ECLI:CZ:NSS:2008:8.AFS.44.2007:53
sp. zn. 8 Afs 44/2007 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudů JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. M., zastoupený
JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Litoměřice, Zítkova 677/9, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, Velká Hradební 61,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2005, čj. 15335/110/04, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2007, čj. 15
Ca 130/2005 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem se žalobce domáhal přezkoumání
a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2005, čj. 15335/110/04, kterým došlo k zamítnutí
odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 31. 3. 2004,
čj. 40160/04/196911/6682 č. 1040000100. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím byla
žalobci podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů – ve znění účinném v době vydání
napadeného správního rozhodnutí – (dále též „zákon o daních z příjmů“), a §46 odst. 4 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“), vyměřena daň z příjmů
fyzických osob ve výši 73908 Kč. Žalobce jako žalobní bod uvedl, že napadené správní
rozhodnutí vychází z nesprávného závěru, že žalobcem předložený posudek znalce P. T. není
relevantním důkazem ve smyslu §24 odst. 10 zákona o daních z příjmů.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2007,
čj. 15 Ca 130/2005 - 23 byla žaloba zamítnuta. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku,
krajský soud dospěl k závěru, že znalecký posudek předložený žalobcem vycházel toliko
ze soupisu škod na majetku při povodni v srpnu 2002, který jako svůj interní doklad vyhotovil
žalobce. Znalec tedy neměl při vypracování posudku k dispozici žádná zjištění, z nichž by mohl
ověřit žalobcem tvrzenou existenci a rozsah škody způsobenou povodní. Ve skutečnosti tedy
pouze provedl ocenění hodnoty věci, které byly uvedeny v interním dokladu žalobce a nikoliv
stanovení výše škody vzniklé v důsledku povodně. Navíc žalobce po celou dobu řízení
před správním orgánem uváděl, že si škodu vyčíslil sám. Z toho je dle názoru krajského soudu
zřejmé, že před odstraněním následků povodně zjišťování existence a rozsahu škody na majetku,
žalobce pojišťovna ani soudní znalec neprováděli. Kromě toho nelze vycházet ani z údajů
uvedených žalobcem, neboť ten v daňovém řízení předložil dva soupisy škody, v nichž vyčíslil
újmu způsobenou povodní dvěma značně odlišnými způsoby. Výši škody byl povinen doložit
daňový subjekt, který podle §31 odst. 9 daňového řádu prokazuje všechny skutečnosti, které
je povinen uvádět v přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového
řízení vyzván. Jestliže tedy znalecký posudek ze dne 14. 4. 2004, č. 4703 není posudkem
ve smyslu §24 odst. 10 zákona o daních z příjmů, správce daně nemusel zpochybňovat závěry
v něm uvedené jinými důkazními prostředky. Naopak bylo na daňovém subjektu, aby předložil
takový posudek pojišťovny nebo soudního znalce, který by takovému zákonnému ustanovení
odpovídal. To však žalobce neučinil. Odvolací orgán tedy dle závěru krajského soudu nepochybil,
když dotyčný znalecký posudek „neosvědčil jako důkaz“ a při přezkoumání správnosti
a zákonnosti platebního výměru k němu nepřihlížel.
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení tohoto
rozsudku. Uvádí, že P. T. zpracoval znalecký posudek jako znalec z oboru ekonomika, odvětví
ceny a odhady, se specializací na movité věci. To muto znalci tak nepřísluší, aby posuzoval, zda
škoda na majetku byla zapříčiněna živelní pohromou a jaké konkrétní věci mohla tato událost
zničit či poškodit. Smyslem §24 odst. 10 zákona o daních z příjmů je vyčíslení ceny zničených
nebo poškozených věcí a není v rozporu se zákonem, pokud znalec toto vyčíslení učiní na
základě sdělení stěžovatele. Navíc je přirozené, že při dané události nelze znalci věci předložit.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků podle §31 odst. 4 daňového řádu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační s tížnosti zejména znovu poukázal na to, že znalec P . T.
neměl při vypracování posudku k dispozici žádná zjištění, z nichž by mohl ověřit stěžovatelem
tvrzenou existenci a rozsah škody, která mu byla způsobena povodní. Znalec provedl ocenění
hodnoty věcí uvedených v interním dokladu stěžovatele. Navíc nelze vycházet ani z těchto
podkladů, neboť stěžovatel v daňovém řízení předložil dva odlišné soupisy škody. Proto žalovaný
navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v rozsahu stížních námitek,
přičemž vycházel z následujících skutečností, úvah a závěrů.
Podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů výdaje (náklady) vynaložené na dosažení
zjištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění nákladů d aně odečtou ve výši prokázané
poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.
Podle §24 odst. 2 písm. l) téhož zákona výdaji (náklady) podle odstavce 1 jsou také škody
vzniklé v důsledku živelných pohrom.
V §24 odst. 10 zákona o dani z příjmů je pak v prvé větě definován pojem „živelná
pohroma.“ O tom, že se jedná o uplatnění výdajů z titulu takové události, nebyly v daném
případě žádné pochybnosti. Podle věty druhé téhož ustanovení výše škody musí být doložena
posudkem pojišťovny, a to i v případě, že poplatník není pojištěn, nebo posudkem soudního
znalce.
Stěžovateli je nutno přisvědčit, že úkolem posudku znalc e je vyčíslení výše škody,
tedy v daném případě ocenění věcí poškozených nebo zničených živelní pohromou (povodní).
Znalec ani často již nemá předmětné věci v době zpracování posudku k dispozici a jeho úkolem
není ani posuzovat příčinnou souvislost mezi živelní událostí a škodou. Znalec P . T.
v předloženém posudku ocenění škody údajně způsobené povodní provedl. Je tedy nutno tento
posudek přinejmenším formálně považovat za posudek soudního znalce ve smyslu §24 odst. 10
věty druhé zákona o daních z příjmů.
Stěžovatel dále správně uvedl, že i posudek dle tohoto ustanovení je důkazním
prostředkem ve smyslu §31 odst. 4 daňového řádu. Je však na správním orgánu a následně
i na soudu ve správním soudnictví, aby takovýto posudek, stejně jako jiný důkaz hodnotily.
U odborného posudku se jedná nejen o zhodnocení, zda posudek není nelogický, např.
pro vnitřní rozpornost, ale především zda vychází z ověřených skutkových podkladů. Tak tomu
u zmíněného posudku není. Sám stěžovatel v průběhu správního řízení předložil dva podklady,
ve kterých bylo provedeno nejen odlišné vyčíslení škody, ale b yly zde zejména i odlišnosti
ve výčtu věci, které byly povodní zničeny a poté „zlikvidovány.“ Za této situace není možné
dovodit, byť byl zpracován posudek soudního znalce, že stěžovateli se podařilo prokázat výši
škody způsobené povodní a tedy výši předmětných výdajů (nákladů). K povinnosti poplatníka
prokázat výdaje (náklady) viz zejména §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, srov. též §31
odst. 9 daňového řádu. Proto byla kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta (§110 odst. 1
s. ř. s.), byť zdejší soud, pokud se týká samotného hodnocení posudku z pohledu §24 odst. 10
zákona o daních z příjmů, nikoli však dalších shora uvedených skutečností, vycházel z částečně
odlišného právního názoru.
Úspěšnému žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady spojené s řízením o kasační
stížnosti nad rámec běžných výdajů nevznikly. Proto mu náhrada nákladů řízení o kasační
stížnosti nebyla přiznána (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu