ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.65.2008:82
sp. zn. 7 Azs 65/2008 - 82
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce Y. D., proti žalovanému Ministerstvu vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 4. 7. 2008, č. j. 56 Az 194/2007 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Radany Pekárkové se u r č u je částkou 2856 Kč.Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 7. 2008, č. j. 56 Az 194/2007 – 48, zamítl
žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 22. 10. 2007,
č. j. OAM-680/LE-05-ZA07-2006, kterým nebyla žalobci (dále jen „stěžovatel“) udělena
mezinárodní ochrana podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana již
jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud nesprávně interpretoval ust. §2
odst. 7 ve spojení §12 zákona o azylu, neboť hlavní příčinou jeho odchodu z Kazachstánu bylo
pronásledování, jemuž on a skupina jeho známých a příbuzných čelila pro své náboženské
vyznání (tzv. čistý islám), přesto, že jeho náboženská víra nepředstavovala pro pořádek Kazašské
republiky jakékoliv nebezpečí, a to i za situace, že nebyli řádně zaregistrováni jako náboženské
uskupení. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 10. 6. 2008,
č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, v němž uvedl, že zákonný požadavek registrace náboženské skupiny
v zemi původu, k níž patří žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany, nepředstavuje sama o sobě
porušování lidských práv, resp. není pronásledováním z náboženských důvodů.
Dále stěžovatel namítal, že krajský soud (i ministerstvo) nesprávně a nedostatečně
posoudil jeho tvrzení ohledně nepřiměřenosti a nezákonnosti prostředků, kterými státní orgány
Kazachstánu vyvíjejí na členy náboženské skupiny, jejímž byl stěžovatel členem. V rozsudku
ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, Nejvyšší správní soud uvedl, že „Příkoří, jemuž
se stěžovatel vycestováním z vlasti vyhýbá, tj. jednorázové potíže s policisty v jednom
konkrétním případě, nelze z hlediska jeho intenzity ještě považovat za jev státní mocí přímo
vyvolaný, tajně podporovaný, státními orgány vědomě trpěný či státní mocí záměrně
nedostatečně potlačovaný ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu. Aby bylo možné shledat absenci
státní ochrany před chováním příslušníků policie při výkonu služby, musel by stěžovatel vyčerpat
všechny reálně dostupné prostředky ochrany, což se v daném případě nestalo, neboť stěžovatel
sám přezkum postupu policistů o své vůli zastavil.“ Rovněž podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, újma hrozící žadateli o azyl
v důsledku opatření působících psychický nátlak (§2 odst. 6 zákona o azylu) nemusí být obdobně
závažná jako újmy spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň
typově srovnatelná. V daném případě krajský soud správně dospěl k závěru, že potíže stěžovatele
nebyly tak intenzivního charakteru, aby v nich bylo možno spatřovat pronásledování ve smyslu
zákona o azylu. Výhružku podstrčení drogy v případě, že stěžovatel nebude spolupracovat
s policií, lze podle jeho názoru považovat za nezákonný postup, ale tato nebyla vůči stěžovateli
realizována, a pokud ji stěžovatel považoval za reálnou, měl se pokusit toto nezákonné jednání
jednoho policisty řešit. Stěžovatel si však nikde nestěžoval, nevyužil prostředků k ochranně svých
práv a svou situaci vyřešil odjezdem z vlasti.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupcem advokátka
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně hotových výdajů
stát. Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) 2100 Kč
(§11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky), náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky) a daň z přidané hodnoty ve výši 456 Kč (§37 odst. 1 a §47 odst. 1 písm. a) zákona
č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů), celkem tedy 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu