ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.212.2007:63
sp. zn. 9 Afs 212/2007 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové
v právní věci žalobce: Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se
sídlem Mikovcova 7, Praha 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město
Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2004,
č. j. FŘ-5256/13/04, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty, o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 8 Ca 33/2005 - 33,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 Ca 33/2005 - 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 12. 2004,
č. j. FŘ-5256/13/04. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele
proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 6 (dále jen „správce
daně“), ze dne 24. 11. 2003, č. j. 271473/03/006521/7187, jímž byla stěžovateli
za zdaňovací období 3. čtvrtletí 1998 dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši
200 007 Kč.
Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že městský soud pochybil,
pokud se v rozporu s důkazním materiálem ztotožnil se závěry finančních orgánů obou
stupňů, dle nichž stěžovatel neprokázal přijetí zdanitelného plnění od M . H. na základě
zprostředkovatelské smlouvy uzavřené dne 15. 12. 1997. Městský soud v napadeném
rozhodnutí (ve shodě s názorem žalovaného) konstatuje, že v den uvedený na faktuře č.
04/98 a č. 012/98 jako datum uskutečnění zdanitelného plnění (tj. 14. 7. 1998 a 30. 9.
1998) M. H. pro stěžovatele neprovedl žádnou konkrétní zprostředkovatelskou službu, a
tedy v tyto dny nemohlo dojít k uskutečnění zdanitelného plnění. Stěžovatel namítá, že
takovýto výklad nedává smysl a svědčí o nepochopení problematiky městským soudem,
který se dopouští stejného pochybení jako žalovaný, vyplývajícího z nesprávné aplikace
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „obchodní zákoník“), konkrétně ustanovení §646 obchodního zákoníku.
Stěžovatel uvádí, že podkladem pro fakturaci provize a uplatnění odpočtu daně z přidané
hodnoty (dále jen „DPH“) nebyla skutečnost, že dne 10. 12. 1997 došlo k uzavření
smlouvy kupní a dne 12. 12. 1997 smlouvy komisionářské, jak o tom hovoří žalovaný.
Podkladem pro fakturaci provize M. H. za zprostředkování uzavření těchto smluv
s Košťanskými sklárnami a pánvárnami a.s. v likvidaci (dále jen „Košťanské sklárny“)
byla smlouva zprostředkovatelská, uzavřená dne 15. 12. 1997, v níž bylo proplacení
provize ve výši 12 % vázáno až na výnosy z prodeje. V prosinci roku 1997 tak k žádnému
uskutečnění zdanitelného plnění nemohlo dojít, neboť prodeje nakoupených sklářských
výrobků byly realizovány postupně až v průběhu roku 1998.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že ačkoli v daňovém řízení předložil
správci daně řadu důkazních prostředků, podal různá vyjádření a návrhy na výpovědi
svědků, které byly provedeny, finanční orgány obou stupňů uzavřely (a městský soud
se s jejich názorem ztotožnil), že stěžovatel neprokázal přijetí předmětného zdanitelného
plnění. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí, neboť se domnívá, že ve smyslu §31
odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), unesl důkazní
břemeno, které na něj klade citovaný zákon. V závěru kasační stížnosti stěžovatel
poukazuje na skutečnost, že městský soud v odůvodnění rozhodnutí hovoří o tom,
že stěžovatel podal ve věci vyjádření popisující jeho činnost nasměrovanou zejména
na Balkán. Stěžovatel namítá, že žádné takové vyjádření ve věci nepodal, a pokud městský
soud hodnotí jeho činnost jako činnost ve věci rozvoje silniční sítě a infrastruktury
v Albánii, tak se mýlí stejně jako ve výše vyjmenovaných případech. Stěžovatel uvádí,
že s panem V., kterého žalovaný zmiňuje v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nikdy
nejednal, pan V. mu nikdy n ic nezprostředkoval a stěžovatel tedy nemůže nést
odpovědnost za činnost jiného subjektu, který ani nezná. Ze všech výše uvedených
důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí
městského soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na zákonnou úpravu
nesení důkazního břemene v daňovém řízení a vysvětluje hodnocení důkazů v dané věci.
Uvádí, že důkazní povinnost měl v předmětném daňovém řízení stěžovatel,
který předloženými důkazními prostředky přijetí zdanitelného plnění neprokázal,
a neunesl tak své důkazní břemeno. Veškeré stěžovatelem předložené důkazní prostředky
byly žalovaným podrobně vyhodnoceny a stejně tak ve věci postupoval i městský soud.
Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že skutečně přijal zdanitelná plnění tak, jak deklaroval
na předmětných fakturách, a z tohoto důvodu žalovaný navrhuje kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítnout.
Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného podáním ze dne 7. 2. 2008,
v němž shrnuje dosavadní průběh řízení před finančními orgány i městským soudem.
Úvodem upozorňuje na skutečnost, že mu nikdy nebylo ze strany finančních orgánů
ani soudu sděleno, jaké konkrétní náležitosti postrádají faktury, na jejichž základě uplatnil
odpočet DPH, a tedy z jakého důvodu nebyly tyto faktury finančními orgány hodnoceny
jako doklady daňové. K závěrům finančních orgánů, že neprokázal faktické přijetí
zdanitelného plnění, stěžovatel namítá, že správci daně v průběhu daňového řízení
předložil veškeré smlouvy, účetní doklady, které byly vypracovány na základě zápisů
z projednání plnění smlouvy o zprostředkování ze dne 15. 12. 1997 a rovněž byly
provedeny výslechy svědků, z nichž zcela jednoznačně vyplynulo, že došlo k přijetí
zdanitelného plnění. Stěžovatel uvádí, že později finanční orgány začaly tvrdit, že odpočet
DPH měl být proveden již v roce 1997, tj. v době, kdy byly uzavřeny předmětné smlouvy.
Přestože stěžovatel finanční orgány upozorňoval na skutečnost, že v situaci, kdy provize
za zprostředkování uzavření smluv byla vázána až na realizaci prodejů a výnosů
z nich dosažených, finanční orgány striktně setrvaly na svém stanovisku, že služba
zprostředkování byla uskutečněna již uzavřením kupní a komisionářské smlouvy
v prosinci roku 1997, a tedy v měsících červenci a září roku 1998 již k žádnému
zprostředkování ze strany M. H. nemohlo dojít. Finanční orgány obou stupňů dle názoru
stěžovatele zjevně nepochopily rozhodující zásluhu M. H. na realizaci celé obchodní
transakce, která by se bez jeho kontaktů a zprostředkování nikdy neuskutečnila, neboť to
byl on, kdo stěžovateli zprostředkoval nákup sklářských výrobků od Košťanských
skláren, jehož prodej stěžovatel následně realizoval. Městský soud pak v odůvodnění
rozhodnutí pouze stereotypně opakuje, že předložené důkazní prostředky neprokázaly
faktické uskutečnění zdanitelného plnění, aniž blíže konkretizuje, z jakých úvah ve svém
rozhodování vycházel a k jakým závěrům dospěl. Rozhodnutí žalovaného i městského
soudu tak stěžovatel považuje na nesprávná, nespravedlivá, nepřesvědčivá a ve svých
důsledcích nezákonná.
Ze správního spisu předloženého žalovaným vyplývají následující pro věc
rozhodné skutečnosti:
Správce daně po provedení daňové kontroly na daň z přidané hodnoty
za 3. čtvrtletí 1998 dodatečným platebním výměrem vydaným dne 24. 11. 2003
pod č. j. 271473/03/006521/7187 stěžovateli vyměřil daňovou povinnost ve výši
200 007 Kč.
Stěžovatel s výše uvedeným platebním výměrem nesouhlasil a podal proti němu
včasné odvolání, v němž dovozoval, že při uplatnění nároku na odpočet DPH plně
vyhověl veškerým požadavkům stanoveným v §19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“).
Žalovaný se s námitkami stěžovatele neztotožnil a rozhodnutím ze dne 1. 12. 2004,
č. j. FŘ-5256/13/04, odvolání jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění rozhodnutí
žalovaný dospěl k závěru, že ačkoli v daňovém řízení bylo prvotní a základní povinností
stěžovatele v souladu s ustanovením §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků
prokázat přijetí zdanitelných plnění uvedených na fakturách č. 04/98 a č. 012/98,
a stěžovatel v této souvislosti předložil správci daně řadu důkazních prostředků, podal
různá vyjádření včetně návrhů na výslechy svědků, které se uskutečnily, nepodařilo
se mu přijetí zdanitelných plnění od M. H. prokázat. Žalovaný uvedl, že na obou
uvedených fakturách byla jako předmět plnění uvedena fakturace za zprostředkovatelské
služby dle smlouvy o zprostředkování ze dne 15. 12. 1997; na faktuře č. 04/98 bylo
jako den uskutečnění zdanitelného plnění uvedeno datum 14. 7. 1998 a na faktuře
č. 012/98 datum 30. 9. 1998. Dle názoru žalovaného tak nejdříve v tyto dny M. H. mohl a
měl poskytnout stěžovateli konkrétní službu v souladu s uvedenou smlouvou, avšak
v tomto ohledu stěžovatel správci daně žádné důkazní prostředky nepředložil. Žalovaný
proto uzavřel, že v tyto dny se v žádném případě nemohlo jednat o zprostředkování
uzavření zmiňované kupní smlouvy ze dne 15. 12. 1997, neboť datum jejího uzavření
nemělo žádnou souvislost s daty uskutečnění zdanitelného plnění uvedenými na
předmětných fakturách. Ke shodným závěrům žalovaný dospěl také v případě
komisionářské smlouvy, uzavřené s Košťanskými sklárnami dne 12. 12. 1997, neboť ani
ta nemohla být (vzhledem k datu jejího uzavření) předmětem zdanitelných plnění ve
dnech uvedených na předmětných fakturách, ale nejpozději v měsíci prosinci roku 1997.
Z tohoto důvodu se žalovaný v odvolacím řízení ani nezabýval tím, zda předložené
důkazní prostředky dostatečným a věrohodným způsobem prokazují, že M. H. fakticky
zprostředkoval pro stěžovatele uzavření předmětné kupní smlouvy a smlouvy
komisionářské a že pro stěžovatele uskutečnil zdanitelná plnění. Důvodnou nebyla
shledána ani námitka stěžovatele, že správce daně nehodnotil předložené faktury jako
daňové doklady ve smyslu ustanovení §12 zákona o DPH, ani ž by uvedl, které ze
zákonem požadovaných náležitostí na předložených dokladech postrádá. Žalovaný v této
souvislosti poukázal na skutečnost, že doklad, u něhož nebyla zjištěna a prokázána věcná
opodstatněnost jeho vystavení (byť by jinak měl všechny zákonem předepsané náležitosti
daňového dokladu), není možno za daňový doklad považovat, což se týkalo právě faktur
č. 04/98 a č. 012/98. Žalovaný se sice částečně ztotožnil s námitkou stěžovatele, že
správce daně měl ve zprávě o kontrole konkretizovat, na základ ě jakých skutečností
dospěl k závěru, že zmíněné faktury nelze uznat za daňové doklady, avšak zároveň bylo
chybou stěžovatele, že tuto námitku nevznesl již při projednání této zprávy. Vzhledem
k výše uvedeným skutečnostem tak žalovaný považoval dodatečné vyměření daňové
povinnosti za opodstatněné a neshledal žádný důvod, který by jej vedl ke zrušení
dodatečného platebního výměru.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u městského soudu,
v níž shodně jako v podaném odvolání namítal nezákonnost postupu finančních orgánů
obou stupňů spočívající v porušení ustanovení §2 a §31 zákona o správě daní a poplatků .
Stěžovatel byl přesvědčen, že na základě podaných vysvětlení a po provedených důkazech
prokázal, že uzavření kupní smlouvy a komisionářské smlouvy s Košťanskými sklárnami
bylo výsledkem zprostředkovatelské činnosti M. H. Konstatoval, že finanční orgány obou
stupňů aplikovaly na uvedený případ nesprávná ustanovení obchodního zákoníku. Dle
jeho názoru věc měla být správně posouzena podle ustanovení §646 obchodního
zákoníku (a nikoli podle ustanovení §647 obchodního zákoníku), neboť smlouva o
zprostředkování, uzavřená s M. H. dne 15. 12. 1997, vázala nárok zprostředkovatele na
provizi až na okamžik výnosu z prodeje. Ve smyslu tohoto smluvního ujednání tak
logicky nemohlo dojít ke zdanitelnému plnění již v prosinci roku 1997, jak se mylně
domnívá žalovaný, kdy vůbec nebylo známo, zda v budoucnu dojde k prodeji
nakoupených sklářských výrobků, ale k plnění došlo až v průběhu roku 1998, kdy byla
komisionářská smlouva realizována a kdy bylo dosaženo výnosů z prodeje. Stěžovatel
uzavřel, že postup finančních orgánů obou stupňů evidentně svědčí o neporozumění
zákonu a nesprávnosti aplikace ustanovení §9 odst. 1 písm. e) zákona o DPH z důvodu
provázanosti všech uzavřených smluv (smlouvy zprostředkovatelské, kupní a
komisionářské).
Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V odůvodnění
rozhodnutí městský soud nejprve shrnul skutkový a právní základ souzené věci a poté
přistoupil k posouzení jednotlivých žalobních bodů. Uvedl, že v dané věci byla
stěžovatelem v daňovém přiznání za 3. čtvrtletí při místním šetření předložena též faktura
č. 01/8/97. Stěžovatel byl správcem daně výzvou ze dne 21. 12. 2000,
č. j. 240514/00/006931/106690, vyzván, aby prokázal uskutečnění zdanitelného plnění,
na jehož základě bylo fakturováno. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval tak, že „správci daně
předložil písemné doklady, které sám zpracoval, jednak podal ve věci písemné vyjádření popisující
jeho činnost nasměrovanou zejména na Balkán. Písemné podklady zhodnotil správce daně tak,
že se jedná především o studie týkající se rozvoje silniční sítě a další infrastruktury v Albánii,
nelze z nich však dovodit, že by došlo k jakémukoliv zprostředkování kontaktu ze strany pana V. Ze
sdělení dožádaného správce daně Finančního úřadu v Praze - Modřanech vyplynulo, že pan V. nedoložil
účetnictví a neprokázal uskutečnění zdanitelného plnění – zprostředkování a poradenskou činnost
v oblasti podpory firem ve Francii, Španělsku a Albánii“. Za důkazní situace, jak byla popsána
shora, se proto městský soud ztotožnil se závěry žalovaného, že důkazní prostředky
předložené stěžovatelem jeho tvrzení o uskutečnění zdanitelného plnění neprokazují a
v této souvislosti konstatoval: „Písemné materiály předložené žalobcem nevypovídají nic o tom, že
byly vypracovány na základě informací poskytnutých v jakékoli podobě panem V. a z výpovědi pana V.
jako svědka, nepodložené příslušnými doklady, nelze dovozovat, že zdanitelné plnění, které tvořilo
podklad faktury č. 01/8/79, se fakticky uskutečnilo.“
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.,
tj. nezákonnost rozhodnutí spočívající na nesprávném posouzení právní otázky soudem
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; namítána je rovněž vada řízení před správním orgánem
spočívající v porušení zákona v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního
orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda je napadené
rozhodnutí způsobilé přezkumu. K případné nepřezkoumatelnosti je soud ve smyslu
citovaného ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti,
tj. bez ohledu na skutečnost, zda uvedená ná mitka byla stěžovatelem v kasační stížnosti
vznesena či nikoli. Pokud by Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí městského soudu
nepřezkoumatelným, ať už pro nedostatek jeho odůvodnění či pro jeho nesrozumitelnost,
již tato okolnost by nutně musela vést k jeho zrušení bez toho, aniž by se zdejší soud
zabýval věcí samou. Při posuzování této otázky Nejvyšší správní soud vycházel
z následujících úvah.
Krajský (zde městský) soud je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního, s. ř. s. povinen se vypořádat se všemi námitkami
uplatněnými žalobcem v podané žalobě a je povinen své rozhodnutí řádně odůvodnit,
tj. srozumitelným způsobem uvést, jaké skutečnosti vzal při svém rozhodování
za prokázané a kterým naopak nepřisvědčil, jakými úvahami byl ve svém rozhodování
veden, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, a které důvody jej vedly k vyslovení
závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí. Tato povinnost soudu vyplývá z ustanovení
§75 odst. 2 s. ř. s., podle ně hož soud přezkoumá v mezích žalobních bodů
napadené výroky rozhodnutí žalovaného, a dále z ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož je odůvodnění povinnou náležitostí soudního rozhodnutí.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí není v soudním řádu správním blíže definována
ani objasněna. Výklad tohoto pojmu je proto věcí právní nauky a judikatury příslušných
soudů. Obecně lze za nesrozumitelné považovat takové rozhodnutí, z jehož výroku
nelze zjistit, jakým způsobem bylo rozhodnuto, jehož výrok je vnitřně rozporný
či nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, dále takové rozhodnutí, z něhož není
patrné, které osoby jsou jeho adresátem a kdo byl rozhodnutím zavázán, případně
rozhodnutí s tak nevhodnou formulací výroku, která má za následek, že ve svém důsledku
rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět dílčí
nedostatky odůvodnění rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových (srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS).
Obdobný závěr Nejvyšší správní soud zaujal také ve svém rozhodnutí ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, publikovaném pod č. 244/2004 Sb.,
dle kterého „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost … lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto, …, jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku
jednoznačné.“ V rozhodnutí ze dne 23. 8. 2006, č. j. 1 Afs 38/2006 - 72, publikovaném
na www.nssoud.cz, pak zdejší soud vyslovil, že „rozhodnutí nemůže být nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost tehdy, je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, tj. nebudou-li po interpretaci
napadeného rozhodnutí jako celku – s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům správních orgánů
a účastníků – pochyby o jeho významu.“
Vychází-li Nejvyšší správní soud z výše uvedených závěrů, jakož i ze základních
zásad vztahujících se k obsahovým náležitostem odůvodnění rozhodnutí soudu,
pak je zřejmé, že napadený rozsudek městského soudu tyto základní náležitosti soudního
rozhodnutí postrádá, a to ve vztahu k výroku a jeho odůvodnění. V daném případě
městský soud sice rozhodl ve věci jednoznačným a srozumitelným výrokem, tento výrok
však nemá oporu v navazujícím odůvodnění.
Z odůvodnění napadeného rozsudku totiž nelze s jistotou určit, o jaké konkrétní
věci bylo rozhodováno. Přestože předmětem sporu mezi účastníky řízení byla otázka
prokázání uskutečnění zdanitelného plnění stěžovatelem ze smlouvy o zprostředkování,
uzavřené dne 15. 12. 1997 s M. H., obsahuje odůvodnění rozhodnutí právní závěry
týkající se zcela jiného subjektu – P. V. - a jeho činnosti v oblasti rozvoje silniční sítě a
infrastruktury v Albánii a na Balkáně a zprostředkovatelské a poradenské činnosti
v oblasti podpory firem ve Francii, Španělsku a na Balkáně, které však s právě
posuzovanou věcí nijak nesouvisí a do odůvodnění napadeného rozsudku se patrně
dostaly nedopatřením.
Napadený rozsudek se tak v důsledku spojení výroku a odůvodnění stal matoucím
a nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost, neboť obsahuje zcela nesouvisející závěry,
které nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné a které vedou k tomu, že nelze seznat,
o jaké konkrétní věci vlastně bylo městským soudem rozhodováno.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti tak Nejvyšší správní soud napadené
rozhodnutí městského soudu v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. je městský soud v dalším řízení vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhod nutí.
Na městském soudu tedy nyní bude, aby ve věci vydal srozumitelné a řádně odůvodněné
rozhodnutí, v němž ve smyslu §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodne též o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. září 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu