ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.45.2007:79
sp. zn. 7 As 45/2007 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Ing. F. P.,
zastoupeného JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou se sídlem Havířov – Město, Dělnická
1a/434, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava,
28. října 117, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 21. 6. 2007, č. j. 22 Ca 28/2006 - 44,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2007, č. j. 22 Ca 28/2006 - 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 33560/2005/VV/Tří/0002-OCD/53/05 (dále jen „napadené rozhodnutí“) bylo, na základě
ustanovení §59 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
Magistrátu města Ostravy ze dne 1. 11. 2005, č. j. Vnitř./1/11391/05/Vál., kterým byl žalobci
odňat cestovní doklad na základě ustanovení §23 písm. c) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních
dokladech, a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, (zákon o cestovních dokladech), ve znění pozdějš ích předpisů (dále jen „zákon
o cestovních dokladech“).
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Ostravě žalobou,
kterou se domáhal jeho zrušení. Ten, rozsudkem ze dne 21. 6. 2007, č. j. 22 Ca 28/2006 - 44,
žalobu pro nedůvodnost zamítnul. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku především uvedl,
že v daném případě byly splněny obě podmínky uvedené v §23 písm. c) zákona o cestovních
dokladech. Správní uvážení (kterého se žalobce dovolával) je možné pouze tam, kde zákon
vytváří kritéria, podle nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjištění
těch skutečností, které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu
jsou uznány za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Ustanovení §23 písm. b) zákona
o cestovních dokladech žádná kritéria volby nevytváří. Gramatickým výkladem citovaného
ustanovení („se odejme“) lze, podle názoru krajského soudu, dojít k jedinému závěru, a sice,
že jsou-li splněny zákonné předpoklady, správní orgán cestovní doklad odejme bez dalšího. Soud
přisvědčil žalobci, že tento postup má rysy formálnosti a vede k mechanické aplikaci zákona,
nicméně prostor pro klasické správní řízení s využitím právních nástrojů daných správním řádem
(dokazování, správní uvážení, atd.) zde ze zákona není. Žalobce v průběhu správního řízení
nezpochybnil vedení trestního stíhání proti jeho osobě, právní kvalifikaci trestného činu,
ani kompetentnost Policie České republiky k podání žádosti o odnětí cestovního dokladu,
takže o těchto otázkách mezi účastníky řízení nebylo sporu, a proto neexistoval ani důvod pro
vedení dokazování. Z tohoto důvodu shledal krajský soud jako nedůvodnou i námitku,
že žalovaný postupoval v rozporu s §47 odst. 3 správního řádu. K námitce žalobce, dle které
se měly správní orgány zabývat též důvodností žádosti policie, k rajský soud uvedl, že důvod
pro podání uvedené žádosti vyplývá již z ustanovení §23 písm. c) zákona o cestovních
dokladech; správní orgán nepřezkoumává postup orgánu činného v trestním řízení. Pouze orgán
činný v trestním řízení je subjektem, který je jako jediný oprávněn posoudit, zda existují důvody
pro podání žádosti o odnětí cestovního dokladu. Tyto důvody lze spatřovat pouze v rovině
trestněprávní, a proto nepřísluší správnímu orgánu, aby přezkoumával důvodnost podané žádosti.
To je také podle krajského soudu důvodem právní úpravy obsažené v ustanovení §23 písm. c)
zákona o cestovních dokladech, jež je předmětem kritiky žalobce a jež staví správní orgán
do pozice formální realizace státní moci bez možnosti vlastního posouzení. Podle názoru
krajského soudu se tak děje zcela v souladu s ustanovením §14 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“), neboť jde o případ, kdy je svobodě pohybu a pobytu jednotlivce
nadřazen zájem na ochranu práv a svobod druhých. Na toto omezení jednotlivce ve prospěch
celku nelze vztahovat zásadu přiměřenosti upravenou v čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť toto
ustanovení je nutno systematicky vztáhnout k odstavci prvnímu čl. 4 Listiny, deklarujícímu,
že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a při zachování
základních práv a svobod. Zac hování základních práv a svobod přitom nelze chápat
zcela absolutně, neboť pak by jakékoliv jejich omezení, byť na zákonném podkladu, nebylo
možné. Za rozhodující považuje krajský soud ustanovení čl. 4 odst. 4 věty druhé: „Taková omezení
nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ V dané věci došlo k omezení práva
svobody pohybu k účelům nezbytným pro řádný průběh trestního řízení, tedy k účelům, pro které
bylo omezení dané §23 písm. c) zákona o cestovních dokladech stanoveno, a proto nebylo
v případě žalobce zneužito. Ani podle Protokolu 4 k Úmluvě o ochraně základních lidských práv
a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., není právo na svobodu pohybu
právem absolutním; ve vztahu k zajištění práv a svobod jiných osob je deklarována možnost
omezit tato práva zákonem, kterým je zde zákon o cestovních dokladech.
Proti tomuto rozsudku brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností odkazující
se na důvod uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel především vyjádřil nesouhlas s konstatováním správních orgánů i soudu,
že v případě splnění podmínek pro odnětí cestovního dokladu dle §23 písm. c) zákona
o cestovních dokladech rozhodne správní orgán o odnětí cestovního dokladu vždy a že jde
o rozhodování formální a mechanické, kde není místo pro aplikaci klasických prostředků
správního řízení (dokazování pod zásadou volného hodnocení důkazů), byť se ve správním řízení
rozhoduje a nejsou zákonem vyloučena žádná omezení z užití pravidel stanovených právě
pro správní řízení. Stěžovatel vždy tvrdil, že žalovaný nemůže jen zrevidovat splnění podmínky
existence kvalifikovaného trestního řízení, neboť za této situ ace by mohlo docházet k podávání
zcela bezdůvodných žádostí, tj. bez jakékoli vazby na skutečné chování osoby, vůči níž se trestní
řízení vede, či na skutečnosti zjištěné z trestního řízení, které by mohly zakládat obavu,
že je nezbytné přistoupit k preventivním opatřením, které ztíží osobě možnost vycestovat
do zahraničí. Právě u osoby stěžovatele je žádost o odnětí cestovního dokladu bezdůvodná,
neboť byla podána teprve po několika letech od zahájení trestního stíhání, během nichž
stěžovatel opakovaně vycestoval do zahraničí, avšak vždy se vrátil do České republiky. V této
souvislosti poukázal též na proběhlé ústní jednání před správním orgánem prvého stupně, které,
za situace, kdy správní orgán musí kvalifikované žádosti o odnětí cestovního dokladu vyhovět,
bylo nutně jednoznačně zbytečným úkonem, neboť rozhodnutí mohlo být vydáno pouze
na podkladě spisu. Obdobně bylo nadbytečné stěžovatele vyzývat k navrhování důkazů a podávat
mu s tím související poučení.
Stěžovatel se neztotožňuje ani s argumentací podanou krajským soudem, který, ve shodě
s gramatickým výkladem §23 písm. c) zákona o cestovních dokladech, dospěl ke stejnému závěru
jako žalovaný, a sice, že toto ustanovení nedává žalovanému prostor pro správní uvážení.
Stěžovatel sice považuje názor krajského soudu za správný, avšak vytýká mu, že zaměnil institut
správního uvážení za institut ústavně konformního výkladu právních norem (včetně těch
s nadřazenou právní silou, které jsou mj. součástí ústavního pořádku) a jejich aplikace. Ačkoli
stěžovatel pojem „ústavní konformita při aplikaci právních norem“ výslovně nepoužil, má za dostatečně
zřejmé, že právě na něj poukazoval. Dle jeho názoru nelze argumentovat ve prospěch správnosti
odnětí cestovního dokladu pouze nutností podrobit se zákonnému příkazu, ale naopak, pokud
správní orgán rozhoduje o odnětí cestovního dokladu, musí postupovat plně prostředky
správního práva, nejsou-li z použití vyloučeny zákonem. Zásada materiální pravdy, volného
hodnocení důkazů či přiměřenosti nemůže být při „nutnosti“ správ ního orgánu podané žádosti
vyhovět a cestovní doklad odejmout, naplněna.
Podle názoru stěžovatele je při uplatňování veřejné m oci třeba postupovat výlučně
na základě zákona, avšak s tou korekcí, že je zde zřejmý soulad s ústavním pořádkem (čl. 2 odst. 3
Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny). V případě opaku pak správní orgán nemůže zákonnou normu
aplikovat vůbec, případně jen za užití výkladu ve prospěch zachování ústavnosti, je -li zde možné
dojít k výkladům několika. Krajský soud pochybil, pokud se nezabýval souladem
„nutnosti“ vyhovění příkazu z §23 písm. c) zákona o cestovních dokladech (při současné
nemožnosti správního uvážení) s pravidly správního řízení z pohledu možnosti naplnění jejich
smyslu – rozhodování při dodržení všech zásad pro řízení stanovených, včetně např. volného
hodnocení důkazů a materiální pravdy. Uvedené se totiž (krom otázky svobody pohybu) dotýká
též práva stěžovatele na spravedlivé řízení (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Jakkoli žalobou napadené rozhodnutí představuje zákonnou výjimku z ochrany práva
na svobodu pohybu, šlo o zásah nepřiměřený, i když bylo o odnětí cestovního dokladu
rozhodováno mechanicky, bez možnosti vlastního posouzení žádosti. Napadeným rozhodnutím
bylo dotčeno i právo stěžovatele na spravedlivý proces a krajský soud v tomto ohledu nezjednal
nápravu. Stěžovatel nesouhlasí se zdůvodněním, že omezení svobody pohybu je přiměřené,
protože jde o omezení odůvodněné veřejným zájmem – trestním řízením, a proto lze připustit
mechanické rozhodování s nutně kladným výsledkem. Stěžovatel sice nepopírá existenci
veřejného zájmu, ale opakuje, že rozhodování nesmí být formální s předem jasným výsledkem,
aniž by žalovaný přezkoumal důvodnost žádosti a naléhavost potřeby odnětí cestovního dokladu
(s odkazem, že tyto otázky přísluší posuz ovat pouze orgánu činnému v trestním řízení).
Přezkoumání postupu policejního orgánu dozorujícím státním zástupcem (§157a trestního řádu)
je nedostatečné, neboť nejde o klasické řízení s právním nárokem na meritorní rozhodnutí
a s možností soudního přezkumu; nelze vyloučit, že státní zást upce odkáže stěžovatele zpět
na správní řízení před žalovaným.
Stěžovatel tak uzavírá, že za jediný ústavně konformní způsob omezení svobody považuje
rozhodování o odnětí cestovního dokladu při plném využití prostředků správního práva, tedy
i při sledování a prokazování důvodnosti žádosti a naléhavosti omezení svobody pohybu
a při hodnocení těchto otázek dle zásady volného hodnocení důkazů; alternativou by mohlo být
rozhodování orgánu činného v trestním řízení o odnětí cestovního dokladu (jako úkon trestního
řízení srovnatelný např. s rozhodnutím o odnětí věci či zajištění majetku, dle §78 an. trestního
řádu). Pouze v těchto případech lze hovořit o rozhodování splňujícím požadavek spravedlivého
řízení, zohledňujícího přiměřenost zákonem provedené výjimky z ústavně zaručené svobody
pohybu stěžovatele. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005,
č. j. 2 Aps 1/2005 (uveřejněný pod č. 603/2005 Sb. NSS - pozn. Nejvyššího správního soudu).
Žalovaný ve svém vyjádření k věci poukázal na čl. 14 odst. 3 Listiny, dle kterého může být
svoboda pohybu omezena zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení
veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených
územích též z důvodu ochrany přírody. Ustanovení §23 písm. c) zákona o cestovních dokladech
umožňuje správnímu orgánu omezit svobodu pohybu občana v případě, kdy obdrží žádost
vyjmenovaných subjektů o odejmutí nebo odepření vydání cestovního dokladu občana. Citované
ustanovení jednoznačně zakládá povinnost správního orgánu rozhodnout o odnětí cestovního
dokladu, jsou-li splněny zákonné předpoklady (existence žádosti orgánu činného v trestním řízení
a existence vedeného trestního řízení pro trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody
nejméně na 3 léta). Obě podmínky byly v přezkoumávaném případě splněny. Žalovanému
zde nepřísluší správní uvážení, což vyplývá jak z gramatické konstrukce §23 písm. c) zákona
o cestovních dokladech, tak i z čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož státní moc lze uplatňovat
jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Žalovaný
tedy musel postupovat jedině způsobem, k němuž jej opravňuje zákon. Nebyl proto zejména
oprávněn posuzovat důvodnost žádosti orgánu činného v trestním řízení, pokud jde o riziko
maření trestního stíhání, a mohl pouze zkoumat a hodnotit, zda je konkrétní subjekt oprávněn
podat příslušnou žádost a zda jsou naplněny zákonem stanovené předpoklady odnětí cestovního
dokladu. Těmito otázkami se jak žalovaný, tak Magistrát města Ostravy zabývali, a dospěli shodně
k závěru, že zákonem stanovené podmínky naplněny jsou. Svou argumentaci žalovaný podpořil
usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. I. ÚS 52/03, v němž Ústavní soud
mj. konstatoval, že §23 písm. c) zákona o cestovních dokladech omezuje svobodu pohybu
z důvodu udržení veřejného pořádku a ochrany práv a svobod druhých, což je zcela v souladu
s ustanovením čl. 14 odst. 3 Listiny. Stěžovatelem uváděný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. 603/2005 Sb. NSS, nezohledňuje právní názor Ústavního soudu vyjádření ve věci o dnětí
cestovního dokladu na žádost orgánu činného v trestním řízení, a ani uvedený typ předmětného
řízení neřeší. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby kasační stížnost byla jako
nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Nejvyšší správní soud při projednávání věci zjistil, že v obdobném případě (zdejším
soudem projednávaném pod sp. zn. 2 As 52/2004), v němž byl a plikován §23 písm. b) zákona
o cestovních dokladech, ve znění účinném do 31. 12. 2004 [obsahově prakticky shodný s dikcí
§23 písm. c) tohoto zákona, ve znění účinném pro projednávanou věc, tedy od 31. 12. 2004] ,
vznikla pochybnost o souladu tohoto ustanovení s ústavním pořádkem České republiky.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud, v souvislosti s výše zmíněným jiným řízením o kasační
stížnosti, podal návrh Ústavnímu soudu na vyslovení rozporu §23 písm. b) zákona o cestovních
dokladech s ústavním pořádkem, ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy; ten byl u Ústavního soudu
veden pod sp. zn. Pl. ÚS 12/07. Jelikož je v případech možné neústavnosti určitého ustanovení
zákona Nejvyšší správní soud striktně vázán závěry Ústavního soudu, řízení v této věci přerušil,
a to usnesením ze dne 29. 4. 2008, č. j. 7 As 45/2008 - 70, do doby rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud nálezem ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/07, vyslovil protiústavnost
ustanovení §23 písm. b) zákona o cestovních dokladech (ve znění účinném do 31. 12. 2004)
pro rozpor s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 14 odst. 1, čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 2 Protokolu č. 4
k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak konstatoval v odůvodnění nálezu,
ustanovení §23 písm. b) zákona o cestovních dokladech neposkytovalo (a ani nyní platné
ustanovení zákona neposkytuje) správnímu orgánu rozhodujícímu o odnětí cestovního dokladu
k žádosti orgánu činného v trestním řízení jakoukoli možnost úvahy v rámci třetí podmínky
(tj. posouzení nevyhnutelnosti takového opatření – pozn. NSS), neboť byl-li splněn zákonný
důvod (žádost orgánu činného v trestním řízení, který vedl proti dotčené osobě trestní stíhání pro
úmyslný trestný čin), neměl správní orgán vůbec žádný prostor pro správní uvážení o nezbytnosti
či nepřiměřenosti takového opatření a cestovní doklad odejmout musel. To ve svých důsledcích
výrazně limitovalo možnosti přezkumu správního rozhodnutí správním soudem. Jinými slovy,
správní soud nemohl zpochybnit rozhodnutí správního orgánu v té části, ve které se odmítl
zabývat námitkami nepodřaditelnými pod napadené zákonné ustanovení, neboť opačný postup
by byl s touto normou v rozporu. Ústavní soud tak dovozuje, že zákonodárce omezil právo
držitele cestovního dokladu domáhat se u soudu či jiného orgánu ochrany svých práv takovým
způsobem, že ústavně garantované posouzení zásahu do práv z hlediska nevyhnutelnosti
či nezbytnosti omezení svobody pohybu soudem zcela vyloučil. Ústavní soud uzavřel,
že ustanovení §23 písm. b) zákona o cestovních dokladech (ve znění účinném do 31. 12. 2004)
neumožňovalo obecným soudům dostát svým povinnostem při ochraně základních práv
a svobod jednotlivce při přezkoumání žádosti orgánu činného v trestním řízení na odejmutí
cestovního dokladu osobě, proti které vede trestní stíhání pro úmyslný trestný čin,
což představuje nerespektování principů zakotvených v §2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
Tím bylo upřeno dotčenému jedinci právo na účinnou soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2
Listiny, což v konečném důsledku vedlo k porušení čl. 14 odst. 1 Listiny a čl. 2 Protokolu č. 4 .
Ústavní soud proto návrhu Nejvyššího správního soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy vyhověl
s tím, že důsledky shledané protiústavnosti jsou orgány veřejné moci povinny promítnout do své
rozhodovací praxe, tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat
(čl. 89 odst. 2 Ústavy).
Jak patrno, Ústavní soud se vyjádřil ve shora uvedené věci k souladu §23 písm. b) zákona
o cestovních dokladech, ve znění do 31. 12. 2004 s ústavním pořádkem, zatímco v nyní
posuzované věci bylo aplikováno již novelizované znění této normy, označené jako §23 písm. c),
tj. znění po novele provedené zákonem č. 559/2004 Sb. Není tedy možné aplikovat závěry
v nálezu obsažené per se; citovaný nález Ústavního soudu však má i přesto pro nyní posuzovanou
věc zásadní význam.
Nelze totiž přehlédnout, že předmětná norma má v obou zněních prakticky totožný
obsah – srov.: „vydání cestovního dokladu se odepře nebo vydaný cestovní doklad se odejme na žádost orgánu
činného v trestním řízení občanovi, proti kterému je vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin “ (znění před
novelou) a „vydání cestovního dokladu občanovi se odepře nebo vydaný cestovní doklad se odejme na žádost
orgánu činného v trestním řízení, je-li proti občanovi vedeno trestní stíhání pro trestný čin, za který lze uložit trest
odnětí svobody nejméně 3 léta“ (znění po novele). Je tedy zřejmé, že obě znění vykazují odlišnost
pouze pokud jde o vymezení okruhu osob, vůči nimž může být správní opatření uplatněno.
Podstata věci, tedy zda lze z hlediska ústavnosti akceptovat úpravu odnímání cestovních dokladů
bez možnosti diskrece správního orgánu zhodnotit nezbytnost takového opatření (s možností
následného soudního přezkumu těchto úvah), je však zcela totožná. Deficit předcházející úpravy
Ústavní soud vyhodnotil jako neakceptovatelný, přičemž výslovně uvedl, že na st ejných
principech je založena i úprava po novele. Právě ve světle těchto závěrů je pak nutno
interpretovat i ustanovení §23 písm. c) zákona o cestovních dokladech, ve znění účinném
od 1. 1. 2005. Jakkoli samotná dikce této normy nezakládá pro její jednozn ačnost bez dalšího
prostor pro ústavně konformní interpretaci (k podmínkám takového postupu viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06, in http://nalus.usoud.cz), názor na její
ústavní konformitu vyslovený ve shora uvedeném nálezu ze dne 20. 5. 2008 nutně prostor
pro ústavně konformní výklad otevírá. Nelze totiž připustit situaci, kdy by orgány veřejné moci
vědomě ustaly při interpretaci normy na jejím jazykovém výkladu i přes to, že se o jejím obsahu
Ústavní soud vyjádřil jako o vybočujícím z mezí ústavnosti; fakt, že toto ustanovení nebylo
výslovně zrušeno či prohlášeno za rozporné s ústavními regulativy přitom nemůže hrát
rozhodující roli.
Uvedený imperativ dopadá v projednávané věci na rozhodování Nejvyššího správního
soudu, neboť v nyní vedeném řízení o kasační stížnosti je ústavně non konformní úvaha
předmětného ustanovení postavena na jisto. Přestože se tak stalo až po vydání přezkoumávaného
rozsudku i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, je zjevné, že dotčené ustanovení
§23 písm. c) zákona o cestovních dokladech vykazovalo znaky protiústavnosti již v době,
kdy správní orgány ve věci rozhodovaly a totéž platí i o době, kdy krajský soud ve správním
soudnictví posuzoval zákonnost jejich rozhodování. Pokud tedy krajský soud tuto skutečnost
při svém rozhodování nezohlednil, nemůže, objektivně vzato, jeho rozhodnutí obstát. Nejvyšší
správní soud nemohl tento fakt přehlédnout, a to tím spíše, že právě ústavně konformní
interpretace se stěžovatel domáhal nejen v kasační stížnosti, ale i v žalobním řízení.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasa ční stížnost důvodnou a napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě podle §110 odst. 1 , věty první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V něm krajský soud, vázán právním názorem vysloveným v tomto
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.), rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu