ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.197.2007:51
sp. zn. 9 Afs 197/2007 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: ECOPLAST, spol. s r.o., se sídlem Kalendova 688, Hradec Králové,
zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem Dukelská 15,
Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2006, č. j. 18/89089/2005-491, o prominutí
správního poplatku u žádosti o prominutí příslušenství daně, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2007, č. j. 11 Ca 88/2006 – 26,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2007, č. j. 11 Ca 88/2006 – 26,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označené
usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen „žalovaný“) ze dne 16. 1. 2006,
č. j. 18/89089/2005-491. Tímto rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti stěžovatele ze dne
22. 4. 2005 o prominutí správního poplatku v řízení o žádosti o prominutí příslušenství
daně z přidané hodnoty za zdaňovací období od 1. 1 . 2002 do 31. 12. 2002 podané
u Finančního úřadu v Hradci Králové (dále jen „finanční úřad“).
Stěžovatel označuje za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Městský soud dle jeho názoru dospěl k nesprávnému závěru,
že rozhodnutí žalovaného podle §55a zákona č. 337 /1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
nepodléhá přezkoumání ve správním soudnictví. Stěžovatel konstatuje, že jsou mu známy
dva rozsudky Nejvyššího správního soudu, v nichž byl vyjádřen opačný názor.
V rozhodnutí ze dne 30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000 – 55, Nejvyšší správní soud judikoval,
že rozhodnutí podle §55a daňového řádu může být podrobeno soudnímu přezkumu.
V rozsudku ze dne 22. 2. 2007, č. j. 2 Afs 159/2005 – 43, pak Nejvyšší správní soud
výslovně uvedl, že soudní přezkum rozhodnutí vydaného podle §55a daňového řádu
„samozřejmě není vyloučen“, přičemž k tomu soud rovněž dodal, že dřívější opačná
judikatura je již překonána. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost kasační stížností
napadeného soudního rozhodnutí. Již v podané žalobě podle svého tvrzení uváděl,
že rozhodnutí žalovaného lze přezkoumat ve správním soudnictví a k tomu i odkazoval
na zmíněnou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Navzdory tomu městský soud
žalobu odmítl, aniž by se s touto argumentací žalobce vypořádal.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní
skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Stěžovatel podal u finančního úřadu dne 8. 2. 2 005 žádost ve věci prominutí
daňového penále. Finanční úřad při přezkoumání této žádosti zjistil, že při podání nebyl
zaplacen poplatek stanovený zákonem č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správních poplatcích“). Proto stěžovatele dne
15. 4. 2005 vyzval výzvou dle §5 odst. 2 zákona o správních poplatcích k jeho zaplacení,
a to v částce 1000 Kč do 15 dnů ode dne, který následuje po doručení výzvy. Stěžovatel
byl ve výzvě poučen, že nebude-li poplatek v uvedené lhůtě zaplacen, zahájené řízení
bude zastaveno (§5 odst. 4 zákona o správních poplatcích a §27 odst. 1 zákona o správě
daní a poplatků). Současně byl poučen o tom, že proti výzvě lze podat odvolání ve lhůtě
do 15 dnů ode dne, který následuje po do ručení této výzvy, a to písemně nebo ústně
do protokolu u finančního úřadu (§5 odst. 2 zákona o správních poplatcích a §48 odst. 3
zákona o správě daní a poplatků), přičemž podané odvolání nemá odkladný účinek
(§48 odst. 12 zákona správě daní a poplatků).
Stěžovatel na výzvu k zaplacení správního poplatku reagoval podáním ze dne
22. 4. 2005 označeným jako „žádost o prominutí správních poplatků“. V textu žádal
o prominutí správních poplatků k žádostem o prominutí daňového penále na dani
z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za rok 200 2, na dani
silniční za rok 2001 a 2003 a na dani z přidané hodnoty za rok 2002. Namítl, že správní
poplatek ve výši 1000 Kč je příliš vysoký, a to zejména s ohledem na výši částky,
o jejíž prominutí žádá. Stěžovatel uvedl, že povinnost uhradit správní poplatek v částce
převyšující předmět podané žádosti ho ve svém důsledku zbavuje možnosti mimořádný
opravný prostředek uplatnit.
Finanční úřad žádost stěžovatele postoupil k rozhodnutí žalovanému.
Ten o ní rozhodl dle §55a zákona o správě daní a poplatku a rozhodnutím ze dne
16. 1. 2006, č. j. 18/89089/2005-491, žádosti stěžovatele nevyhověl. Rozhodnutí
neobsahovalo žádné odůvodnění, stěžovatel byl poučen o tom, že proti tomuto
rozhodnutí nejsou opravné prostředky připuštěny (§55a odst. 4 zá kona o správě daní
a poplatků).
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou ve správním soudnictví .
Zde uvedl, že rozhodnutí žalovaného vydané v této věci je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů. Dle jeho názoru i rozhodnutí vydaná na základě volné úvahy
správního orgánu lze ve správním soudnictví přezkoumat. V opačném případě by nebylo
možné přezkoumat, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení,
či zda je nezneužil, a zda rozhodnutí předcházel řádný a spravedlivý proces.
K tomu stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 11. 2005, č. j. 6 A 69/2000 – 55, publikovaný na www.nssoud.cz. Dále konstatoval,
že ve svém návrhu na prominutí správních poplatků uvedl odpovídající důvody,
s nimiž se žalovaný nevypořádal, a návrh stěžovatele bez dalšího zamítl. Stěžovatel
na základě uvedeného navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu
řízení.
Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval otázkou, zda jsou
v daném případě splněny zákonem stanovené podmínky pro věcný přezkum. Dospěl
přitom k závěru, že rozhodnutí vydané podle ustanovení §55a zákona o správě daní
a poplatků je vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví, protože takové rozhodnutí
nemá povahu úkonu, který zakládá, mění nebo ruší práva, ani závazně neurčuje práva
a povinnost, nerozhoduje se jím proto o právu ve smyslu nároku založeného zákonem.
Žalobu proto podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. , ve spojení s §68 písm. e) s. ř. s. , odmítl
jako nepřípustnou. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 2. 2007, č. j. 7 Afs 149/2006 – 74, v němž byl vysloven shodný názor.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen.
Stěžovatel formálně opírá kasační stížnost o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., tj. o nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Obsahově námitky tomuto
určení odpovídají. Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a zkoumal
přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Podle §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud
vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103
odst. 1 písm. c) s. ř. s.] nebo bylo-li zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu
nicotné. Po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Městský soud v řízení o žalobě převzal názor žalovaného, dle něhož bylo namístě
o žádosti stěžovatele o prominutí správního poplatku rozhodnout dle §55a zákona
o správě daní a poplatků. Tento závěr žalovaného byl však chybný a neodpovídal povaze
věci, která byla předmětem daného řízení.
Stěžovatel zahájil řízení o prominutí daně (zde penále) dle §55a zákona o správě
daní a poplatků a v rámci tohoto řízení byl finančním úřadem vyzván dle §5 odst. 2
zákona o správních poplatcích, aby uhradil správní poplatek podle položky 1 písm. c)
Sazebníku. Proti této výzvě lze dle §5 odst. 2 zákona o správních poplatcích podat
odvolání. Jestliže tedy stěžovatel reagoval na výzvu k zaplacení správního poplatku
v průběhu odvolací lhůty podáním, které sice nazval jako „žádost o prominutí správních
poplatků“, ale v obsahu zpochybňoval výši vyměřeného správního poplatku vzhledem
k částce penále, o jehož prominutí žádal, pak se obsahově jednalo o odvolání
proti uvedené výzvě a finančním úřadem mělo být takto posouzeno. Tato povinnost
správce daně je zakotvena v §21 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, dle něhož:
„pro řízení je rozhodující obsah podání, i když je nesprávně označeno“. Je-li obsah podání v rozporu
s jeho označením, pak je dotyčný správní orgán povinen vyzvat podatele k odstranění
nejasností. Není však přípustné, aby takovému podání přisoudil zcela jiný obsah,
který předmětu řízení neodpovídá.
Žalovaný byl proto po předložení podání stěžovatele ze dne 22. 4. 2005 povinen
rozhodnout o odvolání proti výzvě k zaplacení správního poplatku dle §5 odst. 2 zákona
o správních poplatcích. Pokud by odvolání nevyhověl a správní poplatek by nebyl
stěžovatelem uhrazen, řízení o návrhu na prominutí penále by bylo v souladu s §5 odst. 4
zákona o správních poplatcích zastaveno. Úkon, který byl předmětem poplatku, není
v případě nezaplacení správního poplatku být vůbec proveden ( až na zákonem stanovené
výjimky. Na správním poplatku v případě stěžovatele tedy vůbec nemohl vzniknout dluh,
který by mohl být případně zahrnut pod legislativní zkratku „daň“ a jako takový být
předmětem žádosti o prominutí dle §55a zákona o správě daní a poplatků.
Podle §55a odst. 1 zákona o správě daní a poplatků „ministerstvo může daň zcela
nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů.
U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít
v kterémkoli stadiu daňového řízení.“ Rozhodnutí žalovaného o podání stěžovatele ze dne
22. 4. 2005 dle §55a zákona o správě daní a poplatků namísto §5 odst. 2 zákona
o správních poplatcích bylo tedy vydáno zcela mimo zákonný rámec.
Městský soud v řízení o žalobě vycházel při přezkoumání předmětu sporu stejně
jako žalovaný z právního předpisu, jenž na věc nedopadá, na aplikaci tohoto právního
předpisu postavil svůj závěr, který má pro stěžovatele zcela zásadní důsledky, tj. odmítnutí
meritorního projednání věci, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Dle názoru zdejšího soudu není totiž možné
připustit, aby byla v kontextu podané žaloby bez dalšího posuzována zákonnost
stěžovatelem napadeného správního rozhodnutí podle předpisu a ustanovení,
které neměly být na věc aplikovány.
Nejvyšší správní soud zde odkazuje na obecně uznávanou zásadu
iura novit curia (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2006,
č. j. 6 A 25/2002 – 59, publikovaný pod č. 950/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz),
ze které vyplývá, že soud znající právo sám posoudí aplikaci správného právního
předpisu, neboť ke správnému rozhodnutí o subjektivním právu je nutná znalost
objektivního práva. Tento požadavek pak nabývá na významu, když výsledkem posouzení
je odmítnutí poskytnutí soudní ochrany, jak tomu bylo v dané věci.
Na základě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že městský soud v dané věci zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé, k čemuž Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží
z úřední povinnosti i bez námitky stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že Městský soud
pochybil, když žalobu jako nepřípustnou zamítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Jelikož v posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro odmítnutí žalobního
návrhu, Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu pro nezákonnost zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud je v něm povinen v souladu
s vysloveným právním názorem Nejvyššího správního soudu, jímž je dle ustanovení §110
odst. 3 s. ř. s. vázán, znovu posoudit žalobní návrh stěžovatele.
V novém rozhodnutí pak městský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu