ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.148.2007:53
sp. zn. 9 Afs 148/2007 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: L.T.B.C.,
spol. s.r.o., se sídlem Limuzská 2110/8, Praha 10, proti žalovanému: Celní ředitelství v Hradci
Králové, se sídlem Bohuslava Martinů 1672/8a, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 4. 8. 2006, č. j. 10474-04/06-0601-21, ve věci uložení pokuty za správní delikty v oblasti
spotřební daně, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 11. 6. 2007, č. j. 30 Ca 70/2006-36,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 2007,
č. j. 30 Ca 70/2006 - 36, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
vyslovena nicotnost jeho rozhodnutí ze dne 4. 8. 2006, č. j. 10474-04/06-0601-21. Předmětným
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Celního úřadu Svitavy
(dále jen „celní úřad“), ze dne 22. 5. 2006, č. j. 2187-05/06-1161-021. Žalobkyně svým odvoláním
brojila proti rozhodnutí Celního úřadu Svitavy ze dne 22. 5. 2006, č. j. 2187-05/06-1164-021, jímž
jí byla uložena pokuta ve výši pět miliónů korun českých za správní delikty uvedené v §135b
odst. 1 písm. a) a g) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném pro
posuzované období (dále jen „zákon o spotřebních daních“).
Krajský soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatel ve výrokové části rozhodnutí uvedl
nesprávné rozhodnutí (chyba v čísle jednacím), v důsledku čehož v odvolacím řízení potvrdil
zcela jiné rozhodnutí, než rozhodnutí, kterým byla žalobkyni uložena pokuta, jedná se o
rozhodnutí, které je pro svou vnitřní rozpornost a nevykonatelnost nicotné. Krajský soud
v odůvodnění uvedl, že bylo-li v dané věci rozhodováno celními orgány o správním deliktu, platil
pro toto řízení v souladu s §320 odst. 1 písm. b) bod. 1. zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona ,
v platném znění, zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Dle ustanovení §69
odst. 1 správního řádu musí písemné vyhotovení rozhodnutí obsahovat číslo jednací, přičemž jde
o náležitost, jejímž cílem je individualizování a tím i vzájemné odlišení správních aktů, s nimiž
jsou spojeny vznik, změna či zánik práv a povinností účastníků řízení. Výroková část rozhodnutí
je přitom právě jeho jádrem, jímž se tato konkrétní práva či povinnosti účastníků řízení určují.
Krajskému soudu proto nezbylo, než podle ustanovení §76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) vyslovit nicotnost
napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační námitku ve smyslu ustanovení §103 odst.
1 písm. d) a a) s. ř. s., neboť má zato, že předmětný rozsudek trpí nedostatkem důvodů a
spočívá na nesprávném posouzení právní otázky soudem, a je proto nezákonný. Nesprávné
posouzení právní otázky spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud zde aplikoval celní předpisy,
ačkoliv projednávaná věc se týká výlučně zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních.
Krajským soudem citované ustanovení celního zákona dopadá pouze na řízení ve věcech celních
a jiných správních deliktů. V projednávané věci nejde ani o delikt celní, ani o jiný správní delikt,
ale o správní delikt dle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Použití správního řádu pro
tato řízení upravovalo ustanovení §135a) zákona o sp otřebních daních, ve znění zákona č.
237/2004 Sb. Nicotnost správního rozhodnutí vyslovuje soud dle §77 odst. 2 správního řádu.
Dle tohoto ustanovení však krajský soud vůbec nepostupoval, v čemž stěžovatel spatřuje
nejzávažnější nesprávnost v posouzení právní otázky. Soud nalezl pro vyslovení nicotnosti vlastní
formální důvody, čímž rozhodl mimo rámec stanovený správním řádem, a to za situace, kdy se
žalobkyně vyslovení nicotnosti v žalobním návrhu nedomáhala.
Nedostatek důvodů rozhodnutí pak stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud v rozporu s
§77 odst. 2 správního řádu, jakož i v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního
soudu (sjednocující stanovisko č. 793/2006 Sb. NSS) neposuzoval intenzitu předmětné vady.
Domnívá se, že o absenci intenzity pro vyslovení nicotnosti v projednávané věci svědčí to, že
žalobkyně byla (a to i v přezkumném řízení před Generálním ředitelstvím cel) srozuměna s tím,
jaké rozhodnutí je v odvolacím řízení přezkoumáváno. Zjevná chyba v psaní na posledním místě
numerického kódu Celního úřadu Svitavy nemůže vhledem k dalšímu obsahu výroku rozhodnutí
(datum, označení věci, ve které bylo rozhodováno, označení, kdo rozhodoval) způsobit záměnu
s jiným rozhodnutím. Nicotnými rozhodnutími jsou především taková rozhodnutí,
která se odvolávají na neplatné právní normy, rozhodnutí ukládající povinnosti, při jejichž plnění
by byl spáchán trestný čin, rozhodnutí s nesrozumitelným výrokem, rozhodnutí ukládající splnění
povinnosti v nereálném termínu, rozhodnutí, která nemají předepsanou písemnou formu, či
rozhodnutí vydaná bez jakéhokoliv právního podkladu. Ryze formální vada nemůže svou
intenzitou postačit k vyslovení nicotnosti .
Na základě shora uvedených skutečností stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvádí, že soudní přezkum požadovala
s ohledem na meritum věci, vyslovení nicotnosti nežádala. Dle ustanovení §4 odst. 5 písm. h)
zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky , celní ředitelství přezkoumává podle
zvláštních právních předpisů rozhodnutí vydaná celními úřady ve svém územním obvodu. Ve
smyslu ustanovení §135e odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních v aktuálním
platném znění, je příslušným k projednání věci orgán, který tvrzené porušení povinnosti nebo
zákazu zjistí jako první. V předmětném případě byl tímto orgánem Celní úřad Svitavy, podřízený
stěžovateli. Ve smyslu ustanovení §135e odst. 8, části čtvrté, cit. zákona, se zákon o správě daní a
poplatků použije pouze pro účel vybírání a vymáhání již uložených pokut, nikoliv při jejich
ukládání. Užití správního řádu není citovaným zákonem o spotřebních daních explicitně řešeno.
Proto závaznou procesní normou, upravující práva a povinnosti celních orgánů a dotčených osob
podezřelých z porušení zákona o spotřebních daních, může být pouze správní řád. Ostatně
z výroku rozhodnutí celních orgánů je zřejmé, že celní úřad i stěžovatel postupovali dle správního
řádu. Žalobkyně žádá, aby stěžovatel v rámci kasačního řízení transparentně vymezil rozdíl mezi
správním deliktem a jiným správním deliktem a dále aby s ohledem na zásadu zákonnosti a
zásadu obecně povolovací vysvětlil, co se rozumí sdělením, že rozhodování ve smyslu ustanovení
§135a zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění zákona č. 237/2004 Sb., je
„ustálenou rozhodovací praxí“.
K námitce týkající se aplikace ustanovení §77 odst. 2 správního řád u žalobkyně uvádí, že
dle citovaného ustanovení vyslovuje soud nicotnost rozhodnutí z důvodu jeho právní či faktické
neuskutečnitelnosti. Krajský soud srozumitelně uvedl, z jakého důvodu vyslovuje nicotnost
napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení §74 odst. 1 správního řádu je rozhodnutí o uložení
pokuty vykonatelné nabytím právní moci, aby bylo možné stíhat účastnic i řízení vykonatelností
prvoinstančního správního aktu. V případě podání řádného opravného prostředku pak musí být
o takovém aktu nejprve zákonem stanoveným způsobem rozhodnuto. Ve prospěch tvrzení
stěžovatele je třeba uvést, že žalobkyně nezpochybňuje, že žalobou napadené rozhodnutí se
vztahuje k rozhodnutí, kterým jí byla uložena sankce pokuty, na druhé straně ovšem namítá,
že vzhledem k nesprávnému označení je sporné, zda je takové rozhodnutí ve výroku dostatečně
individualizováno a zda je lze považovat za právně natolik bezvadné, aby jím mohla být ukládána
povinnost finančního plnění a vyvozována odpovědnost za deliktní jednání. Pokud jde o
stěžovatelem zmiňované přezkumné řízení před Generálním ředitelstvím cel, žalobkyně
zdůrazňuje, že jí toto bylo odepřeno s odůvodněním, že neexistují zákonné důvody pro jeho
zahájení, a proto jsou informace stěžovatele zcela zavádějící a nepravdivé.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a zkoumal při tom, z da napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisového materiálu vyplývá, že rozhodnutím ze dne 7. 4. 2006, č. j. 2187-03/06-
1164-021, oznámil Celní úřad Svitavy jako věcně a míst ně příslušný celní orgán dle ustanovení §5
odst. 3 písm. g) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, a §135e odst. 4 zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
spotřebních daních“), žalobkyni, že na základě ustanovení §46 zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zahajuje řízení ve věci projednání
správního deliktu dle §135 b) odst. 1 písm. a) a g) zákona o spotřebních daních, neboť na
základě v rozhodnutí citovaných protokolů ze dne 30. 3. 2006 existuje důvodné podezření, že se
žalobkyně dopustila správního deliktu způsobem uvedeným v ustanovení §135b zákona o
spotřebních daních. Současně žalobkyni poučil, že v tomto řízení jí může být uložena pokuta ve
výši 10 mil. Kč dle §135b) odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních a pokuta ve výši 1 mil.
Kč, jde-li o správní delikt dle §135b odst. 1 písm. g) cit. zákona. Z důvodů rychlos ti
a hospodárnosti správního řízení spojil celní úřad správní spisy týkající se zjištění, vyplývajících
z jednotlivých protokolů na základě ustanovení §140 správního řádu ke společnému řízení
(usnesení ze dne 7. 4. 2006, č. j. 2187-02/06-1164-021). Současně dle §36 odst. 3 správního řádu
poučil žalobkyni o možnosti vyjádřit se k předloženým zjištěním, tj. k podkladům rozhodnutí a na
základě ustanovení §39 odst. 1 správního řádu ji vyzval k předložení případných důkazních
prostředků či návrhů. Po následně provedeném řízení uložil celní úřad žalobkyni dle ustanovení
§135b odst. 3 písm. a) a c) zákona o spotřebních daních pokutu ve výši pět milionů korun
českých rozhodnutím ze dne 22. 5. 2006, č. j. 2187-05/06-1164-021, když dospěl k závěru, že
žalobkyně se dopustila správního deliktu porušením právní povinnosti stanovené v §114 odst. 2
zákona o spotřebních daních, když dne 27. 7. 2005 skladovala ve své provozovně na adrese Řídký
22, Litomyšl, tabákové výrobky Golem a César v množství 16 439,80 kg, které nebyly značeny
tabákovou nálepkou. Naplnila tak svým jednáním skutkovou podstat u uvedenou v §135b odst. 1
písm. a) zákona o spotřebních daních. Dále se dopustila správního deliktu porušením právní
povinnosti stanovené v §114 odst. 2 zákona o spotřebních daních, když dne 9. 12. 2005 a 19. 1.
2006 skladovala ve své provozovně na adrese Řídký 22, Litomyšl, tabákové výrobky Golem,
které nebyly značeny tabákovou nálepkou. Tímto jednáním naplnila skutkovou podstatu
správního deliktu, která je uvedena v §135b odst. 1 písm. g) zákona o spotřebních daních.
Následné odvolání podané žalobkyní stěžovatel zamítl rozhodnutím, jehož nicotnost byla
vyslovena krajským soudem v napadeném rozsudku.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a
tvrdí, že v posuzovaném případě nejde ani o delikt celní, ani o jiný správní delikt, ale o správní
delikt dle zákona o spotřebních daních. Nepostupoval proto dle celních předpisů, jak nesprávně
uvádí krajský soud, nýbrž d le zákona č. 353/2003 Sb., ve znění zákona č. 237/2004 Sb., jehož
ustanovení §135a) použití správního řádu pro tato řízení stanoví. K této námitce Nejvyšší
správní soud uvádí, že při ukládání sankcí za správní delikty, upravené zákonem o spotřebních
daních byl postup dle správního řádu zakotven přímo v zákoně o spotřebních daních, to však
pouze do 30. 6. 2005, neboť předmětné ustanovení bylo s účinností od 1. 7. 2005 zrušeno
zákonem č. 217/2005 Sb., který současně vložil do zákona o spotřebních daních novou čtvrtou
část, nazvanou Přestupky a správní delikty. Zákon o spotřebních daních přímou aplikaci
správního řádu na řízení o správních deliktech nestanovil, výslovně se tak stalo až zákonem č.
575/2006, účinným od 1. 1. 2007. Nejvyšší správní soud nesdílí stěžovatelův závěr, že
v předmětu věci nešlo o tzv. jiný správní delikt. Deliktním je jen takové porušení povinností
(konání či opomenutí), které konkrétní zákon takto označuje. Rozlišovacím kriteriem mezi
jednotlivými druhy deliktů podle závažnosti (ať už jde o trestné činy, přestupky, jiné správní
delikty či delikty disciplinární nebo pořádkové) je míra jejich typové společenské nebezpečnosti
vyjádřená ve znacích skutkové podstaty, u jiných správních deliktů a disciplinárních deliktů
pak ještě okruh subjektů, které se deliktu mohou dopustit. Výstižně to stanoví zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“), v §2 odst. 1,
který definuje přestupek jako zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a
je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Jiné správní delikty jsou
svou povahou nejblíže právě přestupkům. S ohledem na výše uvedené bylo možno a plikaci
správního řádu na předmětné řízení dovodit z ustanovení §320 odst. 1 písm. b) bod. 1 celního
zákona. Dle názoru kasačního soudu je však pro posouzení věci rozhodná zcela jiná otázka, a to,
zda uvedení jedné nesprávné číslice na místě numerického kódu Celního úřadu Svitavy ve
výrokové části napadeného rozhodnutí stěžovatele je či není způsobilé vyvolat nicotnost
tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí s námitkou spočívající v tvrzení, že krajský soud měl při
vyslovení nicotnosti postupovat dle §77 odst. 2 správního řádu a pokud nalezl pro vyslovení
nicotnosti vlastní formální důvody, rozhodl mimo rámec stanovený správním řádem , a to navíc
za situace, kdy se žalobkyně vyslovení nicotnosti v žalobním návrhu nedomáhala. Podle §77
odst. 2 správního řádu se za důvody nicotnosti považují vady, které činí rozhodnutí zjevně
vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jiné vady, pro něž nelze
správní akt vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů může
vyslovit pouze soud, a to podle příslušných ustanovení soudního řádu správního. Tím ovšem
není dotčena pravomoc soudů ve správním soudnictví stanovená v §76 odst. 2 s. ř. s.,
dle kterého dospěje-li soud k názoru, že rozhodnutí je nicotné, potom jeho nicotnost
svým výrokem v rozsudku deklaruje, a to nejen k námitce žalobce, ale i z úřední povinnosti; toto
pojetí se posléze důsledně promítá i do §109 odst. 3 s. ř. s. ukládajícího Nejvyššímu správnímu
soudu povinnost i nad rámec důvodů uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti přihlížet
k tomu, že napadené rozhodnutí správního orgánu je nicotné.
Nejvyšší správní soud již mnohokrát konstatoval, že nicotnost a nezákonnost správního
aktu považuje za vzájemně odlišné kategorie s vlastním obsahem, rozdílnými předpoklady
uplatnění a dopady na soudní přezkum. Následky nicotnosti nelze svévolně spojovat s instituty
jinými, nýbrž je naopak třeba vykládat nicotnost restriktivně a s přihlédnutím k jejímu smyslu,
jímž je odstranění rozhodnutí, která nikdy nemohla být respektována. Nezákonnost úkonů,
kterých se správní orgán může v řízení dopustit, může být různé intenzity, např. n euvedení data
na protokolu o jednání je vadou jiné intenzity oproti provedení důkazu bez přítomnosti účastníka
řízení, případně oproti ještě závažnějšímu vyměření sankce po zákonem stanovené lhůtě. Za
nicotná rozhodnutí byla v minulosti (např. Hoetzel, J.: Československé správní právo, Praha,
1934, s. 268 a násl.) považována rozhodnutí, „která po právu vůbec neexistují“, tj. rozhodnutí, která
trpí absolutní věcnou nepříslušností rozhodujícího orgánu (uložení pokuty za celní delikt
energetickou inspekcí), rozhodnutí adresovaná někomu, kdo neexistuje, nebo rozhodnutí
ukládající absolutně nemožné plnění. Naopak za akty nikoliv nicotné (absolutně neplatné)
ale nezákonné (naříkatelné) Hoetzel považuje akty, které byly vydány kolektivním orgánem
v jiném nežli předepsaném složení (nesprávné složení zastupitelstva). Je tedy zřejmé, že pevná
hranice neexistuje, danou otázku lze řešit pouze výkladem. Ostatně i z usnesení Ústavního soudu
ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 770/02, publikované m pod č. 28 Sb. n. u. US, sv. 33, str. 495,
které se problematikou nicotnosti zabývalo velmi podrobně, vyplývá, že dovození nicotnosti
určité vady správního aktu je otázkou výkladu.
V českém právním řádu tedy obecné vymezení vad, které způsobují vždy nulitu
(nicotnost) správního aktu, neexistuje, proto je třeba tyto vady dovozovat především z judikatury
a podpůrně z teorie správního práva. Judikatura i teorie shodně uvádějí, že o paakt jako správní
akt, který nevyvolává jím zamýšlené účinky, jde tehdy, jsou -li jeho vady zásadní a je zřejmé, že na
něj “nelze hledět“ jako na správní akt. Se stěžovatelem tak lze souhlasit v tom, že teorie i soudní
judikatura považuje za nicotný správní akt pouze akt, který trpí vadami takové intenzity,
že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Skutečnost, že stěžovatel uvedl ve výrokové části
napadeného rozhodnutí číslo jednací ve tvaru „2187-05/06-1161-021“ na místo „2187-05/06-
1164-021“, a dopustil se tedy pochybení v numerickém kódu Celního úřadu Svitavy, představuje
vadu rozhodnutí, avšak dle názoru kasačního soudu zjevně nikoliv natolik intenzivní, že by po
účastnících nebylo možno spravedlivě žádat, aby rozhodnutí respektovali.
Obsahové náležitosti rozhodnutí jsou uvedeny v §68 správního řádu, dle kterého správní
rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Formální náležitosti
písemného vyhotovení správního rozhodnutí obsahuje ustanovení §69 správního řádu.
Výroková část může obsahovat jeden nebo více výroků, přičemž výrok v sobě nese autoritativní
úpravu práv a povinností, která představuje vlastní materializaci správního aktu jako hmotné
vyjádření rozhodnutí o jedné věci. Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem
řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, označení účastníků, lhůta ke splnění
ukládané povinnosti, případně jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění, a výrok o vyloučení
odkladného účinku.
Číslo jednací patří mezi tzv. formální náležitosti písemného vyhotovení správního
rozhodnutí stanovené v §69 správního řádu. Prvotní význam označování rozhodnutí číslem
jednacím je v každém případě jeho individualizace, tj. odlišení od jiných rozhodnutí vydaných
totožným správním orgánem ve stejný den. Dále tímto správní řád reaguje na zákon č. 499/2004
Sb., o archivnictví a spisové službě , a prováděcí vyhlášku k tomuto zákonu č. 646/2004 Sb., o
podrobnostech výkonů spisové služby. Podle §5 odst. 2 citované vyhlášky se dokumenty vzniklé
z úřední činnosti subjektu, který má podle uvedeného zákona o archivnictví a spisové službě
povinnost vykonávat spisovou službu, označují záhlavím s jeho názvem a sídlem a číslem
jednacím. Číslo jednací podle §2 odst. 10 cit. vyhlášky obsahuje vždy zkratku onačení toho, kdo
má ze zákona povinnost vykonávat spisovou službu, případně jeho organizační jednotku,
pořadové číslo zápisu dokumentu v podacím deníku a označení kalendářního roku,
ve kterém je dokument evidován. To samozřejmě neznamená, že nemůže obsahovat i jiná
označení, než shora uvedená.
Pochybení v numerickém kódu celního úřadu tak představuje zřejmou nesprávnost
v písemném vyhotovení rozhodnutí, která ovšem sama o sobě nemůže vyvolat důsledky, ke
kterým dospěl krajský soud. Jak z výrokové části napadeného rozhodnutí, tak z jeho obsahu a
koneckonců i z žalobních bodů je zcela zřejmé, že pochybení v numerickém kódu čísla jednacího
nemělo a ani nemohlo samo o sobě vyvolat pochybnosti, že stěžovatel v rámci odvolacího řízení
rozhodl o zcela jiném rozhodnutí orgánu prvního stupně. Naopak z napadeného rozhodnutí je
zcela zřejmé, že stěžovatel rozhodl na základě řádně podaného odvolání a v rámci odvolacího
řízení potvrdil rozhodnutí Celního úřadu Svitavy, jímž byla účastnici řízení uložena pokuta ve výši
pět miliónů korun českých, za správní delikty stanovené v ustanovení §135b odst. 1 písm. a) a g)
zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních podle §135b odst. 3 písm. a) a c) zá kona o
spotřebních daních, kterých se dopustila porušením právní povinnosti stanovené v §114 odst. 2
zákona o spotřebních daních. Vzhledem k tomu, že stěžovatel téhož dne nevydal jiné rozhodnutí
o odvolání žalobkyně, nevznikla ani nejistota o předmětu říz ení, uvedení chybné číslice v čísle
jednacím rozhodnutí tedy nemohlo vyvolat pochybnosti o obsahu upravených práv a povinností.
Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že zatímco nicotný akt nelze měnit a nelze jej zhojit
ani uplynutím času, opravu zřejmých nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí (a to i
zřejmých nesprávností výrokové části rozhodnutí) je možné dle §70 správního řádu provést jak
z moci úřední, tak na požádání účastníka řízení. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že
následnou opravou numerického kódu čísla jednacího nemůže dojít k obsahové změně
napadeného rozhodnutí ani k nápravě věcných či právních vad napadeného rozhodnutí. Ze všech
uvedených důvodů se nelze ztotožnit se závěrem krajského soudu, dle něhož uvedení chybné
číslice v označení čísla jednacího napadeného rozhodnutí v daném případě způsobilo nicotnost
tohoto rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven výše v odůvodnění
tohoto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu