ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.28.2008:54
sp. zn. 8 Afs 28/2008 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: Vimperská
masna, a. s., se sídlem Špidrova 84, Vimperk, zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem
se sídlem Velké náměstí 119, Písek, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých
Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
4. 6. 2007, čj. 3261/07-1200, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2007, čj. 10 Ca 202/2007 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Finanční úřad ve Vimperku rozhodnutím ze dne 1. 8. 2002, čj. 23186/02/102970/1169,
dodatečně vyměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999
ve výši 551 950 Kč. Žalobkyně napadla rozhodnutí správce daně odvoláním, které žalovaný
zamítl rozhodnutím ze dne 27. 6. 2003, čj. 4543/120/2003.
Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, čj. 10 Ca 164/2003 - 31, žalobu zamítl. Nejvyšší
správní soud ke kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 2. 2007,
čj. 8 Afs 134/2005 - 64, zrušil rozsudek krajského soudu a ten poté rozsudkem ze dne 5. 4. 2007,
čj. 10 Ca 54/2007 - 75, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému dalšímu řízení.
V něm žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí správce daně
a dodatečně vyměřenou daň ve výši 551 950 Kč snížil na částku 219 800 Kč.
II.
Žalobkyně napadla i toto rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, který ji rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, čj. 10 Ca 202/2007 - 24, zamítl.
Oproti žalobním námitkám krajský soud dospěl k závěru, že vedením shora uvedených
soudních řízení došlo v souladu s §41 s. ř. s. ke stavění běhu prekluzívní lhůty pro vyměření daně
[§47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“)] a posledně napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno ještě
před vypršením této lhůty.
III.1
Žalobkyně (stěžovatelka) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávného posouzení pr ávní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
Stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí s právním názorem krajského soudu, podle
nějž po dobu soudních řízení došlo v souladu s §41 s. ř. s. ke stavění běhu lhůty pro vyměření
daně. Podle jejího názoru počal v návaznosti na podání daňového přiznání k dani z příjmů
právnických osob za rok 1999 běžet běh tříleté i desetileté lhůty pro dodatečné stanovení daně
dne 1. 1. 2001, a to podle předpisů platných pro toto období. Stěžovatelka se domnívá, že změna
podmínek, za nichž nastane prekluze práva, provedená soudním řádem správním, resp. jeho §41,
představuje v právním státu nepřípustnou retroaktivitu. Stěžovatelce po dobu soudních řízení
plynula desetiletá lhůta (§47 odst. 2 daňového řádu) a „ Právě tak k prekluzi práva daň dodatečně
stanovit dle ust. §47 odst. 1 je možné jen za podmínek platných pro zdaňovací období roku 1999. “. Pokud
tedy správce daně neprovedl v průběhu let 2004 – 2006 žádný úkon ve smyslu §47 daňového
řádu „za podmínek platných pro zdaňovací období roku 1999“, došlo podle stěžovatelky k prekluzi
práva na doměření daně.
III.2
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Po podrobné rekapitulaci věci uvedl, že stížní
námitka je shodná s žalobní námitkou a dodal, že není důvodná a nemá oporu v zákoně.
Stěžovatelka podle žalovaného zaměňuje lhůtu podle §47 daňového řádu, upravujícího prekluzi
vyměřit daň, a stavění lhůt podle §41 s. ř. s., upravujícího stavění lhůt po dobu řízení u soudu.
Soudní řízení byla v posuzované věci zahájena a probíhala již za účinnosti nové právní úpravy
a plně se tedy uplatní i §41 s. ř. s. Ke vztahu mezi §47 daňového řádu a §41 s. ř. s. žalovaný
odkázal rovněž na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2007,
čj. 1 Afs 25/2007 - 55 a ze dne 18. 7. 2007, čj. 7 Afs 154/2006 - 66.
III.3
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel ka uplatnila v kasační stížnosti.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud předem dalšího odůvodnění konstatuje, že se (jediná) stížní
námitka z podstatné části překrývá s (jedinou) žalobní námitkou, s níž se ovšem krajský soud
podrobným způsobem vypořádal.
Krajský soud uvedl, že správce daně nemohl v lete ch 2004 – 2006 provést žádný úkon,
protože v té době s výjimkou dvanácti dnů mezi pravomocným rozsudkem krajského soudu
a jeho napadením kasační stížností probíhala soudní řízení. Krajský soud dále odmítl námitku
stěžovatelky, podle níž nelze v její věci a plikovat §41 s. ř. s., a uvedl, že „ Žalobkyně směšuje pojem
prekluze práva daň vyměřit, která je stanovena §47 daňového řádu a v tomto směru nedošlo od roku 2000
skutečně k žádné změně, se stavěním běhu lhůt ve smyslu §41 zákona č. 150/2002 Sb., v platn ém znění,
který nabyl účinnosti 1. 1. 2003. Stavění lhůt podle citovaného ustanovení nastává v souvislosti podáním žaloby
ke správnímu soudu proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s., a v důsledku
podání žaloby pak je potře ba v řízení před správními soudy aplikovat i další ustanovení tohoto zákona,
mezi které patří právě ustanovení §41 tohoto zákona. Žalobkyně nepopírá, že mohla brojit proti pravomocnému
rozhodnutí správních orgánů žalobou ve smyslu §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., který byl účinný
od 1. 1. 2003, avšak aplikaci §41 nepřipouští. K tomu je třeba uzavřít, že v dané věci nelze selektovat,
zda ustanovení §65 a násl. bylo na danou věc aplikovatelné, s výjimkou §41 tohoto zákona, neboť zákon musí
být aplikován v celém rozsahu, pokud neobsahoval přechodná ustanovení, kterými by eventuelně byla účinnost
některých ustanovení předmětného zákona posunuta. Citovaný zákon č. 150/2002 Sb., v platném znění taková
přechodná ustanovení neobsahoval, a proto bylo nutné aplikovat tento zákon od 1. 1. 2003 v celém rozsahu.
V souvislosti s tím nedošlo k nepřípustné retroaktivitě, tak jak je namítáno v žalobě. “.
Nejvyšší správní soud nemá k výstižnému odůvodnění krajského soudu mnoho co dodat.
Soudní řád správní je předpisem, upravujícím mj. postup soudů, účastníků řízení a dalších osob
ve správním soudnictví [§1 písm. b) s. ř. s.]. Tento předpis s účinností od 1. 1. 2003 umožnil
ve srovnání s předchozí právní úpravou kvalitativně jiný přezkum správních rozhodnutí
a zároveň s procesní úpravou řízení před správními soudy stanovil některé důsledky,
které s vedením soudního řízení souvisí. Jedním z nich je pak i stavění běhu lhůt podle §41 s. ř. s.
Účastník řízení, který podává žalobu např. podle §65 s. ř. s., musí být srozuměn s důsledky,
vč. stavění běhu lhůt, které jsou s tímto procesním krokem spojeny. Nejvyšší správní soud
v té souvislosti připomíná, že soudní přezkum správních rozhodnutí představuje relativně
samostatný proces, právní ochrana poskytovaná správními soudy je ochranou originární a není
pokračováním správního řízení. Ustanovení §41 s. ř. s. proto nelze vykládat tak, že v případě
vedení soudního řízení podle soudního řádu správního nedochází ke stavění lhůt, které začaly
běžet podle jiného předpisu, např. daňového řádu, před účinností soudního řádu správního.
V případě stěžovatelky nelze o retroaktivitě úpravy obsažené v §41 s. ř. s. vůbec hovořit,
protože jí v okamžiku podání žaloby a následně kasační stížnosti byly známy, resp. měly být
známy, důsledky, které jsou s tímto krokem spojeny a které v daném okamžiku vyplývaly z platné
a účinné právní úpravy. Ostatně, žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela příhodně
odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu, v nichž byl podobný právní názor jako nyní
již vysloven, a které jsou veřejně dostupné (www.nssoud.cz), v nedávné době se pak Nejvyšší
správní soud vyjádřil ke vztahu §47 daňového řádu a §41 s. ř. s. např. v rozsudku ze dne
28. 2. 2008, čj. 1 Afs 9/2008 - 59 (dostupném rovněž na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stížní námitka není důvodná, proto kasační
stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti. Žalovanému, kterému by právo na náhradu nákladů řízení příslušelo,
podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2008
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu