ECLI:CZ:NSS:2008:9.ANS.8.2007:74
sp. zn. 9 Ans 8/2007 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: A. Ž.,
zastoupeného JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou se sídlem Šafaříkova 161, Jičín, proti
žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, proti nečinnosti
žalovaného, o vydání rozhodnutí ve věci stížnosti žalobce ze dne 1. 9. 2004 na porušování
právních předpisů, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
10. 5. 2007, č. j. 10 Ca 400/2006 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele JUDr. Aleně Jirovcové, advokátce se sídlem
Šafaříkova 161, Jičín, se p ř i z n á v á odměna v částce 4800 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
na ochranu proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti (dále jen „žalovaný“). Touto žalobou se
stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí žalovaného o své stížnosti ze dne 1. 9. 2004 na porušování
právních předpisů ze strany civilních zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby České republiky
(dále jen „Vězeňská služba“) při ukládání kázeňských trestů ve Věznici Plzeň-Bory dle §4b
zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, v platném znění
(dále jen „zákon č. 555/1992 Sb.“).
Stěžovatel v podané kasační stížnosti, ve znění jejích doplnění ze dne 18. 6. 2007
a 10. 8. 2007, označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
75
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že krajský soud pochybil, pokud žalobu na ochranu proti nečinnosti
žalovaného zamítl s odůvodněním, že žalovaný není pasivně legitimován k vydání rozhodnutí o
stížnosti stěžovatele, neboť o této stížnosti není dle zákona vedeno správní řízení, jehož
výsledkem by bylo vydání rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel se naopak domnívá, že rozhodnutí
Vězeňské služby o uložení kázeňského trestu, jakož i rozhodnutí ředitele věznice o stížnosti proti
takovému rozhodnutí, jsou rozhodnutími vydanými ve správním řízení, přičemž žalované
ministerstvo pochybilo, pokud stížnost stěžovatele na nezákonnost při uložení kázeňského trestu
ze dne 1. 9. 2004 postoupilo Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, aniž by ji vyřídilo samo,
případně aniž by ji ve smyslu ustanovení §52 odst. 3, poslední věty, zákona č. 169/1999 Sb.,
o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění platném pro
projednávanou věc (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), postoupilo k vyřízení
generálnímu řediteli Vězeňské služby. Z uvedených důvodů proto stěžovatel nesouhlasí
s postupem městského soudu, který žalobu na ochranu proti nečinnosti vyloučil k samostatnému
řízení, čímž z tohoto řízení jako druhého žalovaného vyloučil Vězeňskou službu, jejíž generální
ředitel a rovněž ředitelé jednotlivých věznic mají dle §51 zákona o výkonu trestu odnětí svobody
základní kázeňskou pravomoc nad odsouzenými. Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadené rozhodnutí městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje se závěry
učiněnými městským soudem v napadeném rozhodnutí, na jehož obsah se ve svém vyjádření
odvolává.
Z obsahu předloženého spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Rozhodnutím Vězeňské služby ze dne 26. 8. 2004 byl stěžovateli udělen kázeňský trest
důtky za kázeňský přestupek, k němuž se stěžovatel dle záznamu o kázeňském přestupku doznal,
a kterého se měl dopustit tím, že dne 19. 8. 2004 bylo na jeho cele přes výslovný zákaz zjištěno
vysazené okno. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla pověřeným pracovníkem
Vězeňské služby rozhodnutím ze dne 30. 8. 2004 jako nedůvodná zamítnuta.
V souvislosti s výše uloženým kázeňským trestem žalovaný obdržel dne 3. 9. 2004
stížnost stěžovatele ze dne 1. 9. 2004 na porušování platných právních předpisů ve Věznici Plzeň-
Bory ze strany konkrétních pracovníků Vězeňské služby (vychovatele R. K. a speciálního
pedagoga Mgr. V. S.), v níž se stěžovatel domáhal zahájení správního řízení se jmenovanými
pracovníky Vězeňské služby, v němž: 1/ budou oba uvedení pracovníci kárně řešeni, 2/ bude
zrušeno rozhodnutí ze dne 30. 8. 2004 o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o uložení
kázeňského trestu a 3/ bude zrušeno rozhodnutí ze dne 26. 8. 2004 o uložení kázeňského trestu
důtky.
Žalovaný uvedenou stížnost stěžovatele postoupil k vyřízení Krajskému státnímu
zastupitelství v Plzni (dále jen „krajské státní zastupitelství“). Spisový materiál obsahoval kromě
výpovědí obou jmenovaných pracovníků Vězeňské služby také zprávu ředitele Věznice Plzeň-
Bory ze dne 20. 10. 2004, o prošetření stížnosti stěžovatele, v níž nebylo porušování platných
právních norem upravujících oblast výkonu trestu odnětí svobody ze strany konkrétních
zaměstnanců Vězeňské služby shledáno.
Žalobou ze dne 11. 10. 2004, doručenou městskému soudu dne 12. 10. 2004, se stěžovatel
domáhal: 1/ zrušení rozhodnutí Vězeňské služby o uložení kázeňského trestu ze dne 26. 8. 2004,
2/ zrušení rozhodnutí o stížnosti proti uložení kázeňského trestu ze dne 30. 8. 2004, 3/ zahájení
příslušného řízení s odpovědnými pracovníky Vězeňské služby, 4/ zajištění striktního dodržování
Ústavy ČR v zařízeních Vězeňské služby a 5/ nepokračování v porušování ústavních principů na
76
všech úrovních a ve všech řízeních vedených ze strany Vězeňské služby. K tvrzené nečinnosti
stěžovatel v podané žalobě namítal, že žalované ministerstvo v důsledku neznalosti zákona
postoupilo věc k vyřízení krajskému státnímu zastupitelství, aniž by toto mělo pravomoc žalobou
napadená rozhodnutí Vězeňské služby zrušit, či zahájit kárné řízení s jejími pracovníky.
Dále namítal, že s ohledem na skutečnost, že krajské státní zastupitelství bylo ve věci nečinné,
došlo k porušení lhůt stanovených vyhláškou č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení
a podnětů pracujících, a tedy zjevné nečinnosti ze strany žalovaného.
Na výzvu městského soudu k odstranění vad žaloby spočívajících zejména v nejasném
žalobním návrhu zástupkyně stěžovatele podáním ze dne 27. 7. 2006 upřesnila, že žaloba směřuje
proti nečinnosti Ministerstva spravedlnosti jakožto 1. žalovaného a dále proti rozhodnutím
Vězeňské služby (ze dne 26. 8. 2004 a 30. 8. 2004) jakožto 2. žalovaného ve věci uloženého
kázeňského trestu. Žalobní petit byl po upřesnění zástupkyně stěžovatele navrhován ve znění
povinnosti 1. žalovaného vydat rozhodnutí o stížnosti stěžovatele ze dne 1. 9. 2004 proti
porušování právních předpisů ze strany zaměstnanců Vězeňské služby (bod 1/) a návrhu na
zrušení obou výše uvedených rozhodnutí 2. žalovaného o uložení kázeňského trestu a stížnosti
proti němu (bod 2/).
Usnesením ze dne 19. 10. 2006, č. j. 10 Ca 10/2005 - 39, městský soud žalobu ve věci
ochrany proti nečinnosti 1. žalovaného vyloučil k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 10
Ca 400/2006 a žalobu proti rozhodnutím 2. žalovaného (v řízení vedeném pod původní sp. zn.
10 Ca 10/2005) jako nepřípustnou odmítl s odůvodněním, že tato rozhodnutí jsou podle §76
odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody (až na zákonem stanovené výjimky) vyloučena ze
soudního přezkumu.
Žalobu na ochranu proti nečinnosti pak městský soud napadeným rozhodnutím jako
nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že kontrolu nad dodržováním
právních předpisů při zacházení s odsouzenými provádí podle platné právní úpravy více subjektů,
přičemž jejich pravomoci se do značné míry překrývají. Uvedl, že vedle žalovaného ministerstva a
pověřeného státního zástupce krajského státního zastupitelství byla pravomoc kontrolovat
dodržování práv odsouzených svěřena také veřejnému ochránci práv a svými vnitřními
kontrolními mechanismy disponuje také samotná Vězeňská služba. Ačkoli se tedy stěžovatel
obrátil se svou stížností ze dne 1. 9. 2004 na žalovaného s odkazem na jeho pravomoc dle §4b
zákona č. 555/1992 Sb., žalovaný byl dle názoru městského soudu oprávněn postoupit stížnost
k vyřízení jinému příslušnému orgánu (zde krajskému státnímu zastupitelství), neboť z hlediska
efektivního provádění kontroly je vhodnější, pokud se konkrétní stížností odsouzeného zabývá
přímo příslušné státní zastupitelství, v jehož obvodu se věznice nachází. Zároveň dodal, že i
kdyby žalovaný byl povinen se stížností stěžovatele sám zabývat a výsledek šetření a případná
přijatá opatření stěžovateli přípisem sdělit, stěžovatel se nemohl úspěšně domáhat ochrany
žalobou na ochranu proti nečinnosti dle §79
a násl. s. ř. s., která je soudním řádem správním koncipována úzce, neboť nezahrnuje veškeré
činnosti správního orgánu při výkonu veřejné správy, ale pouze vydání rozhodnutí ve věci samé
nebo osvědčení. Žalovanému v projednávané věci nesvědčila povinnost vést o stížnosti
stěžovatele ze dne 1. 9. 2004 správní řízení a vydat o něm správní rozhodnutí, jehož se žalobce
domáhal, na straně žalovaného tak nebyla dána pasivní věcná legitimace a městskému soudu
nezbylo, než žalobu podle ustanovení §81 odst. 3 s. ř. s. zamítnout.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Přestože stěžovatel podřazuje
důvody kasační stížnosti pod ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., dle obsahu kasační
stížnosti ve skutečnosti uplatňuje důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. , tj.
nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení před městským soudem mající za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní
soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
77
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v podané kasační stížnosti namítá, že městský soud pochybil, pokud žalobu
stěžovatele na ochranu proti nečinnosti žalovaného zamítl s odůvodněním, že žalovaný není
pasivně legitimován k vydání rozhodnutí o stížnosti stěžovatele, neboť o této stížnosti není dle
zákona vedeno správní řízení, jehož výsledkem by bylo vydání rozhodnutí ve věci samé.
Stěžovatel se naopak domnívá, že rozhodnutí Vězeňské služby o uložení kázeňského trestu, jakož
i rozhodnutí ředitele věznice o stížnosti proti takovému rozhodnutí, jsou rozhodnutími vydanými
ve správním řízení, přičemž žalované ministerstvo pochybilo, pokud stížnost stěžovatele
postoupilo k vyřízení krajskému státnímu zastupitelství, aniž by se jí zabývalo samo, případně
aniž by ji ve smyslu ustanovení §52 odst. 3, poslední věty, zákona o výkonu trestu odnětí
svobody postoupilo k vyřízení generálnímu řediteli Vězeňské služby [§103 odst. 1 písm. a) s. ř.
s.]. Z těchto důvodů stěžovatel nesouhlasí s postupem městského soudu, který žalobu na ochranu
proti nečinnosti vyloučil k samostatnému řízení, čímž došlo k vyloučení Vězeňské služby jakožto
2. žalovaného, ačkoli generální ředitel a rovněž ředitelé jednotlivých věznic mají dle §51 zákona o
výkonu trestu odnětí svobody základní kázeňskou pravomoc nad odsouzenými [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.]. Při posuzování důvodnosti takto stěžovatelem uplatněných kasačních námitek
Nejvyšší správní soud vycházel z následujících úvah.
Domáhal-li se stěžovatel v předcházejícím řízení na žalovaném vydání rozhodnutí
o stížnosti ze dne 1. 9. 2004 na porušování právních předpisů ze strany konkrétních pracovníků
Vězeňské služby dle §4b zákona č. 555/1992 Sb., jednalo se o žalobu na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu podle ustanovení §79 a násl. s. ř. s.
Podle ustanovení §79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky,
které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti
nečinnosti, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Dle odst. 2 citovaného ustanovení je žalovaným ten
správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
Z dikce citovaného ustanovení §79 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že žaloba na ochranu proti
nečinnosti správního orgánu je zákonodárcem koncipována úzce, neboť z celé šíře možných
případů nečinnosti byly do tohoto ustanovení začleněny pouze dva z nich, které typově mohou
do práv účastníků řízení zasáhnout zvlášť závažným způsobem, a to nevydání rozhodnutí ve věci
samé a nevystavení osvědčení, příp. jejich nevydání či nevystavení v přiměřené lhůtě.
Citované ustanovení soudního řádu správního tak nepředstavuje ochranu
před jakýmikoliv procesními vadami správního řízení či před jakýmkoliv nekonáním ze strany
správního orgánu, ale pouze před nečinností správních orgánů s důsledky nevydání rozhodnutí ve
věci samé (resp. nevydání osvědčení). Rozhodnutím ve věci samé se přitom ve smyslu ustanovení
§65 odst. 1 s. ř. s. rozumí akt aplikace práva vydávaný správními orgány, jímž se zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti osoby v konkrétním případě. Osvědčení soudní
řád správní nedefinuje, avšak svou povahou je osvědčení velmi blízké deklaratornímu rozhodnutí,
jímž se podle teorie práva potvrzují (osvědčují) úředně zřejmé skutkové či právní skutečnosti. O
žádný z uvedených případů se však v projednávané věci nejedná.
Z obsahu předloženého soudního spisu je patrné, že stěžovatel se žalobou na ochranu
proti nečinnosti domáhal na žalovaném vydání rozhodnutí o jeho stížnosti proti porušování
právních předpisů ze strany konkrétních pracovníků Vězeňské služby, k němuž mělo docházet
v souvislosti s uložením kázeňského trestu stěžovateli. Stěžovatel se se svou stížností obrátil na
žalovaného, jehož pravomoc odvodil z ustanovení §4b zákona č. 555/1992 Sb. Podle tohoto
78
ustanovení Ministerstvo spravedlnosti jako ústřední orgán pro vězeňství (srovnej §11 odst. 3
zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České
republiky, v platném znění) provádí kontrolu dodržování právních předpisů upravujících
povinnosti příslušníků a občanských zaměstnanců Vězeňské služby při zacházení s obviněnými a
odsouzenými.
Dle §78 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody dozor nad dodržováním
právních předpisů při výkonu trestu provádí kromě žalovaného také pověřený státní zástupce
krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu se trest vykonává. Pověřený státní zástupce je
při výkonu dozoru oprávněn vydávat příkazy k zachovávání předpisů platných pro výkon trestu
[§78 odst. 2 písm. e) zákona o výkonu trestu odnětí svobody], jejichž provedení je Vězeňská
služba dle odst. 3 téhož ustanovení povinna bez odkladu provést.
Podle ustanovení §78 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody není dotčena
povinnost Vězeňské služby v rozsahu své působnosti provádět vlastní kontrolní činnost
a oprávnění ministra, případně orgánů nebo osob jím k tomu zmocněných stanovené zvláštním
zákonem (zákonem č. 555/1992 Sb.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že kontrolu nad dodržováním právních předpisů při
zacházení s odsouzenými je dle platné právní úpravy oprávněno provádět více subjektů, jejichž
pravomoci se do značné míry překrývají. Vedle žalovaného a pověřeného státního zástupce
příslušného krajského státního zastupitelství má své vnitřní mechanismy kontroly především
Vězeňská služba a pravomoc kontrolovat dodržování práv odsouzených byla zákonem č.
349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, v platném znění, svěřena také veřejnému ochránci práv.
Z důvodu úplnosti podaného přehledu právní úpravy dozorové či kontrolní činnosti nad
dodržováním právním předpisů v oblasti vězeňství Nejvyšší správní soud doplňuje, že veřejný
ochránce práv podle §1 odst. 3 výše uvedeného zákona provádí systematické návštěvy míst, kde
se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě veřejnou mocí nebo v důsledku
závislosti na poskytované péči, s cílem posílit ochranu těchto osob před mučením, krutým,
nelidským, ponižujícím zacházením nebo trestáním a jiným špatným zacházením, přičemž jeho
působnost se v dané souvislosti vztahuje mimo jiné na zařízení, v nichž se vykonává vazba a trest
odnětí svobody [§1 odst. 4 písm. a) téhož zákona]. Nástroje, jimiž veřejný ochránce práv
disponuje při výkonu své kontrolní činnosti, jsou stanoveny v §18 až 20 citovaného zákona a
patří mezi ně povinnost úřadu se k výzvě veřejného ochránce práv ve stanovené lhůtě ke
zjištěnému porušení právních předpisů vyjádřit, navrhování opatření k nápravě a povinnost úřadu
ve lhůtě od doručení závěrečného stanoviska sdělit veřejnému ochránci práv, jaká opatření
k nápravě provedl.
Ze shora uvedených možností stěžovatel v projednávané věci zvolil postup
podle ustanovení §4b zákona č. 555/1992 Sb., tj. svou stížnost proti porušování právních
předpisů adresoval žalovanému ministerstvu, které ji postoupilo k vyřízení Krajskému státnímu
zastupitelství v Plzni. Ve shodě se závěry městského soudu ani Nejvyšší správní soud neshledal
v uvedeném postupu žalovaného žádné procesní pochybení. Ustanovení §4b zákona č. 555/1992 Sb. stanoví žalovanému oprávnění provádět kontrolu dodržování právních předpisů, konkrétní
formu této kontroly však nikterak blíže nespecifikuje, rovněž neurčuje postup ministerstva při
výkonu tohoto oprávnění. V žádném případě pak nestanoví konkrétní výsledek postupu
ministerstva ve formě vydání rozhodnutí o případných podnětech, které v rámci své kontrolní
činnosti může obdržet. Zákonem tedy není určen závazný postup žalovaného pro provádění
úkonů spojených s kontrolní činností. Pokud žalovaný dospěl k závěru, že v dané věci bude
z hlediska efektivního provádění kontrolní činnosti vhodnější, pokud se konkrétní stížností
odsouzeného bude zabývat příslušné státní zastupitelství, v jehož obvodu se věznice nachází,
které je obecně lépe obeznámeno s poměry v konkrétní věznici, nelze takový postup označit
79
(vzhledem k výše uvedené neurčitosti zákonné úpravy ustanovení §4b zákona č. 555/1992 Sb.)
za rezignaci na své oprávnění kontroly, nýbrž za volbu jednoho z možných a zákonem
přípustných způsobů prověření důvodnosti podnětu.
Dozor ze strany státního zástupce je oproti ostatním oprávněným kontrolním subjektům
konkretizován, dle §78 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je státní zástupce
oprávněn: a) v kteroukoliv dobu navštěvovat místa, kde se provádí výkon trestu; b) nahlížet do
dokladů, podle nichž byli odsouzení zbaveni svobody, hovořit s odsouzenými bez přítomnosti
jiných osob; c) prověřovat, zda příkazy a rozhodnutí Vězeňské služby ve věznici týkající se
výkonu trestu odpovídají zákonům a jiným právním předpisům; d) žádat od zaměstnanců
Vězeňské služby ve věznici potřebná vysvětlení, předložení spisů, dokladů, příkazů a rozhodnutí
týkajících se výkonu trestu; e) vydávat příkazy k zachovávání předpisů platných pro výkon trestu;
f) nařídit, aby osoba, která je ve výkonu trestu držena nezákonně, byla ihned propuštěna.
Z výše uvedeného je zřejmé, že zákon o výkonu trestu odnětí svobody ukládá adresně
státnímu zástupci prověřovat, zda konkrétní příkazy a rozhodnutí Vězeňské služby v určité
věznici jsou v souladu se zákonem, a vybavuje ho k této kontrole potřebnými nástroji, včetně
povinnosti Vězeňské služby jeho příkazy bez odkladu provést (§78 odst. 3 zákona o výkonu
trestu odnětí svobody). Naproti tomu žalovaný, jakožto ústřední orgán státní správy, je zákonem
pověřen provádět systémovou komplexní kontrolu dodržování právních předpisů při zacházení
s odsouzenými a nikoli prošetřovat individuálně podané stížnosti. Dle Nejvyššího správního
soudu postupoval žalovaný v souladu se zákonem, když podnět zaslaný stěžovatelem postoupil
příslušnému státnímu zástupci, neboť tím zajistil jeho projednání u kompetentního orgánu.
Jak již bylo uvedeno výše, žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu dle §79
s. ř. s. je možno se domáhat pouze vydání rozhodnutí ve věci samé nebo vystavení osvědčení.
Pokud však zvláštní zákon správnímu orgánu neukládá povinnost předmětné rozhodnutí vydat,
soud žalobě o nečinnosti nemůže vyhovět. Žalovaný dle §4b zákona č. 555/1992 Sb. neměl
povinnost vést o podání stěžovatele ze dne 1. 9. 2004 správní řízení, jehož by byl stěžovatel
účastníkem, a vydat o něm správní rozhodnutí. V dané věci se pak zjevně nejedná ani o vydání
osvědčení. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že městský soud nepochybil, pokud z uvedených
důvodů žalobu stěžovatele dle ustanovení §81 odst. 3 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Ze stejných důvodů nebyla shledána ani další námitka stěžovatele, dle níž byl žalovaný
povinen v případě, že o stížnosti sám nerozhodoval, toto podání postoupit k vyřízení
generálnímu řediteli Vězeňské služby, a to dle §52 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody. Toto ustanovení upravuje postup při vyřizování stížností proti konkrétnímu rozhodnutí
o uložení kázeňského trestu, což není předmětem přezkumu v této věci. Řízení o zákonnosti
vydání a následného přezkoumání rozhodnutí o uložení kázeňského trestu stěžovateli bylo na
základě upřesnění žalobního petitu zástupkyní stěžovatele vyloučeno městským soudem
k samostatnému řízení. V této věci je předmětem řízení nečinnost žalovaného týkající se podání o
porušování právních předpisů zaměstnanci Vězeňské služby (nikoliv pouze ve vztahu s uložením
jednoho kázeňského trestu). Jak již bylo výše podrobně odůvodněno, jestliže zákon č. 555/1992 Sb. neukládá žalovanému při výkonu kompetence dle §4b tohoto zákona žádný konkrétní
postup, a to ani vydání rozhodnutí, ani postoupení věci jinému správnímu orgánu,
nelze jej v řízení vedeném dle části třetí, hlavy druhé, dílu druhého, s. ř. s. k takovému úkonu
zavázat.
Stejně tak nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit ani kasační námitce stěžovatele
zpochybňující správnost procesního postupu městského soudu dle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. Stěžovatel namítá, že postupem městského soudu, který žalobu proti nečinnosti
žalovaného vyloučil k samostatnému řízení, bez možnosti stěžovatele jakkoli tento procesní úkon
soudu ovlivnit, došlo zároveň k vyloučení Vězeňské služby jako 2. žalovaného, ačkoli generální
80
ředitel a ředitelé jednotlivých věznic mají dle §51 zákona o výkonu trestu odnětí svobody nad
odsouzenými základní kázeňskou pravomoc.
I v případě této kasační námitky Nejvyšší správní soud vycházel jednak ze znění doplnění
žaloby zástupkyní stěžovatele ze dne 27. 7. 2006 (č. l. 23), jednak z původního podání žaloby
stěžovatele ze dne 11. 10. 2004. Z obou těchto podání vyplývá, že v dané věci bylo jako žalované
označeno Ministerstvo spravedlnosti (žalovaný č. 1), čemuž odpovídá také formulace žalobního
petitu (viz bod 1/). Naproti tomu Vězeňská služba byla jako žalovaný č. 2 výslovně označena až
v doplnění žaloby zástupkyní stěžovatele, a to pouze tam, kde žaloba směřovala proti rozhodnutí
o uložení kázeňského trestu a rozhodnutí o stížnosti proti tomuto rozhodnutí, jejichž zrušení se
stěžovatel pod bodem 2/ žalobního petitu domáhal. Ani v tomto směru tedy nebylo ze strany
Nejvyššího správního soudu shledáno pochybení městského soudu a obě kasační námitky
stěžovatele dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. nebyly shledány důvodnými.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovatelem, sám neshledal ani jiné vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř.
s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto podle ustanovení §
110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.) a žalovanému správnímu orgánu
žádné náklady řízení nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena usnesením Městského soudu
v Praze ze dne 27. 6. 2007, č. j. 10 Ca 400/2006 - 56, zástupkyně JUDr. Alena Jirovcová,
advokátka se sídlem Šafaříkova 161, Jičín. Ustanovené zástupkyni stěžovatele byla přiznána
odměna v celkové částce 4800 Kč, a to za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení; písemné podání soudu ve věci samé) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna byla vypočtena podle ustanovení §9
odst. 3 písm. f), ve spojení s §7 bod 5. advokátního tarifu tak, že za dva úkony právní služby je
stanovena odměna ve výši 4200 Kč (2 x 2100 Kč), k níž náleží náhrada hotových výdajů ve výši
600 Kč (2 x 300 Kč) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky. Náklady právního zastoupení stěžovatelky
nese v souladu s ustanovením §35 odst. 8 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu