ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.41.2008:50
sp. zn. 7 Azs 41/2008 - 50
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila
a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: O. M., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 19. 10. 2007, č. j. 64 Az 18/2006 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 10. 2007, č. j. 64 Az 18/2006 - 20,
zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného (dále jen „ministerstvo“) ze dne 9. 2. 2006,
č. j. OAM-88/VL-10-11-2006, kterým byla zamítnuta žádost žalobce (dále jen „stěžovatel“)
o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by t otiž tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy,
jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné p řipomenout, že stěžovateli
byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci
na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek . To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž ta ké výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílno st v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené
dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lz e důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od př ípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou vě cného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že ministerstvo při zjišťování skutkového
stavu věci porušilo ustanovení §2 odst. 1, 4, §3, §50 odst. 2, 3, 4 a §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a krajský soud potvrdil rozhodnutí ministerstva
přesto, že jeho postup byl v rozporu s citovanými ustanoveními, když řízení formalizoval
do takové míry, že pouze zkoumal, zda správní spis obsahuje několik vyjmenovaných listin,
aniž se relevantním způsobem zabýval jejich obsahem.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedené námitky jsou zcela obecné a není
z nich patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se mělo ministerstvo a krajský soud
dopustit. Takto formulované výhrady jsou v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
správního soudu, která byla zaujata v s ouvislosti s konkretizací stížních námitek. Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, vyslovil názor, že „není důvodem
kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text
tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje -li
vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně
se vyslovil i v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném
pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kde uvedl, že „pokud
stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje,
které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí
chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud
vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační
stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v pře dcházejícím řízení nezjistily důsledně
skutečný stav věcí, pokud s ama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“ .
Dále stěžovatel namítal, že ministerstvo a krajský soud pochybily v důsledku porušení
ustanovení §12, §14 a §16 zákon a o azylu. Skutečnost, že uvedl mimo jiné ekonomické důvody
dále nevylučuje, že by v jeho případě nebyly dány důvody jiné. Krajský soud nezkoumal,
zda nebylo správní řízení vedeno pouze tím směrem, aby mohla být žádost stěžovatele zamítnuta.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, vyslovil
právní názor, že „neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, jde o žádost zjevně nedůvod nou,
kterou lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení lhůty uvedené v §16
odst. 2 tohoto zákona“. Rovněž v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 – 59,
který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 181/2004,
Nejvyšší správní soud uvedl, že „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu
alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) citovaného zákona zamítne. Povinnost zjistit
skutečný stav věci podle §32 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má správní
orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl“.
V této souvislosti je nutno poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, podle něhož „správní orgán nemá povinnost sám domýšlet
důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné“. Dále Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne
10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 – 71 vy jádřil názor, že „zamítnutí žádosti o udělení azylu
jako zjevně nedůvodné znamená, že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Protože neexistence těchto důvodů je podmínkou
rozhodování podle §14 citovaného zákona, nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit,
že se azyl podle §14 uděluje či neuděluje “. V této souvislosti je nutno zmínit i rozsude k
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 244/2004, v němž tento soud uvedl,
že „naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
zákona o azylu vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona“, a dále i rozsudek ze dne
27. 5. 2004, č. j. 7 Azs 124/2004 – 45, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 349/2004, podle něhož „vedle pozitivního vymezení předpokladů
pro udělení azylu v §12 zákona o azylu, stanoví tento zákon také vylučující důvody,
při jejichž naplnění žadateli azyl udělit nelze; tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a §16
tohoto zákona. Jsou-li splněny podmínky vymezené v ustanovení §16 odst. 1 tohoto zákona,
tj. podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, není na místě zkoumat případnou
existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 citovaného záko na, protože udělení azylu
je za takové situace vyloučeno“. Konečně podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003 - 54, nelze obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností
seberealizace bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního z řetele vnímat jinak,
nežli jako důvody ekonomické, nepostačující k udělení humanitá rního azylu podle §14 zákona
o azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší sp rávní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť by to bylo nadbytečné,
když podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu