ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.117.2007:84
sp. zn. 9 Afs 117/2007 - 84
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: JUDr. B. Ch., zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem
Jáchymovská 27, Karlovy Vary, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní
město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7.
2005, č. j. FŘ-9520/11/04, o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2000, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007, č. j. 10 Ca 251/2005 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2005, č. j. FŘ-9520/11/04.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního
úřadu pro Prahu 3 (dále jen „finanční úřad“) ze dne 29. 11. 2002,
č. j. 173255/02/003913/7329, dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů
fyzických osob, č. 1020001561, jímž finanční úřad dodatečně vyměřil stěžovateli daň
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 1 071 348 Kč.
Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném
znění (dále jen „s. ř. s.“). V prvé řadě namítá, že v rozhodnutí o odvolání se žalovaný
nevyjádřil k uplatněným odvolacím důvodům týkajícím se pochybnosti o řádném
doručení dodatečného platebního výměru. Dále dle jeho názoru nebylo správně
provedeno hodnocení důkazů, neboť není patrná logická linie dokazování a není zřejmé,
kterými důkazy finanční úřad podepřel své rozhodnutí a které naopak odmítl. Celé
hodnocení důkazů je tedy chybné pro rozpor s obsahem spisu. Ohledně finančním
úřadem daňově neuznaných nákladů stěžovatele při spolupráci s panem P. Š. vyvodil
žalovaný závěry v rozporu s důkazy, přičemž důkazy předložené žalobcem zcela pominul
bez relevantního odůvodnění. Dle stěžovatele z jím předložených důkazů vyplývá, že
zprostředkovatelské služby byly poskytnuty a rovněž za ně byla zaplacena odměna. Stejně
tak ohledně závazkových vztahů ke společnosti ELSTAV - CZ, s. r. o., stěžovatel uvedl,
že se nejednalo o fiktivní plnění, ale naopak předmětná platba měla reálný podklad a
stěžovatel prokázal všechny skutečnosti rozhodné pro to, aby jeho výdaj v této věci mohl
být daňově uznán. Pokud žalovaný ani soud neshledali předložené důkazy jako dostatečný
podklad pro rozhodnutí, je podle názoru stěžovatele zřejmé, že v řízení nebyla zachována
objektivita a rovnost účastníků. Zprávu o kontrole ze dne 4. 6. 2002 vypracovanou
finančním úřadem pak stěžovatel označuje za vnitřně rozpornou a nelogickou.
Nezákonné jsou dle jeho názoru též jakékoli náznaky uplatnění zásady koncentrace řízení.
V poslední kasační námitce stěžovatel uzavírá, že skutková zjištění, z nichž žalovaný
ve svém rozhodnutí vycházel, nemají oporu ve spisech, ale naopak jsou v rozporu
s důkazy ve spisech obsaženými. Městský soud se v napadeném rozhodnutí snažil stejně
jako žalovaný překlenout rozpor mezi důkazy a svými závěry zpochybněním věrohodnosti
těch důkazů, kterými stěžovatel prokazoval svá skutková tvrzení, ačkoliv pro vyloučení
těchto důkazů nebyl žádný důvod.
Žalovaný ve vyjádření k podané kasační stížnosti plně odkazuje na své stanovisko
k žalobě a na odůvodnění rozhodnutí o odvolání.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Finanční úřad u stěžovatele zahájil dne 15. 10. 2001 daňovou kontrolu,
jejímž předmětem byla daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000.
Výzvou ze dne 24. 10. 2001 finanční úřad vyzval stěžovatele k předložení důkazních
prostředků, které prokazují skutečnosti jím uváděné v daňovém přiznání k dani z příjmů
fyzických osob za kontrolované období, přičemž specifikoval rozsah požadovaného
doplnění, a to i výčtem jednotlivých možných důkazních prostředků. Stěžovatel na výzvu
reagoval a zaslal finančnímu úřadu doklady dle jeho vyjádření dostatečně prokazující
skutečnosti jím uváděné v daňovém přiznání. Z jeho tvrzení obsažených ve spisu vyplývá,
že z jeho strany nebylo možno všechny tvrzené skutečnosti doložit písemnými podklady.
Finanční úřad na základě jím zjištěných informací a provedených dožádání jiných dvou
finančních úřadů dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že jím vynaložené náklady
sloužily k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu §24 odst. 1 zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen
„zákon o daních z příjmů“), čímž porušil ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“). V návaznosti na tento závěr finanční úřad vydal dodatečný shora
specifikovaný platební výměr.
Stěžovatel napadl platební výměr odvoláním, které podal přibližně po roce
od jeho vydání. V následném řízení však nebylo prokázáno řádné doručení platebního
výměru, ten byl proto doručován opakovaně a následné odvolání bylo podáno v odvolací
lhůtě. Stěžovatel v něm odkázal na obsah předchozího odvolání, ve kterém zdůraznil,
že ze zprávy o daňové kontrole nevyplývají podklady ani důvody rozhodnutí finančního
úřadu, řádným způsobem nebylo provedeno dokazování a namítl též rozpor zjištěných
skutečností se skutkovým stavem. Žalovaný se však ztotožnil s postupem a rozhodnutím
finančního úřadu a odvolání stěžovatele zamítl. Na základě žaloby proti posledně
zmíněnému rozhodnutí ve věci rozhodoval městský soud, který kasační stížností
napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto
rozsudku, městský soud neposoudil jako důvodnou žádnou ze žalobních námitek.
Dle názoru městského soudu nebyl stěžovatel způsobem doručení dodatečného
platebního výměru nijak zkrácen na svých právech. Finanční úřad zákonným způsobem
zhodnotil provedené důkazy. Ve shodě s finančním úřadem a žalovaným pak městský
soud dospěl k závěru, že stěžovatelem předloženými doklady nebylo prokázáno
vynaložení předmětných nákladů v souladu s ustanovením §24 odst. 1 zákona o daních
z příjmů. Zprávu o daňové kontrole městský soud s výjimkou jednoho slovního obratu
shledal v souladu s dodatečným platebním výměrem. Závěrem tedy městský soud uzavřel,
že rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické
a jsou odrazem řádně provedeného dokazování, žalovaný správní orgán posoudil věc
po stránce skutkové i právní správně.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně opírá
kasační stížnost o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
tj. o nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem,
o vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, je s nimi v rozporu a dále též,
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Obsahově námitky tomuto určení odpovídají. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu stížních bodů
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků při rozhodování hodnotí správce daně
důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti;
přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Dle §31 odst. 4 téhož právního
předpisu jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné
pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními
předpisy. Jde zejména o různá podání daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce
daně apod.), o svědecké výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách,
protokoly a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty
a doklady k nim apod. Pokud ohledání nebylo možno provést v rámci místního šetření nebo daňové
kontroly, provede se u správce daně. Jednotlivé skutečnosti rozhodné pro daňové řízení se prokazují
v rámci důkazního řízení. Provedené důkazní řízení pak osvědčí, které z předložených důkazních
prostředků se staly skutečně důkazem.
Podle ustanovení §31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků správce daně prokazuje
a) doručení vlastních písemností daňovému subjektu, b) existenci skutečností rozhodných pro užití právní
domněnky a nebo právní fikce, c) existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost
či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, d) existenci
skutečností rozhodných pro uplatnění zákonných sankcí. V souladu s §31 odst. 9 tohoto zákona
daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování
nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Podle §32 odst. 1 v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva
jen rozhodnutím. Tato rozhodnutí jsou pro příjemce právně účinná jen, jsou-li jim řádným způsobem
doručena nebo sdělena, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak.
Dle ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů pak platí, že výdaje (náklady)
vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou
ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy. Ve výdajích
na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích
obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny. Pokud poplatník účtuje
v souladu se zvláštním právním předpisem některé účetní operace kompenzovaně, posuzují se náklady,
jejichž uznatelnost je limitována výší příjmů s nimi souvisejících, obdobně jako by byly účtovány odděleně
náklady a výnosy.
V prvním bodu kasační stížnosti stěžovatel namítá, že finanční úřad ani žalovaný
se samostatně nezabývali otázkou doručení dodatečného platebního výměru.
Z konečného rozhodnutí stěžovatel dovozuje akceptaci jeho tvrzení ohledně pochybení
při doručování, avšak nepovažuje za správné, aby se k uplatněným odvolacím důvodům
žalovaný nevyjádřil a pouze odkázal na neexistující samostatné správní řízení. Nejvyšší
správní soud z předložené spisové dokumentace zjistil, že dodatečný platební výměr
ze dne 29. 11. 2002 byl stěžovateli doručen 11. 12. 2002. Stěžovatel požádal v srpnu roku
2003 o kopii tohoto rozhodnutí a odvolání následně podal dne 1. 12. 2003. Finanční úřad
toto odvolání dne 1. 3. 2004 zamítl podle ustanovení §49 odst. 2 písm. a)
jako nepřípustné s odůvodněním, že bylo podáno na základě poskytnutí kopie platebního
výměru. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel v zákonné lhůtě odvolal k žalovanému.
Ten ověřil okolnosti doručení platebního výměru dne 11. 12. 2002, na základě
provedeného šetření dospěl k závěru, že v řízení se nepodařilo prokázat, že platební
výměr byl řádně doručen, a rozhodnutím ze dne 15. 7. 2004 napadené rozhodnutí
finančního úřadu z 1. 3. 2004 zrušil. V mezidobí, konkrétně dne 26. 5. 2004, byl platební
výměr stěžovateli znovu doručen. Toto doručení stěžovatel nikdy nezpochybnil,
naopak sám tuto skutečnost konstatoval ve svém odvolání ze dne 23. 6. 2004,
podaném na základě zmíněného opětovného doručení. O tomto odvolání žalovaný
rozhodl dne 7. 7. 2005, vzhledem k výsledku rozhodnutí stěžovatel následně podal žalobu
ve správním soudnictví a poté i kasační stížnost.
Na základě uvedeného shrnutí skutkových okolností se Nejvyšší správní soud
v této části ztotožňuje s právním názorem vysloveným v rozsudku městského soudu.
Stěžovatel úspěšně zpochybnil doručení dodatečného platebního výměru dne
11. 12. 2002, ten však byl opětovně doručen již zákonným způsobem, který nebyl v řízení
zpochybněn, a stěžovatel následně nebyl nijak zkrácen na svém právu na projednání
odvolání. K odvolacím důvodům týkajícím se zpochybnění doručení dodatečného
platebního výměru dne 11. 11. 2002 se žalovaný vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne
15. 7. 2004. Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatele, že by toto rozhodnutí bylo
výsledkem neexistujícího správního řízení a že by žalovaný měl povinnost opakovat
důvody vydání tohoto rozhodnutí ve svém konečném rozhodnutí ze dne 7. 7. 2005.
Opětovně doručený dodatečný platební výměr nebyl nově vydaným rozhodnutím (v nově
zahájeném řízení), jednalo se o totožné rozhodnutí, které bylo vydáno finančním úřadem
dne 29. 11. 2002, u něhož bylo třeba pouze odstranit pochybnosti o jeho účinnosti
v souladu s §32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti tvrdí, že hodnocení důkazů jednotlivě
a v jejich vzájemné souvislosti nebylo finančním úřadem provedeno správně, není patrná
logická linie dokazování a není zřejmé, kterými důkazy finanční úřad podpořil
své rozhodnutí, a které naopak odmítl. Způsob provedeného hodnocení důkazů
je podle stěžovatele v rozporu s obsahem spisu a z důkazů, které jsou součástí spisové
dokumentace, nelze učinit závěry, které učinil finanční úřad. Nejvyšší správní soud
(obdobně jako městský soud k námitce shodného obsahu) v prvé řadě uvádí,
že tato námitka je vznesena pouze obecně, stěžovatel v tomto bodě netvrdí žádné
konkrétní skutečnosti potvrzující zkrácení na jeho právech. Ve shodě s městským soudem
proto Nejvyšší správní soud předesílá, že přezkum namítaných nezákonností je na základě
takto formulovaného bodu možný toliko v obecné rovině.
Zdejší soud se zcela ztotožňuje s konstatováním městského soudu, že hodnocení
důkazů v daňovém řízení přísluší výhradně správci daně. Ze správního spisu
ani ze samotného rozhodnutí žalovaného přitom nevyplývá, že by postup finančního
úřadu v daném případě a jeho myšlenkové pochody odporovaly jeho zákonným
povinnostem a zásadám logického uvažování. Vzhledem k tomu, že finanční úřad neměl
po zahájení daňové kontroly k dispozici veškeré potřebné důkazní prostředky, vyzval
stěžovatele k jejich předložení a další si obstaral sám dožádáním jiných správců daně.
Finanční úřad jednal se stěžovatelem v rámci ústního jednání, jehož předmětem bylo
poskytnutí odpovědí na výzvy finančního úřadu, projednal s ním zprávu o kontrole
a na základě podané žádosti jej též seznámil s důkazy, které získal vlastním šetřením.
Lze připustit, že hodnocení důkazů ve zprávě o daňové kontrole není popsáno
vyčerpávajícím způsobem. Finanční úřad v ní konstatoval důkazní prostředky,
které osvědčil jako důkazy a zmínil závěry, které z nich vyvodil. Rozhodnutí žalovaného
však již podrobné hodnocení důkazů obsahuje (viz strana 4, 5 a 6 tohoto rozhodnutí),
je z něj patrné, že finanční úřad vzal v úvahu skutečnosti, které zjistil na základě vlastního
šetření, a stejně tak i návrhy stěžovatele, resp. důkazní prostředky jím předložené
na základě výzvy. V rámci zásady jednotnosti správního řízení tak lze předmětné řízení
považovat za zákonné v situaci, kdy hodnocení důkazů je (jak výše uvedeno) řádně
provedeno v rozhodnutí žalovaného.
Následující námitka s předešlou úzce souvisí, stěžovatel se zabývá
zprostředkovatelským vztahem mezi ním a P. Š. Tomu stěžovatel
jako zprostředkovatelskou provizi vyplatil částku 1 535 275 Kč, kterou finanční úřad
ani žalovaný neuznali za výdaj sloužící k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Závěry
žalovaného jsou v této části podle stěžovatele v rozporu s provedenými a dostupnými
důkazy, stěžovatelem předložené důkazní prostředky byly zcela pominuty
bez relevantního odůvodnění. Přitom stěžovatel trvá na tom, že předložil všechny důkazy,
které v dané době bylo možno předložit a prokázal jimi svá tvrzení, tj. poskytnutí
zprostředkovatelské služby P. Š. a důvod i výši předmětné platby. Žalovaný dle
stěžovatele nijak nevysvětlil, proč k některým důkazům přihlédl a jiné vyloučil,
ačkoli souhrn důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele byl v daňovém řízení mnohem
logičtější a komplexnější, než jediný důkazní prostředek žalovaného. Skutkové okolnosti
popsané městským soudem v odůvodnění jeho rozsudku stěžovatel v kasační stížnosti
nijak nezpochybnil. V krátkosti je lze shrnout tak, že stěžovatel jakožto dodavatel dodal
společnosti IPB Leasing, a. s. jako odběrateli dva lékařské přístroje. Tato společnost,
zastoupená společností NOVA-AUTO Leasing, a. s., uzavřela leasingové smlouvy s P. Š.,
jejichž předmětem byly právě zmíněné přístroje. Zatímco stěžovatel tvrdil, že prodej
přístrojů zprostředkoval P. Š., informace, které si opatřil finanční úřad vlastním šetřením,
resp. dožádáním finančního úřadu příslušného dle sídla společnosti IPB Leasing, a. s.,
toto tvrzení nepotvrdily.
Stěžovatel finančnímu úřadu předložil fakturu za zprostředkovatelské služby
vystavenou P. Š. a výdajový pokladní doklad vystavený k této faktuře. K těmto dokladům
samostatně Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná pouze o formální účetní doklady,
kterými nelze prokázat faktické poskytnutí plnění, spočívající ať už ve zprostředkování či
jiné službě nebo v dodání zboží. Dále byly stěžovatelem předloženy písemnosti
adresované živnostenskému úřadu, z nichž vyplývá, že stěžovatel tento úřad žádal o
zaslání živnostenského oprávnění P. Š. z důvodu ověření jeho způsobilosti k uzavření
obchodní smlouvy většího rozsahu. Vedle toho stěžovatel doložil korespondenci se
samotným P. Š., konkrétně urgence stěžovatele k vydání faktury (datované však až po dni
splatnosti a odeslání předmětné faktury) a dále přípis P. Š., v němž stěžovateli sděluje, že
veškeré doklady týkající se zprostředkovatelské činnosti byly omylem skartovány. Zástupci
společnosti IPB Leasing, a. s. při ústním jednání naopak uvedli, že prodej přístrojů byl
zprostředkován jejich zástupcem v této věci, společností NOVA-AUTO Leasing, a. s.,
jmenovitě P. K. a I. L. (či S. S.).
Nejvyšší správní soud z obsahu předložené spisové dokumentace dospěl
ke stejným závěrům jako městský soud, a to z následujících důvodů. Nedostatečný
důkazní charakter formálních dokladů byl zhodnocen již výše a ani předložená
korespondence se živnostenským úřadem a P. Š. neprokazuje skutečnou realizaci
zprostředkování, která zde byla sporná. Finanční úřad se v pochybnostech nespoléhal
pouze na tvrzení stěžovatele a dožádáním si obstaral vlastní důkazní prostředky, které
nejenže nepotvrdily skutečnosti tvrzené stěžovatelem, ale svědčily o jejich opaku. Podle
ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků je to daňový subjekt, který je
povinen prokazovat mimo jiné i skutečnosti, které uvede (je povinen uvádět) v daňovém
přiznání. Zdejší soud vedle zmíněných skutkových a právních okolností vycházel ze
subjektivních informací poskytnutých stěžovatelem. Stěžovatel během celého řízení
neposkytl finančnímu úřadu konkrétní údaje o sporných činnostech, tj. nesdělil, jaké
úkony přesně P. Š. v daných obchodních vztazích učinil, z jakého důvodu stěžovatel
potřeboval a využil jeho zprostředkovatelských služeb a další podrobnosti přibližující
jejich vzájemnou činnost. Obsahově shodný závěr ohledně prokázání oprávněně
vynaložených nákladů na zprostředkování vyslovil Nejvyšší správní soud již opakovaně
v minulosti, např. v rozsudku ze dne 7. 3. 2005, č. j. 5 Afs 40/2004 - 59, publikovaném
pod č. 1251/2007 Sb. NSS, kde uvedl: „Pokud žalobce uzavřel komisionářskou smlouvu, jejímž
předmětem bylo zprostředkování a zajištění obchodů, je jeho povinností prokázat v daňovém řízení nejen
existenci tohoto právního úkonu, ale i faktické naplnění jeho obsahu, tj. že ze strany komisionáře došlo k
plnění dohodnutého závazku spočívajícího ve zprostředkování a zajištění obchodu ve prospěch žalobce a že
žalobce v příčinné souvislosti s činností komisionáře uzavřel označené smlouvy se třetími osobami (§31
odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků).“ Z výše uvedeného je možno
učinit závěr, že daňový subjekt, který do svých nákladů zahrne výdaje na zprostředkování,
musí být připraven následně prokázat jejich skutečnou realizaci a dále to, že byly
vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a to obzvláště, jsou-li tyto
náklady vynaloženy ve vysokých finančních částkách významně ovlivňujících jeho daňový
základ.
Rovněž další námitka se týká otázky daňové uznatelnosti výdajů ve smyslu
ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Konkrétně se jedná o závazkové vztahy
stěžovatele (jakožto mandanta) a společnosti ELSTAV - CZ s. r. o. (jako mandatáře).
Jak Nejvyšší správní soud zjistil z předloženého správního spisu, stěžovatelem
prokazovaná spolupráce mezi ním a jmenovanou obchodní společností se rozpadala
do tří závazkových vztahů, přičemž každému z nich odpovídala jedna vystavená faktura,
a to za zprostředkování (v částce 438 000 Kč), marketingový průzkum (v částce
535 000 Kč) a za konzultace o zásobování zdravotnickými přístroji (v částce 427 000 Kč).
Stěžovatel poukázal na závěr žalovaného z místního šetření, dle něhož společnost
ELSTAV - CZ, s. r. o., s ním uzavřela mandátní smlouvu a o 9 dnů později uzavřela další
mandátní smlouvu týkající se shodné činnosti (zájem o prodej přístrojů na analýzu krve)
se společností Schneeweis, spol. s r. o., společnost ELSTAV - CZ, s. r. o.,
pak dle žalovaného pouze přefakturovala stěžovateli činnosti, které jí byly údajně
fakturovány společnosti Schneeweis, spol. s r. o. Stěžovatel dále v obecné rovině namítá,
že tato skutečnost nebyla pro posouzení věci relevantní, z jím předložených důkazů
je zřejmé, že fakturované výdaje se uskutečnily. Stejně jako v žalobě stěžovatel trvá
na tom, že prohlášením jednatele společnosti ELSTAV - CZ, s. r. o., pana Mikuleckého,
a jednatele společnosti MEDI CZ, s. r. o. Viktora Šumského, prokázal nejen existenci
smluvního vztahu s mandatářem, výši plnění za poskytnuté služby, uskutečnění
předmětného výdaje, ale rovněž splnění závazku mandatáře, neboť bylo prokázáno
dodání lékařských přístrojů konečnému odběrateli.
K takto formulované námitce Nejvyšší správní soud odkazuje
na odůvodnění předchozího stížního bodu, neboť i zde dospěl k závěru, že stěžovatel
pouze konstatuje unesení důkazního břemene ohledně uskutečnění výdajů a jejich výše.
Stěžovatel ve svých námitkách zůstal v rovině obecných tvrzení a pouze celkově napadal
postup správce daně. Ačkoliv nelze zcela vyvrátit, že zprostředkovatelské a další vztahy
mezi stěžovatelem a společností ELSTAV - CZ s. r. o. mohly existovat, stěžovatel
neprokázal, že jím vyplacené finanční částky, uplatňované jako výdaje vynaložené
na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, byly skutečně vynaloženy
jako odměna za konkrétní služby a jednání. Důkazní břemeno prokazování tvrzení leží
v souladu s ustanovením §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků na daňovém
subjektu, v projednávané věci tedy na stěžovateli, který jediný může a musí objasnit
podrobnosti o tvrzených skutečnostech. V tomto případě však stěžovatel napadal postup
finančního úřadu především v obecné rovině, nežádal doplnění dokazování, ani sám nebyl
schopen poskytnout bližší informace k výdajům na zprostředkování, marketingový
průzkum a za konzultace o zásobování zdravotnickými přístroji.
Stěžovatel dále poukazuje na vnitřní rozpor a nelogičnost zprávy o kontrole,
jejíž vady jsou dle jeho názoru natolik závažné, že celý dokument činí nesrozumitelným.
Stěžovatel v této souvislosti namítá jako jediný konkrétní a určitý bod záměnu
protichůdných pojmů snížení a zvýšení daňových výdajů. Takováto záměna pojmů
je bezesporu nedostatkem zprávy o kontrole, nikoli však vadou, která by měla za následek
nesrozumitelnost celé zprávy. Z kontextu zřejmé, že šlo pouze o formální nepřesnost
a údaje uvedené v závěru zprávy o kontrole (v tabulce rekapitulace daně) odpovídají znění
dodatečného platebního výměru. V podrobnostech Nejvyšší správní soud odkazuje
na precizní odůvodnění městského soudu v této části.
Následující námitka se týká nezákonného uplatnění zásady koncentrace v daňovém
řízení, jehož se měl ve svém rozhodnutí dovolávat žalovaný. Nejvyšší správní soud
z odůvodnění rozhodnutí žalovaného ověřil, že je zde konstatováno projednání zprávy
o daňové kontrole se stěžovatelem dne 4. 6. 2002. Dále je zde zdůrazněno, že stěžovatel
při ústním jednání o projednání zprávy neuplatnil žádné námitky ani návrhy k obsahu
zprávy o daňové kontrole, ve svém vyjádření nenavrhl žádné nové důkazní prostředky
a po projednání této zprávy a seznámení s důkazními prostředky získanými finančním
úřadem neučinil žádný návrh vyvracející zjištění správce daně. Stěžovateli nebyla
ani po vydání dodatečného platebního výměru odňata možnost vyjádřit
se ke skutečnostem získaným finančním úřadem jeho vlastním šetřením, čehož ostatně
stěžovatel využil v podaném odvolání. Žalovaný žádnou z odvolacích námitek stěžovatele
neodmítl jako nepřípustnou, naopak se se všemi řádně vypořádal. Nové důkazní
prostředky stěžovatel po projednání zprávy o kontrole ani později nenavrhl,
tuto skutečnost ani nerozporuje. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud
neshledal, že by v daňovém řízení byla nezákonně uplatněna zásada koncentrace řízení
a že by byl stěžovatel zkrácen na svých procesních právech.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí, že dle jeho názoru nebyla v řízení
zachována objektivita a rovnost účastníků a skutková zjištění nemají oporu ve spisech.
Pro obecnost a neurčitost těchto tvrzení, která nejsou spojována s konkrétní částí
napadeného rozsudku, je Nejvyšší správní soud považoval za konstatování, nesplňující
náležitosti stížních bodů dle §103 odst. 1 s. ř. s.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s §110 odst. 1 věta poslední s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Mgr. Daniela Zemanová, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Dana Nevrklová