ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.20.2008:123
sp. zn. 8 Afs 20/2008 - 123
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: ENERGO SOURCE
ALLIANCE a. s., se sídlem Rudolfovská 113, České Budějovice, zastoupeného
Mgr. Ing. Ivo Halou, advokátem se sídlem Anglická 140/20, Praha 2, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 8. 9. 2005, čj. 2320/03/FŘ 130, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007, čj. 30 Ca 259/2005 - 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2856 Kč,
k rukám zástupce žalobce Mgr. Ing. Ivo Haly, ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 9. 2005, čj. 2320/03/FŘ 130, zamítl odvolání žalobce
proti platebnímu výměru Finančního úřadu Brno II (správce daně) ze dne 14. 11. 2002,
čj. 146419/02/289912/7883, kterým byla žalobci vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací
období prosinec 2001 ve výši nadměrného odpočtu 252 961 Kč. Důvodem bylo neuznání nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty u faktur za nákup kogenerační jednotky v Oslavanech,
kde je jako dodavatel uvedena společnost SERVICING s. r. o. Tato společnost se totiž podle
žalovaného nestala vlastníkem kogenerační jednotky, protože jejím vlastníkem nebyla
ani Spalovna průmyslových odpadů a. s., od níž měla společnost SERVICING s. r. o.
kogerenační jednotku nabýt.
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, čj. 30 Ca 259/2005 - 94, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný podle krajského soudu dospěl k závěru, že žalobce nesplnil podmínky nároku
na odpočet ve smyslu §19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“), neboť se nestal vlastníkem
předmětné kogenerační jednotky, kterou nemohl nabýt od nevlastníka. Krajský soud
však žalovanému vytkl, že se v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval aplikací §446
obchodního zákoníku, který umožňuje nabýt vlastnictví k předmětu koupě i za situace,
kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží. Krajský soud proto uzavřel
na nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů.
III.1
Žalovaný brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Dovolal se stížního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnosti spočívající ve vadě řízení
před soudem, která mohla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Namítl, že při zpracování žalobou napadeného rozhodnutí vycházel z §50 odst. 3 věty
první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „daňový řád“). Odvolání neobsahovalo námitku nabytí vlastnictví předmětu zdanitelného
plnění podle §446 obchodního zákoníku, proto se žalovaný touto možností v odůvodnění
rozhodnutí nezabýval. Domnívá se totiž, že nebylo jeho povinností, aby se touto možností nabytí
vlastnictví v daňovém řízení zabýval z úřední povinnosti bez podnětu ze strany žalobce. Žalobce
byl správcem daně vyzván k prokázání uskutečnění zdanitelných plnění, z předložených důkazů
však žádný nesměřuje k prokázání dobré víry žalobce, že předmět plnění nabyl na základě §446
obchodního zákoníku. Pokud žalobce toto tvrzení uplatnil až v žalobě, není možné,
aby napadené rozhodnutí tuto otázku řešilo.
III.2
Žalobce se plně ztotožnil se závěry krajského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti
jako nedůvodné.
III.3
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty je zdanitelným plněním
dodání zboží a převod nemovitostí, při kterém dochází ke změně vlastnického práva nebo práva
hospodaření, uskutečněné v tuzemsku při podnikání, a to i v případě, že se jedná o činnost
vykazující všechny znaky podnikání, kromě toho, že je prováděna podnikatelem, pokud zákon
nestanoví jinak.
Podle §19 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, pokud tento zákon nestanoví jinak,
plátce má nárok na odpočet daně, pokud jím přijatá zdanitelná plnění, uskutečněná jiným
plátcem, použije při podnikání nebo při činnosti vykazující všechny znaky podnikání kromě toho,
že je prováděna podnikatelem. Podle odst. 2 tohoto ustanovení plátce prokazuje nárok
na odpočet daně daňovým dokladem zaúčtovaným podle zvláštního právního předpisu, případně
evidovaným podle §11 u plátců, kteří nejsou účetní jednotkou, který má všechny tímto zákonem
předepsané náležitosti a který byl vystaven plátcem; v případě, že doklad neobsahuje všechny
náležitosti daňového dokladu, prokazuje plátce nárok podle zvláštního právního předpisu.
Správce daně v předmětném daňovém řízení prověřoval oprávněnost nároku žalobce
na odpočet daně z přidané hodnoty v souvislosti s koupí souboru věcí, označovaného v daňovém
i soudním řízení souhrnně „kogenerační jednotka“, žalobcem od společnosti SERVICING s. r. o.
Pro posouzení věci je tedy v souladu s §2 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty
rozhodné, zda žalobce nabyl vlastnické právo ke kogenerační jednotce.
Z daňového spisu vyplývá, že správce daně provedl důkladné důkazní řízení,
mj. na základě dožádání místně příslušných správců daně společnosti Spalovna průmyslových
odpadů a. s. a společnosti SERVICING s. r. o. Zjistil přitom, že společnost Spalovna
průmyslových odpadů a. s. nabyla vlastnické právo k předmětné kogenerační jednotce
od společnosti EKOENGINEERING, a. s. Společnost Spalovna průmyslových odpadů a. s.
uzavřela dne 20. 4. 2000 se společností Investiční a poštovní banka, a. s. dvě smlouvy
o zajišťovacím převodu práva k movitým věcem, kterými převedla vlastnictví k věcem tvořícím
kogenerační jednotku na společnost Investiční a poštovní banka, a. s. Předmětné movité věci
pak společnost Spalovna průmyslových odpadů a. s. nadále užívala na základě Smlouvy
o výpůjčce uzavřené téhož dne s jejich novým vlastníkem. Společnost Spalovna průmyslových
odpadů a. s. poté (bez souhlasu společnosti Investiční a poštovní banka, a. s.) prodala
kogenerační jednotku společnosti SERVICING s. r. o., tato transakce byla deklarována fakturami
ze dne 1. 12. 2001. Společnost SERVICING s. r. o. konečně kupními smlouvami ze dne
5. 12. 2001 prodala kogenerační jednotku žalobci.
Správce daně, a posléze rovněž žalovaný, na základě provedeného dokazování dospěli
k závěru, že za situace, kdy společnost Spalovna průmyslových odpadů a. s. nebyla v době
prodeje předmětné kogenerační jednotky společnosti SERVICING s. r. o. jejím vlastníkem,
nemohlo dojít k převodu vlastnického práva k této jednotce na společnost SERVICING s. r. o.
Nemohlo proto dojít ani k pozdějšímu převodu vlastnického práva ke kogenerační jednotce
ze společnosti SERVICING s. r. o. na žalobce, a ten proto nesplnil podmínky nároku na odpočet
ve smyslu §19 odst. 1 a 2 zákona o dani z přidané hodnoty.
Podle §446 obchodního zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2001, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 370/2000 Sb., kupují cí nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající
není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl
nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn nakládat zbožím
za účelem jeho prodeje.
Citované ustanovení obchodního zákoníku v zájmu právní jistoty obchodních vztahů
prolamuje princip, že nikdo nemůže na druhého převést více práv, nežli sám má, neboť podle
něj kupující nabývá vlastnické právo i v případě, když prodávající není vlastníkem prodávaného
zboží (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 178/01,
http://nalus.usoud.cz).
Ustanovení §446 obchodního zákoníku, ve znění účinném do novely provedené
zákonem č. 370/2000 Sb., obsahovalo vyvratitelnou právní domněnku, že kupující nabyl
vlastnické právo i od nevlastníka, a bylo na osobě, která měla na věci právní zájem, aby prokázala,
že kupující o tom, že prodávající není vlastníkem, věděl (srov. nález Ústavního soudu ze dne
26. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, http://nalus.usoud.cz). Po účinnosti předmětné novely došlo
k určitému zmírnění právní úpravy v tom směru, že osoba, která má na věci právní zájem, může
pouze prokázat, že kupující o tom, že prodávající není vlastníkem, vědět měl a mohl.
Předpokladem nabytí vlastnictví kupujícím je ve smyslu §446 obchodního zákoníku
jeho dobrá víra v době uzavření kupní smlouvy. V dobré víře mohl být kupující, i když věděl,
že prodávající není vlastníkem, pokud se domníval a mohl domnívat, že je oprávněn věc prodat.
Tato dobrá víra se předpokládá. Proto musí být k tomu, aby kupující nenabyl vlastnictví
prokázáno, že věděl, resp. vědět měl a mohl, že prodávající nebyl vlastníkem a že nebyl
ani oprávněn zboží prodat. Otázku dobré víry nabyvatele, je přitom nezbytné posuzovat velmi
přísně. Podle judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2001,
sp. zn. IV. ÚS 112/01, http://nalus.usoud.cz), je vždy nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré
víře kupujícího pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu,
aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci,
a že tedy byl v této souvislosti skutečně v dobré víře. Důkazní břemeno týkající se dobré víry
kupujícího nese v těchto případech on sám.
V posuzované věci se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí aplikací §446
obchodního zákoníku vůbec nezabýval. Jeho posouzení otázky, která je pro přezkoumávanou věc
rozhodující, zda žalobce na základě prověřované transakce nabyl vlastnické právo ke kogenerační
jednotce, je neúplné. Právní závěr žalovaného o tom, že žalobce nenabyl platně vlastnické právo
ke kogenerační jednotce, proto nemůže obstát.
Pokud krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku uvedenou vadu žalovanému
vytkl, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nepochybil. Pokud
však krajský soud v popsaném pochybení žalovaného shledal jeho nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů a rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení, nelze mu přisvědčit.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je nutno tuto vadu rozhodnutí žalovaného právně
kvalifikovat jako nezákonnost, nikoliv jako vadu řízení. Absence odůvodnění aplikace §446
obchodního zákoníku v napadeném rozhodnutí žalovaného je totiž bezprostředním důsledkem
nesprávného právního posouzení věci žalovaným, tzn. toho, že žalovaný předmětné ustanovení
na posuzovaný případ vůbec neaplikoval. Nejvyšší správní soud však v této souvislosti již dříve
vyslovil (srov. rozsudek ze dne 19. 1. 2006, čj. 2 Afs 100/2005 - 106, www.nssoud.cz), že pokud
je rozhodnutí krajského soudu ve výsledku věcně správné, lze dílčí nesprávné závěry krajského
soudu (za předpokladu, že jsou přezkoumatelné) korigovat právním názorem vysloveným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu, aniž by rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno.
Stěžovatel v kasační stížnosti rovněž namítl, že se možností nabytí vlastnictví předmětu
zdanitelného plnění žalobcem podle §446 obchodního zákoníku v odůvodnění rozhodnutí
nezabýval, protože žalobce v odvolání proti platebnímu výměru správce daně tuto námitku
neuplatnil a zároveň nebylo povinností stěžovatele učinit tak z úřední povinnosti.
Tato námitka není důvodná. Podle §50 odst. 3 věty druhé a třetí daňového řádu, vyjdou-li
při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv
na výrok rozhodnutí, lze k nim při rozhodování přihlédnout. Odvolací orgán přitom není vázán
návrhy odvolatele a může změnit odvoláním napadené rozhodnutí i v neprospěch odvolatele.
Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil (srov. rozsudek ze dne 24. 1. 2006,
čj. 2 Afs 31/2005 - 57, č. 868/2006 Sb. NSS, jehož se stěžovatel dovolal v kasační stížnosti),
že slovo „lze“, užité v §50 odst. 3 větě druhé daňového řádu , není přípustné vykládat
jako stanovení pouhého oprávnění odvolacího orgánu přihlédnout k tam vymezeným
skutečnostem i bez jejich uplatnění v odvolání, nýbrž jako stanovení takové povinnosti. Odvolací
správní orgán nemá prostor pro uvážení, zda k odvolatelem neuplatněným skutečnostem
přihlédne, nýbrž – vyjdou-li takové skutečnosti najevo a mají-li podstatný vliv na výrok
rozhodnutí - k nim přihlédnout musí. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud rovněž
vyslovil, že „vyjitím najevo“ je nutné rozumět jakýkoliv způsob přibytí informace o skutečnosti,
jež může být pro výsledek řízení rozhodná, do dispoziční sféry správního orgánu. Je-li uvedená
informace obsahem správního spisu, je nutné ji nepochybně považovat za vyšlou najevo.
Žalobce v průběhu daňového řízení tvrdil a dokládal nabytí vlastnického práva
k předmětné kogenerační jednotce na základě kupních smluv, které byly uzavřeny podle
obchodního zákoníku. Z daňového spisu, stejně jako z rozhodnutí stěžovatele (viz strana 4
odst. 3), vyplývá, že daňové orgány měly při posuzování věci k dispozici kupní smlouvy,
na jejichž základě žalobce tvrdil nabytí vlastnického práva ke kogenerační jednotce. Z těchto
kupních smluv (jejichž kopie jsou založeny v soudním spise) zcela jednoznačně vyplývá, že byly
uzavřeny podle §409 a násl. obchodního zákoníku. V tomto směru se jedná o skutečnosti,
které v daňovém řízení „vyšly najevo“, a stěžovatel k nim byl povinen v souladu s ustanovením
§50 odst. 3 daňového řádu přihlédnout.
Co do posouzení těchto smluv je třeba uvést, že dovodil-li stěžovatel, že žalobce nenabyl
vlastnické právo ke kogenerační jednotce, musel smlouvy hodnotit. Přitom byl ovšem povinen
aplikovat rovněž §446 obchodního zákoníku, který obsahuje vyvratitelnou právní domněnku
nabytí vlastnického práva i od nevlastníka. Tato úvaha přitom představuje právní posouzení věci,
nikoli skutkovou otázku, resp. otázku tvrzených či netvrzených skutečností, a stěžovatel ji byl
povinen řešit z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení soud rozhodl dle §60 odst. 1, §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl
v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce naopak měl
v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci takové náklady
vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem, a to 1x 2100 Kč za jeden úkon právní
služby (písemné podání soudu – vyjádření ke kasační stížnosti) a dále 1x 300 Kč na úhradu
hotových výdajů, v souladu s ustanovením §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d)
a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem 2400 Kč. Protože advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani,
kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená podle
§37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty činí 456 Kč. Celková částka náhrady
nákladů tedy činí 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2008
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu