ECLI:CZ:NSS:2008:8.AS.56.2007:151
sp. zn. 8 As 56/2007 - 151
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudů JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: I. H., zastoupená
Mgr. Timmem Šmehlíkem, advokátem se sídlem Plzeň, Sady 5. května 46, proti žalovanému:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, Praha 3,
Olšanská 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 6. 2004, čj. SCPP-1869-
1/C-246-2004 a ze dne 3. 6. 2004, čj. SCPP-1869-2/C-246-2004, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, čj. 6 Ca 378/2006 – 121,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie
v Bruntále ze dne 29. 12. 2003, čj. SCPP-1066/OV-II-2003 bylo žalobkyni (tehdy I. G.) podle §
119 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a
o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů uloženo správní vyhoštění s dobou
platnosti na deset let, tj. do 29. 12. 2013. Správní orgán, jak vyplývá z odůvodnění tohoto
rozhodnutí, především poukázal na to, že žalobkyni již rozhodnutím ze dne 13. 5. 2002,
čj. SCPP-286/PL-OPK-1-2002 bylo uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na 3 roky,
a to na jméno I. K. Po příjezdu na Ukrajinu si žalobkyně změnila jm éno na I. G. a požádala o
vydání nového cestovního dokladu Ukrajiny. Poté jí na toto nové jméno bylo uděleno vízum, na
které přicestovala na území České republiky dne 15. 12. 2002, jež opustila dne 11. 3. 2003. Na
nové vízum přicestovala do České republiky dne 21. 10. 2003. Tímto svým jednáním mařila
výkon správního rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí prostřednictvím svého zástupce podala žalobkyně odvolání
a to podáním ze dne 19. 3. 2004 doručeným správnímu orgánu prvého stupně dne 22. 3. 2004,
v němž požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání tohoto opravného prostředku.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 6. 2004, čj. SCPP-1869-1/C-246-2004 bylo
vysloveno, že se žádosti podle §28 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. o správním řízení (dále
též „správní řád“) nevyhovuje a odvolání podané dne 19. 3. 2004, tj. po uplynutí zákonem
stanovené lhůty je opožděné. Rozhodnutím žalovaného rovněž ze dne 3. 6. 2004,
čj. SCPP-1869-2/C-246-2004 pak bylo podle §60 správního řádu odvolání jako opožděné
zamítnuto. Žalovaný v odůvodnění prvého rozhodnutí především poukázal na to, že důvodem
pro prominutí lhůty nemohla být uznána skutečnost, že se žalobkyni nepodařilo spojit s žádným
advokátem. Odvolání mohla žalobkyně podat sama, či mohla zmocnit jakoukoli jinou osobu.
Pokud žalobkyně poukazovala na to, že byla v době od 24. 1. 2004 do 5. 3. 2006 hospitalizována,
žalovaný uvedl, že léčba začala 18 dnů po skončení lhůty pro podání odvolání.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala přezkoumání
a zrušení obou uvedených rozhodnutí žalovaného. Zejména poukázala na to, že ve třech dnech,
kdy musela opustit území České republiky (do 2. 1. 2004) se jí nepodařilo zajistit právní pomoc
advokáta. V této době uzavřela sňatek a musela se přesunout na letiště v Praze, z kterého opustila
republiku. 1. leden byl dnem pracovního klidu. Pokud v rozhodnutí bylo uvedeno, že byla
hospitalizována až 18. den po skončení lhůty pro podání odvolání, žalobkyně tvrdila,
že po opuštění území České republiky se nacházela trvale v depresivním stavu, a nebyla schopna
uplatňovat svá procesní práva.
Rozsudkem Městského soudu V Praze ze dne 12. 5. 2005, čj. 6 Ca 148/2004 – 51 byla
žaloba proti oběma rozhodnutím žalovaného zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 23. 11. 2006, čj. 8 Azs 177/2005 – 86 byl tento rozsudek zrušen a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení s tím, že se městský soud nevypořádal s důkazy navrženými žalobkyní.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2007, čj. 6 Ca 378/2006 – 121 byla
žaloba opětovně zamítnuta. Tentokráte se městský soud vypořádal s navrženými důkazy, přičemž
důkaz výpovědí svědka J. H. i provedl. I přes toto doplnění dokazování setrval na tom, že
žalovaný posoudil věc v souladu s §28 správního řádu. Z dokladů, které jsou založeny ve spise je
zřejmé, že k návštěvám ošetřujících lékařů a k lékařským zákrokům, kterým se musela žalobkyně
podrobit, došlo až poté, kdy marně uplynula lhůta k podání odvolání. Městský soud připustil, že
lhůta uvedená v §169 odst. 8 zákona č. 326/1999 Sb. je krátká, odpovídá však právním vztahům
upraveným tímto zákonem. Tento soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobkyni nic
nebránilo podat blanketní odvolání a toto dodatečně zdůvodnit. Navíc dne 31. 12. 2003 uzavřela
manželství s českým občanem, což ukazuje na skutečnost, že se v českém prostředí mohla
orientovat a základní právní pomoc si mohla obstarat. Žalovaný tedy nepochybil, pokud
zmeškání lhůty neprominul. Od tohoto prvého rozhodnutí se odvíjí druhé rozhodnutí
žalovaného o zamítnutí odvolání dle §60 správního řádu.
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá
přezkoumání a zrušení i tohoto rozsudku. S poukazem na výpověď svědka J. H. uvádí, že
nemůže obstát závěr o tom, že byla natolik znalá právního prostředí v České republice, že mohla
podat ve lhůtě blanketní odvolání. Městský soud dále opakuje, že k lékařským zákrokům na
Ukrajině došlo až po uplynutí lhůty k odvolání. Toto zjištění je sice pravdivé, ale pro posouzení
jejích námitek nepodstatné. Stěžovatelka neargumentovala svými závažnými zdravotními
problémy v tom smyslu, že by byly příčinou zmeškání pětidenní lhůty, ale proto, že se jednalo o
překážku bránící jí v podání odvolání až do návštěvy manžela.
Žalovaný se k této kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, přičemž vycházel z následujících
skutečností, úvah a závěrů.
Podle §28 odst. 1 správního řádu správní orgán promine ze závažných důvodů zmeškání
lhůty, požádá-li o to účastník řízení do 15 dnů ode dne, kdy pominula příčina ke zmeškání,
a učiní-li v téže lhůtě zmeškaný úkon.
Použitý pojen „ze závažných důvodů“ je neurčitý právní pojem. Tak jako u volného
správního uvážení i u neurčitých právních pojmů se vyskytuje uvážení, které je zaměřeno
na konkrétní skutkovou podstatu a její vyhodnocení, zatím co volné uvážení je orientováno
na způsob užití právního následku (srov. Zdeněk Bažil, Neurčité právní pojmy a uvážení
při aplikaci norem správního práva se zřetelem na judikaturu bývalého čsl. Nejvyššího správního
soudu, AUC Iuridica 6/92). Toto uvážení náleží především správnímu orgánu při rozhodování.
Stěžovatelce je třeba přisvědčit, že pro posouzení, zda došlo ke zmeškání lhůty k odvolání
ze závažných důvodů, byla podstatná především existence těchto důvodů v průběhu běhu této
lhůty. Následné skutečnosti (zhoršený zdravotní stav stěžovatelky), by byly rozhodné při shledání
podmínky prominutí zejména pro posouzení, zda návrh na prominutí lhůty byl podán v zákonné
lhůtě patnácti dnů. Uvedení i těchto (následných) skutečností může mít proto v daném případě
význam jen pro dokreslení všech zjištěných okolností, samo o sobě však nemůže vést k závěru,
že rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí městského soudu je nezákonné.
I Nejvyšší správní soud přisvědčuje žalovanému i městskému soudu, že nic nebránilo
stěžovatelce podat blanketní odvolání, či odvolání jen se skutečnými důvody, a to pak později
po obstarání právní pomoci doplnit. To nevyžadovalo podrobnější znalost českého práva. Navíc
i manžel stěžovatelky jí mohl být alespoň v tomto směru nápomocný. To nevyvrátila ani výpověď
J. H., jak stěžovatelka v kasační stížnosti dovozuje. Nic jí ani nebránilo, aby odvolání zaslala ve
lhůtě poštou z Ukrajiny. Ostatně stěžovatelka s řízením o správním vyhoštění nemá prvé
zkušenosti (viz citované rozhodnutí ze dne 13. 5. 2005, vydané rovněž za účinnosti zákona
č. 326/1999 Sb.).
Lze tedy uzavřít, že úvaha žalovaného (a následně i posouzení městským soudem) týkající
se aplikace neurčitého právního pojmu „ze závažných důvodů“, neodporuje zásadám logiky a má
i dostatečnou oporu ve zjištěných skutečnostech. Kasační stížnost žalobkyně tedy nebyla
shledána důvodnou.
Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo na
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.),
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu takové náklady nad rámec jeho běžné úřední
povinnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu