ECLI:CZ:NSS:2008:9.AFS.6.2007:38
sp. zn. 9 Afs 6/2007 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
JUDr. Jaroslav Pavlík, se sídlem Bráfova 20, Třebíč, správce konkursní podstaty úpadce
Jihlavské sklárny BOHEMIA, a.s., se sídlem Antonínův Důl 107, Jihlava,
proti žalovanému: Finanční úřad v Jihlavě, se sídlem Tolstého 2, Jihlava,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 12. 2002, č. j. 124508/02/314911/9055, ve věci
převedení přeplatku na dani, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 3. 2006, č. j. 30 Ca 6/2006 - 11,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno
jeho rozhodnutí ze dne 11. 12. 2002, č. j. 124508/02/314911/9055, jímž nebylo
vyhověno reklamaci žalobce (dále též „účastník řízení“) proti rozhodnutí ze dne
5. 11. 2002, č. j. 115091/02/314911/9055, kterým byl z úřední povinnosti převeden
přeplatek účastníka řízení na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2002
ve výši 3 555 479 Kč na úhradu nedoplatku na dani z příjmů právnických osob.
V projednávané věci stěžovatel po prohlášení konkursu na žalobce
naložil s přeplatkem na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2002 ve výši
3 555 479 Kč, který žalobci vznikl v důsledku uplatnění nadměrného odpočtu, postupem
dle ust. §64 odst. 2 a 4 zákona o správě daní a poplatků a použil jej na úhradu jiných
daňových nedoplatků žalobce. Stěžovatel tak při rozhodování vycházel z toho, že ust. §14
odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „ zákon o konkursu a vyrovnání“), není ve vztahu k ust. §37a zákona
č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon
o dani z přidané hodnoty“), a ust. §64 odst. 2 a 4 zákona o správě daní a poplatků
ustanovením speciálním a nelze proto uvažovat o nepřípustném započtení pohledávek.
Krajský soud rozhodnutí stěžovatele dne 23. 3. 2006 zrušil pro nezákonnost a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž svůj právní názor opřel zejména o nález Ústavního
soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, podle kterého ust. §14 odst. 1 písm. i)
zákona o konkursu a vyrovnání je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím
nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních
pohledávek. Krajský soud dále konstatoval, že toto ustanovení má proto v pozici speciální
úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ust. §59 odst. 3 pís m. e), §40
odst. 11 a §64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod obsažený v ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele krajský soud nerespektoval jeho postavení
jako reprezentanta státu v oblasti správy daní a jeho zákonem určený procesní postup
v předmětné problematice. Za situace, kdy v zákoně o správě daní a poplatků ani v jiném
zákoně není stanoveno, že by správce daně byl oprávněn postupovat jinak v případě,
kdy je na majetek daňového subjektu prohlášen konkurs, přičemž ze žádného právního
předpisu nevyplývá povaha zákona o konkursu a vyrovnání jako lex specialis vůči zákonu
o správě daní a poplatků, a stěžovatel se těmito zákony řídil, nelze jeho procesní postup
označit za nezákonný. Stěžovatel zdůraznil, že ostatně ani daňové řízení se v souladu
s ust. §40 odst. 11 zákona o správě daní a poplatků prohlášením konkursu nepřerušuje.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že postupem v souladu s ust. §64 zákona o správě daní
a poplatků a ust. §37a zákona o dani z přidané hodnoty dodržel podmínky stanovené
daňovými předpisy. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhl zrušení rozsudku
krajského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Účastník řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Z obsahu spisu, který měl Nejvyšší správní soud k dispozici, vyplynuly následující
podstatné skutečnosti:
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 13. 6. 2007, č. j. 9 Afs 6/2007 - 31, řízení
v uvedené věci dle ust. §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. přerušil, neboť zjistil, že pátý senát
Nejvyššího správního soudu podal podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a ust. §64
odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
k Ústavnímu soudu návrh na zrušení ust. §37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a §64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků.
V návrhu předloženém Ústavnímu soudu předkládající pátý senát Nejvyššího
správního soudu (dále jen „předkládající senát“) uvedl, že si je vědom interpretačního
pravidla, jak jej vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 41/05,
avšak v daném případě právní úprava takovou volbu neumožňuje, neboť ust. §37a
cit. zákona o dani z přidané hodnoty výslovně stanoví, že pokud vznikne v důsledku
vyměření nadměrného odpočtu vratitelný přeplatek, vrátí se plátci bez žádosti do 30 dnů
od vyměření nadměrného odpočtu, a to i v případě prohlášení konkur su; nevrací se tedy
nadměrný odpočet. Obdobně je tomu i v případě ust. §64 odst. 4 zákona o správě daní
a poplatků, který stanoví, co se rozumí přeplatkem, resp. vratitelným přeplatkem,
a proto v tomto případě bylo navrženo ponechání části první věty: „Požádá -li daňový
dlužník o vrácení přeplatku, přeplatek se vrátí, činí-li více než 50 Kč.“ a pouze ve zbytku
bylo navrženo jeho zrušení.
Předkládající senát mimo jiné připomněl stanovisko Pléna Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. Sst 2/2003, publikované pod č. 215/2004 Sb. NSS,
ze kterého vyplývá argumentace ve prospěch žalovaného správního orgánu. Plénum
Nejvyššího správního soudu vycházelo z právního ná zoru založeného na tom, že institut
nadměrného odpočtu je institutem veřejného práva a s daňovým přeplatkem je správce
daně povinen naložit způsobem uvedeným v ust. §64 zákona o správě daní a poplatků,
tj. převést jej nejprve na úhradu daňových nedoplatků, a to i v případě, že daňovým
subjektem je úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Vrátit daňový přeplatek
daňovému subjektu lze jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, tj. není-li
evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek na dani,
přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení konkursu.
Konstatoval, že v předmětné věci je podstatný názor vyslovený Ústavním soudem
v nálezu III. ÚS 648/04 ze dne 28. 7. 2005: „Vycházeje ze zásady priority ústavně konformní
interpretace jednoduchého práva, dospěl Ústavní soud k závěru, dle něhož ustanovení 14 odst. 1 písm. i)
zákona o konkursu je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen
soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici speciální
úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 2
a §64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Rozhodnutí obecných soudů, jež uvedenou souvztažnost
norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4
a čl. 11 odst. 1 Listiny.“
Nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/06, plénum
Ústavního soudu zamítlo návrh na zrušení ust. §64 odst. 2 zákona o správě daní
a poplatků, stejně tak zamítlo i návrh na vyslovení protiústavnosti ust. §37a odst. 1, věta
první, zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění po zdějších předpisů.
Návrh na vyslovení protiústavnosti ust. §105 odst. 1 , věta třetí, zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, byl plénem Ústavního soudu
pro jeho neaplikovatelnost v souzené věci odmítnut. Nejvyšší správní soud proto v nyní
posuzované věci usnesením ze dne 24. 7. 2008, č. j. 9 Afs 6/2007 - 33, vyslovil,
že se v řízení pokračuje (ust. §48 odst. 4 s. ř. s. za použití ust. §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené
rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podstata sporu v posuzované věci spočívá v tom, zda v případě, kdy je na majetek
úpadce prohlášen konkurs, je či není postup správních orgánů dle ust . §37a zákona o dani
z přidané hodnoty a ust. §64 zákona o správě daní a poplatků, kterým dochází k převodu
vyměřených nadměrných odpočtů na úhradu nedoplatku na jiné dani, nepřípustným
započtením ve smyslu ust. §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu.
Ačkoliv zákon č. 588/1992 Sb. byl již zrušen, prostřednictvím ust. §111 zákona
č. 235/2004 Sb. je uvedené ustanovení v souzené věci aplikováno.
Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení kasační stížnosti ze závěrů
obsažených ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008,
který vychází ze setrvalé a konstantní judikatury Ústavního soudu (viz například nález
sp. zn. I. ÚS 544/02, I. ÚS 713/05, II. ÚS 35/05, III. ÚS 648/04, III. ÚS 41/05,
III. ÚS 208/05, I. ÚS 544/02, III. ÚS 38/05, III. ÚS 24/05, IV. ÚS 550/05,
IV. ÚS 408/05). Ostatně k nutnosti respektování právního názoru Ústavního soudu
se zdejší soud vyjádřil například ve svém rozsudku ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 2 Afs 180/2004 - 44, www.nssoud.cz, v němž se věnoval nesouladu mezi shora
označeným stanoviskem Nejvyššího správního soudu a právním názorem Ústavního
soudu. Kasační soud přitom konstatoval, že „setrvalou a vnitřně nerozpornou judikaturu
Ústavního soudu nelze vnímat jako naroveň postavenou právním předpisům (zákonům),
nýbrž jako závazná interpretační vodítka při rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech,
od nichž je sice možný odklon, to však pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech.“
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že správní soudy (včetně Nejvyššího správního
soudu) jsou povinny ve své další rozhodovací činnosti respektovat právní názor
Ústavního soudu, byť zmiňované stanovisko sp. zn. Sst 2/2003 nebude nahrazeno
žádným novým stanoviskem ani rozhodnutím rozšířeného senátu.
Při posuzování vzájemného vztahu příslušných ustanovení zákona o správě daní
a poplatků a zákona o konkursu a vyrovnání je, dle závěrů v nálezu vyslovených, nutné
mít na zřeteli především ústavní úpravu základních práv tak, jak to odpovídá požadavku
úcty k právům a svobodám člověka a občana, jakožto základu právního státu (čl. 1 odst. 1
Ústavy), přičemž ze souvisejícího čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“) plyne primát základních práv a svobod, primát jednotlivce před státem.
Ten je pak třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným zájmem státu. Z čl. 11
Listiny nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka
(v daňových věcech reprezentovaného správcem daně), která by v konkrétní posuzované
věci, tj. v případech vyhlášených konkursů, vedla k jeho zvýhodnění a de facto
mu přiznávala privilegované postavení vůči ostatním věřitelům. Stát jako věřitel dlužníka,
jenž se ocitne v úpadku, není nijak znevýhodněn, neboť za předpokladu řádného
uplatnění jeho pohledávek podle ust. §20 zákona o konkursu a vyrovnání
u něj nedochází k žádné výraznější újmě, resp. nikoli újmě větší než u ostatních věřitelů
při poměrném uspokojení jejich nároků.
Z ústavně konformní interpretace jednoduchého práva vyplývá, že úprava
obsažená v ust. §14 odst. 1 p ísm. i) zákona o konkursu a vyrovnání, zakotvujícím
nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž soukromoprávních
a veřejnoprávních pohledávek, je úpravou speciální, mající přednost před úpravou
obecnou, obsaženou v ust. §59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků. Ust. §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání
tak vytváří překážku v postupu správce daně dle ust. §40 odst. 11 a §64 odst. 2 zákona
o správě daní a poplatků.
K namítané nerovnosti daňových subjektů Ústavní soud uvedl, že účelem ust. §2
odst. 8 zákona o správě daní a poplatků, dle kterého mají všechny daňové subjekty
v daňovém řízení před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti, je zaručení
objektivního rozhodování v daňovém řízení, vylučujícího libovůli ze strany správního
orgánu. Procesním právem rovnosti účastníka správního řízení se rozumí rovnocenná
příležitost k obraně práv posuzovaného subjektu v tom kterém srovnatelném řízení.
Z výše uvedeného dle názoru Ústavního sou du jednoznačně vyplývá, že prohlášení
konkursu je právní skutečností, která se promítá do veškerých vztahů úpadce,
včetně vztahů ke státu, reprezentovanému správcem daně. Okamžikem prohlášení
konkursu platí pro daňové řízení omezení, v daném případě spočív ající v nemožnosti
použití přeplatku daně na nedoplatek na dani (faktické započtení). Právě s ohledem
na specifičnost daňového řízení, probíhajícího současně s konkursním řízením,
je třeba samostatně, i z hlediska možných procesních práv, posuzovat postave ní daňových
subjektů v úpadku a daňových subjektů neúpadců. V tomto smyslu, v důsledku ústavně
konformního výkladu příslušných ustanovení zastávaného Ústavním soudem, k porušení
rovnosti daňových subjektů nedochází, neboť napadená ustanovení jsou aplikována
v případě daňových subjektů (tj. započtení je přípustné), jež nejsou ve srovnatelném
postavení s daňovými subjekty - úpadci.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že správce daně má rovné postavení s ostatními
účastníky řízení, je podřízen stejným pravidlům týkajícím se nepřípustnosti kompenzace
pohledávek a nemůže využívat žádné ze svých specifických oprávnění, sloužících
k výkonu jeho působnosti, která by jej vůči jiným účastníkům zvýhodňovala.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu
odpovídá závěrům obsaženým v citovaném nálezu Ústavního soudu, který vychází
ze setrvalé a konstantní judikatury Ústavního soudu, jíž jsou konkrétně vyvráceny
vznesené kasační námitky.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s ust. §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení . Účastníkovi
řízení podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
JUDr. Radan Malík
předseda senátu