ECLI:CZ:NSS:2008:7.AZS.87.2007:42
sp. zn. 7 Azs 87/2007 – 42
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové,
JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové a Mgr. Jana Passera
v právní věci žalobce: L. D. T., zastoupeného JUDr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem
Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2007, č. j. OAM-10-303/LE-C09-C09-2007, v
řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2007, č. j. 48 Az
25/2007 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2007, č. j. 48 Az 25/2007 – 20, zamítl
žalobu žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného (dále jen „ministerstvo“)
ze dne 31. 7. 2007, č. j. OAM-10-303/LE-C09-C09-2007, kterým byla zamítnuta jeho žádost
o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě
kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Na prvém místě stěžovatel namítal, že ministerstvo při zjišťování skutkového stavu
porušilo ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a dále ustanovení §12 a §14 zákona o azylu. K tomu
Nejvyšší správní soud odkazuje na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 – 59, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 181/2004. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že správní orgán má povinnost
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu jen tehdy, jestliže
žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném
případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) citovaného zákona zamítne.
Povinnost zjistit skutečný stav věci podle §32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu
důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Rovněž tak v rozsudku
ze dne 16. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 – 47, Nejvyšší správní soud uvedl, že jestliže ze žádosti
o azyl, z protokolu o pohovoru ani z žádné jiné písemnosti nevyplývá, že by žadatel tvrdil některý
z důvodů pro udělení azylu, ministerstvu nevznikla povinnost provádět dokazování ohledně
existence některého z azylových důvodů taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu. V této
souvislosti je nutno poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2004,
č. j. 5 Azs 50/2003 – 47, podle něhož správní orgán nemá povinnost sám domýšlet důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 10. 2. 2004,
č. j. 4 Azs 35/2003 – 71, vyslovil, že zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné
znamená, že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu. Protože neexistence těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle
§14 citovaného zákona, nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit, že se azyl podle
§14 uděluje či neuděluje. V této souvislosti je nutno zmínit i rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 244/2004, v němž tento soud uvedl, že naplnění podmínek
pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 zákona o azylu vylučuje
posouzení žádosti podle §12 téhož zákona, a dále i rozsudek ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 – 45, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
pod č. 349/2004, podle něhož vedle pozitivního vymezení předpokladů pro udělení azylu v §12
zákona o azylu, stanoví tento zákon také vylučující důvody, při jejichž naplnění žadateli azyl udělit
nelze; tyto důvody jsou taxativně stanoveny v §15 a §16 tohoto zákona. Jsou-li splněny
podmínky vymezené v ustanovení §16 odst. 1 tohoto zákona, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti
jako zjevně nedůvodné, není na místě zkoumat případnou existenci důvodů pro udělení azylu
podle §12 citovaného zákona, protože udělení azylu je za takové situace vyloučeno.
Dále stěžovatel vytýkal krajskému soudu, že při svém rozhodování dostatečným
způsobem nezkoumal rozhodnutí ministerstva, pokud tento neudělil stěžovateli azyl
z humanitárních důvodů podle ustanovení §14 zákona o azylu. K této námitce Nejvyšší správní
soud poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2005,
č. j. 32 Az 3/2005 - 19, v němž tento soud uvedl, že „Pokud rozhodnutí Ministerstva vnitra,
kterým byla žádost žalobce o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. g) zákona o azylu, bylo napadeno žalobou, v níž žalobce uvedl, že napadá výroky
o neudělení azylu dle §12, §13 odst. 1 a §14 o azylu a o nevztažení překážky vycestování
dle §91 zákona o azylu, neboť meze soudního přezkumu byly vymezeny k neexistujícím
výrokům přezkoumávaného rozhodnutí, nemůže soud přezkoumat napadené rozhodnutí
po věcné stránce a posuzovat jeho zákonnost.“
Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel nikdy ve správním řízení
neuvedl, že do České republiky přicestoval v roce 1986 na základě mezistátní dohody, přestože
na okolnosti a důvody svého příjezdu do České republiky a na dobu, kdy se tak stalo,
byl podrobně dotazován. Toto jeho tvrzení se poprvé objevuje až v kasační stížnosti, neboť
do té doby vždy tvrdil, že až do asi roku 1997 se zdržoval ve Vietnamu a tuto zemi opustil
z ekonomických důvodů na doporučení svých kamarádů.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu