jednostranným svépomocným zásahem. Řešit spor
o právo a vynutit obnovení právního stavu vůči narušiteli právního řádu může v právním státě
jedině nezávislý a nestranný soud.
Správní orgány a krajský soud tedy v souladu se zákonem vyložily ustanovení §6 o. z.
Ze spisového materiálu vyplývá, že vztahy mezi stěžovateli, kteří tvrdí, že mají vlastnické právo
k pozemku p. č. 149/53 a že manželé D. a J. K. tento pozemek neoprávněně užívají, jsou
dlouhodobě silně narušeny a že zásahy z té či oné strany se opakují. Tvrzené zásahy tedy již
v minulosti nastaly a vyvolaly stav, který neustále trvá. Nelze proto opodstatněně hovořit o
obraně před zásahy s odvoláním na svépomoc podle ustanovení §6 o. z., která je skutkově
vázána na předpoklad, že neoprávněný zásah do práva bezprostředně hrozí. Vzniklý stav je proto
sporem o právo, který lze řešit jen soudní cestou po vyjasnění vlastnických vztahů a po úpravě
poměrů v předmětném území. Tím spíše uvedené platí pro stěžovatele, kteří za použití
ustanovení §6 o. z. argumentují nutností výstavby oplocení, byť bez příslušného povolení či
souhlasu, který má odvrátit bezprostřední zásah ze strany vlastníků chat do jejich vlastnického
práva. Přitom se ve skutečností jedná o nepřípustné svémocné odstraňování tvrzeného
protiprávního stavu, který již nastal dříve. Stavba plotu bez stavebního povolení či ohlášení
stavebnímu úřadu s touto argumentací (nutnosti odvrácení bezprostředního zásahu do
vlastnického práva), je proto v rozporu s ustanoveními §54 a násl. stavebního zákona, podle
nichž stavby, jejich změny a udržovací práce na nich lze provádět jen podle stavebního povolení
nebo na základě ohlášení stavebnímu úřadu. Uvedený postup nelze odůvodňovat ani tvrzením, že
se vlastníci chat stojících na pozemku stěžovatelů dopouštěli protiprávního jednání (přestupků)
na úseku životního prostředí. Jak již bylo uvedeno, řešit spor o právo a vynutit obnovení
právního stavu vůči narušiteli může v právním státě jedině nezávislý a nestranný soud nebo i
správní orgán v případě porušování povinností na úseku veřejného práva. Jakýkoliv jiný postup
by byl v ro zporu se základními idejemi právního státu. Obecně proto není žádoucí, aby ve větší
míře postižené subjekty „brali ochranu svých práv do svých rukou“ a zajišťovali obnovení
právního stavu svépomocí, která musí být vykládána zužujícím způsobem.
Stěžovatelé v kasační stížnosti namítali také to, že již ve správním řízení brojili
proti zjevné podjatosti zejména odvolacího správního orgánu, jehož zaměstnanci odmítali vzít
při rozhodování v úvahu, že vlastníci chat, které jsou umístěny na jejich pozemku, páchají
přestupky proti jejich majetku.
Především je nutno uvést, že o námitkách podjatosti zaměstnanců správních orgánů,
které vznesli stěžovatelé, bylo rozhodnuto předepsaným způsobem. Tajemnice Městského úřadu
Brtnice rozhodnutím ze dne 8. 4. 2004 nevyhověla návrhu na vyloučení J. S., vedoucího odboru
stavebně-hospodářského Městského úřadu Brtnice. Ředitelka Krajského úřadu Vysočina rozhodla
dne 4. 6. 2004 o návrhu na vyloučení Ing. arch. J. S., vedoucího odboru územního plánování a
stavebního řádu krajského úřadu tak, že není vyloučen z rozhodování o odvolání proti
rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 17. 3. 2004, č. j. Výst/19/2004 a posléze rozhodnutím
vedoucího odboru územního plánování a stavebního řádu Krajského úřadu kraje Vysočina Ing.
arch. J. S. ze dne 8. 6. 2004 nebyl vyloučen z rozhodování o odvolání proti témuž rozhodnutí
stavebního úřadu JUDr. J. M., referent uvedeného odboru krajského úřadu. Podjatost M. S. již
nebyla posuzována, protože tato přestala být zaměstnankyní krajského úřadu. Důvody podjatosti,
které jsou v podstatě námitkami proti postupu zaměstnanců správních orgánů, mohli stěžovatelé
uplatnit i v kasační stížnosti (§102 s. ř. s.), což také učinili. Odlišný právní názor nebo postup
rozhodujícího pracovníka správního orgánu, který není v souladu s představou účastníků řízení,
není ještě opodstatněným důvodem k vyloučení z projednávání a rozhodování věci.
Zpochybňovat rozhodnutí správního orgánu jistě lze. K tomu však slouží opravné prostředky
a nikoli ničím neodůvodněná námitka podjatosti jeho zaměstnanců. Nejvyšší správní soud
se pak s uvedenými výhradami, v nichž však stěžovatelé spatřovali důvody podjatosti, vypořádal
v odůvodnění tohoto rozsudku.
Stěžovatelé posléze namítali i nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů a tyto vady spatřují především v nedostatečnosti
a nepřesvědčivosti jeho odůvodnění, který vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu.
Jelikož krajský soud v rozsudku obhajuje rozhodnutí krajského úřadu o jejich odůvodněných
námitkách týkající se podjatosti zaměstnanců správních orgánů, nerespektoval právo
na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), ani zásadu, že všichni
účastníci jsou si v řízení rovni (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší správní soud má především zato, že uvedený stížní bod je zcela obecný a není
z něho patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se měl správní orgán a krajský
soud dopustit. Takto formulovaná výhrada je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu, která byla zaujata v souvislosti s konkretizací stížních námitek. Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www. nssoud. cz vyjádřil názor,
že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko
zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval,
a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele
dopustil“. Obdobně se vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 4. 2004,
č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného
charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného
v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností
nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“;
proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud
v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti
či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.
Ze všech výš uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatelů není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). O kasační stížnosti
rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelé v řízení úspěch neměli a krajskému úřadu žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu