ECLI:CZ:NSS:2008:8.AS.2.2007:43
sp. zn. 8 As 2/2007 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: L. L., zastoupený
JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem Rybníček 4, Brno, proti žalovanému: Magistrát
města Brna, odbor územního a stavebního řízení, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2005, čj. OÚSŘ U 05/19467, o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, čj. 29 Ca 177/2005 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 5. 2005, čj. OÚSŘ U 05/19467, zamítl odvolání
žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Brno – Bystrc, stavebního odboru, ze dne
7. 3. 2005, čj. 28/05 TR, kterým byla žalobci jako fyzické osobě podnikající podle zvláštních
předpisů uložena pokuta ve výši 150 000 Kč za správní delikt podle §106 odst. 3 písm. c) zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „stavební zákon“) za použití §107 odst. 1 stavebního zákona. Žalobce se měl deliktu
dopustit tím, že nejméně v období od 28. 9. 2004 do 21. 1. 2005 užíval stavbu provozovny
na pozemcích p. č. 577/2, 1930/6 a 1930/24 v k. ú. Bystrc, v rozporu s kolaudačním
rozhodnutím ze dne 7. 7. 1998, čj. OS-370/98-Be.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně,
který rozsudkem ze dne 20. 6. 2006, čj. 29 Ca 177/2005 - 20, rozhodnutí žalovaného zrušil
pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud dovodil, že žalobce se měl deliktu dopustit tím, že předmětný objekt užíval
v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, tj. neužíval jej jako stanici emisních kontrol. Podle
krajského soudu však z žádného důkazu ve správním spisu nevyplývá, že žalobce v objektu
prováděl činnosti, které by nebylo možné podřadit termínu měření emisí ve smyslu §43 zákona
č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona
č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně
některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění
zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“).
Krajský soud nepřitakal žalovanému v názoru, že žalobce nemůže vůbec užívat stavbu
až do doby vydání rozhodnutí, kterým mu bude povolena změna jejího užívání. Podle krajského
soudu může žalobce užívat stavbu jako stanici emisních kontrol, přičemž stavebnímu úřadu
nepřísluší posuzovat, bude-li žalobce v takovém případě postupovat v rozporu se zákonem
o silničním provozu. Krajský soud uzavřel na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
pro nedostatek důvodů s tím, že žalovanému „… nezbude, než doplnit řízení o takové důkazy,
z nichž bude zřejmé, že žalobce užíval objekt, kolaudovaný jako stanice emisních kontrol,
v rozporu s tímto účelem a v odůvodnění rozhodnutí tyto důkazy řádně uvést, včetně jejich
obsahu a úvah správního orgánu, které posléze vedly k závěru o naplnění skutkové podstaty
správního deliktu. V žádném případě nepostačí konstatovat, že je nadbytečné neustálé opakování
prokázání naplnění skutkové podstaty správního deliktu. I v případě pokračujícího deliktního
jednání, je povinností správního orgánu znovu naplnění skutkové podstaty prokázat“.
Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
Podle stěžovatele bylo žalobci prokázáno užívání provozovny v rozporu s kolaudačním
rozhodnutím a „pokuta za recidivu protiprávní činnosti mu byla uložena oprávněně“. Žalobce
přes odebrání licence pro měření emisí prováděl v provozovně činnosti, které jsou pojmově
vymezeny jako komplex činností stanice měření emisí ve zvláštním právním předpisu. Stěžovatel
nesouhlasí s argumentací žalobce, že provádí seřizování motorů apod., nikoliv však vylepování
známek, a naopak se domnívá, že tyto související činnosti nelze odlišovat. Provozovna byla
kolaudována jako stanice měření emisí, nikoliv jako autoopravna, proto v ní nelze provádět
jinou činnost než pojmově vymezenou komplexem činností stanice měření emisí a byla-li žalobci
odebrána licence stanice měření emisí, není oprávněn provádět žádné činnosti, které jsou součástí
tohoto komplexu činností, nejen vylepování známek.
Žalobci byla již dříve pravomocně uložena sankce za uvedenou činnost, proto bylo
po zjištění, že v provozovně i nadále předmětné činnosti provádí vedeno další řízení o správním
deliktu, v jehož rámci byla žalobci uložena pokuta „potvrzená napadeným rozhodnutím“
stěžovatele.
Podle stěžovatele jsou důvody, pro které byla žalobci uložena pokuta, zcela srozumitelné,
dostatečné, jejich charakter je technický a k posouzení je příslušný stavební úřad. Stěžovatel
setrval na stanovisku, že z hlediska předpisů stavebního práva může být provozovna žalobce
užívána až po právní moci rozhodnutí o povolení změn užívání.
Stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, který „… dává žalobci prakticky
možnost, aby prováděl v provozovně činnosti jaké se mu zlíbí a znamená znevážení postupu
a nálezů všech stupňů orgánů činných v řízení, Ministerstva dopravy České republiky i orgánů
policie, jejichž závěry jsou obsaženy ve spisovém materiálu.“.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Argumentace stěžovatele se odvíjí od právního názoru, že žalobce, jemuž byla odňata
licence stanice měření emisí, nemůže vykonávat v provozovně kolaudované jako stanice měření
emisí žádnou činnost, byť i stejnou činnost původně vykonával jako součást měření emisí.
Stěžovatel nezpochybňuje, že předmětná provozovna byla kolaudována jako stanice
měření emisí.
Kolaudačním rozhodnutím se přitom povoluje užívání stavby k určenému účelu
(§82 odst. 1 stavebního zákona) a má-li být stavba užívána jako provozovna, je kolaudační
rozhodnutí zároveň osvědčením, že provozovna je způsobilá k provozu (§82 odst. 3 stavebního
zákona). V posuzované věci je tedy třeba vycházet z toho, že provozovna byla zkolaudována
a tedy způsobilá k provozu stanice měření emisí v rozsahu, který tomuto provozu přisuzovala
právní úprava v době kolaudace. Jakkoliv kolaudace potvrzuje především stavebně technickou
způsobilost stavby k plánovanému a schválenému využití, nebyl provoz stanice měření emisí
upraven předpisy stavebního práva a teprve systematickým výkladem je třeba dovodit,
jaké konkrétní využití provozovny, resp. jaký konkrétní okruh činností, kolaudace umožňovala.
Krajský soud v napadeném rozsudku odkázal na definici zákona o silničním provozu,
který však vstoupil v účinnost teprve dne 1. 7. 2001. Toto pochybení ovšem není pro posouzení
věci zásadní, neboť identické vymezení činnosti stanice měření emisí bylo možné dovodit
i před účinností zákona o silničním provozu (srov. §12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva dopravy
č. 103/1995 Sb., o pravidelných technických prohlídkách a měření emisí silničních vozidel).
Z hlediska způsobů využití provozovny v návaznosti na kolaudační rozhodnutí
tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že bylo povoleno užívání stavby ke kontrole technického stavu
vozidel, motorů a příslušenství ovlivňujícího tvorbu škodlivých emisí ve výfukových plynech
vozidel, jejich seřízení, případnému odstranění zjištěných závad nebo opravám a k následnému
ověření plnění přípustných limitů škodlivých emisí ve výfukových plynech vozidel.
Nejvyšší správní soud pak nemůže akceptovat náhled stěžovatele, že pouhým odnětím
licence stanice měření emisí stěžovateli došlo z hlediska stavebně technické způsobilosti
provozovny ke změnám, které znemožňují její využití k činnosti, jež byla v provozovně
od její kolaudace vykonávána. Je přitom zřejmé, že shora podaný výčet činností, které byly
v provozovně akceptovány kolaudačním rozhodnutím stanice měření emisí, nepředstavuje celou
možnou škálu činností, jež by mohly být vykonávány v autoopravně. Nejvyšší správní soud
ovšem přitakal závěrům krajského soudu, podle kterého ve správním spisu nelze nalézt oporu pro
závěr, že žalobce vykonával v provozovně činnost překračující rámec shora popsaného výčtu
činností – stěžovatel ostatně takový závěr ani neučinil.
Nejvyšší správní soud přisvědčil závěrům krajského soudu i v tom, že žalobce mohl
naplnit skutkovou podstatu správního deliktu podle §106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona,
tj. užívat stavbu v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, pouze kdyby překročil rámec činností
podřaditelných v době kolaudace činnostem stanice měření emisí. Argumentací od většího
k menšímu (a maiori ad minus) je pak nutné dovodit, že vykonával-li pouze některé z těchto
činností, nemohl se tohoto správního deliktu dopustit.
Stěžovatel ve svém rozhodování nepřípustně smísil různé okruhy právních problémů,
jak vyplývá i z kasační stížnosti, podle níž žalobce znevažuje postup např. i Ministerstva dopravy.
Odnětí licence stanice měření emisí, které samo o sobě nemá žádný vliv na stavebně technickou
způsobilost stavby k provozu schválenému kolaudačním rozhodnutím, nemůže být důvodem,
pro který stavební úřad uloží sankci za užívání stavby v rozporu s kolaudačním rozhodnutím.
Případné nerespektování rozhodnutí jiných správních orgánů žalobcem pak nemůže být řešeno v
nesouvisejícím řízení.
Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil s náhledem stěžovatele, že jeho rozhodnutí
netrpí vadami jež by mohly mít vliv na jeho zákonnost. Zároveň Nejvyšší správní soud nesdílí
náhled stěžovatele na možnosti, které žalobci dává rozsudek krajského soudu. Jistě nadnesený
závěr, že rozsudek krajského soudu dává žalobci prakticky možnost, aby prováděl v provozovně
činnosti jaké se mu zlíbí, nelze z tohoto rozsudku nijak dovodit. Napadený rozsudek nekonstatuje
nic více, než že činnost žalobce odpovídající užívání stavby povolenému kolaudačním
rozhodnutím nepředstavuje správní delikt podle §106 odst. 3 písm. c) stavebního zákona.
Nejvyšší správní soud, který neshledal napadené rozhodnutí krajského soudu
nezákonným, kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalobci, jemuž by jinak náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti náležela (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.), podle obsahu spisu
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. června 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu