ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.117.2006:171
sp. zn. 8 Afs 117/2006 - 171
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera, PhD. v právní věci žalobce Ing. P. Ch.,
zastoupeného Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1, proti
žalovaným 1) Celní úřad Praha 2, se sídlem Praha 10, K Hrušovu 2/293, 2) Celní ředitelství
Praha, se sídlem Washingtonova 11, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2004, čj. 38 Ca 134/2001 - 124,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Odměna advokáta Mgr. Roberta Vladyky se u r č u je částkou 2150 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 6. 2000, čj. N-2353/00, Celní úřad Praha IV. zamítl
pro opožděnost odvolání proti svému rozhodnutí ze dne 15. 3. 2000, čj. PV/000841/2000
(platební výměr č. 000481), kterým bylo žalobci doměřeno penále z prodlení [§63 odst. 2 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“)].
Rozhodnutí o odvolání žalobce následně, v souladu s poučením správního orgánu, napadl
dalším odvoláním, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 11. 8. 2000, čj. 11596/00-01/1,
neboť dle názoru žalovaného bylo v případě odmítnutí návrhu postupováno v souladu
se zákonem.
Dne 10. 5. 2000 Celní úřad Praha IV. vydal výzvu k zaplacení nedoplatku,
čj. V/001045/2000, dle §73 odst. 1 daňového řádu. Žalobce výzvu napadl odvoláním, které
prvostupňový správní orgán zamítl pro opožděnost. I toto zamítavé rozhodnutí bylo napadeno
odvoláním, které žalovaný zamítl svým rozhodnutím ze dne 11. 8. 2000, čj. 11596/00-01/2.
Následně Celní úřad Praha IV. vydal exekuční příkaz dle §73 odst. 6 písm. a) daňového
řádu (ze dne 18. 9. 2000, čj. E/000314/2000).
Žalobce všechna rozhodnutí napadl žalobou u Městského soudu v Praze, přičemž
konkrétně uvedl, že pro vyměření penále (platební výměr ze dne 15. 3. 2000) nebyly dány
podmínky, protože dluh na cle a dani z přidané hodnoty nevznikl. Dále měl za to, že vzhledem
k závadám v postupu celního úřadu nelze jeho odvolání pokládat za opožděná. Správní orgán
nedoložil, z jakého důvodu vydal výzvu ze dne 10. 5. 2000, tudíž nebyl ani oprávněn vydat
exekuční příkaz.
Městský soud v Praze žalobu v částech, v nichž žalobce brojil proti platebnímu výměru
ze dne 15. 3. 2000 a proti výzvě ze dne 10. 5. 2000, odmítl jako nepřípustnou podle §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s., neboť žalobce efektivně nevyčerpal opravné prostředky, jež se mu nabízely
v rámci správního řízení. V částech žaloby, kde žalobce brojil proti rozhodnutím žalovaného
ze dne 11. 8. 2000 čj. 11596/00-01/1 a 11596/00-01/2, soud žalobu s odvoláním na §49 odst. 2
písm. b) zamítl, neboť postup žalovaného při zamítnutí odvolání, resp. posouzení opožděnosti
podání odvoláními napadenými, shledal souladným se zákonem. V části, jíž žalobce brojil proti
exekuční výzvě, soud žalobu odmítl dle §46 odst. 1 písm. b) pro předčasnost, neboť
ze správního spisu zjistil, že žalobce podal proti exekuční výzvě námitky, o kterých prozatím
nebylo rozhodnuto.
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu včasnou kasační
stížností, v níž dle jejího obsahu uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. b) a e) s. ř. s.
Stěžovatel konkrétně uvedl pouze to, že správní orgán při vydání platebního výměru, podle
něhož měl žalobce uhradit penále z prodlení, vycházel z nesprávné skutkové podstaty, neboť
k jeho zaplacení zavázal osobu, která v daném případě neměla postavení daňového dlužníka
ve smyslu §57 odst. 1 daňového řádu. Správní orgán neprokázal skutečnost, že by stěžovatel
byl daňovým dlužníkem. Správní orgán při vydání platebního výměru vycházel z nesprávně
zjištěné skutkové podstaty, z čehož následně vycházel i při vydání výzvy k zaplacení nedoplatku
a exekučního příkazu. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Závěrem požádal
o přiznání odkladného účinku své kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud usnesením
ze dne 3. 4. 2007, čj. 8 Afs 117/2006 - 165, jeho kasační stížnosti odkladný účinek přiznal.
Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 3. 7. 2006 odkázal na spisový materiál s tím, že se již
k předmětné kasační stížnosti nebude vyjadřovat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
uplatněných námitek.
Stěžovatel svými stížními námitkami brojí proti vydání platebního výměru a argumentuje,
že není daňovým dlužníkem ve smyslu §57 odst. 1 daňového řádu. Zejména z tohoto důvodu
pak považuje za nezákonná i navazující rozhodnutí správních orgánů. Nejvyšší správní soud
k tomu uvádí, že Městský soud v Praze stěžovatelovu žalobu v části směřující proti uvedenému
platebnímu výměru (ze dne 15. 3. 2000, čj. PV/000841/2000) odmítl, neboť stěžovatel v řízení
před správními orgány efektivně nevyčerpal všechny opravné prostředky. V případě odmítnutí
žaloby krajským (zde městským) soudem přichází v úvahu uplatnění důvodu kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. důvod nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Stěžovatel tak má v kasační stížnosti argumentovat ve vztahu k odmítnutí návrhu, tedy vznášet
argumenty proč nejsou dány důvody pro odmítnutí žaloby. V případě odmítnutí žaloby pro řádné
nevyčerpání opravných prostředků ve správním řízení, by v kasační stížnosti měl uvádět pouze
tvrzení rozporující takovýto závěr městského soudu. Uvádí-li stěžovatel pouze argumenty
směřující k meritornímu posouzení věci, přičemž k tomuto meritornímu přezkumu v předchozím
řízení nedošlo a žaloba byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud tuto námitku musí považovat
za nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovatel napadl rozhodnutí městského soudu
v celém rozsahu, resp. všechny jeho výroky, avšak ve vztahu ke zbývajícím výrokům nevznesl
konkrétní relevantní argumenty. Jeho argumentací je pouze tvrzení, že se nepovažuje
za daňového dlužníka. Nejvyšší správní soud pro úplnost připomíná, že jeho žalobní návrhy byly
dvěma výroky odmítnuty pro nevyčerpání opravných prostředků ve správním řízení, jedním
výrokem odmítnut pro předčasnost a dvěma výroky návrhy zamítnuty, neboť se městský soud
ztotožnil s argumentací žalovaného při posouzení opožděnosti podání odvolání. Stěžovatelovy
stížní body tudíž měly směřovat k těmto skutečnostem. Omezil-li se stěžovatel pouze na tvrzení,
že neměl být považován za daňového dlužníka dle §57 odst. 1 daňového řádu, přičemž
k meritornímu přezkumu v této otázce vůbec nedošlo, resp. stěžovatel neuvádí, v čem spatřuje
naplnění stížních důvodů dle §103 odst. 1 s. ř. s. relevantně k napadenému rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud pouze přezkoumá napadené rozhodnutí v intencích §109 odst. 3 s. ř. s. (obdobně
i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2005, čj. 7 Afs 88/2004 - 72, publikováno
na www.nssoud.cz). Dle uvedeného ustanovení je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to však neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Zdejší soud neshledal žádné závady na vedení řízení, rozsudek je ve vztahu k jednotlivým
výrokům přehledně a logicky odůvodněn a nebyly shledány ani důvody pro vyslovení nicotnosti
jednotlivých rozhodnutí správních orgánů. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
stěžovatelovu kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec jeho běžné
úřadní činnosti nevznikly.
Stěžovateli byl pro řízení ve věci kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem
ustanoven zástupcem advokát; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování
(§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 2 x 1000 Kč za jeden
úkon právní služby – převzetí a příprava věci a doplnění kasační stížnosti a 2 x 75 Kč na úhradu
hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb., celkem 2150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud ve věci v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s. rozhodoval bez
nařízení jednání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. března 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu