ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.205.2007:61
sp. zn. 9 Afs 205/2007 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně:
FAMITO, spol. s r. o., se sídlem Kladská 1093/8a, Hradec Králové, zastoupené
Mgr. Jitkou Uhlířovou, advokátkou se sídlem Mrštíkova 1122, Hradec Králové,
proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 17, Hradec
Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2006, č. j. 2549/130/2006-An, ve věci
daně z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2007, č. j. 31 Ca 198/2006 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadla v záhlaví označený
pravomocný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci
Králové (dále jen „žalovaný“) ze dne 20. 6. 2006, č. j. 2549/130/2006-An, jímž bylo
zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu
v Hradci Králové (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 10. 2005 na daň z přidané hodnoty
(dále jen „DPH“) za zdaňovací období:
- leden 2001 ve výši 9005 Kč, č. j. 196957/05/228912/2574,
- únor 2001 ve výši 9650 Kč, č. j. 196960/05/228912/2574,
- březen 2001 ve výši 15 692 Kč, č. j. 196964/05/228912/2574,
- duben 2001 ve výši 20 830 Kč, č. j. 196967/05/228912/2574,
- květen 2001 ve výši 31 629 Kč, č. j. 196972/05/228912/2574,
- červen 2001 ve výši 28 337 Kč, č. j. 197010/05/228912/2574,
- červenec 2001 ve výši 11 207 Kč, č. j. 197015/228912/2574,
- srpen 2001 ve výši 15 024 Kč, č. j. 197019/05/228912/2574,
- září 2001 ve výši 2990 Kč, č. j. 197024/05/228912/2574,
- říjen 2001 ve výši 36 794 Kč, č. j. 197026/05/228912/2574,
- listopad 2001 ve výši 11 963 Kč, č. j. 197028/05/228912/2574,
- prosinec 2001 ve výši 11 008 Kč, č. j. 197029/05/228912/2574,
- leden 2002 ve výši 16 653 Kč, č. j. 197036/05/228912/2574,
- březen 2002 ve výši 14 060 Kč, č. j. 197042/05/228912/2574,
- duben 2002 ve výši 8995 Kč, č. j. 197059/05/228912/2574,
- květen 2002 ve výši 17 639 Kč, č. j. 197068/05/228912/2574,
- červen 2002 ve výši 3375 Kč, č. j. 197069/05/228912/2574,
- červenec 2002 ve výši 1731 Kč, č. j. 197072/05/228912/2574,
- srpen 2002 ve výši 26 717 Kč, č. j. 197075/05/228912/2574,
- prosinec 2002 ve výši 11 632 Kč, č. j. 197083/05/228912/2574.
Napadeným rozsudkem krajský soud přezkoumal výše citované rozhodnutí
žalovaného odvolacího orgánu a stěžovatelkou podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl
podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Krajský soud přitom obdobně jako žalovaný odvolací orgán vyšel z toho, že sporné
obchodní transakce stěžovatelky nepředstavovaly zdanitelná plnění, neboť byly uměle
vytvořeny za jiným účelem než je dodání zboží. Dle krajského soudu je zřejmé
(a stěžovatelka to v podstatě ve svých vyjádřeních během daňového řízení, v odvolání
a následně i v žalobách potvrdila), že skutečným úmyslem účastníků předmětných
obchodů nebylo prodat zboží stěžovatelky drobným odběratelům, aby je tito,
jak je obvyklé, prodávali dále nebo s ním jinak naložili, ale úmyslem bylo pouze formálně
uzavřít obchodní případ, vytvořit k tomu příslušné doklady a zboží opět přes další osobu
(M. P. – FAMITO, současně v té době jednatele stěžovatelky) vrátit zpět stěžovatelce.
Skutečnost, že šlo jen o formální právní úkony zastírající skutečný úmysl stěžovatelky,
resp. zúčastněných subjektů, který směřoval pouze k jedinému cíli, a to k navýšení obratu
stěžovatelky, považoval krajský soud za podstatné. Přisvědčil proto názoru žalovaného, že
v dané věci šlo o situaci, kdy se formálně právní stav lišil od stavu skutečného ve smyslu
ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Současně se
krajský soud neztotožnil s argumentací stěžovatelky, že uvedené transakce vedoucí ke
zvýšení obratu byly nutným předpokladem poskytnutí finančních prostředků od
společnosti O. B. Heller, a. s. a uvedl, že (jak správně poznamenal i žalovaný)
z factoringové smlouvy ani jiných stěžovatelkou předložených dokladů nevyplývá, že by
poskytnutí služby factoringu bylo vázáno na zvýšení obratu nebo na určitou dosaženou
výši obratu. V tomto ohledu rovněž zmínil, že lze mít i důvodné pochybnosti o tvrzení
stěžovatelky, že finanční prostředky získané od společnosti O. B. Heller, a. s. na základě
faktur vystavených u formálně uzavřených obchodních případů byly použity na
financování nákupu dalšího zboží z Číny. Stěžovatelka totiž musela financovat zpětný
nákup zboží od M. P. – FAMITO, na který však měla z důvodu předtím při prodeji
uplatněné slevy 6 % zvýšené náklady.
Podle krajského soudu se stěžovatelka mýlí, pokud má za to, že skladové karty
samy o sobě dokládají přechod vlastnického práva ke zboží. Na většině faktur vydaných
při předmětných ztrátových obchodech byla uvedena výhrada vlastnictví
tak, že do zaplacení zůstávalo zboží majetkem dodavatele, tj. stěžovatelky (např. faktura
č. 22-702 – datum vystavení dne 16. 5. 2002, datum splatnosti dne 14. 8. 2002,
dle příjmového dokladu zaplacena odběratelem dne 16. 10. 2002).
Jestliže však stěžovatelka totožné zboží do jednoho měsíce od jeho prodeje nakoupila
zpět (od M. P. – FAMITO), vlastnické právo ke zboží v daný okamžik ještě ani nemohlo
přejít na jejího odběratele. Rovněž je však zřejmé, že nedošlo ani k dodání samotného
zboží předmětným drobným odběratelům, neboť oni sami je neměli v úmyslu převzít a
zboží tak neopustilo skladové prostory stěžovatelky. Za dané situace krajský soud uzavřel,
že předmětné formálně vytvořené obchodní případy nelze označit za zdanitelná plnění ve
smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
rozhodném pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o DPH“), neboť nedošlo k dodání
zboží, při kterém by docházelo ke změně vlastnického práva. Vzhledem k tomu nedošlo
ani k uskutečnění zdanitelného plnění dle ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o DPH a
žalobkyně nemohla v těchto případech uplatnit daň na vstupu ani na výstupu.
Zcela na závěr krajský soud konstatoval, že správce daně i žalovaný odvolací orgán
hodnotily všechny provedené důkazy ve vzájemných souvislostech, přičemž posuzovaly
všechny skutečnosti, které vyšly v daňovém řízení najevo, a vyslovily z nich závěry
postupem dle ustanovení §2 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelkou
zmiňovanou skutečnost, že ve výsledku byla DPH odvedena z konečné částky prodeje,
tj. v plné výši původního plnění, jakož i zdůrazňované dosažení obchodní přirážky
za kontrolovaná zdaňovací období z prodeje obchodním řetězcům, byly dle krajského
soudu s ohledem na shora uvedené skutečnosti pro posouzení daného případu zcela
irelevantní.
V kasační stížnosti uplatnila stěžovatelka zákonný důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., neboť má za to, že řízení bylo stiženo vadou spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spise.
Domnívá se, že při rozhodování nebyly důkazy hodnoceny v jejich vzájemné
souvislosti a že provedené obchodní transakce byly posouzeny bez návaznosti na všechny
okolnosti případu, neboť pak by vytváření ztrátových obchodů s tzv. „kolečkáři“
nemohlo být posouzeno tak, že tyto transakce nebyly předpokladem k poskytnutí
finančních prostředků. Pokud by totiž k cirkulaci zboží nedošlo, pak by stěžovatelka
nemohla pokračovat ve své podnikatelské činnosti, neboť takto díky obratu získané
finanční prostředky od faktora (de facto úvěr) mohly být a i byly vynaloženy na pořízení
dalšího zboží od dodavatelů z Číny, čímž byla zajištěna kontinuita hospodářské činnosti
stěžovatelky. Tímto je dle stěžovatelky prokázána skutečnost, že přijatá zdanitelná plnění,
uskutečněná jiným plátcem, použila při podnikání ve smyslu §19 odst. 1 zákona o DPH.
Stěžovatelka trvá na svém tvrzení, že transakce k dosažení zvýšeného obratu byly
předpokladem poskytnutí finančních prostředků od factoringové společnosti, čímž měla
na mysli skutečnost, že pokud by nevykázala dostatečný obrat, k uzavření smlouvy
mezi ní a faktorem by vůbec nedošlo (nikoli, že z factoringové smlouvy vyplývá
povinnost dosáhnout určitého obratu). Současně stěžovatelka upozornila, že i s ohledem
na náklady, k jejichž úhradě stěžovatelku zavazovala smlouva o factoringové spolupráci,
bylo využití těchto služeb rentabilní pouze při větším objemu postoupených pohledávek.
Poukázala rovněž na to, že její obchodování bylo ve svém důsledku ziskové a nikoli
ztrátové a že v napadeném rozsudku bylo pominuto jednak to, že předložila propočet
vyhodnocení vynaložených prostředků, z něhož je patrné o kolik se v důsledku těchto
transakcí zvýšila DPH na výstupu, a jednak to, že konečná DPH byla odvedena z konečné
částky prodeje.
Závěrem, v návaznosti na §2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dle kterého se podnikáním rozumí soustavná
činnost za účelem dosažení zisku, stěžovatelka připomněla, že k dosažení zisku
je většinou nezbytné vynaložit náklady. S ohledem na doložená vyčíslení svých transakcí
má tedy stěžovatelka za to, že náklady při nich vynaložené měly za následek i dosažení
již zmiňovaného zisku a nikoli opak, jak tvrdí žalovaný, který nepřihlédl k předpokladům,
za kterých je možné tohoto maximálního zisku dosáhnout. Jedním z nich je dostatečná
finanční připravenost, kterou jsou buď vlastní finanční prostředky nebo cizí zdroje.
Mezi cizí zdroje tradičně patří tzv. dodavatelský úvěr, který však v případě čínských
dodavatelů není reálný, a dále pak prostředky získané od bankovních domů. Předpoklad
finanční připravenosti nebyl v době realizace napadených obchodů splněn a získání
prostředků z cizích zdrojů bylo v místě a čase nedosažitelné. Stěžovatelka byla
proto nucena zajistit finanční prostředky za mnohem tvrdších podmínek a za použití
méně tradičních zdrojů.
S ohledem na výše uvedené má stěžovatelka za to, že napadené obchodní transakce
byly posuzovány izolovaně, nikoli ve vzájemných souvislostech a nebylo přihlédnuto
ke všem skutečnostem, které v daňovém řízení vyšly najevo. Navrhuje proto,
aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a stěžovatelce přiznána náhrada nákladů.
Žalovaný odvolací orgán ve svém vyjádření k předložené kasační stížnosti
konstatoval, že nemá žádné nové skutečnosti, které by uvedl, a trvá na svém odůvodnění
v napadeném rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený
rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2,
3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Jediným a současně rozhodným důvodem kasační stížnosti je důvod uvedený
pod ustanovením §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech
nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost,
a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
S ohledem na obsah kasační stížnosti lze říci, že předmětem sporu je závěr
krajského soudu, resp. žalovaného odvolacího orgánu, který dle názoru stěžovatelky
neodpovídá podkladům založeným ve spise, které svědčí o závěru opačném. Jedná se tedy
o případ, kdy skutková podstata, ze které správní orgán vycházel, je v rozporu se spisy,
nikoli o případ, kdy skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech, jak v kasační stížnosti výslovně tvrdí stěžovatelka.
V souzené věci totiž nejsou namítány nedostatky skutkových zjištění jako takových,
nýbrž to, jakým způsobem byly vyhodnoceny; ostatně sama stěžovatelka v kasační
stížnosti uvedla, že: „…pokud měl žalovaný pochybnosti o důvodu podnikání a oprávněnosti
takto vzniklého nároku na odpočet daně, je tento závěr dán nepochybně tím, že ze strany žalovaného
nebyla zcela pochopena obchodní transakce s cirkulací zboží v návaznosti na získání finančních
prostředků, a proto došlo k jejich nesprávnému hodnocení.“
V tomto ohledu Nejvyšší správní soud – s odkazem na předložený spisový materiál
– považuje za nutné poznamenat následující. V průběhu daňové kontroly bylo správcem
daně zjištěno, že stěžovatelka, jejímž předmětem podnikání je velkoobchod s koženými,
koženkovými a textilními výroby (kabelky, batohy a peněženky), dováží zboží z Číny,
hlavními odběrateli tohoto zboží v tuzemsku byly obchodní řetězce Tesco, Kaufland,
Carrefour, Interspar, Galex, část zboží byla dodávána do obchodních řetězců
na Slovensko. Dále bylo zjištěno, že stěžovatelka nakupuje zboží od fyzické osoby,
a sice M. P. – FAMITO, který byl současně jednatelem stěžovatelky. Nakoupené zboží od
M. P. se přitom shodovalo se zbožím nakoupeným v Číně, odlišná byla jen výše ceny.
Dovezené zboží bylo prodáváno stěžovatelkou nejprve vybraným tuzemským
odběratelům při poskytnutí 6 % slevy z hodnoty zboží, kdy byla uplatňována DPH na
výstupu a následně bylo zboží těmito odběrateli prodáváno firmě M. P. – FAMITO. Od
této firmy se předmětné zboží, shodné co do sortimentu, počtu kusů jednotlivých druhů
zboží a ceny za kus, s odstupem několika dní evidenčně vrátilo zpět do skladové evidence
stěžovatelky, a to bez při prodeji poskytnuté 6 % slevy, tudíž o 6 % dražší než bylo
prodáno, aniž by přitom toto zboží opustilo skladové prostory stěžovatelky. Při zpětném
nákupu byla uplatňována DPH bez již zmíněné 6 % slevy. Teprve poté bylo zboží
dodáváno převážně shora uvedeným odběratelům – obchodním řetězcům. Správní orgány
tedy dospěly k závěru, že v daných případech šlo pouze o formální pohyb na skladových
kartách, nikoliv o skutečný prodej a nákup zboží. Správci daně vznikly pochybnosti o
těchto transakcích a o oprávněnosti stěžovatelkou deklarovaného nároku na odpočet daně
při opětovném nákupu zboží od M. P. Na výzvu správce daně stěžovatelka uvedla, že
popsané obchodní transakce sloužily k získání peněžních prostředků na základě služeb
factoringu. Tím, že byly navýšeny pohledávky stěžovatelky, byly jí factoringovou
společností poskytnuty vyšší peněžní prostředky, které byly použity na další nákup zboží
z Číny. Ztráta ve výši 6 %, která popsanou transakcí vznikla, byla cenou za získání
finančních prostředků na další rozvoj podnikání stěžovatelky.
Při posouzení věci vycházel Nejvyšší správní soud z následujících úvah. Factoring
lze charakterizovat jako smluvně sjednaný průběžný odkup krátkodobých pohledávek.
Odkup pohledávek provádí specializovaná faktoringová společnost, zpravidla
bez možnosti zpětného regresu na dodavatele v případě, že odběratel nezaplatí. Existuje
však i tzv. regresní neboli nepravý factoring, u kterého zůstává úvěrové riziko
u dodavatele. Obecně může factoring plnit tři základní funkce, jednak funkci garanční
(u bezregresního factoringu), funkci předfinancování (úvěrování) spočívající v okamžitém
proplácení sjednané výše odkupovaných pohledávek ihned v okamžiku jejich odkupu
a konečně správu pohledávek a jiných služeb, souvisejících s odkupem pohledávek.
Náklady factoringové služby se pak v závislosti na rozsahu funkcí, které factoring
v konkrétním případě plní, skládají z factoringové provize (poplatku) a úroku
(při úvěrování dodavatele).
Factoringovou společností byla v souzené věci společnost O. B. Heller, a. s.,
s níž měla stěžovatelka podepsanou factoringovou smlouvu. Dle této smlouvy byly
veškeré vystavené faktury za prodané zboží tuzemským odběratelům, právnickým
či fyzickým osobám postupovány výše uvedené společnosti, která stěžovatelce hradila
70 % hodnoty pohledávky. Po zaplacení pohledávky odběratelem stěžovatelka obdržela
zbývající část celé hodnoty pohledávky. V případě, že nedošlo k úhradě od odběratele
zboží do 90 dnů, byly stěžovatelce postoupené pohledávky vráceny. V daném případě
lze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že factoring plnil funkci předfinancování (úvěrování),
kdy se jednalo o tzv. regresní neboli nepravý fakctoring, u kterého zůstává úvěrové
riziko na stěžovatelce. Té také společnost O. B. Heller účtovala factoringový poplatek
ve výši 1,3 % z obratu pohledávek (minimálně 195 000 Kč za běžný rok) a úrok
za poskytnutí finanční výpomoci, který při uzavření smlouvy činil 20,3 % a postupně byl
snižován až na 7,96 % v roce 2005.
Je třeba zdůraznit, že podmínky, za kterých byla factoringová činnost zajišťována,
žalovaný ani krajský soud nijak nezpochybňovaly. S tvrzením stěžovatelky, že obchodní
transakce vytvořené s tzv. kolečkáři byly podmínkou pro odkup pohledávek na základě
factoringové smlouvy, se však neztotožnily. Předmětné transakce, kdy se již jednou
stěžovatelkou nakoupené čínské zboží formálně prodalo vybraným dodavatelům s 6 %
slevou, aby pak bylo odkoupeno firmou jednatele stěžovatelky a prodáno stěžovatelce
v původní navýšené hodnotě, vyhodnotily tak, že jde o uměle uzavřené obchody,
které nelze označit za zdanitelná plnění, a proto nedošlo ani k uskutečnění zdanitelného
plnění a stěžovatelka v těchto případech nemohla uplatnit daň na vstupu ani na výstupu.
Tyto závěry sdílí rovněž Nejvyšší správní soud. Je věcí každého podnikatelského
subjektu, jakým způsobem zajistí svoje financování, a pokud se v tomto ohledu rozhodne
na základě smlouvy využít služeb factoringové společnosti, jedná se o jeho strategické
rozhodnutí a nelze proti němu nic namítat. Ostatně z pohledu DPH je poskytování
factoringových služeb spočívajících v odkupu pohledávek (factoringový poplatek) obecně
(u pravého i nepravého factoringu) považováno za zdanitelné plnění. V této souvislosti
je vhodné poznamenat, že zdejšímu soudu je ze spisového materiálu a jeho úřední
činnosti známo, že finanční prostředky vynaložené stěžovatelkou na úroky a factoringový
poplatek byly správními orgány zcela správně uznány za daňově uznatelné výdaje (§24
odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném pro posuzovaná
zdaňovací období). Je pak zcela věcí stěžovatelky, jaké konkrétní podmínky
si s factoringovou společností sjednala, a skutečnost, zda využití těchto služeb bylo
pro stěžovatelku rentabilní pouze při větším objemu postoupených pohledávek,
je z pohledu souzené věci zcela irelevantní. Rozhodla-li se však stěžovatelka uzavřením
zcela formálních ztrátových obchodů uměle navýšit obrat a vytvořit větší objem
pohledávek postoupených factoringové společnosti tak, jako se tomu stalo v souzené věci,
a při uzavření „kolečka“ uplatňovala nárok na odpočet daně, nelze takový postup
z hlediska uplatnění nároku na odpočet daně akceptovat.
Uskutečněním zdanitelného plnění zákon o DPH rozumí stav faktický, nikoli stav
formálně vykázaný. Nestačí proto předložit řádné doklady se všemi předepsanými
náležitostmi, nýbrž je také třeba respektovat základní zásadu daňového řízení, tedy soulad
stavu skutečného a stavu formálně právního (§2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků),
což znamená, že ani doklady o přijetí zdanitelného plnění vyhotovené se všemi zákonem
požadovanými náležitostmi a řádně zaúčtované nemohou být podkladem pro uznání
nároku na odpočet, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky
došlo. Za dodání zboží ve smyslu zákona o DPH nelze považovat uměle vytvořené
transakce, které faktické dodání zboží pouze předstírají a z takto vykázaných transakcí
nelze ani úspěšně uplatnit nárok na odpočet daně (§2, §9 a §19 zákona o DPH).
Stěžovatelka proto v případě posuzovaných obchodních transakcí nebyla oprávněna
vydávat tyto transakce za uskutečněná zdanitelná plnění a v konečném důsledku nemohla
uplatnit daň na vstupu ani na výstupu, jak ve svém rozsudku správně uvedl krajský soud.
Dodatečné doměření DPH v tomto ohledu považuje Nejvyšší správní soud
za opodstatněné a nic na tom nemění ani stěžovatelkou opakovaně namítaná skutečnost,
a sice, že na dané obchodní transakce je třeba nazírat ve všech souvislostech, včetně toho,
že předmětné obchodní transakce byly předpokladem poskytnutí finančních prostředků
od factoringové společnosti, ke kterým by jinak nedošlo. Tuto skutečnost stěžovatelka
žádným způsobem neprokázala a nevyplývá ani z předložené factoringové smlouvy
ani z dalších dokladů předložených stěžovatelkou. Nejvyšší správní soud nesouhlasí
se stěžovatelkou ani v tom smyslu, že by cenou za factoringové služby byla právě ona 6 %
ztráta, neboť cenou za factoringové služby byl factoringový poplatek a úrok. Závěrem
lze tedy konstatovat, že stěžovatelka žádným způsobem neprokázala ani své tvrzení,
že právě v důsledku uměle vytvořených transakcí bylo její celkové obchodování ziskové.
Stěžovatelka tedy neunesla své důkazní břemeno podle §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků a nesplnila podmínky pro uplatnění nároku na nadměrný odpočet daně
z přidané hodnoty dle §19 odst. 1 zákona o DPH. Pro posouzení oprávněnosti nároku
na odpočet DPH je totiž rozhodující, aby daňový subjekt prokázal, že byly splněny
podmínky, za nichž lze odpočet uplatnit, a vyvrátil veškeré pochybnosti, které správce
daně vyjádřil; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2005,
č. j. 5 Afs 23/2003 – 122, publikovaný pod č. 1254/2007 Sb. NSS, dostupný
též na www.nssoud.cz.
Nelze proto žalovanému odvolacímu orgánu, potažmo krajskému soudu, vyčítat,
že provedené obchodní transakce byly posuzovány izolovaně, bez návaznosti na všechny
okolnosti případu a v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 3 zákona
o správě daní a poplatků).
S ohledem na výše vyslovené závěry byla kasační stížnost shledána nedůvodnou
a Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první,
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch
neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalovanému náklady řízení
nad rámec jeho činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu