ECLI:CZ:NSS:2008:7.AS.64.2007:71
sp. zn. 7 As 64/2007 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. Š., zastoupen
JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12/2222, Praha 1, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2007, č. j. 7 Ca
236/2004 – 43,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2007, č. j. 7 Ca 236/2004 – 43,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2007, č. j. 7 Ca 236/2004 – 43, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva dopravy, odboru
silniční a veřejné dopravy (dále jen „ministerstvo“), ze dne 8. 11. 2004,
č. j. 167/2004-110-TAXI/2, kterým bylo změněno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy,
odboru dopravy, ze dne 14. 6. 2004, č. j. MHMP-57011/2004/DOP-03/Hj-roz., o uložení
pokuty ve výši 250 000 Kč stěžovateli za spáchání správního deliktu podle ustanovení §35
odst. 3 písm. i) zákona č. 111/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční
dopravě“), tak, že se mu ukládá pokuta ve výši 100 000 Kč za správní delikt podle ustanovení
§35 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. i) zákona o silniční dopravě, neboť jako provozovatel
taxislužby dne 19. 4. 2004 při kontrolní jízdě vozidlem taxislužby SPZ ALA 42-76, evidenční číslo
26-A009, v rozporu s ustanovením §21 odst. 2 a 3 citovaného zákona nevydal cestujícím doklad
o zaplacení jízdného jako výstup z tiskárny taxametru, ručně doplněný o další údaje stanovené
v §15 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb., a že nezajistil, aby byl ve vozidle a) záznam o době řízení
vozidla a bezpečnostních přestávkách (porušení ustanovení §3 odst. 4 písm. b) zákona o silniční
dopravě), b) originál nebo úředně ověřený platný doklad o tom, že se podrobil pravidelné
lékařské prohlídce a že je podle výsledku této prohlídky zdravotně způsobilý k řízení motorových
vozidel (porušení ustanovení §21 odst. 3 zákona o silniční dopravě, v návaznosti na ustanovení
§12 odst. 1 a §14 odst. 3 vyhlášky č. 478/2000 Sb.). Městský soud v odůvodnění rozsudku
uvedl, že z výroku napadeného správního rozhodnutí je dostatečně zřejmé, jaké konkrétní
povinnosti stěžovatel porušil (včetně právní kvalifikace) a že mu uložená pokuta byla uložena
v zákonném rozsahu. Nebylo tedy žádného důvodu k aplikaci ustanovení §4 a §9 odst. 3 zákona
o silniční dopravě, resp. k nezbytnosti naplnění podmínek uvedených v těchto ustanoveních.
V odůvodnění rozhodnutí správní orgánů obou stupňů jsou uvedeny v dostatečném rozsahu
i podklady, které vedly k již uvedenému skutkovému i právnímu závěru. Neobstojí proto námitka,
že tato rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost. Protokoly pořízené ve správním
řízení obsahují potřebná skutková zjištění a podstatné okolnosti skutečnosti, v nichž je i uvedeno,
které konkrétní právní povinnosti stěžovatel svým jednáním porušil. Není přitom nutné,
aby osoby, jež předmětné protokoly vyhotovily, byly dále blíže konkretizovány. Zcela proto
postačí, že uvedené protokoly byly podepsány příslušnými konkrétními zaměstnanci. Z nich pak
vyplývá, že kontrola byla prováděna více pracovníky za součinnosti policie a že byla provedena
i potřebná fotodokumentace. Podstatou protokolu o výkonu dozoru při provozu taxislužby není
vyčerpávající právní kvalifikace deliktního jednání, ale zachycení a popsání konkrétních
skutkových zjištění zpravidla na místě samém. Z tohoto hlediska ovšem protokoly
obstojí. Opodstatněné není ani tvrzení stěžovatele, že měl příslušné doklady ve vozidle
a při výkonu dozoru je nemohl nalézt. Je totiž jeho zákonnou povinností (§3 odst. 2 a §34
odst. 1 zákona o silniční dopravě), aby při provádění dozoru předložil záznam o provozu vozidla,
a tím hodnověrně prokázal plnění zákonných povinností. Nevýznamná je i okolnost,
že měl problémy se založením pásky do taxametru. Pro právní posouzení věci je rozhodné,
že stěžovatel nevydal vůbec žádný doklad o zaplacení jízdného, tedy ani ručně vypsanou
stvrzenku s náležitostmi podle ustanovení §15 odst. 2 vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou
se provádí zákon o silniční dopravě (dále jen „prováděcí vyhláška“). Za nepodstatnou označil
městský soud argumentaci stěžovatele, že mu nebylo prokázáno vědomé oklamání zákazníka.
Uložený postih totiž není založen na zavinění, ale je koncipován na principu objektivní
odpovědnosti za porušení zákonných povinností. V souladu se zákonem jsou důvody, které vedly
ministerstvo ke snížení pokuty i správní úvaha o její výši. Výše uložené pokuty není v rozporu
ani s judikaturou Ústavního soudu, protože nedošlo k ekonomické likvidaci stěžovatele, který
nadále podniká ve stejném oboru.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost, kterou opřel o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
V kasační stížnosti namítal, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nevycházejí
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a že se městský soud v tomto směru řádně
nezabýval jeho námitkami. Jde zejména o námitku, že správní orgány rozhodovaly o uložení
pokuty podle ustanovení §35 odst. 3 písm. i) zákona o silniční dopravě, které je však možno
aplikovat jen v případech nedodržení podmínek pro provozování taxislužby stanovených výlučně
tímto zákonem. Těmito podmínkami jsou však jen obecné podmínky uvedené v ustanovení §4 a
§9 odst. 3 zákona o silniční dopravě. Ustanovení §35 odst. 3 písm. i) citovaného zákona proto
v předmětné věci nemělo být použito, neboť nedopadá na jednání jemu přičítané. Ostatní
případy jsou tedy podřazeny jiným sankčním ustanovením zákona o silniční dopravě. Správní
orgány ani městský soud se nevypořádaly ani s námitkou, že nevydání dokladu z taxametru bylo
ve skutečnosti způsobeno nutností výměny pásky v taxametru a že právě v tomto mezidobí (při
výměně pásky do ukončení její výměny a vydání pásky) mu „zákazníci“ utekli. Ostatně na tyto
cestující ještě volal, což museli slyšet i kontroloři. Tito cestující, údajně pracovníci Magistrátu
hlavního města Prahy, však nebyli vyslechnuti jako svědci, ačkoliv tomu nic nebránilo. Jestliže
se tedy konečné správní rozhodnutí opírá o konstatování, že „lze jednoznačně prokázat
a svědecky doložit, že při nabízení přepravní služby nebyl vydán doklad z tiskárny taxametru“,
nemá tento závěr oporu v proběhlém správním řízení. Neprovedením svědeckých výpovědí
proto správní orgány pochybily. Bez těchto výpovědí nelze ani bezpečně vyvrátit jeho obranu.
Navíc přímo z protokolu o cenové kontrole č. 719/2004 vyplývá, že taxametr jím byl řádně
obsluhován (obsahuje tvrzení, že se na něm zobrazila částka 253 Kč, kterou cestující
na něm viděli). Konečně i účtovaná částka byla uplatněna v účetnictví. Městský soud za této
důkazní situace tudíž pochybil v tom, že se nevypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování
v řízení před soudem (výslech pracovníků Magistrátu hlavního města Prahy, kteří měli provést
předmětnou jízdu dne 19. 4. 2004). Pouhé konstatování městského soudu, že důkazy neprováděl
pro nadbytečnost, vedlo ke zkrácení jeho práv, a v důsledku toho nebyl ani dostatečně zjištěn
skutkový stav věci (§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.). Správní orgány při stanovení pokuty nepřihlédly
k jeho osobním, majetkovým a rodinným poměrům tak, aby měla její výše preventivní
a výchovný účinek. Městský soud také nesprávně posoudil výši stanovené pokuty, která
je pro něho nejen nepřiměřená, ale také likvidační. Dostatečně se nezabýval jeho návrhem
na moderaci trestu, tj. návrhem na snížení pokuty nebo upuštění od ní. Není přiléhavé ani jeho
konstatování, že je jako dopravce stále činný v daném oboru podnikání – taxislužba, ačkoliv
si touto činností ve skutečnosti pouze přivydělává ke starobnímu důchodu ve výši 7 935 Kč.
Městský soud v tomto směru nezohlednil ani další významné a namítané skutečnosti, např.
že platí za bydlení v nájemním bytě částku 4000 Kč měsíčně, že se jednalo o jeho prvotní
provinění a že má veškeré potřebné doklady pro výkon taxislužby ve vozidle (viz protokol
ze dne 7. 5. 2004, č. 049/2004). Nerespektováním uvedeného bylo proto zasaženo do jeho
majetkových práv takovou intenzitou, že došlo i k porušení čl. 1 a čl. 11 Listiny základních práv
a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod. V tomto
směru nebyl správními orgány a městským soudem vzat v úvahu ani nález pléna Ústavního soudu
sp. zn. Pl ÚS 3/02, ve kterém tento soud vyslovil názor, že při ukládání pokuty je třeba zohlednit
majetkové a osobní poměry delikventa tak, aby uložení pokuty, byť v minimální výši, nemělo
pro něj likvidační účinek, případně aby nezpůsobovalo, že podnikatelská činnost po značné
(několikaleté) časové období ztratí smysl. Obdobný závěr ostatně již vyslovil i městský soud
v rozsudku sp. zn. 10 Ca 80/2003. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti především vyjádřilo nesouhlas s tvrzením
stěžovatele, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle §35 odst. 3
písm. i) zákona o silniční dopravě. Stěžovatel se mýlí, pokud dovozuje, že toto konkrétní
ustanovení je třeba vztahovat pouze k porušením povinností upravených v ustanoveních §4 a §9
odst. 3 zákona o silniční dopravě. Naopak ustanovení §35 odst. 3 písm. i) zákona o silniční
dopravě se týká porušení všech podmínek pro provozování taxislužby, resp. všech povinností,
které zákon o silniční dopravě pro řádné provozování taxislužby stanoví, tedy nejen obecných
podmínek (§4 a násl.), ale také zvláštních podmínek uvedených v hlavě druhé, části II. tohoto
zákona. Tomuto závěru svědčí i dikce ustanovení §3 odst. 1 písm. d) tohoto zákona, neboť jiné
sankční ustanovení zákona o silniční dopravě, než právě ustanovení §35 odst. 3 písm. i)
citovaného zákona, na daný skutek nedopadá. Pokud jde o neprovedení důkazu svědeckými
výpověďmi cestujících, je v tomto směru rozhodné, že ve správním řízení nebyl podán návrh
na provedení jejich výslechu. Ostatně provedení tohoto důkazu nebylo ani nezbytné, protože
se správní orgány dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích s tvrzením stěžovatele ohledně
vydání stvrzenky. Jeho tvrzení je nevěrohodné a účelové, zvláště když vytištěnou stvrzenku nebyl
schopen předložit ani bezprostředně po zahájení kontroly, resp. když s jejím tiskem započal
až po výslovné žádosti pracovníka státního odborného dozoru, což ostatně vyplývá i z protokolů
ze dne 19. 4. 2004, č. 719/2004 a č. 038/2004. Spisový materiál i bez těchto svědeckých výpovědí
tudíž spolehlivě prokazuje, že stěžovatel porušil ustanovení §21 odst. 2 a 3 zákona o silniční
dopravě a ustanovení §15 odst. 1 prováděcí vyhlášky. I usnesení Ústavního soudu č. 638/03
konstatuje, že závěr obsažený v již citovaném nálezu nedopadá na delikty spáchané na úseku
zákona o silniční dopravě a že osobní, majetkové a rodinné poměry stěžovatele nejsou kritériem,
které může ovlivnit výši pokuty. Ostatně, pokud jde o přiměřenost výše uložené pokuty, je třeba
poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 186/2002 či sp. zn. A 6/2003.
Ministerstvo proto navrhlo, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z předloženého správního spisu, zejména z protokolů ze dne 19. 4. 2004, č. 038/2004
a č. 719/2004 vyplývá, že u stěžovatele byl téhož dne, v souvislosti s jízdou z V. n. (V. ul.)
k hotelu AMADEUS (D. ul.), která se uskutečnila od 14.48 hod do 15.16 hod, proveden
pracovníky Magistrátu hlavního města Prahy výkon dozoru při provozu taxislužby (§34 odst. 1
zákona o silniční dopravě) a cenová kontrola (§14 až 17 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách,
v tehdy platném znění /“dále jen zákon o cenách“/). Z protokolu č. 038/2004 vyhotoveného J.
H., za přítomnosti svědků Ž. a F. vyplývá, že jízda byla uskutečněna 3 pracovníky Magistrátu
hlavního města Prahy, že nebyl vydán doklad na částku 300 Kč, že kopie stvrzenky č. 075 (na
částku 253 Kč) byla vytištěna až po započetí kontroly na vyžádání, že ve vozidle nebyl záznam o
době řízení vozidla a doklad o platné lékařské prohlídce a že stěžovatel v 15.55 hod odmítl
protokol podepsat. Z protokolu č. 719/2004 o cenové kontrole, kterou provedli zaměstnanci
Magistrátu hlavního města Prahy F., Ž. a H., vyplývá, že cena za poskytnutou přepravní službu
podle taxametru činila 253 Kč a že za službu bylo zaplaceno 300 Kč. Současně bylo zjištěno
porušení §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách tím, že stvrzenka z taxametru byla vytištěna
dodatečně při cenové kontrole. Okamžik vytištění stvrzenky však není v protokole přesně
zaznamenán. Tato okolnost není zřejmá ani z úředně ověřené kopie stvrzenky založené ve spise.
V oznámení o zahájení správního řízení ze dne 10. 5. 2004, č. j. MHMP-57011/2004/DOP-
O3/Hj-ozn, je konstatováno kontrolní zjištění pracovníků Magistrátu hlavního města Prahy a
sdělení o prokázání skutečnosti, že stěžovatel nevydal těmto pracovníkům doklad z tiskárny
taxametru o zaplacení jízdného doplněný o předepsané údaje o přepravě. Rozhodnutím ze dne
14 .6. 2004 Magistrát hlavního města Prahy uznal stěžovatele vinným ze spáchání správního
deliktu, spočívajícího mimo jiné v porušení ustanovení §21 odst. 2 a 3 zákona o silniční dopravě,
kterého se měl dopustit tím, že při přepravě cestujících dne 19. 4. 2004 těmto osobám nevydal
doklad o zaplacení - stvrzenku z tiskárny taxametru - a za toto jednání mu uložil pokutu ve výši
250 000 Kč. Stěžovatel v podaném odvolání mimo jiné namítal, že stvrzenku sice vyhotovil, ale
měl problém s páskou, která se zakládá do taxametru, neboť mu právě došla. Než stačil pásku
vyměnit, zákazníci utekli, a to přesto, že na ně volal. Vše musely slyšet i osoby, které poté u něj
prováděly kontrolu. Ministerstvo v napadeném rozhodnutí k tomuto odvolacímu důvodu bez
dalšího argumentuje především povinností stanovenou v §15 odst. 1 prováděcí vyhlášky.
Podle ustanovení §21 odst. 2 zákona o silniční dopravě v rozhodné době platilo,
že provozovatel taxislužby je povinen zajistit, aby řidič při provozování taxislužby používal
taxametr podle odst. 1 a vydal cestujícímu z tiskárny taxametru doklad o zaplacení jízdného.
Podle ustanovení §35 odst. 3 písm. i) zákona o silniční dopravě uloží dopravní úřad nebo
Ministerstvo dopravy a spojů při porušení tohoto zákona pokutu až do výše 750 000 Kč
dopravci, který nedodržuje podmínky pro provozování taxislužby stanovené tímto zákonem.
Podle ustanovení §15 odst. 1 prováděcí vyhlášky (vydané na základě zmocnění podle
§41 bod 2 zákona o silniční dopravě) provozovatel taxislužby zajistí, aby řidič ihned po ukončení
přepravy přepnul taxametr z provozní polohy "OBSAZENO" do provozní polohy "JÍZDNÉ".
Výše úhrady za poskytnutou přepravní službu se stanoví výhradně z údajů odečtených
po ukončení jízdy ze zobrazovače taxametru na základě sjednané ceny za přepravu. Provozovatel
taxislužby zajistí, aby řidič bez vyzvání vydal cestujícímu doklad o zaplacení jízdného, kterým
je výhradně výstup z tiskárny taxametru ručně doplněný o další údaje stanovené tímto předpisem.
Taxametr musí být nastaven na okamžitý automatický tisk dokladu o zaplacení jízdného
při přepnutí do provozní polohy "JÍZDNÉ".
Zákonná podmínka pro vydání správního rozhodnutí, kterou je přesně a úplně zjištěný
skutečný stav věci (§32 odst. 1, §46 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále
jen „správní řád“) znamená, že před vydáním rozhodnutí ve věci samé nemůže být sporu
o rozhodných skutečnostech. Pokud by totiž rozhodl správní orgán, i přes přetrvávající
nejasnosti o rozhodných skutečnostech bez toho, aniž by buď vyzval účastníka, který uvádí
rozdílná skutková tvrzení, k jejich průkazu nebo tato tvrzení dostatečným způsobem (poukazem
na konkrétní důkazy obsažené ve spise) označil za účelová, je takové rozhodnutí nejen v rozporu
s ustanovením §46 správního řádu, ale i v rozporu s ustanoveními §3 odst. 4 a §32 odst. 1
správního řádu (srov. i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2002,
č. j. 7 A 125/2000 - 21).
V předmětné věci není sporu o tom, že stěžovatel, jak ve správním řízení, tak i v řízení
před městským soudem, poukazoval na neúplnost zjištěného skutečného stavu věci správními
orgány, resp. na to, že doklad o zaplacení jízdného jako výstup z tiskárny taxametru vyhotovil
(vystavil) a že mu nelze přičítat nevydání dokladu cestujícímu, když i přes jeho upozornění
(volání), na jeho vytisknutí nevyčkal a „utekl“. Z výroků správních rozhodnutí je přitom zřejmé,
že zásadní a rozhodnou okolností pro posouzení otázky, zda stěžovatel spáchal správní delikt
je to, zda vydal či nevydal cestujícím doklad o poskytnuté přepravní službě, resp. zda učinil
vše pro to, aby tento doklad cestujícímu vydal. V tomto směru si pak lze jen stěží představit,
že by objasnění výše uvedené rozhodné otázky bylo možné bez provedení výslechu cestujících,
kteří se, jak tvrdí stěžovatel, převzetí předmětného dokladu dokonce vyhýbali. Potřeba jejich
výslechů je o to naléhavější, že tito byli ve skutečnosti zaměstnanci správního orgánu I. stupně,
tedy osobami ekonomicky závislými na orgánu, který posléze rozhodoval, zda se stěžovatel
dopustil správního deliktu a o výši sankce za tento delikt.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu nebyla uvedená okolnost dostatečně objasněna
ani ve správním, ale ani následně v soudním řízení. Správní orgány především nereagovaly
na skutková tvrzení stěžovatele, nevyzvaly ho k předložení dalších důkazů k těmto tvrzením,
jež zpochybňovaly důkazní hodnotu protokolů ze dne 19. 4. 2004 o cenové kontrole a o výkonu
dozoru při provozu taxislužby. Správní orgány, ač mají plnou odpovědnost za přesně a úplně
zjištěný skutečný stav věci (§4 odst. 3, §32 odst. 1 a §46 správního řádu) neobjasnily sporné
nebo zpochybňované skutečnosti, a zejména neprovedly důkaz zásadního významu, kterým
byl výslechů svědků, tj. osob již uvedených, a omezily se pouze na konstatování, že rozhodnou
okolnost lze jednoznačně prokázat a svědecky doložit. Bez provedení výslechu uvedených svědků
a jejich vyhodnocení jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti s ostatními důkazy, nelze v žádném
případě akceptovat závěr správního orgánu I. stupně, že je jednoznačně prokázáno účelové
nevydání dokladu z tiskárny o zaplacení jízdného cestujícím, jimiž byli pracovníci tohoto
správního orgánu. Požadavku zákonnosti správního řízení, resp. požadavku na přesné a úplné
zjištění skutečného stavu věci, proto také neodpovídá sdělení ministerstva, obsažené
v odůvodnění jeho rozhodnutí, které s poukazem na ustanovení §15 odst. 1 prováděcí vyhlášky
(kterou, mimo jiné v této otázce nebylo ani možno aplikovat) konstatovalo, že řidič nemá čekat
na výzvu podanou v českém nebo jiném jazyce, ale stvrzenku má vytisknout bez ohledu
na jakoukoliv konverzaci se zákazníkem. Dále v této souvislosti proklamovalo, že skutkový stav
je zjištěn nesporně a spolehlivě na základě věrohodných důkazů. Pokud městský soud za tohoto
důkazního stavu dospěl k závěru, že správní orgány vyšly při svém rozhodování ze spolehlivě
zjištěného stavu věci a že napadené správní rozhodnutí je tedy v souladu s ustanovením
§32, resp. §46 správního řádu, posoudil věc v rozporu se zákonem. Odmítnutí doplnění
dokazování za daného skutkového stavu věci navrhovanými výslechy svědků (přepravovaných
osob i osob zúčastněných na provedené cenové kontrole a výkonu dozoru při provozu
taxislužby), tedy zainteresovaných zaměstnanců Magistrátu hlavního města Prahy, pak má za
následek, že ani v řízení před městským soudem nebyl dostatečně zjištěn skutečný stav věci.
Městský soud tak rovněž nedostál svým povinnostem při přezkumu zákonnosti správních
rozhodnutí, a navíc zatížil své řízení obdobnou vadou jako ministerstvo, které nereflektovalo
na odvolací námitky o nedostatečně zjištěném skutečném stavu věci.
Nejvyšší správní soud rovněž posoudil jako opodstatněný stížní bod, v němž stěžovatel
namítal, že napadený rozsudek městského soudu je částečně nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů.
Při jeho posuzování vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu; nález ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný
pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo
vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces.
Uvedená ustálená judikatura Ústavního soudu měla – ve vztahu k odůvodnění správních
rozhodnutí, pro něž platí zásadně stejné principy – svého předchůdce v judikatuře Vrchního
soudu v Praze (např. rozhodnutí ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92, uveřejněné v Soudní
judikatuře ve věcech správních pod č. 27/1994) a našla svůj odraz i v judikatuře Nejvyššího
správního soudu (např. rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný
na www.nssoud.cz; rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn
pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Této judikatuře je společné,
že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou, na níž je postaven
základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, který
byl uveřejněn pod č. 787/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vyslovil,
že „opomene-li krajský (městský) soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl,
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.)“.
Stěžovatel namítal, že na jednání, od kterého je dovozováno spáchání správního deliktu,
tedy nevydání dokladu z tiskárny taxametru (ve skutečnosti porušení ustanovení §21 odst. 2
zákona o silniční dopravě) bylo nesprávně aplikováno ustanovení §35 odst. 3 písm. i) citovaného
zákona, neboť toto ustanovení dopadá na jiné skutkové okolnosti, které mu ale nelze přičítat
(takovými podmínkami jsou pouze podmínky ve smyslu ustanovení §4 a §9 odst. 3 zákona
o silniční dopravě).
Z odůvodnění správních rozhodnutí vyplývá, že stěžovateli byly přičítány celkem
tři správní delikty. Jelikož citovaný ani jiný zákon neupravuje postup při souběhu správních
deliktů, lze aplikovat obdobné principy jako u trestných činů. Správní orgány za nejzávažnější
delikt považovaly to, že stěžovatel jako provozovatel taxislužby nevydal cestujícím doklad
z tiskárny taxametru o zaplacení jízdného. Naplnění podmínek spáchání tohoto správního deliktu
shledaly v porušení ustanovení §21 odst. 2 zákona o silniční dopravě a za to mu pravomocně
uložily pokutu ve výši 100 000 Kč podle ustanovení §35 odst. 3 písm. i) zákona o silniční
dopravě.
Městský soud ve vztahu k této žalobní námitce, bez jakýchkoliv podrobnějších
konkretizací, vyhodnocení a úvah, zcela obecně dovodil, že „výklad stěžovatele nezohledňuje
logický výklad normy jako celek. Ve výroku napadeného správního rozhodnutí je konkrétně
uvedeno, které povinnosti stěžovatel porušil, včetně právní kvalifikace, navíc svým jednáním
porušil další své povinnosti, a proto mu za uvedené jednání byla uložena pokuta i podle
ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zákona o silniční dopravě“.
Městský soud tedy ponechal stranou své pozornosti zásadní otázku, zda uvedené
ustanovení bylo aplikováno po právu, nebo zda nedopadá na jednání, které je stěžovateli
přičítáno. V souladu se zásadami vyplývajícími z výše citované judikatury dospěl Nejvyšší správní
soud k závěru, že napadený rozsudek je v této části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Z tohoto rozsudku totiž není téměř patrno, zda je opodstatněná či neopodstatněná, a hlavně
z jakých důvodů, stěžejní a zásadní žalobní námitka, na níž je postaven základ žaloby, a to, že
bylo nesprávně aplikováno ustanovení §35 odst. 3 písm. i) zákona o silniční dopravě. Jelikož
z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, proč městský soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci stěžovatele v žalobě, jedná se o vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů.
Jako důvodnou posoudil Nejvyšší správní soud i další stížní námitku, kterou stěžovatel
vznesl v kasační stížnosti ve vztahu k výši uložené pokuty.
Ministerstvo při posouzení výše pokuty vycházelo ze skutkové podstaty správního deliktu
s tím, že se jedná o jeden z nejzávažnějších deliktů. Tato okolnost (hmotněprávní podstata
deliktu) je však sama o sobě jen důvodem pro zařazení protiprávního jednání pod správní delikt
s vyšší sankcí. O tuto hmotněprávní podstatu se již nelze opírat při úvaze o stanovení konkrétní
výše sankce. Ministerstvo současně pochybilo i tím, že se opřelo i o „okolnost předražení
jízdného“, která však nebyla nijak přesvědčivě zjištěna, a navíc ani nebyla pro tento správní orgán
předběžnou otázkou, kterou potřeboval vyřešit. Stěžovateli tak byly k tíži přičítány okolnosti,
které jsou k tomu z povahy věci vyloučeny. Pouhé zjištění městského soudu, že stanovená pokuta
není likvidační, a ani být nemůže, neboť stěžovatel je příjemcem důchodu a nadále podniká,
je proto v tomto směru zcela nedostatečné, ve vztahu k výši uložené pokuty. Nelze proto
souhlasit ani s vysloveným názorem městského soudu, který má úvahu ministerstva za přiléhavou
a výši pokuty za přiměřenou.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 6 As 39/2006 - 45 (dostupný
na www.nssoud.cz), vyslovil, že „v žalobě proti rozhodnutí, jímž byl uložen trest za správní
delikt, je oprávněn žalobce pro případ (ad eventum), že soud zamítne žalobu jako nedůvodnou,
navrhnout, aby soud od trestu upustil nebo jej snížil (§65 odst. 3, §78 odst. 2 s. ř. s.). Pokud
soud žalobu jako nedůvodnou zamítne a o uvedeném eventuálním petitu týkajícím se moderace
trestu nerozhodne, je řízení před soudem zatíženo vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů, pro kterou Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti takový
rozsudek zruší ex officio (§109 odst. 3, §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.)“.
Městský soud se však, i v rozporu s právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v uvedeném rozsudku, nezabýval návrhem stěžovatele na moderaci trestu, který
je obsažen v podání ze dne 21. 12. 2004. Již tato samotná okolnost je důvodem pro závěr
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku v této části pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud proto ze všech uvedených důvodů zrušil napadený rozsudek
městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci
rozhodl bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu a vrátí mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným ve zrušovacím rozhodnutí (§110
odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. července 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu