ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.136.2006:64
sp. zn. 8 Afs 136/2006-64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: T. C. N.,
zastoupeného JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem Na Višňovce 1/1044,
Praha 6, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem
Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 4. 2004, čj. FŘ-9810/11/03 a čj.
FŘ-3085/11/04, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 5. 2006, čj. 8 Ca 123/2004 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutími ze dne 14. 4. 2004, čj. FŘ-9810/11/03 a čj. FŘ-3085/11/04,
zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu v Praze - Modřanech (správce
daně) ze dne 16. 12. 2002, čj. 131525/02/012911/7547 a čj. 136415/02/012911/7547,
kterými byla podle §49 odst. 2 písm. b) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řá d“), zamítnuta odvolání žalobce, doručená
správci daně dne 21. 10. 2002 a 26. 11. 2002, proti platebnímu výměru správce daně ze dne
26. 7. 2002, čj. 96005/02/012911/7547, jímž byla žalobci vyměřena daň z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období r. 2000 ve výši 5 807 180 Kč.
Žalobce napadl obě rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze. Namítl
především, že proti shora označenému platebnímu výměru podal odvolání, které bylo správci
daně doručeno dne 19. 8. 2002, tedy včas. Toto odvolání posléz e doplnil podáními, která byla
správci daně doručena dne 21. 10. 2002, 26. 11. 2002 a 12. 6. 2003. Daňové orgány přitom
nesprávně posoudily první podání, doručené správci daně dne 19. 8. 2002, jako žádost žalobce
o sdělení důvodu vyměřené daně podle §32 o dst. 9 daňového řádu, na které správce daně
reagoval sdělením ze dne 24. 9. 2002.
Městský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 25. 5. 2006, čj. 8 Ca 123/2004 - 41,
zamítl.
Konstatoval, že mezi účastníky řízení je sporné, zda je podání žalobce, doručené správci
daně dne 19. 8. 2002, žádostí o sdělení důvodu vyměřené daně podle §32 odst. 9 daňového řádu
či zda je odvoláním proti platebnímu výměru.
Žalobce v předmětném podání, které označil jako „žádost o vysvětlení“, uvedl,
že se obrací na správce daně s odvoláním na shora označené platební výměry a podle §32 odst. 9
daňového řádu žádá o sdělení důvodu vzniku daní, případně o vydání potřebných dokladů.
Jazykovým výkladem nelze podání posoudit jinak, než jako žádost o sdělení důvodu vzniku daní.
Žalobce současně svou žádost opřel o §32 odst. 9 daňového řádu, a tím dal nepochybně najevo,
čeho se dovolává a co žádá. Podle městského soudu není pochyb o tom, že předmětné podání
žalobce (na které správce daně reagoval sdělením ze dne 24. 9. 2002) je žádostí ve smyslu
§32 odst. 9 daňového řádu a nikoliv odvoláním.
Platební výměr byl žalobci doručen dne 2. 8. 2002, odvolání tedy mohlo být podáno
nejpozději do 16. 10. 2002 (§48 odst. 5 a §32 odst. 10 daňového řádu). Z tohoto důvodu
jsou další podání žalobce označená jako doplnění odvolání a druhé doplnění odvolání, která byla
správci daně doručena dne 21. 10. 2002 a 26. 11. 2002, opožděná.
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností. Dovolal
se stížního důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
tj. vady řízení před správním orgánem, pro níž měl soud napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit.
Namítl, že se podáním, doručeným správci daně dne 19. 8. 2002, na tohoto správce
obrátil a) s odvoláním na platební výměr a b) podle ustanovení §32 odst. 9 daňového řádu
s žádostí o sdělení důvodu vzniku daně. Stěžovatel je cizinec a jeho znalost češtiny byla v roce
2002 omezená. Pokud žalovaný usoudil, že stěžovatelovo podání neobsahuje náležitosti podle
§48 odst. 4 daňového řádu, měl jej vyzvat k doplnění spolu s poučením. Podle stěžovatele
je nepochybné, že předmětným podáním podal odvolání a současně žádost podle §32 odst. 9
daňového řádu. Podle §21 odst. 5 daňového řádu je rozhodující obsah podání, i když
je nesprávně označeno.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Pro posouzení předmětné věci je zásadní právní kva lifikace podání stěžovatele, které bylo
doručeno správci daně dne 19. 8. 2002. Konkrétně posouzení, zda je toto podání pouze žádostí
o sdělení důvodu vyměřené daně podle §32 odst. 9 daňového řádu nebo zda je současně
odvoláním proti platebnímu výměru, jak tvrdí stěžovatel.
Podle §21 odst. 6 daňového řádu je rozhodující obsah podání, i když je nesprávně
označeno. Z podání musí být patrno, kdo je činí, čeho se týká a co se navrhuje. Podle odstavce 8
citovaného ustanovení má-li podání vady, pro které není způsobilé k projednání, vyzve správce
daně daňový subjekt nebo jinou osobu zúčastněnou na řízení, aby je podle jeho pokynu
a ve lhůtě, kterou správce daně stanoví, odstranil. Současně jej poučí o n ásledcích spojených
s jejich neodstraněním.
Nejvyšší správní soud již dříve vyslovil (srov. rozsudek ze dne 14. 10. 2005,
čj. 7 Afs 71/2005 - 74, č. 819/2006 Sb.NSS), že zásada, podle níž je při posuzování procesního
úkonu rozhodující jeho obsah, nikoliv jeho označení, platí jen tehdy, je -li úkon účastníka určitý
a srozumitelný a má-li potřebné náležitosti. Neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom,
co jím účastník vyjádřil, je třeba v souladu s §21 odst. 8 daňového řádu vyzvat účastníka,
aby vady podání odstranil.
Z daňového spisu vyplývá, že stěžovatel předmětné podání označil jako „žádost
o vysvětlení“ a uvedl v něm, že se obrací na správce daně s odvoláním na označené platební
výměry a podle ustanovení §32 odst. 9 daňového řádu žádá o sdělení důvodu vzniku daní,
případně o vydání potřebných dokladů.
V návaznosti na §21 odst. 6 daňového řádu nelze pouze z nadpisu podání („žádost
o vysvětlení“) bez dalšího dovodit, že se nejedná o odvolání proti platebnímu výměru,
a je nezbytné zabývat se rovněž obsahem podání. Z obsahu je jednoznačně patrno, kdo podání
činí - stěžovatel, čeho se týká – „s odvoláním na platební výměr č. 1020001083, dne 26. 7. 2002,
čj. 96005/02/012911/7547…“, a co se navrhuje – „sdělení důvodu vzniku daní, případně
o vydání potřebných dokladů“. Stěžovatel nadto svou žádost výslovně opřel o §32 odst. 9
daňového řádu. Pro úplnost lze konstatovat, že formulaci „s odvoláním na platební výměr“
je třeba v kontextu podání rozumět jako „s odkazem na platební výměr“. Podání je tedy
dostatečně určité a srozumitelné, má potřebné náležitosti a umožňuje jednoznačný závěr o tom,
co jím stěžovatel vyjádřil. Podání zároveň nemá vady, pro které by na ně správce daně nemohl
v souladu s daňovým řádem reagovat a nebyl proto na místě postup podle §21 odst. 8 daňového
řádu.
Daňové orgány a posléze i městský soud předmětné podání správně kvalifikovaly
a dovodily, že je pouze žádostí ve smyslu §32 odst. 9 daňového řádu a nikoliv současně
i odvoláním proti označenému platebnímu výměru.
Odvolání lze podat ve lhůtě třiceti dnů ode dne, který následuje po doručení rozhodnutí
proti němuž odvolání směřuje, není-li v daňovém řádu stanoveno jinak (§48 odst. 5 daňového
řádu). Do lhůty se nepočítá doba počínající dnem, který následuje po dni podání žádosti podle
§32 odst. 9, a končící dnem, kdy byl daňový subjekt vyrozuměn o důvodech stanovení daňového
základu a daně (§32 odst. 10 daňového řádu).
Stěžovateli byl platební výměr doručen dne 2. 8. 2002. Stěžovatel doručil dne 19. 8. 2002
správci daně žádost podle §32 odst. 9 daňového řádu, odpověď správce daně na tuto žádost byla
stěžovateli doručena dne 3. 10. 2002, doba od 20. 8. 2002 do 3. 10. 2002 se proto nepočítá
do odvolací lhůty. Podání stěžovatele označená jako doplnění odvolání a druhé doplnění
odvolání, která byla správci daně doručena dne 21. 10. 2002 a 26. 11. 2002, jsou opožděná
a správce daně je správně zamítl podle §49 odst. 2 písm. b) daňového řádu.
Nad rámec nutného odůvodnění, neboť v tomto směru stěžovatel ničeho nenamítl,
Nejvyšší správní soud dodává, že nepřehlédl, že správce daně rozhodl jedním rozhodnutím
o podání stěžovatele označeném jako „doplnění odvolání“ (které je ve skutečnosti odvoláním,
jak vyplývá z argumentace shora) a druhým rozhodnutím o podání stěžovatele označeném
jako „druhé doplnění odvolání“ (které, je ve skutečnosti doplněním odvolání). Vzhledem k tomu,
že stěžovatel podal jedno odvolání a jeho doplnění, měl správce daně vést pouze jedno řízení
o jednom návrhu (o odvolání, včetně jeho doplnění) a vydat pouze jedno rozhodnutí o odmítnutí
odvolání (včetně jeho doplnění) jako opožděného. Vzhledem ke skutečnosti, že včasné odvolání
bylo možno podat nejpozději dne 17. 10. 2002 a pozdější podání stěžovatele jsou proto
opožděná, však pochybení správce daně nemohlo mít bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí
ve věci samé.
Nejvyšší správní soud neshledal napadené rozhodnutí městského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec jeho běžné
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2008
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu