ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.120.2007:71
sp. zn. 9 Afs 120/2007 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
obchodní společnost INTER EUROPE TRADING spol. s r. o., se sídlem Louky 335,
Zlín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem Kosmova 20,
Ostrava, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4,
Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2005, č. j. 4006/03/FŘ/120, ve věci daně
z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 14. 3. 2007, č. j. 30 Ca 74/2005 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“),
kterým tento soud zamítl jeho žalobu podanou proti rozhodnutí Finančního ředitelství
v Brně (dále též „správní orgán“) ze dne 3. 2. 2005, č. j. 4006/03/FŘ/120, jímž bylo
změněno rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně (dále též „správce daně“) ze dne
28. 2. 2003, č. j. 36701/03/303915/3407, kterým byla stěžovateli na základě zprávy
o výsledku daňové kontroly daně z příjmů vybírané zvláštní sazbou daně za právnické
osoby ze dne 5. 2. 2003, č. j. 65953/02/303934/8349, podle ust. §36 a §38d zákona
č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o daních z příjmů“), vyměřena v souladu s ust. §46 odst. 4 a §69 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o správě daní
a poplatků“), daň z příjmů vybíraných srážkou podle zvláštní sazby daně za právnické
osoby za zdaňovací období prosinec 1999 v částce 178 505 Kč. Rozhodnutím správního
orgánu bylo rozhodnutí správce daně zněměno ve výroku tak, že daň předepsaná
tímto platebním výměrem byla zvýšena z částky 178 505 Kč na částku 637 518 Kč.
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvody obsažené v ust. §103
odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel spatřuje vady rozsudku
v jeho nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a dále ve vadě řízení před krajským soudem, kdy tento soud
nezkoumal, zda napadené rozhodnutí bylo vydáno před uplynutím prekluzivní lhůty
a tedy, zda se nejedná o rozhodnutí nicotné. Stěžovatel je přesvědčen, že nelze vydat
rozhodnutí po uplynutí prekluzívní lhůty stanovené v ust. §47 odst. 1 zákona o správě
daní a poplatků, jelikož po uplynutí této lhůty již daň nelze vyměřit ani doměřit.
Stěžovatel v této souvislosti rekapituluje časový průběh jeho daňového řízení,
včetně provedené daňové kontroly, a dovozuje, že v jeho případě nenabylo rozhodnutí
správce daně právní moci v zákonem stanovené tříleté prekluzívní lhůtě a upozorňuje
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 - 61.
Stěžovatel je proto toho názoru, že jde o rozhodnutí trpící natolik intenzívní vadou,
že je vůbec nelze za rozhodnutí považovat, a tedy že jde o rozhodnutí nicotné, zvláště
když ust. §47 odst. 1 citovaného zákona vydání takového rozhodnutí (tj. vyměření
a doměření daně) výslovně zapovídá. Stěžovatel se domnívá, že takovouto vadu měl
krajský soud zjistit a i bez návrhu měl tuto nicotnost vyslovit rozsudkem.
Jelikož tak neučinil, jde o vadu řízení před soudem, která ve svém důsledku způsobila
nezákonnost rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel dále uvádí, že krajský soud pochybil,
když se ztotožnil s názorem správního orgánu, že existují dvě společnosti totožného
názvu, sídlící na stejné adrese, ale s různými registračními čísly. Zástupce stěžovatele
u jednání dne 14. 3. 2007 uvedl, že pod registračním číslem 197915 je vedena společnost
DENBULL ENTERPRISES LIMITED s adresou 4, Lower, Hatch Street, Dublin 2,
Irsko a pod registračním číslem 194417 je vedena společnost INTER WORLD WIDE
TRADING LIMITED. Tato skutečnost pak byla doložena výpisem z internetové stránky
www.cro.ie. Dále připomněl, že nepochybně, tak jako v České republice, ani v Irsku,
neexistují dvě společnosti shodného názvu, které by se lišily pouze registračním číslem.
Podle názoru stěžovatele tedy správní orgán nemohl po něm požadovat, aby prokázal
existenci neexistující společnosti INTER WORLD WIDE TRADING LIMITED
s registračním číslem 197915, když tato má registrační číslo 194417. Stěžovatel namítá,
že se krajský soud nevypořádal s námitkou, že jedinou společností s názvem INTER
WORLD WIDE TRADING LIMITED je společnost s registračním číslem 194417.
S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu
a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Správní orgán se ke kasační stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 30. 5. 2007,
v němž uvedl, že má za to, že při vydání předmětného správního rozhodnutí vycházel
z objektivně zjištěného a prokázaného skutkového stavu. Stěžovatel byl vyzván
jak správcem daně, tak i správním orgánem, k doložení daňového domicilu společnosti
INTER WORLD WIDE TRADING LIMITED formou oficiálního potvrzení od irské
daňové správy. Důkazní povinnost v žalované věci přitom podle ust. §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků ležela primárně na daňovém subjektu. Protože je stěžovatel
v průběhu vyměřovacího ani odvolacího daňového řízení nedoložil, dospěl správní orgán
k závěru, že stěžovatel v rámci proběhlého daňového řízení neprokázal, že by společnost
INTER WORLD WIDE TRADING LIMITED se sídlem 4 Lower Hatch Street,
Dublin 2, Irsko s irským registračním číslem společnosti 197915 pocházela ze státu,
se kterým má Česká republika uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění
č. 163/1996 Sb., aby mohl aplikovat čl. 11 předmětné smlouvy v případě daňového řízení
vedeného u stěžovatele. Ke stěžovatelem uplatněné námitce směřující do nesprávného
právního posouzení ze strany krajského soudu, který neshledal, že v případě předepsání
daně z příjmů vybírané srážkou podle zvláštní sazby stěžovateli k přímému placení
uplynula tříletá prekluzivní lhůta k vyměření daně ve smyslu ust. §47 zákona o správě
daní a poplatků s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006,
č. j. 5 Afs 42/2004 - 61, správní orgán uvádí, že se v uvedeném případě jedná o důvod
kasační stížnosti dle ust. §104 odst. 4 s. ř. s., který stěžovatel neuplatnil v řízení
před krajským soudem, ač tak učinit mohl, když vzhledem k průběhu provedeného
soudního řízení předmětná žaloba sice byla doručena tomuto soudu dne 4. 4. 2005,
tedy před vydáním předmětného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2006, avšak ve své replice ze dne 17. 10. 2006, doručené krajskému soudu dne
18. 10. 2006, již stěžovatel tento důvod uplatnit mohl a stejně tak jej mohl uplatnit
při nařízeném jednání soudu dne 14. 3. 2007, což však v obou případech neučinil.
Dle správního orgánu je předmětná kasační stížnost v tomto důvodu v důsledku porušení
zásady koncentrace řízení upravené v ust. §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná a správní orgán
se k němu po stránce meritorní v rámci daného podání dovoluje dále nevyjadřovat.
V dalším správní orgán odkazuje na své vyjádření k žalobě ze dne 1. 8. 2005,
č. j. 2961/05/FŘ/150, a žádá, aby k němu bylo v kontextu tohoto vyjádření ke kasační
stížnosti přihlédnuto. Správní orgán považuje s ohledem na výše uvedené právní úvahu
a závěry provedené krajským soudem v napadeném rozhodnutí za správné a navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud ve smyslu ust. §110 odst. 1 in fine s. ř. s. tuto kasační stížnost
svým rozsudkem zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené
rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat do dvou měsíců poté,
kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným
zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Lhůta
je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož rozhodnutí
směřuje.
Podle ust. §104 odst. 4 citovaného zákona není kasační stížnost přípustná, opírá-li
se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl.
Podle ust. §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků pokud tento nebo zvláštní
zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet
po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové
přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla
povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.
Podle ust. §47 odst. 2 citovaného zákona byl-li před uplynutím této lhůty učiněn
úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta
znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit
a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období,
v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla
daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení
podat.
Zásadní stížní námitka stěžovatele se týká vady spočívající v uplynutí prekluzívní
lhůty stanovené v ust. §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, kterou měl
podle stěžovatele krajský soud zjistit a i bez návrhu měl nicotnost vyslovit rozsudkem.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že daň
je podle ust. §47 zákona o správě daní a poplatků nutno vyměřit či doměřit pravomocně
ve lhůtě 3 let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové
přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla
povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Tento závěr vyplývá nejenom z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 Afs 42/2004 - 61, www.nssoud.cz,
který je stěžovatelem zmiňován v podané kasační stížnosti, ale citovaný názor byl
rovněž potvrzen v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007 - 161, www.nssoud.cz.
S námitkou stěžovatele, která se týká toho, že rozhodnutí vydané po uplynutí
prekluzivní lhůty stanovené v ust. §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků
je dle názoru stěžovatele rozhodnutím nicotným a z tohoto důvodu měl krajský soud
takovou vadu zjistit ex offo a i bez návrhu měl vyslovit nicotnost předmětného
rozhodnutí správce daně rozsudkem, však již Nejvyšší správní soud nesouhlasí a považuje
za nezbytné uvést k tomu následující.
Otázkou, zda vyměření daňové povinnosti po uplynutí lhůty stanovené v ust. §47
zákona o správě daní a poplatků je rozhodnutím nicotným či toliko rozhodnutím
nezákonným a zda je povinností soudu přihlížet k prekluzi práva na vyměření daně
ve smyslu ust. §47 zákona o správě daní a poplatků z úřední povinnosti, aniž by taková
žalobní námitka byla žalobcem uplatněna, popřípadě pokud byla uplatněna po uplynutí
zákonem stanovené dvouměsíční lhůty pro podání žaloby, se zabýval i rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu, a to v e shora uvedeném usnesení ze dne 23. 10. 2007,
č. j. 9 Afs 86/2007 - 161, www.nssoud.cz. Předmětný soud zaujal zcela opačný názor,
než jaký zastává stěžovatel, neboť dovodil, že vyměření daně nebo doměření daně
či přiznání nároku na daňový odpočet po uplynutí lhůty stanovené v ust. §47 zákona
o správě daní a poplatků je rozhodnutím nezákonným. K zániku práva vyměřit či doměřit
daň ve smyslu citovaného ustanovení přitom soud přihlédne jen k námitce účastníka
řízení.
Své závěry odůvodnil Nejvyšší správní soud zejména tím, že „v daňovém řízení jednají
správci daně v souladu se zákony a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových
subjektů a také na to, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny
co nejúplněji, přičemž v tomto ohledu nejsou vázáni jen návrhy daňových subjektů. I v odvolacím řízení
může odvolací orgán při rozhodování přihlédnout ke skutečnostem odvolatelem neuplatněným, vyšly-li
při přezkoumávání najevo. Je tedy zřejmé, že v daňovém řízení správce daně i odvolací orgán jednají
především z úřední povinnosti. … Řízení ve správním soudnictví je přitom založeno zejména
na dispoziční zásadě, vyjádřené mimo jiné v ust. §75 odst. 2 s. ř. s., podle kterého soud přezkoumá
v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Výjimku z dispoziční zásady pak upravuje
soudní řád správní v ust. §76 odst. 2 pro případ zjištění, že rozhodnutí trpí takovými vadami,
které vyvolávají jeho nicotnost. V tom případě soud vysloví rozsudkem nicotnost i bez návrhu. Úpravu
nicotnosti obsahuje sice správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.), ten však v souladu s ust. §99 zákona
o správě daní a poplatků v daňovém řízení aplikovat nelze (s výjimkou postupu podle ust. §175
správního řádu při vyřizování stížnosti). …
V předchozí době především judikatura soudů dovodila, že nicotnost rozhodnutí způsobují
takové jeho vady, jako jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího
správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy vyvolávající
nesrozumitelnost nebo nesmyslnost apod. Podrobně se přitom pojmem nicotnosti zabýval rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu již ve svém rozsudku ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96
(č. 793/2006 Sb. NSS), se závěrem, že nicotným je správní akt, který trpí natolik intenzivními
vadami, že jej vůbec za rozhodnutí ani považovat nelze. Tyto vady jsou natolik závažné, že způsobí
faktickou neexistenci samotného správního aktu; za dané situace tu není tedy nic, co by mohlo zakládat
jakákoliv práva či povinnosti subjektů. Z hledisek pro hodnocení nicotnosti vyplývá, že se musí jednat
o vadu naprosto zásadní a zřejmou. Rozhodnutí je nicotné jen ve výjimečných případech výše uvedených,
přičemž následky nicotnosti rozhodnutí nelze svévolně spojovat s instituty jinými (nezákonnost,
neplatnost). Ve věcech daní pak může být jen obtížně zjistitelné, zda k prekluzi skutečně došlo,
a to nejen s přihlédnutím k ust. §47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, podle něhož úkonem
správce daně učiněným před uplynutím lhůty směřujícím k vyměření nebo doměření daně běží tříletá lhůta
znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven, ale také vzhledem k ust. §41
s. ř. s., podle něhož po dobu řízení před soudem podle tohoto zákona lhůty pro zánik práva ve věcech
daní, poplatků apod. neběží. Běh lhůty může být přerušen různými úkony správce daně, např. zahájením
daňové kontroly, ale i výzvou k prokázání tvrzených skutečností v odvolacím řízení. … Vyměření
nebo doměření daně po uplynutí lhůty podle §47 daňového řádu je vadou rozhodnutí, nikoliv však vadou
tak intenzivní a zřejmou, aby způsobila faktickou neexistenci tohoto rozhodnutí; nelze proto hovořit
o rozhodnutí nicotném.“
V souladu s výše uvedenou argumentací se Nejvyšší správní soud v souzené věci
zabýval tím, zda stěžovatel uplatnil v řízení před krajským soudem námitku,
že v jeho případě bylo rozhodnutí správce daně vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty
podle ust. §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Z obsahu soudního spisu,
který mu byl k dispozici, však zjistil, že stěžovatel tak neučinil ani v žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu ze dne 31. 3. 2005, která byla krajskému soudu
doručena dne 4. 4. 2005, a nestalo se tak ani v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě
pro podání žaloby (ust. §72 odst. 1 s. ř. s.). Námitku spočívající ve stěžovatelem tvrzeném
uplynutí lhůty stanovené v ust. §47 zákona o správě daní a poplatků tak stěžovatel poprvé
uplatnil až v podané kasační stížnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že zde v době
rozhodování krajského soudu nebyla vznesena předmětná námitka, konstatuje Nejvyšší
správní soud, že krajský soud nebyl povinen či spíše s ohledem na výše uvedené
rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nesměl přihlédnout
ke stěžovatelem tvrzené prekluzi práva na vyměření daně ve smyslu ust. §47 zákona
o správě daní a poplatků.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále namítá, že krajský soud pochybil,
když se ztotožnil s názorem správního orgánu, že existují dvě společnosti totožného
názvu sídlící na stejné adrese, ale s různými registračními čísly. K tomu Nejvyšší správní
soud uvádí následující. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu není nikterak patrno,
že by se tento ztotožnil s výše uvedeným názorem správního orgánu. Z napadeného
rozhodnutí krajského soudu naopak vyplývá, že krajský soud potvrdil závěr správního
orgánu, že stěžovatel v průběhu daňového řízení neunesl ve smyslu ust. §31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků důkazní břemeno, neboť neprokázal, že smlouva
o půjčce byla uzavřena se subjektem, který byl daňovým rezidentem v zemi,
se kterou má Česká republika uzavřenou smlouvu o zamezení dvojího zdanění, a mohlo
být využito principu, že úroky mající zdroj v jednom státě a vyplacené osobě,
která je rezidentem v druhém smluvním státě, budou zdaněny pouze v tomto druhém
státě, pokud je tento rezident skutečným vlastníkem úroků. Důvodem pro tento závěr
správního orgánu byla skutečnost, že stěžovatel především neodstranil pochybnosti
správce daně a následně správního orgánu o svém tvrzení, že společnost
INTER WORLD WIDE TRADING LTD se sídlem 4, Lower Hatch Street, Dublin 2,
Irsko, s irským registračním číslem společnosti 197915, která byla poskytovatelem
předmětných půjček, měla svůj daňový domicil v Irsku. Pochybnosti správce daně
vyvolala skutečnost, že ve výpisu z irského obchodního rejstříku (Companies Registration
Office, dostupný na www.cro.ie) je pod registračním číslem 197915 vedena společnost
DENBULL ENTERPRISES LIMITED se sídlem 4, Lower, Hatch Street, Dublin 2,
Irsko a pod registračním číslem 194417 je vedena společnost INTER WORLD WIDE
TRADING LIMITED se sídlem 98, Lower Baggot Street, Dublin 2, Irsko.
Ačkoliv byl stěžovatel výzvou správce daně ze dne 30. 1. 2002,
č. j. 13542/02/303934/8349, podle ust. §16 odst. 2 písm. e) a ust. §31 odst. 9 zákona
o správě daní a poplatků vyzván k prokázání daňového domicilu společnosti INTER
WORLD WIDE TRADING LTD se sídlem 4 Lower Hatch Street, Dublin 2, Irsko,
s registračním číslem 197915, a to formou potvrzení daňového úřadu příslušného státu,
nebylo toto potvrzení nikdy předloženo. Místo toho stěžovatel předložil dne 5. 4. 2002
správci daně jednotlivé listiny, které se sice týkaly společnosti s názvem INTER WORLD
WIDE TRADING LTD se sídlem 4, Lower Hatch Street, Dublin 2, Irsko,
avšak její registrační číslo bylo 194417. V rámci odvolacího řízení vyzval správní orgán
stěžovatele výzvou k doplnění podání ze dne 2. 8. 2004, č. j. 4006a/03/FŘ/120,
k odstranění rozporů mezi doloženými dokumenty výše uvedené společnosti
s registračním číslem 194417 a společnosti s registračním číslem 197915,
která poskytovala půjčky. Na tuto výzvu reagoval stěžovatel tím, že uvedl, že rozpor
zřejmě vyplývá ze zápatí použitého firemního papíru společnosti INTER WORLD
WIDE TRADING LTD a z hlediska identifikace smluvních stran považuje takový
rozpor za irelevantní. Následně stěžovatel doložil další dokumenty, které se však opět
týkaly společnosti INTER WORLD WIDE TRADING LTD se sídlem 4, Lower Hatch
Street, Dublin 2, Irsko, s registračním číslem 194417. Za této situace je pochopitelné,
že se krajský soud ztotožnil s výše nastíněným závěrem správního orgánu, když současně
tento soud neakceptoval vyjádření stěžovatele, že k omylu v registračních číslech mohlo
dojít tak, že v sídle poskytovatele půjček předtím sídlila společnost s registračním číslem
197915 a zřejmě byly použity její firemní listiny. Krajský soud dal ve svém rozhodnutí
jasně najevo, že podle jeho názoru registrační číslo společnosti je podstatným znakem
při identifikaci dané společnosti a rozhodně by nemělo docházet k jeho záměně.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud nepovažuje tuto námitku
stěžovatele za důvodnou.
Nejvyšší správní soud neshledal relevantní ani další námitku stěžovatele,
že se krajský soud nevyjádřil k jeho námitce, že jedinou společností s názvem INTER
WORLD WIDE TRADING LTD je společnost s registračním číslem 194417. Stěžovatel
v této souvislosti zcela opomněl dispoziční zásadu, kterou je správní soudnictví plně
ovládáno. V souladu s touto zásadou je proto na stěžovateli (žalobci),
zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují
jeho práva nebo povinnosti, bude brojit žalobou u soudu či nikoliv; je na něm,
aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě
jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá, a v žalobních bodech
pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (ust. §71 s. ř. s.) Vzhledem ke skutečnosti,
že krajský soud je podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. při přezkoumávání rozhodnutí správních
orgánů vázán jak co do rozsahu napadených výroků rozhodnutí, tak i žalobními body,
a jestliže tedy žalobce (stěžovatel) v žalobě ani jiném podání ve lhůtě podle ust. §72
odst. 1 s. ř. s. krajskému soudu neuvedl, jak to učinil v kasační stížnosti, že jedinou
společností s názvem INTER WORLD WIDE TRADING LTD je společnost
s registračním číslem 194417, krajský soud nepochybil, když tyto skutečnosti
nezkoumal (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2003,
č. j. 5 Azs 26/2003 - 57, www.nssoud.cz).
Vedle shora zodpovězených námitek namítl stěžovatel i to, že dle jeho názoru
správní orgán po něm nemohl požadovat, aby prokázal existenci neexistující společnosti
INTER WORLD WIDE TRADING LIMITED s registračním číslem 197915,
když tato má registrační číslo 194417.
Nejvyšší správní soud považuje na tomto místě za nezbytné uvést, že ust. §104
odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní
důvody, než které jsou uvedeny v ust. §103 s. ř. s., nebo ty, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit
mohl (podobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS). Například by tedy bylo
nepřípustné namítat v kasační stížnosti vady řízení před správním orgánem, byla-li
u krajského soudu tvrzena nezákonnost. V posuzované věci je pak tímto nepřípustným
jiným právním důvodem tvrzená neoprávněnost správního orgánu požadovat
po stěžovateli prokázání výše uvedených skutečností.
Přitom je třeba zdůraznit, jak ostatně uvedl Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 Azs 329/2004 - 48, www.nssoud.cz,
že nepřípustnost kasačních důvodů neuplatněných v řízení před soudem (ust. §104
odst. 4 s. ř. s.) je třeba vztáhnout k důvodům a skutečnostem uplatněným v žalobě,
resp. ve lhůtě uvedené v ust. §72 odst. 1 s. ř. s. Proto případné uvedení těchto důvodů
a skutečností po uplynutí této lhůty je nerozhodné. Jde jen o další projev zásady
koncentrace v řízení před správními soudy, který je v obecném smyslu důsledkem
jednoho z principů demokratického právního státu, ať si každý chrání svá práva.
Porovnáním obsahu žaloby a kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil,
že shora uvedený důvod stěžovatel neuplatnil v žalobě proti rozhodnutí správního
orgánu. Z pohledu přezkumu prováděného kasačním soudem jde o nový právní důvod,
který stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Takový důvod kasační stížnosti je dle ust. §104 odst. 4
s. ř. s. nepřípustný a Nejvyšší správní soud proto k němu nepřihlédl.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu
orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu