ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.35.2008:53
sp. zn. 7 Azs 35/2008 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: V. R., zastoupeného JUDr. Stanislavem Stunou, advokátem se
sídlem Počernická 3225/2c, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2006, č. j. OAM-1294/VL-10-01-
2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
13. 11. 2007, č. j. 63 Az 133/2006 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem dne 13. 11. 2007, č. j. 63 Az 133/2006 - 30, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 27. 11. 2006, č. j. OAM-1294/VL-10-01-2006
kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění rozsudku
krajský soud uvedl, že neshledal důvodné námitky týkající se procesních pochybení ve správním
řízení s ohledem na jejich obecnost a stejně tak jako nedůvodnou posoudil námitku,
že skutečnosti uváděné stěžovatelem měly být posouzeny jako podřaditelné pod ustanovení §12
zákona o azylu. V této souvislosti poukázal na to, že stěžovatel přicestoval do České republiky
naposledy dne 14. 11. 2004 na základě čtrnáctidenního turistického víza a po ukončení
jeho platnosti se na jejím území zdržoval nelegálně a teprve poté, kdy mu bylo v roce 2006
uděleno správní vyhoštění požádal o azyl.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel namítal, že krajský soud
pouze opakoval zjištění a argumenty podané ministerstvem. Za hlavní důvod zamítnutí žaloby
totiž krajský soud považoval to, co uvedlo ministerstvo ve vyjádření k žalobě, a sice, že stěžovatel
přicestoval dne 14. 11. 2004 na základě čtrnáctidenního turistického víza a po ukončení
jeho platnosti pobýval v České republice nelegálně, za což mu bylo dne 9. 11. 2006 uloženo
správní vyhoštění. Stěžovatel je přesvědčen, že se krajský soud nezabýval jednotlivými body
uvedenými stěžovatelem v jeho žalobě. Ministerstvo ani soud se nezabývaly dostatečně tím,
že stěžovatel byl v zemi původu pronásledován a přímo ohrožován na životě, aniž by byl
příslušnými orgány v zemi původu proti tomuto ohrožení chráněn. Dále namítal, že mu krajský
soud neumožnil přednést před soudem své stanovisko. Stěžovatel žije v současné době v Praze
a protože byl předvolán na jednání soudu do Ostravy na osmou hodinu ranní, neměl dostatek
finančních prostředků, aby platil cestovní výdaje pro sebe i právního zástupce z Prahy
do Ostravy. Stěžovatel poukázal na to, že se řádně a včas písemně, nikoliv pouze telefonicky,
jak krajský soud nepravdivě uvádí, omluvil a požádal o uskutečnění svého výslechu formou
dožádání příslušného soudu v Praze. Stěžovatel tak byl zkrácen na svých právech, když mu soud
neumožnil podat své stanovisko osobně v průběhu řízení. Na základě těchto důvodů navrhl,
aby napadený rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo její oprávněnost,
neboť jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
Proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti
zákona č. 350/2005 Sb. (tj. po 13. 10. 2005), zabýval se proto Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezení institutu
přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu podrobně věnoval např. ve svých usneseních
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, případně ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57
(první z uvedených publikováno pod č. 933/2006 Sb. NSS, obě dostupná též na www.nssoud.cz),
v nichž dospěl k závěru, že o kasační stížnost přijatelnou se může jednat mimo jiné tehdy,
pokud se kasační stížnost dotýká právních otázek, které dosud nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
V projednávané věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná, neboť část stěžovatelem uplatněných důvodů v kasační stížnosti (otázka zákonnosti
soudního řízení, při němž se stěžovatel nezúčastnil ústního jednání, přičemž se omluvil den
před nařízeným jednáním nedostatkem finančních prostředků na cestu) nebyla dosud řešena
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud vyzval stěžovatele,
aby se vyjádřil k možnosti rozhodnout ve věci bez nařízení jednání. Na tuto výzvu reagoval
stěžovatel sdělením, že žádá o nařízení ústního jednání. Krajský soud nařídil jednání
na 13. 11. 2007 v 8:00 hodin. Předvolání k jednání převzal stěžovatel dne 1. 11. 2007.
Podle úředního záznamu ve spise sdělil dne 12. 11. 2007 právní zástupce stěžovatele telefonicky
soudu, že se stěžovatel k nařízenému jednání nedostaví z důvodu nedostatku finančních
prostředků na cestu. Ve spise se rovněž nachází elektronické podání bez elektronického podpisu
ze dne 12. 11. 2007 z 15:14 hodin obsahující totožnou omluvu „strany žalující“. V protokolu
o jednání konaném dne 13. 11. 2007 je konstatováno, že se nedostavil stěžovatel ani jeho právní
zástupce a poté byl přečten úřední záznam ze dne 12. 11. 2003 a vyhlášeno usnesení,
že bude jednáno v nepřítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce. Dne 15. 11. 2007
byla krajskému soudu doručena písemná omluva stěžovatele z jednání nařízeného na 13. 11. 2007
spolu s návrhem na provedení výslechu stěžovatele dožádaným soudem.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou stížní námitku, že se krajský soud nezabýval
jednotlivými body uvedenými stěžovatelem v jeho žalobě a pouze opakoval argumenty
ministerstva. Stěžovatel v žalobě uvedl, že skutečnostmi jím uváděné lze podřadit pod ustanovení
§12 zákona o azylu. Krajský soud na toto tvrzení reagoval a konstatoval, že obecné tvrzení
stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu,
bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu
neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody
udělení azylu a poukázal na to, že stěžovatel sám při sepisu žádosti o udělení mezinárodní
ochrany za účasti tlumočníka uvedl, že o udělení mezinárodní ochrany žádá proto,
že mu bylo uděleno správní vyhoštění. Vhledem k tomu, že podle ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s
soud při přezkoumávání vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu, nelze důvodně vytýkat shodnou právní argumentaci, byla-li
krajským soudem shledáno, že je v souladu se zákonem.
Ani další stěžovatelova námitka, že byl zkrácen na svých právech, neboť mu soud
neumožnil podat své stanovisko osobně v průběhu řízení, není důvodná.
Nejvyšší správní soud již vyslovil v rozsudku ze dne 17. 2. 2005, č. j. 2 Afs 5/2005 - 96,
publikovaném pod č. 558/2005 Sb. NSS, že právo na projednání věci před soudem, čítaje
v to i právo na osobní účast na jednání soudu a právo při tomto jednání tvrdit skutečnosti,
navrhovat důkazy a předkládat právní argumenty, je jedním ze základních pilířů práva
na spravedlivý proces a jako takové je zakotveno na ústavní úrovni jak v právu vnitrostátním,
tak v mezinárodních úmluvách o lidských právech. Účastníku řízení tedy musí být rovněž
v soudním řízení správním poskytnuta možnost, aby se jednání před krajským soudem zúčastnil,
uvedené právo však na druhou stranu nelze vykládat tak, že by krajský soud nemohl v žádném
případě v nepřítomnosti účastníka řízení jednat a rozhodnout.
Podle §49 odst. 1 s. ř. s. k projednání věci samé nařídí předseda senátu jednání a předvolá
k němu účastníky tak, aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů. Podle odst. 3
citovaného ustanovení neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání projednání a skončení věci,
nejsou-li důvody pro odročení jednání podle §50 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení pak může být
jednání odročeno z důležitých důvodů. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu
(rozsudek ze dne 29. 9. 2004, č. j. 5 Ads 63/2003 - 35, publikovaný pod č. 445/2005 Sb. NSS,
již citovaný rozsudek č. 558/2005 Sb. NSS) přitom vyplývá, že pokud předvolaný účastník
svou neúčast na jednání v dostatečném předstihu řádně omluví a důvody této omluvy
také osvědčí, je dán důležitý důvod pro odročení jednání dle §50 s. ř. s. a krajský soud je povinen
jednání odročit.
V daném případě nebyl dán důležitý důvod pro odročení jednání, neboť stěžovatel
svou neúčast neomluvil v dostatečném předstihu, ani svá tvrzení nedoložil. Stěžovatel se omluvil
až den před nařízeným jednáním, přičemž skutečnost, že nebude mít dostatek finančních
prostředků musel vědět již dříve Jedná se o částku v řádu několika set Kč, kterou by vydal
na nejlevnější způsob dopravy z Prahy do Ostravy, nanejvýš pak o částku ještě o několik
set korun vyšší, kterou by případně vynaložil, pokud by do Ostravy z nařízení jednání v 8.00 hod.
přijel již o den dříve, na ubytování. V každém případě již v okamžiku doručení předvolání muselo
být stěžovateli zřejmé (asi 14 dnů před jednáním), že nebude mít dostatek finančních prostředků
na cestu na jednání soudu a adekvátně tomu měl také neprodleně reagovat. Účastník řízení,
jenž má skutečnou a naléhavou potřebu mezinárodní ochrany a opravdu usiluje o její poskytnutí,
by nejednal takto neodpovědně a omluvu z důvodu nedostatku finančních prostředků by doručil
krajskému soudu již po jeho předvolání, vyjma případů, že by šlo o osobu neschopnou řešit
základní otázky běžného života, kterou však stěžovatel zjevně není. Nejvyšší správní soud
tak tuto omluvu nepovažuje vzhledem k uvedeným okolnostem za včasnou. Jednání stěžovatele
naopak vykazuje znaky účelovosti a snahy o prodlužování soudního řízení. Stěžovatel ostatně
své tvrzení, že nemá dostatek finančních prostředků na cestu, žádným způsobem nedoložil.
Krajský soud tak nepochybil, pokud dospěl k závěru, že není dán důležitý důvod
ve smyslu §50 s. ř. s. pro odročení jednání a že může jednat i v nepřítomnosti stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tak má zato, že krajský soud postupoval v daném případě v souladu
s §49 a 50 s. ř. s., jestliže nevyhověl žádosti stěžovatele o odročení jednání či dožádání výslechu
stěžovatele a rozhodl ve věci v nepřítomnosti stěžovatele i jeho právního zástupce.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O návrhu, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107
s. ř. s. Nejvyšší správní soud nerozhodoval, protože kasační stížnosti je přiznán odkladný účinek
ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ministerstvu žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu