ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.19.2008:30
sp. zn. 9 Afs 19/2008 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana
Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci
žalobce: I. M., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem Joštova 4,
Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2004, č. j. 2916/04/FŘ/130, ve věci
dodatečného vyměření daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2007, č. j. 29 Ca 172/2007 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým
bylo řízení o jím podané kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu ze dne
19. 12. 2006, č. j. 29 Ca 305/2004 - 24, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného
odvolacího orgánu (Finanční ředitelství v Brně), o dodatečném vyměření daně z přidané
hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2000 ve výši 20 460 Kč, dle ustanovení
§47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“),
zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
31
Stěžovatel v kasační stížnosti své námitky nepodřadil pod zákonné důvody
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. a ve svém podání se omezil na pouhé vyslovení
nesouhlasu s výrokem napadeného rozhodnutí, na tvrzení, že „soudní poplatek
uhradil ve lhůtě pro podání této kasační stížnosti“ a na návrh, aby „Nejvyšší správní soud podle
ust. §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích napadené usnesení zrušil“.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud neshledal
kasační stížnost neprojednatelnou z důvodu absence povinných náležitostí ve smyslu
§106 s. ř. s. ve spojení s §37 odst. 2 a 3 téhož právního předpisu, tj. chybějících precizně
formulovaných stížních bodů, neboť z obsahu podání je zřejmé, že tuto (v pořadí
druhou) kasační stížnost podal stěžovatel z důvodu uvedeného v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a jeho námitka tedy spočívá v předpokládané (implicitně tvrzené)
nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení. Poté zdejší soud přezkoumal napadené
usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů
(§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K řešené problematice je předně nutno zmínit, že poplatková povinnost vzniká
již podáním kasační stížnosti [ustanovení §4 odst. 1 písm. d) a §7 odst. 1 zákona
o soudních poplatcích] a splnění této povinnosti není vázáno až na výzvu soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 As 24/2004 - 49,
dostupný na www.nssoud.cz). Zákon o soudních poplatcích v platném znění jednoznačně
spojuje povinnost zaplatit soudní poplatek s okamžikem podání návrhu k soudu, zároveň
však umožňuje předejít následkům jeho neuhrazení tím, že dává navrhovateli možnost
zaplatit poplatek až na základě výzvy soudu ve lhůtě soudem stanovené podle ustanovení
§9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích, případně zaplatit jej ještě předtím,
než usnesení o zastavení řízení nabude právní moci. Tuto možnost poskytuje účastníkům
řízení zákon o soudních poplatcích svým ustanovením §9 odst. 7, na něž se stěžovatel
v kasační stížnosti odvolává. Podle citovaného ustanovení soud rozhodující ve věcech
správního soudnictví, který vydal usnesení o zastavení řízení, toto usnesení zruší, je-li
soudní poplatek uhrazen dříve, než usnesení nabylo právní moci. Nabude-li však usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci, poplatková povinnost zaniká.
Předmětné ustanovení je současně možno vnímat jako poslední zákonem
stanovenou možnost, jak negativním (a definitivním) následkům nezaplacení soudního
poplatku zabránit. Zákon o soudních poplatcích toto „změkčující“ ustanovení jinak striktně
stanovených procesních pravidel obsahuje z toho důvodu, že zaplacení soudního
poplatku je právní skutečností, která se svými důsledky přibližuje podmínkám řízení,
a může za určitých okolností omezit Ústavou garantované právo každého na přístup
k soudu, resp. právo domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), přičemž zároveň nelze přehlédnout,
že i toto právo je na ústavní úrovni podmíněno dodržením „stanoveného postupu“,
jímž je třeba rozumět dodržení všech zákonem stanovených podmínek souvisejících
s podáním příslušného návrhu, mj. tedy i zaplacení soudního poplatku. I Ústavní soud
32
ostatně ve svém nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, konstatoval,
že poplatková povinnost je i v jiných právních řádech běžnou podmínkou vydání
meritorního rozhodnutí, a vyjádřil zároveň své přesvědčení, že „oproti předcházející právní
úpravě, kdy bylo možno poplatek ze správní žaloby dodatečně zaplatit jen ve lhůtě stanovené soudem
ve výzvě, se nyní výzvou stanovená lhůta fakticky prodlužuje ještě o dobu, kterou bude správnímu soudu
trvat vydání usnesení, resp. jeho doručení, což není dle přesvědčení Ústavního soudu doba zanedbatelná...“
(srov. také nález ze dne 16. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 59/2000). Využití možnosti,
kterou poskytuje navrhovateli „záchranné“ ustanovení zákona o soudních poplatcích,
je tedy plně v dispozici účastníka řízení, který dal podnět k zahájení řízení podáním
návrhu k soudu.
Z dikce ustanovení §9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích je naprosto zřejmé,
že ve věcech správního soudnictví je nejzazším termínem pro úhradu soudního poplatku
den nabytí právní moci rozhodnutí, přičemž rozhodnutí soudu ve věcech správního
soudnictví nabývá právní moci v souladu s §54 odst. 5 a §55 odst. 5 s. ř. s. dnem,
kdy bylo doručeno účastníkům. Pro účely zákona o soudních poplatcích nelze v zájmu
právní jistoty, a s ohledem na to, co bylo uvedeno shora, za okamžik, kdy nastanou účinky
řádného doručení, považovat okamžik, kdy se tak v konkrétním případě skutečně
stane (převzetí písemnosti ze strany adresáta), ale tyto účinky je nutno vztahovat
až k poslednímu okamžiku příslušného dne (promeškání tohoto okamžiku
však již žádným způsobem nelze zhojit). Tento výklad je plně v souladu se stávající
judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 17. 4. 2008,
č. j. 5 Afs 1/2007 – 172, www.nssoud.cz), je výkladem zákona in favorem ústavně
zaručených práv účastníka řízení, a je proto zároveň výkladem ústavně konformním
(viz shora). V žádném případě nelze mít za to, jak se domnívá stěžovatel, že by bylo
možno poplatkovou povinnost splnit až poté, co bylo řízení o příslušné kasační stížnosti
ze strany soudu zastaveno a usnesení o zastavení řízení již nabylo právní moci.
Rozhodující je proto v dané věci pouze skutečnost, kdy (resp. kterého dne) bylo
předmětné usnesení stěžovateli doručeno. Ze spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že tímto
dnem byl pátek 26. 10. 2007 a tento den byl také posledním dnem, kdy stěžovatel ještě
mohl soudní poplatek uhradit. Nutno dodat, že možnosti dodatečně poplatek zaplatit
mohl stěžovatel využít v relativně velmi dlouhém časovém rozmezí, konkrétně
od 4. 5. 2007, kdy bylo jeho právnímu zástupci doručeno usnesení krajského soudu
ze dne 27. 4. 2007, č. j. 29 Ca 305/2004 - 29, obsahující výzvu k úhradě soudního
poplatku a náležité poučení o následcích jeho neuhrazení ve výzvě stanovené lhůtě,
až do dne 26. 10. 2007, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení, tedy de facto
v průběhu téměř celých šesti měsíců. Tato doba však marně uplynula, aniž by ji stěžovatel
k prospěchu své věci využil. V této souvislosti nezbývá, než připomenout zásadu
vigilantibus iura scripta sunt aneb právo přeje bdělým uplatňovanou v kontinentálním
evropském právu již od dob římských.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
33
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a Finančnímu ředitelství v Brně
jako odvolacímu správnímu orgánu žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti
nevznikly. Soud proto rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti za použití
§120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu