ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.61.2008:46
sp. zn. 7 Azs 61/2008 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera a JUDr. Bohuslava
Hnízdila v právní věci žalobce: T. Y., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se
sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2008,
č. j. 64 Az 29/2007 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 3. 2008, č. j. 64 Az 29/2007 - 23, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky ze dne 20. 3. 2007, č. j. OAM-1-204/VL-10-05-2007, kterým byla
zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle
ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon
o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden zákonem č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě
institutu nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným
prostředkem omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že správní orgán při zjišťování skutkového stavu
věci porušil ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“), neboť má za to, že s ohledem na specifičnost azylového řízení tíha důkazního
břemene nedopadá pouze na žadatele, ale měla by být rovnoměrně rozložena mezi žadatele
a správní orgán. Z tohoto důvodu je i na správním orgánu, aby si pro tvrzené skutečnosti obstaral
takové informace, které mu objektivně umožní rozhodnout.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitky týkající se zjišťování skutkového stavu jsou
zcela obecné a není z nich patrno, v jakém směru a jakých konkrétních pochybení se měl správní
orgán a krajský soud dopustit. K takto formulovaným námitkám již vyslovil Nejvyšší správní
soud názor ve svých rozhodnutích v souvislosti s konkretizací stížních námitek. Např. v usnesení
ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, dostupné na www.nssoud.cz, uvedl, že „není
důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel toliko zákonný text
tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li
vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele dopustil“. Obdobně
se vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37,
uveřejněném pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kde uvedl,
že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž
upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho
rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší
správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka
v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení nezjistily
důsledně skutečný stav věci, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení
svědčí“.
Stěžovatel dále namítal, že ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu nelze vykládat
způsobem, jak to učinilo ministerstvo a krajský soud, neboť nelze pouze z faktu podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany až poté, co bylo žadateli uloženo správní vyhoštění, dovozovat
účelovost žádosti.
K této stěžovatelově námitce Nejvyšší správní soud poukazuje na svou konstantní
judikaturu, zejména rozsudek ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81, dostupný
na www.nssoud.cz, v němž vyslovil právní názor, že „ … o azyl je nutno žádat bezprostředně
poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového“, dále
rozsudek ze dne 21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 - 46, publikovaný pod č. 18/2003 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž uvedl, že „...cizinec pronásledovaný
za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi má o azyl požádat vždy již v první
zemi, v níž má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho
základní práva a svobody“. V daném případě stěžovatel přicestoval do České republiky
dne 14. 7. 2005 na základě víza s platností do 7. 3. 2006, poté pracoval v dřevovýrobě
u soukromé firmy a poté v bazaru v Praze pomáhal na vietnamské tržnici. Dne 10. 2. 2007
rozhodla Policie České republiky o uložení správního vyhoštění, neboť stěžovatel i přes výjezdní
příkaz k vycestování do 30. 3. 2006 Českou republiku neopustil. Poté dne 2. 3. 2007 stěžovatel
podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel tedy měl v důsledku volného pohybu
reálnou možnost požádat o udělení azylu, ale této možnosti nevyužil, a uči nil tak až po téměř
dvouletém pobytu na území České republiky a navíc po vydání rozhodnutí, kterým mu bylo
uděleno správní vyhoštění.
Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na to, že se ve své konstantní judikatuře již
vyslovil i k zákonným podmínkám zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle
ustanovení §16 zákona o azylu. V rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90,
dostupný na www.nssoud.cz, zaujal právní názor, že „správní orgán pochybil, jestliže žádost
stěžovatele zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, přičemž současně
posuzoval důvody pro udělení azylu podle §13 (sloučení rodiny) a §14 (humanitární azyl)
a výrokem se o nich vyjadřoval. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá
ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona, pak správní orgán bez dalšího - ale jen
ve lhůtě podle odstavce 2 téhož ustanovení - zamítne žádost. Rozhodne tedy konečným
způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů pro udělení azylu podle
§12 zákona. Pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů předvídaných
v ustanoveních §13 a §14 zákona je však určující závěr o neexistenci důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Protože tento důvod při zamítnutí žádosti podle §16 zákona
zjišťován není, dostává se výrok správního orgánu o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle
§16 zákona do logického rozporu s výrokem o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona“.
Posléze v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod
č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zaujal právní názor, podle něhož
„naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, vylučuje posouzení žádosti podle §12 téhož zákona“.
Z výše uvedené judikatury tedy vyplývá, že rozhodnutí podle §16 zákona o azylu nelze
považovat za rozhodnutí o neudělení azylu, ani za rozhodnutí o odnětí azylu, a proto správní
rozhodnutí neobsahuje ani výrok podle ustanovení §13 a §14 zákona o azylu a výrok
o neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu, resp. výrok
o doplňkové ochraně podle ustanovení §14a a §14b zákona o azylu.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že splňuje minimálně podmínky pro udělení
tzv. doplňkové ochrany, neboť je pravděpodobné, že by po návratu do domovské země mohl být
vystaven mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení či trestání, jedná se o stížní námitku zcela
neurčitou a nekonkrétní, a proto Nejvyšší správní soud odkazuje na výše uvedenou judikaturu
k takto formulovanému stížnímu bodu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud při svém
rozhodování postupoval bezchybně ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatele nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. října 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu