ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.43.2008:47
sp. zn. 7 Azs 43/2008 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila
a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: W. M., zastoupeného JUDr. Milanem
Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2008, č. j. 64 Az 24/2007 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 2. 2008, č. j. 64 Az 24/2007 - 26,
zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 12. 3. 2007,
č. j. OAM-1-198/VL-10-04-2007, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ zákon o azylu“). Krajský soud při svém rozhodování
dospěl k závěru, že ani jedno z tvrzení či skutečností, které uvedl stěžovatel jako důvod
pro udělení azylu ve své žádosti nebo v protokolu o pohovoru, nelze podřadit pod ustanovení
§12 písm. a) a b) zákona o azylu. Přistoupení stěžovatele k islámu v roce 1992 nemůže být
důvodem, který by mu bránil v návratu do vlasti, protože v zemi původu již nežije od roku 1995
a nehrozí mu tudíž z tohoto důvodu prokazatelně nějaké nebezpečí. Správní vyhoštění na dobu
dvou let, které bylo stěžovateli uděleno rozhodnutím Policie České republiky ze dne 6. 3. 2007
také není důvodem pro udělení azylu. Stěžovatel požádal dne 2. 3. 2007 o udělení azylu zejména
proto, že jeho předchozí žádost byla rozhodnutím ze dne 2. 2. 2004 zamítnuta. V nové žádosti
však uváděl v podstatě stejné skutečnosti, které byly obsahem první žádosti. Ministerstvo
proto podle názoru krajského soudu nepochybilo, pokud zamítlo žádost jako zjevně nedůvodnou
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
kterou opřel o ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatel
namítal, že ministerstvo dostatečným způsobem nevyhodnotilo důvody jeho žádosti o udělení
azylu (potíže při návratu do země původu, kam se nevrátil po ukončení studia, a pronásledování
v důsledku změny náboženství). Tento nedostatek se pak promítl v tom, že jeho žádost o udělení
azylu zamítlo jako zjevně nedůvodnou s přihlédnutím ke správnímu vyhoštění a opakovaně
podané žádosti o udělení az ylu. Důvody, na kterých však stojí jeho žádost o udělení azylu,
jsou natolik závažné, že bylo povinností rozhodujícího správního orgánu se jimi zabývat
a posoudit je v kontextu informací, jimiž tento orgán disponuje. Pronásledování jeho osoby
kmenem Duruz z důvodu přestupu k islámu je v každém případě podřaditelné pod důvody
uvedené v ustanovení §12 zákona o azylu . Každé pronásledování je totiž vždy třeba považovat
za ohrožení života nebo svobody, a stejně tak i psychický nátlak, pokud jsou spjaty s opatřeními,
které zasahují do občanských a politických práv jednotlivce a jsou trpěna správními orgány země
původu. Přestože krajský soud, a obdobně správní orgán, neuvěřily jeho výpovědím z průběhu
správního řízení, nebylo ministerstvem, a potažmo ani krajským soudem, zpochybněno
jeho tvrzení o možném pronásledování, kterému by čelil v zemi původu. Krajský soud
měl proto konstatovat chybné vyhodnocení důvodů uvedených v žádosti o udělení azylu
správním orgánem, a proto tuto vadu napadené správní rozhodnutí zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení. Krajský soud měl pak ve stejném duchu hodnotit i existenci překážky
vycestování. V závěru kasační stížnosti stěžovatel požádal, aby kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo na zákonné rozhodnutí správního
orgánu a krajského soudu. Stěžovatel v opakované žádosti o udělení azylu pouze sděloval shodné
skutečnosti jako v předchozí žádosti. Proto krajský soud správně dovodil, že stěžovatel
podal žádost o udělení azylu pouze z toho důvodu, aby mohl nadále zůstat v České republice,
byť k tomu nemá zákonné důvody. Ministerstvo proto navrhlo zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám n eshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud vychází z toho, že pro řízení o kasační stížnosti platí dispoziční
zásada. Podle ustanovení §106 odst. 1 s. ř. s. je totiž stěžovatel povinen označit rozsah napadení
soudního rozhodnutí a uvést, z jakých důvodů (skutkových a právních) toto rozhodnutí napadá
a považuje výroky tohoto rozhodnutí za nezákonné. Rozsah napadení soudního rozhodnutí
a uvedení skutkových a právních důvodů znamená povinnost stěžovatele tvrdit, že soudní
rozhodnutí, nebo jeho část, odporuje konkrétnímu zákonu nebo jinému předpisu,
která má charakter předpisu právního a toto tvrzení také odůvodnit. Činnost Nejvyššího
správního soudu je pak ohraničena rámcem takto vymezeným a tento soud se musí omezit
na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí
hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nedostatek stěžovatelova tvrzení,
že vydáním napadeného soudního rozhodnutí byl porušen zákon nebo jiný právní předpis,
představuje vadu kasační stížnosti, která brání jejímu věcnému vyřízení. I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech
a po jakých stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační
soud není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
V dané věci podal stěžovatel žádost o udělení azylu již dne 15. 5. 2002, o které bylo
rozhodnuto dne 2. 2. 2004 pod č. j. OAM-2547/VL-07-P06-2002 tak, že se mu azyl
podle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu neuděluje a že se na něho nevztahuje
ani překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Proti tomuto rozhodnutí
nepodal stěžovatel žalobu. Přitom ve druhé žádosti ze dne 2. 3. 2007, která byla zamítnuta
napadeným správním rozhodnutím, stěžovatel uváděl stejné důvody pro udělení azylu
jako v žádosti první.
V prvním ze stížních bodů stěžovatel vytýká ministerstvu nedostatečné vyhodnocení
důvodů žádosti o udělení azylu a krajskému soudu nevyvození důsledků z této vady řízení
u správního orgánu. Uvedený stížní bod je však formulován zcela obecně a není z něho patrno,
v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se mělo ministerstvo v průběhu správního řízení
dopustit. Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74,
dostupný na www.nssoud.cz, zaujal názor, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103
odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část,
aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním
úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil v rozsudku ze dne
13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky
obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí
žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních
skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z pre misy „nechť si každý střeží
svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně n amítat, že správní orgán
či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“. Správní orgán má povinnost zjistit
skutkový stav věci pouze v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl uvedl v průběhu správního
řízení. V této souvislosti je třeba připomenout i judikaturu Nejvyš šího správního soudu,
podle níž (rozsudek ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 5 Azs 170/2004) má správní orgán povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, je stliže žadatel o udělení azylu
alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody
ekonomické. Ze žádného ustanovení zákona o azylu, ani z jiného zákona, nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Pokud tedy ministerstvo umožnilo stěžovateli jako žadateli o udělení azylu sdělit
v žádosti a v protokolu o pohovoru všechny okolnosti, které považuje pro udělení azylu
za významné, není jeho úkolem předestírat důvody, pro které je azyl obvykle poskytován.
Ministerstvo standardně vycházelo při svém rozhodování ze žádosti stěžovatele o udělení azylu
ze dne 2. 3. 2007 a z jeho výpovědi ze dne 9. 3. 2007 učiněné v rámci protokolu o pohovoru,
které jsou obsahem správního spisu. Rozhodnutí podle ustanovení §16 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu, ani za rozhodnutí o odnětí azylu.
Šlo o rozhodnutí o žádosti o udělení azylu, v níž stěžovatel opakuje skutečnosti v zásadě shodné
či obdobné jako při podání předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany, o níž již bylo
negativně rozhodnuto správním orgánem, případně i krajským soudem. Ministerstvo ani krajský
soud proto nemusely věcně hodnotit zprávy o situaci v dodržování lidských práv v zemi původu
stěžovatele, neboť v řízení nevyvstalo, že by stěžovatel byl uprchlíkem ve smyslu čl. 1 písm. a)
bodu 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíků ve spojení s čl. 1 bodem, 2 její přílohy, Protokolu
týkajícího se právního postavení uprchlíků z 31. 1. 1967 (vše vyhlášeno pod č. 208/1993 Sb.,
dále jen „Úmluva“). Nebyl jím proto, že ze zjištěných skutečností nevyplývá, že by mohl mít
oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních
nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i pro zastávání určitých
politických názorů, nebo že by vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítal ochranu své vlasti.
Aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 23/2007 - 64, uveřejněný pod č. 1336/2007 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2006,
č. j. 2 Azs 75/2005 - 75, dostupný na www.nssoud.cz.) proto v případě stěžovatele vůbec
nepřipadá v úvahu.
Jako nedůvodný vyhodnotil Nejvyšší správní soud stížní bod, v němž stěžovatel považuje
náboženské odsudky své rodiny za plně podřaditelné pod důvody uvedené v ustanovení §12
zákona o azylu.
Stěžovatel konkrétně poukázal na to, že jeho rodina v Sýrii vyznává tradiční drúzké
náboženství, a jelikož přestoupil v zahraničí na islám, byl rodinou v roce 1995 vyhnán a odvržen.
Každé pronásledování je pak třeba považovat za ohrožení života nebo svobody, a stejně
tak i psychický nátlak, pokud jsou spjaty s opatřeními, které zasahují od občanských a politických
práv jednotlivce a jsou trpěna správními orgány země původu.
Stěžovatel nebyl členem žádné politické strany v zemi původu, ani se neúčastnil
politického života v Sýrii. V této věci proto nešlo o pronásledování stěžovatele ve smyslu
ustanovení §2 odst. 4 zákona o azylu, resp. nešlo o neoprávněný postih ze strany státní autority
nebo těch osob, které takovou autoritu představují. Stěžovatel při odchodu ze země původu
nebyl pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. Nehrozilo mu ani pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Tvrzené obavy z vyhrožování ze strany
soukromých osob a případně i z jejich násilného jednání, třeba i odůvodněné, by se mohly stát
důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní org ány země původu takové ohrožení
podporovaly, tolerovaly, organizovaly, záměrně trpěly, nezajistily účinnou ochranu apod.
Případná nižší efektivita takové ochrany v konkrétních podmínkách té které země
však ještě nečiní z takového ohrožení „ pronásledování“, a tedy ani azylový důvod. Stěžovatel
v průběhu řízení netvrdil, že by příslušné státní orgány podporovaly, organizovaly nebo záměrně
trpěly jeho ústrky z náboženských důvodů. Z protokolu o pohovoru vyplývá, že stěžovatel
v tomto směru ani žádnou pomoc u příslušných orgánů nevyhledal. Proto mu ani nemohly
poskytnout účinnou ochranu již z toho důvodu, že o jeho problémech nebyly informovány.
Rozhodně tedy nelze z ničeho dovozovat, že by policie či jiné kompetentní orgány ústrky
nebo ohrožení stěžovatele podporovaly, organizovaly nebo záměrně trpěly. Podle §2 odst. 4
zákona o azylu se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje ohrožení života
nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání,
pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem,
nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství
nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním. Pod pronásledování z důvodu náboženství ve smyslu zákona o azylu proto nelze
podřadit potíže stěžovatele s rodinou, ačkoli jsou náboženského charakteru. V daném případě
totiž není splněna podmínka, že stěžovatelovy potíže jsou prováděny, podporovány či trpěny
státními úřady. Ostatně Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 5. 5. 2004,
č. j. 2 Azs 15/2004 - 72, dostupný na www.nssoud.cz, vyslovil, že „neshody stěžovatele
s příbuznými z náboženských důvodů, o kterých státní úřady vůb ec nevěděly, nelze považovat
za pronásledování ve smyslu §2 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu “.
Nejvyšší správní soud nepovažuje za opodstatněnou ani stížní námitku, že krajský soud
měl „ve stejném duchu hodnotit i existenci překážky vycestování“.
Stěžovatel především v této námitce nevznesl jedinou skutkovou či právní výhradu
vůči krajskému soudu, který vůbec nerozhodoval o překážce vycestování, resp. o doplňkové
ochraně podle §14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud z důvodu dispoziční zásady
nemůže nahrazovat aktivitu stěžovatele a vyhledávat případné nezákonnosti soudního
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci
plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků
náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a ministerstvu
žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu